botanika otazky pt1

1.Podle zpúsobu výzivy patrí zelené rostliny mezi organismy

a) fotoautotrofni

b) fotoheterotrofni

c) chemoautotrofní

d) chemoheterotrofni

a
"Foto" znamená, že zdrojem energie je světlo (fotosyntéza).

"Auto" znamená, že si uhlík berou z anorganických látek – konkrétně z CO₂.

Zelené rostliny mají chlorofyl a provádějí fotosyntézu, při které z vody a oxidu uhličitého za pomoci světla vytvářejí organické látky (např. glukózu).

2. *Nejvetsí rostlinné bunky se vyskytují
a) v delivých pletivech
b) ve vajícku semenných rostlin
c) v pokozce listủ
d) v duznine plodú

d
Největší rostlinné buňky (mohou být i přes 1 mm dlouhé!) se typicky nachází v dužnině plodů – např. u melounu, dýně, hrušky apod.
Jsou to parenchymatické buňky, které obsahují hodně vody a zásobních látek.

3. Rostlinná buñka se lisí od zivocisné tím, ze

a)je vzdy vẽtsí

b) má celulózní bunecnou stenu

c) obsahuje vakuoly

d) delí se výhradnẽ mitózou

b, c

Rostlinná buňka má buněčnou stěnu z celulózy, což je jeden z hlavních rozdílů oproti živočišné buňce, která buněčnou stěnu vůbec nemá.
Buněčná stěna dává buňce pevnost a tvar.

d) dělí se výhradně mitózou – to není pravda – při vzniku pohlavních buněk probíhá meióza, stejně jako u živočichů.

4. K objevu bunky vedl vynalez

a) lupy

b) svetelného mikroskopu

c) elektronového mikroskopu

d) specialnich barvicich technik

e) fluorescencnich barviv

b
Buňku jako první popsal Robert Hooke v roce 1665, když se díval na tenký řez korkem pod světelným mikroskopem.
Tehdy ještě neviděl živé buňky, ale jen „komůrky“ – odtud název cellula (= buňka).

c) elektronový mikroskop – byl vynalezen až ve 20. století → slouží k podrobnému studiu struktury buňky, ne k jejímu objevu.

d) speciální barvicí techniky – umožnily lépe rozlišovat části buňky, ale až později.

e) fluorescenční barviva – využívají se v moderní biologii a mikroskopii, ale to je současná technologie.

5. Bunecnou stavbu rostlinného tela objevil pomocí mikroskopu

a) J. G. Mendel

b) J. E. Purkyne

c) A. van Leeuwenhoek

d) R. Hooke

Robert Hooke (1665) jako první popsal buňku – konkrétně mrtvé buňky korku, které pozoroval pomocí jednoduchého světelného mikroskopu.
Viděl je jako komůrky (lat. cellula), a tak vznikl název „buňka“.

b) J. E. Purkyně – významný český vědec, popsal živočišné buňky a jejich obsah (např. pojmenoval protoplazmu), ale nebyl první u rostlin.
c) Antonie van Leeuwenhoek – zdokonalil mikroskop a jako první viděl živé mikroorganismy (animalkuly), ale nebuňky rostlin.

6. Známy ceský prírodovedný casopis Ziva zalozil v roce 1853

a) Johann Gregor Mendel

b) Jan Svatopluk Presl

c) Jan Evangelista Purkyne

d) Bohumil Nēmec

Purkyňě = Živa (1853)
Časopis Živa – vědecký a populárně-naučný časopis o biologii – založil Jan Evangelista Purkyně v roce 1853.

7. Mezi základní slozky bunecné steny rostlinných bunek patrí
a) celulóza a fosfolipidy
b) celulóza, suberin a kutin
c) celulóza a proteiny
d) celulóza, hemicelulózy a pektiny

d
Buněčná stěna rostlinných buněk je tvořena několika složkami:

• Celulóza – hlavní strukturální složka, tvoří vlákna.

• Hemicelulózy – vyplňují prostor mezi vlákny celulózy a pomáhají je spojovat.

• Pektiny – zajišťují pružnost, gelovitost a jsou důležité hlavně v mladých buněčných stěnách.
  
  a) celulóza a fosfolipidy – fosfolipidy jsou součástí membrán, ne stěny.

  b) celulóza, suberin a kutin – suberin a kutin se vyskytují jen v některých speciálních pletivech (např. korková vrstva, kutikula).

  c) celulóza a proteiny – proteiny mohou být přítomny, ale nejsou základní složkou buněčné stěny.

8. Vyztuzení bunēcné steny ligninem se oznacuje jako
a) lignifikace
b) suberinizace
c) impregnace
d) inkrustace

a

Lignifikace = zpevnění stěny ligninem (organická pevná látka)

Suberinizace = ukládání suberinu (voskovitá látka, nepropustná)

Impregnace = obecně vsáknutí různých látek do stěny (může být i lignifikace)

Inkrustace = ukládání anorganických látek (CaCO3, křemičitany)

9. Zkorkovaten bunených sten podminuje pritomnost

a) kutinu

b) suberinu

c) pektinu

d) korku

e) skrobu

b Suberin je voskovitá látka, která se ukládá do buněčných stěn a způsobuje zkorkovatění (nepropustnost pro vodu a plyny).

a) kutin – voskovitá látka na povrchu rostlin (kutikula), chrání před vysycháním, ale není to přímo zkorkovatění buněčné stěny.

c) pektin – polysacharid, který dává stěně pružnost, nezkorkovatí.

d) korek – není látka, ale tkáň obsahující suberin.

e) škrob – zásobní polysacharid, nevztahuje se k buněčné stěně.

10. Tecky v bunené stene nekterych rostlin predstavuji

a) ztenceniny vzniklé nestejnomernym ztloustnutim bunené steny

b) nahloucené pigmentové hrudky

c) otvurky vzniklé mechanickým poskozenim pri jejím tloustnuti

d) ztenceniny, jimiz procházeji plazmodezmy

a,d
Tečky v buněčné stěně jsou místa, kde je stěna ztenčená, aby mohly procházet plazmodezmy — což jsou kanálky spojující cytoplazmu sousedních buněk a umožňují tak komunikaci a transport látek.

membrany chloroplast, mitochondrie, vakuola

Vakuola je obalena tonoplastem, což je speciální jednovrstevná membrána, která odděluje vakuolu od cytoplazmy.

Mitochondrie a chloroplasty mají dvojitou membránu – vnější a vnitřní, což je typické pro organely vzniklé endosymbiózou.

13. Antokyany patri mezi
a) barviva rozpustná ve vode
b) barviva rozpustná v tucích
c) lipoproteiny
d) hydrochromy
e) karotenoidy

Antokyany jsou přírodní pigmenty, které dávají rostlinám červenou, modrou nebo fialovou barvu (např. u bobulí, květin). Patří do skupiny flavonoidů a jsou rozpustné ve vodě, nacházejí se hlavně v buněčné šťávě.

a) barviva rozpustná ve vodě — popisný, obecný výraz
d) hydrochromy — odborný termín pro barviva rozpustná ve vodě

14.Mezi lipochromy nepatrí
a) chlorofyly
b) antokyany
c) karoteny
d) xantofyly

b
Lipochromy jsou barviva rozpustná v tucích (lipidech) — tedy tuková barviva.
a) chlorofyly — jsou lipochromy, protože jsou rozpustné v tucích
b) antokyany — nepatří sem, protože jsou vodou rozpustná barviva (hydrochromy)
c) karoteny — lipochromy
d) xantofyly — lipochromy

16. Strední lamela

a) je soucasti primárni steny rostlinnych bunek

b) je tvorena hlavne proteiny a nacházi se v rozich mezi sousednimi bunkami

c) je soucásti chloroplastu, u nichz se podíli na vzniku tzv. gran

d) vzniká zejména z pektini a spojuje bunecné steny sousednich

bunek

d

16. Strední lamela
a) je soucasti primárni steny rostlinnych bunek 
b) je tvorena hlavne proteiny a nacházi se v rozich mezi sousednimi bunkami
c) je soucásti chloroplastu, u nichz se podíli na vzniku tzv. gran
d) vzniká zejména z pektini a spojuje bunecné steny sousednich bunek

d
Střední lamela je tenká vrstva mezi buněčnými stěnami sousedních rostlinných buněk, která je tvořená hlavně pektiny. Slouží jako "lepidlo", které drží buňky pohromadě.

17. Protoplasty bunek mohou odumírat po vytvorení
a) stredni lamely
b) primárni steny
c) sekundární steny
d) centrální vakuoly

c
Sekundární buněčná stěna je tlustší a pevnější než primární. Jakmile se vytvoří, buňka už se nemůže zvětšovat a často přestane být živá — tedy protoplast (živý obsah buňky) odumírá.
Primární stěna i střední lamela jsou součástí živých buněk. Centrální vakuola je součástí protoplastu a nevede k odumření.

19. Pojmem „bunecná stáva" rozumíme
a) obsah vakuol
c) základni cytoplazmu
b) celý protoplast
d) obsah vakuol a lyzozómủ

„Buněčná šťáva“ je tekutý obsah centrální vakuoly rostlinné buňky. Obsahuje vodu, cukry, ionty, barviva (např. antokyany) a odpadní látky.

• b) protoplast = celý živý obsah buňky (jádro + cytoplazma + vakuola), ale to není totéž co „šťáva“.

• c) základní cytoplazma – to je okolí jádra, ale není to šťáva.

• d) lyzozomy jsou živočišné organely, v rostlinách běžně nejsou.

20. Zmenu barvy napr. v kvetech vyssich rostlin (z modré, pres fialovou do cervené - v závislosti na mènícím se pH bunecné st'ávy) zpúsobuje prítomnost
a) fykoerytrinu
b) karotenu
c) xantofylú
d) antokyanü
e) flavonu
f) fukoxantinu

• Antokyany jsou vodou rozpustná barviva v rostlinné buňce, která jsou uložena ve vakuole.

• Jejich barva závisí na pH buněčné šťávy:

  • kyselé pH → červená

  • neutrální pH → fialová

  • zásadité pH → modrá

Proto mění barvu květů nebo listů podle pH.

Ostatní možnosti:

• a) fykoerytrin – červené barvivo u řas (ne v květech vyšších rostlin)

• b) karoten, c) xantofyly, f) fukoxantin – tuková barviva (oranžová, žlutá)

• e) flavony – žlutá barviva, ale nemění barvu s pH

22. Chloroplasty v jedné rostlinné buñce obvykle dosahují poctu
a) nekolika
b) desitek
c)stovek
d) tisicu

b
V rostlinné buňce se obvykle nachází desítky chloroplastů (např. 20–50), ale může jich být víc v závislosti na typu buňky a podmínkách.

24. Plastidy se vyskytuji
a) u silnic (cyanobakterii)
b) pouze u zelene zbarvených zivocichủ
c) jen u zelených ras
d) u vyssich rostlin

d
Plastidy jsou organely typické pro rostlinné buňky, tedy:

• vyšší rostliny (např. mechorosty, kapraďorosty, semenné rostliny),

• ale také některé řasy.

Sinice jsou prokaryotní organismy (bakterie), a plastidy jsou organely typické pro eukaryotické buňky (rostliny, řasy). Fotosyntéza u sinic probíhá přímo v jejich cytoplazmatické membráně nebo v thylakoidech, které ale nejsou plastidy.

Vyšší X Nižší

Nižší rostliny:

• nemají pravé orgány (kořen, stonek, list),

• tělo tvoří stélka (nečleněná, jednoduchá struktura),

• příklady:

  • řasy (např. zelené řasy),

  • mechy (někdy přechodová skupina).
    
    
    Vyšší rostliny:

    • mají diferencované tělo (kořen, stonek, list),

    • jejich buňky mají plastidy (chloroplasty atd.),

    • patří sem:

      • kapraďorosty (kapradiny, přesličky, plavuně),

      • nahosemenné rostliny (např. jehličnany),

      • krytosemenné rostliny (většina dnešních kvetoucích rostlin).

25. Plastidy, ve kterých se hromadí skrob, se nazyvaií

a) chloroplasty

b) chromoplasty

c) elaioplasty

d) amyloplasty

• Amyloplasty jsou plastidy, ve kterých se ukládá zásobní látka škrob.

• Chloroplasty jsou plastidy obsahující chlorofyl a slouží k fotosyntéze.

• Chromoplasty obsahují barevná pigmenta (např. karotenoidy) a barví květy nebo plody.

• Elaioplasty ukládají tuky a oleje.

26. Nejrozsirenejsi zásobni látkou zelenych rostlin je
a) rostlinny olej
b) skrob
c) glykogen
d) inulin
e) laminarin

b
Škrob je hlavní zásobní polysacharid zelených rostlin.

Rostlinný olej slouží jako zásobní látka v semenech, ale ne jako hlavní zásoba energie u zelených rostlin obecně.

Glykogen je zásobní polysacharid u živočichů a hub, ne u rostlin.

Inulin je zásobní polysacharid některých rostlin, ale není tak rozšířený jako škrob.

Laminarin je zásobní látka některých mořských řas.

Zjednodušeně: zelené rostliny jsou ty, které mají zelené barvivo (chlorofyl) a dovedou vyrábět svou potravu pomocí světla (fotosyntézou).
Tedy v otázkách se pod pojmem „zelené rostliny“ myslí většinou všechny tyto organismy, které využívají fotosyntézu a ukládají zásobní látku škrob.

27. *Bilá barva kyẽtủ je zpúsobena

a) prítomností speciálního bílého barviva

b) absenci jakéhokoliv barviva

c) úplným odrazem svëtla od vzduchu, obsazeného v mezibuneenych prostorách rostlinného pletiva

d) úplným odrazem od povrchových struktur korunnich

ci okvetnich lístkü

b,c

Bílá barva květů není způsobena speciálním bílým barvivem ani absencí barviva. Bílá vzniká díky úplnému odrazu světla od vzduchu, který je v mezibuněčných prostorech rostlinného pletiva. Světlo se rozptyluje a odráží v těchto vzduchových bublinách, což vytváří dojem bílé barvy.

b) absenci barviv spíš ne

28.Listky meríku jsou vhodným objektem pro pozorování
a) chloroplastủ 
b) chromoplastủ 
c) leukoplastu
d) krystalkú inulinu

Meríkovy listy (to je rostlina známá jako Tradescantia nebo česky merík) se často používají v biologii k pozorování chloroplastů pod mikroskopem. Proč? Protože mají dostatek chloroplastů, které jsou dobře vidět.

Takže odpověď:
a) chloroplasty

• Chloroplasty jsou organely, kde probíhá fotosyntéza (mají zelenou barvu).

• Chromoplasty jsou plastidy s jinými barvivy, často oranžové nebo červené, třeba v květech nebo plodech.

• Leukoplasty jsou bezbarvé plastidy, hlavně pro ukládání zásob.

• Krystalky inulinu jsou ukládací látky, ale není to typické pro merík jako pozorovací objekt.

29. Leukoplasty se nevyskytují

a) v oddenku kosatce

b) ve zralém sípku

c) v bramborové hlíze

d) v plodu rajcete

b, d
Leukoplasty jsou bezbarvé plastidy, které se nacházejí v rostlinných buňkách. Jsou to zásobní orgány, kde se ukládají škrob, proteiny nebo tuky. Mezi typy leukoplastů patří amyloplasty (škrobové), proteinoplasty (bílkovinné) a elaioplasty (tukové). 

a) v oddenku kosatce — leukoplasty tam bývají, protože oddenky ukládají zásoby.

b) ve zralém sípku — sípky (plody některých rostlin, například brukvovité) obvykle neukládají zásoby v leukoplastech, jsou spíš suché a zásobní funkce tam není.

c) v bramborové hlíze — ano, brambory jsou známý příklad, kde jsou leukoplasty (amyloplasty), ukládající škrob.

d) v plodu rajčete — rajčata mají hlavně chromoplasty (červená barviva), leukoplasty tam obvykle nejsou.

30. *Glukózu lze dokázat

a) Lugolovym cinidlem

b) xantoproteinovou reakcí

c) Sudanem III

d) Biuretovou reakcí

e) Fehlingovým cinidlem

e
Fehlingovo činidlo slouží k důkazu redukujících cukrů, mezi které patří glukóza. Po zahřátí se v přítomnosti glukózy vytvoří červený sražený oxid měďnatý (Cu₂O)

a) Lugolovo činidlo – dokazuje škrob (zmodrá).

b) Xantoproteinová reakce – důkaz aromatických aminokyselin (žlutá barva).

c) Sudan III – barví tuky.

d) Biuretová reakce – důkaz bílkovin (fialové zbarvení).

32. *K dúkazu celulózy se pouzívá

a) chlorzinkjod

c) Raspailova reakce

b) Lugoliv roztok

d) Sudan III

a
Celulóza je polysacharid tvořený glukózou, který tvoří buněčné stěny rostlin.

• Chlorzinkjod (chlorid zinečnatý + jód) – s celulózou reaguje a obarví ji modrofialově.

• Raspailova reakce – další klasický důkaz celulózy, vzniká fialové zbarvení

• b) Lugolův roztok – reaguje se škrobem, ne s celulózou (modré zbarvení).

• d) Sudan III – barví tuky, celulózu neprokazuje.

36. Chitin se nevyskytuje

a) u hub

b) v bunecné stene bakterií

d) u hmyzu

d) u paroznatek

b,d

Bakterie neobsahují chitin – jejich buněčná stěna je tvořená peptidoglykanem (mureinem), což je úplně jiný typ polysacharidu.

41. Nejrozsirenejsí mechanické pletivo v tele rostlin predstavuje

a) parenchym

b) kolenchym

c) aerenchym

d) sklerenchym

d

Sklerenchym je nejrozšířenější mechanické pletivo v rostlinách.
– Tvoří pevné, ztloustlé, často odumřelé buňky s lignifikovanými (zdřevnatělými) stěnami.
– Poskytuje pevnost a oporu, např. v peckách, stoncích nebo listech.

• a) Parenchym – základní pletivo, tenkostěnné, živé buňky, nemá pevnostní funkci.

• b) Kolenchym – mechanické, ale méně rozšířené než sklerenchym; živé buňky, zpevňuje mladé části.

• c) Aerenchym – specializovaný typ parenchymu s mezibuněčnými prostory pro výměnu plynů (hlavně u vodních rostlin).

42. Mezi druhotná (sekundárni) delivá pletiva patrí
a) korek
b) kambium
c) dermatogén
d) kalyptrogen
e) felogén

b,e
Kambium (b) – druhotné dělivé pletivo mezi lýkem a dřevem, zajišťuje tloustnutí stonku.

Felogén (e) – dělivé pletivo, které vytváří korek a částečně kůru.


Dermatogén (c) – patří mezi primární meristémy (dělivá pletiva), tvoří pokožku.

Kalyptrogen (d) – taktéž primární, tvoří kořenovou čepičku (kalyptru).

43. Schopnost delit se mají pouze buñky
a) krycich pletiv
b) delivých pletiv
c) primárnich meristémú
d) parenchymatické, s velkými mezibunecnými prostorami

b
Dělivá pletiva (meristémy) jsou specializovaná na buněčné dělení – umožňují růst rostliny do délky i do tloušťky.

Krycí pletiva (a), např. pokožka (epidermis), chrání, ale už se nedělí.

Primární meristémy (c) jsou sice dělivé, ale nejsou jediné – existují i sekundární meristémy → proto není c) správné jako jediná odpověď.

Parenchymatické buňky (d) se většinou už nedělí, ale mohou se za určitých podmínek dediferencovat – není to pravidlo.

44. Kambium se vyskytuje u

a) mechorostü

b) recentnich zástupcu preslicek

c) jehlicnanu

d) jednodelozných rostlin

e) dvoudelozných rostlin

e, c
Kambium je sekundární dělivé pletivo, které umožňuje přírůstek na tloušťku (sekundární růst).
Vyskytuje se u vyšších cévnatých rostlin, tedy u jehličnanů a dvouděložných rostlin (e).
Mechorosty (a) kambium nemají, protože jsou to nižší rostliny bez sekundárního růstu.
Jednoděložné rostliny (d) obvykle kambium nemají (nemají sekundární růst).

45. *Mrtvé buñky tvorí nejcasteji pletiva
a) parenchymatická
b) kolenchymatická
c) sklerenchymaticka
d) aerenchymatická
e) meristematická

c

Sklerenchymatická pletiva jsou tvořena převážně mrtvými buňkami s velmi silnou, ztloustlou buněčnou stěnou. Tyto buňky poskytují mechanickou oporu rostlině.

• Parenchym (a) a aerenchym (d) jsou tvořeny živými buňkami.

• Kolenchym (b) je také tvořen živými buňkami, které mají ztloustlou buněčnou stěnu, ale nejsou mrtvé.

• Meristematická pletiva (e) jsou dělivá pletiva a buňky jsou živé.

46. Velké mezibunécné prostory charakterizují

a) sklerenchym

b) kolenchym

c) kazdý parenchym

d) aerenchym

d
Aerenchym je typ parenchymatické pletiva, který je specializovaný na tvorbu velkých mezibuněčných prostor vyplněných vzduchem.
– Vyskytuje se hlavně u vodních a bažinných rostlin (např. rákos, leknín), kde umožňuje výměnu plynů a nadlehčování rostliny ve vodě.

Parenchym obecně (c) – má menší mezibuněčné prostory, ale ne tak výrazné jako aerenchym.

Kolenchym (b) – je pletivo mechanické, zpevňovací, živé, s zahuštěnými buněčnými stěnami, mezibuněčné prostory téměř chybí.

Sklerenchym (a) – také mechanické, ale mrtvé pletivo, buněčné stěny silně ztloustlé, žádné mezibuněčné prostory.

47 *V rostoucích rostlinných orgánech mají zpevñovací funkci hlavne pletiva

a) parenchymaticka

c) sklerenchymatická

b) kolenchymatická

d) meristematická

b
Kolenchym je živé zpevňovací pletivo, které se vyskytuje hlavně v rostoucích částech rostliny (např. mladé stonky, řapíky).
– Má zpevňovací funkci, ale umožňuje i růst, protože není lignifikovaný (neobsahuje lignin) a buňky jsou pružné a natahovatelné.

• Parenchymatická pletiva – slouží hlavně k zásobě, fotosyntéze a výplni, nemají zpevňovací funkci.

• c) Sklerenchymatická pletiva – jsou mrtvá, tvrdá, s lignifikovanými stěnami, zpevňují trvale, ale nejsou v rostoucích částech, protože omezují růst.

• d) Meristematická pletiva – to jsou dělivá pletiva, zajišťují růst rostliny, ale nezpevňují.

48. U tzv. pradných rostlin (len, konopí aj.) se pro prúmyslové zpracováni vyuzivají pletiva

a) parenchymatická

b) sklerenchymaticka

c) kolenchymatická

d) vsechna pletiva stonku

b
U pradných rostlin (např. len, konopí, juta) se pro průmyslové využití (např. výroba vláken, lan, textilu) získávají pevná, odolná vlákna, která pocházejí ze sklerenchymatických pletiv, konkrétně tzv. sklerenchymatických vláken.

• Tato pletiva mají:

  • Ztloustlé, lignifikované (dřevnaté) buněčné stěny

  • Jsou mrtvá a velmi pevná

  • Ideální pro mechanické zpevnění i textilní účely

49. Jednotlivá specializovaná buñka, odlisující se od ostatních bunek pletiva svým tvarem, tloust'kou bunecné steny nebo obsahem (napr. hromadením trislovin, olejủ, pryskyrice), se oznacuje jako

a) elaioplast

b) trofoblast

c) idioblast

d) embryoblast

e) tonoplast

c
„Idio-“ = „vlastní, zvláštní“ → idioblast = zvláštní buňka mezi normálními.
Idioblast je jednotlivá specializovaná buňka, která:
Se liší od okolních buněk pletiva (tvarem, funkcí, obsahem, tloušťkou stěny)
Obsahuje často speciální látky jako: třísloviny, silice, pryskyřice, oleje, krystaly (např. šťavelanu vápenatého)
Idioblasty se často vyskytují roztroušeně mezi běžnými buňkami a plní ochrannou nebo zásobní funkci.

a) elaioplast – typ plastidu, ukládá tuky, ale není to samostatná buňka.
b) trofoblast – součást lidského embrya, nikoli rostliny.
d) embryoblast – také součást lidského embrya (zárodečný uzlík).
e) tonoplast – membrána centrální vakuoly u rostlin, není to buňk

50. Velké jádro, absence mezibunecných prostorú i centrální vakuoly a vysoká intenzita látkového metabolismu charakterizuje pletiva
a) mechanická
b) kryci
d) vodivá
e) dēlivá
c) provetrávaci
f) zásobni

e
Dělivé pletivo = růst, dělení, energie → žádná centrální vakuola, velké jádro.

Dělivá pletiva (meristémy) jsou charakterizována:

• Velkým jádrem – protože buňky se často dělí, potřebují aktivní řízení buněčných procesů.

• Absencí mezibuněčných prostorů – buňky těsně přiléhají, tvoří kompaktní tkáň.

• Absencí centrální vakuoly – mají spíše drobné vakuoly nebo žádné, protože vakuola se vyvíjí až v trvalých pletivech.

• Vysokou intenzitou metabolismu – protože buňky rostou a dělí se, mají vysokou spotřebu energie a aktivní biochemické procesy.
  
  a) Mechanická – má tlusté stěny (kolenchym, sklerenchym), ale nízkou metabolickou aktivitu.

  b) Krycí – (např. pokožka – epidermis) – chrání, ale nemá vysoký metabolismus.

  c) Provětrávací – typ parenchymu (např. aerenchym), má mezibuněčné prostory.

  d) Vodivá – specializovaná na transport, buňky jsou často mrtvé (např. tracheje).

  f) Zásobní – ukládají látky, mají velké vakuoly, ale nízký metabolismus.

51. Primárním krycím rostlinnym pletivem je
a) kutikula
b) dermatogen
c) zelena kura
d) pokozka
e) borka

d
a) Kutikula – není pletivo, ale ochranná vrstva na pokožce.
b) Dermatogen – zárodečná vrstva meristému, ze které se pokožka vyvíjí, není to hotové krycí pletivo.
c) Zelená kůra – označuje část primárního stonku pod pokožkou, ale není to krycí pletivo.
e) Borka – odumřelá vnější část sekundární kůry (např. u stromů), tedy sekundární krycí pletivo, ne primární.

1. violky → c) papily

2. kopřiva dvoudomá → d) žahavé trichomy

3. hlosina úzkolistá (= krušina olšová) → a) hvězdovité trichomy

4. máta rolní → e) žlázné trichomy

5. divizna velkokvětá → b) přeslenité větvené trichomy

54. *Epidermálního púvodu nejsou
a) pruduchy
b) ostny
d) trichomy
e)trny
с) korenové vlásky

e
Průduchy (a) jsou specializované útvary pokožky rostlin (epidermis), které slouží k regulaci výměny plynů a vody – tedy epidermálního původu.

Ostny (b), jako u růže, jsou výrůstky vzniklé z pokožky nebo podpokožkových pletiv – tedy epidermální nebo subepidermální původ.

Kořenové vlásky (c) jsou výběžky buněk rhizodermis (kořenové pokožky), které zvětšují absorpční plochu – také epidermálního původu.

Trichomy (d) jsou různé chlupy nebo žlázky vyrůstající z pokožky – opět epidermální struktury.

Trny (e) jsou přeměněné vnitřní orgány (např. větve nebo listy), vyrůstají ze středního pletiva, nikoli z pokožky – nejsou epidermálního původu.

55. Pro rostliny suchých stanovist' (xerofyty) obecne plati, ze mají

a) silnejsi kutikulu a nedostatek mechanických pletiv

b) tenkou kutikulu a silné vyvinutá mechanická pletiva silnejsi kutikulu a dobre c)vyvinutá mechanická pletiva

d) tenkou kutikulu a málo zpevñovacich pletiv

c
Dobře vyvinutá mechanická pletiva – pomáhají udržet tvar a pevnost, i když je vody málo.

56. Felogén se nachází

a) uvnitr stredniho válce

b) pod pokozkou druhotne tloustnoucich orgánú

c) na povrchu borky

d) mezi drevní a lýkovou cástí cévních svazkủ

b
Felogén (korkotvorné kambium) je druhotné meristematické pletivo, které tvoří periderm (sekundární krycí pletivo).

• Nachází se pod pokožkou, když ta odumírá při druhotném tloustnutí (například u stonků nebo kořenů dřevin).

• Felogén vytváří směrem ven korek (felém) a směrem dovnitř zelenou kůru (feloderm).

• Celý tento komplex se nazývá periderm a nahrazuje původní pokožku.

57. Jako druhotné krycí pletivo se u rostlin uplathuje

a) epidermis

b) periblém

c) felogén

d) kutikula

e)korek

e
Druhotné krycí pletivo vzniká až později v životě rostliny, když původní epidermis (pokožka) už nestačí (např. kvůli růstu do šířky).
Toto nové pletivo nahrazuje pokožku a chrání vnitřní části stonku či kořene.
druhotné krycí pletivo vzniká činností felogénu

59. *Pro korek platí, ze

a) je tvoren mrtvými buñkami a je pro vzduch neprostupný

b) je tvoren zivymi buñkami vyplnenými vzduchem, které zajistují tepelnou a mechanickou ochranu vnitinich pletiv

c) je tvoren buñkami vyplnenými vzduchem, pro vodu i vzduch je neprostupny

d) získává se z dubu korkového a je stlacitelný

a,c,d
Korek (felém) je druhotné krycí pletivo, které vzniká činností felogénu a má následující vlastnosti:

• buňky jsou odumřelé (mrtvé),

• mají stěny impregnované suberinem (voskovitá látka),

• nepropouští vodu ani vzduch → chrání rostlinu proti vysychání a vnějším vlivům,

• slouží jako tepelná izolace a mechanická ochrana.

60. Ochrannou funkci na povrchu druhotne tloustnoucích orgánủ plní

a) epidermis

b) felogén

c) zelená kúra

d) druhotná kủra

e) kutikula

d
Na povrchu druhotně tloustnoucích orgánů (např. starší stonky, kořeny) už epidermis nestačí → je nahrazena druhotnými pletivy.

Co je druhotná kůra?

• Skládá se z:

  • felogénu (korkotvorné kambium),

  • felému (korek),

  • felodermu (živé buňky pod korkem).

• Celý tento komplex se označuje jako periderm nebo laicky „druhotná kůra“.

• Slouží jako ochranné krycí pletivo – chrání před ztrátou vody, patogeny i mechanickým poškozením.

61. Silne vyvinutá soustava mezibuneených (intercelulárních) prostor a velky pocet prúduchủ na jednotku plochy listu jsou typické pro

a) mokradní a vodní rostliny

b) rostliny výslunných stanovist'

c) vsechny rostliny nad horní hranicí lesa

d) listnaté dreviny

a
Aerenchym + hodně průduchů = adaptace na vodu

Vodní a mokřadní rostliny (hydrofyty) mají specifické anatomické přizpůsobení, aby dokázaly:

• zajistit výměnu plynů i pod vodou nebo v přemokřených půdách, kde je málo kyslíku,

• zabránit hnilobě nebo udušení pletiv.

Proto mají:

• rozsáhlé interceluláry (mezibuněčné prostory) – tvoří tzv. aerenchym, který vede vzduch k podzemním částem,

• hodně průduchů (stomata) – většinou na horní straně listu, protože spodní je často ve vodě.

62. Mezibuneõné prostory (interceluláry) jsou zejména soucásti pletiv

a) krycích

b) nasávacich

c) vodivých

d) provetrávacich

e) zpevñovacich

• d
  Mezibuněčné prostory (interceluláry) jsou dutiny mezi buňkami, které umožňují pohyb plynů (vzduchu) v rostlině.

• Jsou typické pro provětrávací pletiva, například aerenchym (rozsáhlé mezibuněčné prostory) v listech a stoncích vodních a mokřadních rostlin.

• Provětrávací pletiva pomáhají rostlině dostat kyslík do buněk i v podmínkách s nízkým přístupem vzduchu.

63. Průduchy se nevyskytují
    a) u řas
    b) ve všech mladých zelených částech vyšších rostlin
    c) u hub
    d) v kořenové pokožce (rhizodermis)

a,c,d
Průduchy se nevyskytují u řas, u hub ani v kořenové pokožce (rhizodermis), protože tyto struktury buď nemají listy, nebo žijí ve vodním prostředí či půdě, kde průduchy nejsou potřeba.

65. Pro sverací buñky prúduchủ platí, ze
a) postrádaji chloroplasty 
b) obsahují vzdy chloroplasty
c) jejich vnitíni stena, priléhající ke skuline prúduchủ, je ztlustlá
d) jejich vnejsí stèna je ztlustla

Svěrací buňky průduchů mají chloroplasty a ztlustlou vnitřní stěnu (ke štěrbině).

67. Pro cocinky (lenticely) je typické, ze

a) mohou se otvírat a zavírat v závislosti na vodní bilanci rostliny

b) vyskytují se pouze u bylin

c) v zime zústávají trvale otevreny

d) nemohou se docasnẽ zavírat; v léte zústávají trvale otevreny, na zimu se zpravidla uzavíraji souvislou vrstvou zkorkovatelých bunek

lenticely = póry na kůře dřevnatých částí, které „dýchají“ za rostlinu, když kůra už není průdušná.
a) mohou se otvírat a zavírat podle vodní bilance rostliny
 → NE – lenticely nejsou aktivní, nemají svalstvo ani mechanismus otevírání/zavírání.

b) vyskytují se pouze u bylin
 → NE – lenticely jsou hlavně na dřevinách (kmeny, větve), ne u bylin.

c) v zimě zůstávají trvale otevřené
 → NE – lenticely v zimě většinou nezůstávají otevřené, protože by to mohlo vést k vysychání nebo poškození.

d) nemohou se dočasně zavírat; v létě zůstávají trvale otevřené, na zimu se zpravidla uzavírají souvislou vrstvou zkorkovatělých buněk
 → ANO – lenticely jsou trvale otevřené během vegetačního období, ale na zimu se obvykle uzavírají korkovými buňkami, aby ochránily rostlinu.

68. Korenové vlásky jsou charakterizovány tím, ze

a) jsou mnohobuneoné

b) chybí jim buneoné jádro

c) jsou jednobunecné, s tenkou bunecnou stenou

d) jejich Zivotnost ciní od nekolika týdnú do nekolika mesícủ

c + d
a) jsou mnohobuněčné
 → NE, kořenové vlásky jsou jednobuněčné, ne složené z více buněk.

b) chybí jim buněčné jádro
 → NE, mají normální jádro, jinak by nebyly živé a neplnily funkci.

c) jsou jednobuněčné, s tenkou buněčnou stěnou
 → ANO, to je správně. Kořenové vlásky jsou jednoduché jednobuněčné výběžky epidermálních buněk, které mají tenkou stěnu pro lepší nasávání vody a minerálů.

d) jejich životnost činí od několika týdnů do několika měsíců
 → ANO, to je také pravda. Kořenové vlásky mají omezenou životnost, obvykle několik týdnů až měsíců, pak odumírají a nové vyrůstají.

69.Haustoria parazitickych rostlin jsou preménéné

a) koreny

b) stonky

c) listy

d) stonkové uponky

a
Haustoria jsou speciální přeměněné kořeny parazitických rostlin.

Slouží k pronikání do hostitelské rostliny a nasávání vody a živin.

70. V podminkách ztízené transpirace se rostlina zbavuje prebyteēné vody

a) prúduchy

b) lenticelami

c) vodnimi skulinami (hydatodami)

d) pomocí mednikủ

e) aktivním vylucováním vody koreny do pủdy

c
V podmínkách ztížené transpirace“ znamená, že když nemůže rostlina vodu normálně vypařovat průduchy (třeba přes noc, při vysoké vlhkosti nebo suchu, kdy se průduchy zavírají), tak přebytečnou vodu vylučuje pomocí hydatod (vodních skulinek) ve formě kapek — tomu říkáme gutace.

Hydatody jsou tedy takový „nouzový ventil“ pro přebytek vody, když běžná transpirace nefunguje.

71. Prítomnost mlécnic charakterizuje

a) jehlicnany

b) mákovité

d) pryscovite

e) ryzce

c) vsechny stopkovytrusé houby

f) hluchavkovité

d,e,b

72. Která nase listnatá drevina beznē rozsírená od nízin do hor (v lesích, v parcích i jako alejový strom) obsahuje v listech mlécnice?

Javor mleč (Acer platanoides)

— je běžně rozšířená listnatá dřevina od nížin do hor, často v lesích, parcích i alejích,
— a obsahuje mléčnice v listech – při utržení listu vytéká mléčná šťáva (latex).

📌 Pozn.: Právě podle této vlastnosti dostal druhové jméno „mleč“.

73. Medníky se nejcasteji vyskytují

a) v kvetech

b) na listových rapícich

c) na krycích supinách pupenủ

d) na stoncích

a
Medníky (nektaria) jsou žláznatá útvarová pletiva, která vylučují nektar – sladkou tekutinu lákající opylovače.
➡ Nejčastěji se nacházejí v květech, kde hrají důležitou roli při opylování.

75. Nejnápadnejsím projevem vlivu sezonního prübehu klimatu na strukturu a funkci xylému je ..

Nejnápadnějším projevem vlivu sezónního průběhu klimatu na strukturu a funkci xylému je tvorba letokruhů.

🌳 Letokruhy vznikají střídáním jarního (raného) a letního (pozdního) dřeva během vegetační sezóny.

• Jarní dřevo: větší buňky, tenčí stěny – rychlý transport vody.

• Letní dřevo: menší buňky, silnější stěny – mechanická opora.

➡ Tento rytmus je způsoben změnami teploty a dostupnosti vody během roku.

76. Letokruhy jsou výsledkem cinnosti

a) floému

b) xylému

c) dermatogénu

d) kambia

e) felogénu

d
Letokruhy vznikají činností kambia, což je druhotné meristematické pletivo.

– Zdroj: vytváří nové buňky → xylém dovnitř, floém ven
– Je zodpovědné za tloustnutí stonku/kořene a vznik letokruhů
Kambium tvoří každoročně nové vrstvy xylému a floému, ale letokruhy vznikají jen ve xylému, protože se ukládá trvale a viditelně.

77. Buñky dreva, vznikající v léte cinností kambia, jsou

a) tenkostenné

b) tlustostēnné

c) jsou tvoreny relativne rychle rostoucimi buñkami (vzniká rídké jarní drevo)

d) jsou tvoreny relativne pomalu rostoucími buñkami (vzniká husté letní dĩevo)

b, d
V létě má rostlina méně vody, roste pomaleji → kambium produkuje menší, tlustostěnné buňky → vzniká letní dřevo, které je tmavší a hustší.

Oproti tomu na jaře je rychlý růst, větší, tenkostěnné buňky → světlé jarní dřevo.

Tak vznikají letokruhy: střídání jarního a letního dřeva každý rok.

78. Vrby a topoly mají letokruhy

a) úzké, protoze to jsou rychle rostouci dieviny

b) Siroké, ponevadz patrí mezi pomalu rostoucí dieviny

c) siroké, v disledku velké rychlosti rústu

d) v priznivch podminkách teplých nizinatých oblast letokruhy

vibec netvorí-

c
Vrby a topoly jsou rychle rostoucí dřeviny, často se vyskytují v nížinách u vodních toků, kde mají dostatek vody i živin.

Díky rychlému růstu tvoří široké letokruhy – především výrazné jarní dřevo.

Letokruhy tedy tvoří, a to poměrně výrazné.

80. V korenech vyssich rostlin jsou cévní svazky

a) soustredné (koncentrické)

b) paprscité (radiální)

c) bocné (kolaterální)

d) dvoubocné (bikolaterálni)

b
V kořenech vyšších rostlin jsou cévní svazky uspořádány radiálně (paprskité), což znamená, že xylém a floém jsou uspořádány střídavě do paprsků kolem středu.

Kolaterální (bocné) cévní svazky se běžně vyskytují ve stoncích a listech, ale ne v kořenech.

Dvoustranné (bikolaterální) a koncentrické cévní svazky se nevyskytují v kořenech vyšších rostlin.

81. Prodéravelé prepázky sítkovic (,sítka") se po skoncení vegetaeního období ucpávají

a) glukózou

b) celulózou

c) sacharózou

d) kalózou

e) korkem

d
Proděravělé přepážky sítkovic (nazývané sítka) se na konci vegetačního období ucpávají látkou zvanou kalóza, což je polysacharid podobný celulóze, který zamezuje průchodu látek a chrání pletivo během zimního klidu.

82. *Sitkovice jsou

a) mrtvé bunky slouzici k rozvádeni organickych látek v rostlinném tēle

b) zivé buñky transportujici hlavnẽ roztoky minerálnich látek z korenú do listi

c) Zivé bunky slouzici zejména k transportu organických látek

d) Zivé elementy lykové cásti cévnich svazkú, kterými je veden

proud asimiláti

c,d
Sítkovice jsou živé buňky, které tvoří sítková pletiva (floém). Jejich hlavní funkcí je transport organických látek (zejména asimilátů, tedy produktů fotosyntézy) v rostlině. Patří do lýkové části cévních svazků.

83. Sitkovice jsou produktem cinnosti

a) primárni kúry

b) endodermis

c) kambia

d) felogému

e) pleromu

c
Sítkovice vznikají z dělivých buněk kambia, které produkují sekundární pletiva, tedy sekundární floém (lýko) a sekundární xylém (dřevo).

84. Pri poskozeni sitkovic zabrañuje nezádoucím ztrátám cukrủ z tela rostliny

a) kalus

b) kalóza

c) korek

d) transpirace

e) celulóza

b
Kalóza je polysacharid, který se při poškození sítkovic rychle ukládá na proděravělé přepážky (sítka) a ucpává je, čímž zabraňuje nežádoucím ztrátám cukrů a dalších organických látek z rostliny.

85. Vývojove púvodnim typem vodivých elementú xylému jsou

a) cévy

b) cévice

c) sítkovice

d) drevní parenchym

b
Cévice (tracheidy) jsou vývojově původní typ vodivých elementů xylému – objevují se už u výtrusných rostlin (např. kapradin). Jsou dlouhé, úzké buňky s šikmými přepážkami, které vedou vodu a poskytují i mechanickou oporu.

Cévy jsou evolučně mladší, vznikly splynutím několika cévic a mají jednodušší strukturu s otevřenými konci – typické jsou pro krytosemenné rostliny.

86. Z uvedených skupin se tracheidy nevyskytují u

a) chaluh

b) mechủ

c) kaprad'orostü

d) nahosemennych rostlin

e) krytosemenných rostlin

a, b
Tracheidy (cévice) jsou typ vodivých buněk xylému – slouží k vedení vody.

Chaluhy (hnědé řasy) a mechy (mechorosty) nemají pravá vodivá pletiva – nemají xylém ani floém → nemají tracheidy.

Kapraďorosty, nahosemenné i krytosemenné rostliny tracheidy mají – buď výhradně (nahosemenné), nebo spolu s cévami (krytosemenné).

87. Prítomnost cév (tracheji) charakterizuje

a) nekteré rasy

b) ploniky

c) jehlicnany

d) pouze listnaté dreviny

e) az na nekteré vyjimky vsechny krytosemenné rostliny

f) vranecky

e
Cévy (tracheje) jsou vysoce specializované vodivé elementy xylému, které se vyskytují hlavně u krytosemenných rostlin.

• Jehličnany (nahosemenné) mají tracheidy, ale cévy většinou ne.

• Ploníky, vranečky (mechorosty a výtrusné rostliny) cévy nemají, protože nemají pravá vodivá pletiva.

• Řasy také nemají cévy.

• Listnaté dřeviny jsou sice krytosemenné, ale ne všechny krytosemenné rostliny jsou listnaté dřeviny, proto odpověď d) je příliš úzká.

88. Pro cévy platí, ze

a) jsou tvoreny buñkami s odumrelým protoplastem

b) tvorí je zivé buñky s velkou centrální vakuolou

c) pricné prehrádky mezi buñkami jsou proderavelé

d) mají charakteristicky ztloustlé bunecné stăny

e) priené prehrádky mezi buñkami se rozpustily

a,d,e

a) ✅ Cévy jsou tvořeny mrtvými buňkami, které ztratily protoplast (živou část).

b) ❌ Neplatí – živé buňky s vakuolou jsou např. v parenchymu, ne v cévách.

c) ❌ To platí spíš pro tracheidy – u cév se příčné přepážky většinou rozpouští úplně (viz e).

d) ✅ Buněčné stěny cév jsou ztloustlé a často lignifikované, kvůli pevnosti a vodivosti.

e) ✅ Příčné přepážky mezi cévními články se rozpustily, čímž vzniká souvislá trubice.

89. Mohutne vyvinutá zpevñovací pletiva jsou typická pro

a) jednoleté rostliny

b) byliny vod a mokradủ

c) efeméry

d) dreviny

d
Dřeviny (stromy, keře) mají velmi vyvinutá zpevňovací pletiva – hlavně sklerenchym a kolenchym – protože musí odolávat mechanickému namáhání (vítr, vlastní hmotnost, dlouhá životnost).

• Ostatní možnosti:

  • a) jednoleté rostliny – mají jen minimální zpevňovací pletiva, protože žijí krátce.

  • b) vodní byliny – zpevňovací pletiva téměř nepotřebují, voda je nadnáší.

  • c) efeméry – velmi krátký životní cyklus, takže zpevnění je minimální.*
    Efeméry jsou rostliny s extrémně krátkým životním cyklem – často jen několik týdnů.

93.*Analogické orgány

a) vznikly premenou rüzných vývojových základu

(tj. jsou rizného púvodu), i kdyz vykonávají tutéz funkci a mají stejnou õi aspoñ podobnou stavbu

b) vyvinuly se ze stejného vývojového zakladu, pricemz se svoji funkcí i stavbou podstatne vzájemne lisi

c) vznikly premenou rizných vývojových základú; v rostline plní ruzné funkce a výrazne se lisí i svojí stavbou

d) mají podobný vzhled, vnitiní stavbu, piní v zivote rostliny stejnou funkci a jsou stejného púvodu

a
💡 Co jsou analogické orgány:

• Orgány odlišného evolučního původu

• Ale vykonávají stejnou nebo podobnou funkci

• Nevznikly ze stejného předka, ale vyvinuly se nezávisle – tomu se říká konvergentní evoluce

co je prothalia

Prothalia (česky prvoklíček) je gametofyt kapraďorostů – tedy haploidní pohlavní fáze v životním cyklu výtrusných rostlin.

Tento pojem je typický pro:

• Kapradiny

• Přesličky

• Plavuně

96. Koren se vyvinul behem evoluce a) mechorostü b) ryniofytủ c) kaprad'orosti d) semenných rostlin

• Mechorosty (a) → nemají pravé kořeny, pouze rhizoidy (vláknité struktury pro uchycení, nikoli nasávání vody jako pravý kořen).

• Ryniofyty (b) → prapůvodní výtrusné cévnaté rostliny, také bez pravých kořenů – měly jen podzemní oddenky.

• Kapraďorosty (c) → první skupina, u které se vyvinul skutečný kořen – tedy orgán s kořenovou čepičkou, cévními svazky atd.

• Semenné rostliny (d) → mají kořeny, ale nejsou první – ty vznikly až po kapraďorostech.
  
  Pravý kořen = až u kapraďorostů a všech vyšších rostlin.
  Mechorosty a ryniofyty měly jen rhizoidy nebo primitivní podzemní struktury.

102. Korenové vláseni zajist'uje

a) zvetseni povrchu korenủ

b) tloustnuti korene

c) mechanickou ochranu korene (hlavne vzrostného vrcholu)

d) prijem vody a minerálnich latek

a,d
o je to kořenové vlášení?

• Je to oblast mladého kořene, kde z pokožky vyrůstají kořenové vlásky (jemné výběžky jedné buňky).

• Každý kořenový vlasek je jedna buňka s tenkou stěnou.

• Význam: výrazně zvětšují absorpční povrch kořene = rostlina tak lépe nasává vodu a minerály z půdy.

103. Korenové vlásky vznikají na koreni
a) v zóne dēlivé
b) v zóne absorpeni
c) v zóne prodluzovaci
d) na povrchu korenové cepicky

b

104. Pro prvotní (primárni) stavbu korenủ krytosemenných rostlin je charakteristicky cévní svazek
a) bocný (kolaterálni)
b) dvoubocný (bikolaterální)
c) paprscitý (radiálni)
d) soustredný (koncentrický)

c
V kořeni je cévní svazek uspořádán radiálně, což znamená, že xylém a floém jsou oddělené a uspořádány jako paprsky.

Naproti tomu v stoncích je typický kolaterální cévní svazek.

105. Mezi metamorfózy (modifikace) korene nepatrí

a) hlízy jirinky zahradni

b) bramborové hlízy

c) pricepivé koreny brect'anu

d) oddenek kosatce zlutého

• Bramborové hlízy (b) jsou metamorfózou stonku, ne kořene → patří mezi modifikace stonku

• Oddenek kosatce žlutého (d) je také modifikovaný stonek, ne kořen.

108. Postranní koreny se zakládají

a) v pokozce (rhizodermis)

b) ve vnejsi vrstve prvotni kủry

c) v endodermis

d) v pericyklu

d
Postranní kořeny se zakládají endogenně, tedy zevnitř – konkrétně v pericyklu, což je vrstva buněk nacházející se mezi endodermis a vodivými pletivy.

109. Radiální cévní svazek korene se v dúsledku druhotného tloustnutí mèni na svazek
a) soustredny, a to lýkostredný
b) bocný
c) dvoubocný
d) radiální cévní svazek pretrvává i u druhotne ztloustlých korenủ

b
V kořeni je původně radiální cévní svazek, kde se střídá floém a xylém v paprsčitém uspořádání.

Při druhotném tloustnutí:

• mezi primárními floémy a xylémy se zakládá kambium → vzniká souvislý kruh,

• kambium tvoří dovnitř sekundární xylém, ven sekundární floém,

• tím zaniká původní radiální uspořádání,

• vzniká druhotná stavba, která se označuje jako bočný (kolaterální) cévní svazek – tedy xylém uvnitř, floém vně.

110. Probíhá preména radiálního cévního svazku korene v kolaterální svazky stonku v epikotylu?

Epikotyl je část rostlinného zárodku (nebo klíčící rostliny), která leží nad dělohami (kotyledony) a pod prvními pravými listy. Rozdělení mladé rostlinky:

1. Radikula – zárodek kořene

2. Hypokotyl – část mezi kořenem a dělohami

3. Dělohy (kotyledony) – první listy zárodku

4. Epikotyl – část mezi dělohami a prvním pravým listem

5. První pravé listy – začátek stonku

👉 Epikotyl tedy přechází v stonkovou část rostliny a nese první pravé listy. Už má stonkové vlastnosti, včetně kolaterálních cévních svazků.

📌 Tip na zapamatování:
Epi- = „nad“ → epikotyl je nad dělohami
Hypo- = „pod“ → hypokotyl je pod dělohami




Přeměna radiálního cévního svazku (typického pro kořen) na kolaterální cévní svazky (typické pro stonek) probíhá v hypokotylu, ne v epikotylu.

Proč?

• Radiální svazky → kořen: floém a xylém se střídají v paprsčitém uspořádání.

• Kolaterální svazky → stonek: floém vně, xylém uvnitř, vedle sebe.

👉 Hypokotyl je přechodná oblast mezi kořenem a stonkem, a právě zde dochází k postupné přeměně cévního uspořádání z kořenového typu na stonkový.

111. *Pro vodu nepropustné Casparyho prouzky v endodermis korene jsou vytvoreny 
a) na radiálnich a tangenciálních stẽnách
b) na transverzálních a radiálních stenách
c) pouze na tangenciálnich stenách bunek endodermis 
d) na transverzálních a tangenciálních stẽnách

b
Casparyho proužky jsou nepropustné vrstvy (vytvořené suberinem a ligninem) v endodermis kořene.

• Jsou umístěné na radiálních (bočních) a transverzálních (příčných) stěnách buněk endodermis.

• Zabraňují průchodu vody a rozpuštěných látek mezi buňkami (apoplastem), a tím směrují tok vody přes buňky (symplast)

112. *Tzv. propustné buñky, hrající významnou roli v souvislosti s transportem roztokú z pủdy do cévních svazkú, se nacházejí
a) v epidermis
b) ve vnejsí vrstve primárni kủry
c) v endodermis
d) v kambiu
e) ve dreni

c
Endodermis obsahuje tzv. propustné buňky (tzv. průchodné buňky), které umožňují kontrolovaný průchod vody a minerálních látek z půdy směrem do cévních svazků.

Díky Casparyho proužkům na ostatních stěnách jsou tyto buňky jedinou cestou, kudy může voda a rozpuštěné látky procházet dál.

113. *Mezi korenovou zeleninu nepatrí

a) mrkev

b) petrzel

c) pastinak

d) kren

e) cekanka

e
Mrkev, petržel, pastinak a křen jsou typické druhy kořenové zeleniny — jedná se o jedlé části rostlin, které jsou zakořeněné a slouží jako zásobárna živin.

Čekanka (např. čekanka obecná) se využívá spíše jako listová zelenina nebo pro kořen (kořen čekanky se používá hlavně jako náhražka kávy, ale běžně se neřadí mezi kořenovou zeleninu v zahradnictví).

115. Oddenky jsou

a) podzemni cásti stonkú se supinovitými, casto brzy opadávajícími listy a náhradními koreny

b) podzemni stonky bez listi, s cetnými náhradními (adventivnimi) koreny

c) podzemni stonky, rostouci bud' svisle doli nebo soubezne s povrchem pidy, které hromadi zásobni látky

d) premenené (= metamorfované, modifikované) stonky bez listủ, pomoci niche rostliny prezimují a casto se i vegetativne rozmnozuji

a,c

117. *Kedluben a fazol klíẽi

a) epigeicky, kdy vzrostný vrchol stonku i dēlohy se dostávají nad pủdni povrch prodluzovánim poddelozniho clánku, hypokotylu

b) hypogeicky, kdy vzrostný vrchol stonku proniká nad povrch pủdy, pricemz dēlohy zústávají pod zemí a plní funkci zásobnich orgánủ

c) epigeicky, kdy vzrostný vrchol stonku i delohy se dostávají nad pidni povrch prodluzovánim naddelozniho clánku, epikotylu

d) epigeicky, kdy vzrostný vrchol stonku i delohy se dostávají nad pủdní povrch prodluzováním (ristem) hypokotylu, priceme delohy zustávají pod zemí a piní funkci zásobních orgánủ

a

Kedluben a fazol klíčí epigeicky – znamená, že během klíčení se dělohy vyzdvihují nad půdu spolu s růstovým vrcholem stonku.
Tento proces probíhá díky prodloužení hypokotylu (část pod dělohami).
Dělohy jsou fotosyntetické a mají význam při počáteční výživě rostliny.

🌱 Epigeické klíčení

• Co se děje? Dělohy i růstový vrchol stonku vyrostou nad půdu.

• Jak? Prodloužením hypokotylu (část pod dělohami).

• Dělohy: Vystupují nad zem, jsou často zelené a fotoyntetizují.

• Příklad: Fazol, kedluben, hrách.

🌱 Hypogeické klíčení

• Co se děje? Dělohy zůstávají pod zemí, růstový vrchol stonku vyroste nad zem.

• Jak? Prodloužením epikotylu (část nad dělohami).

• Dělohy: Zůstávají pod zemí a plní zásobní funkci.

• Příklad: Hrách, kukuřice, fazol (někdy může být variabilní).

121. Ve stoncích jednodelozných rostlin se nachází

a) adiálni cévní svazek

b) nekolik kruhovité usporádanych cévnich svazkủ

c) jeden centrální cévní svazek

d) mnoho roztrousených cévnich svazkủ

d

U jednoletých (jednoleťných) rostlin (monokotyledonů) jsou cévní svazky roztroušené po celé průřezu stonku, nejsou uspořádány do kruhu.

Naopak u dvouděložných rostlin (dikotyledonů) jsou cévní svazky většinou uspořádány v kruhu.

123. Pericykl je soucástí

a) listu

b) prvotni kury

c) druhotné kúry

d) stredního válce

e) borky

d
Pericykl je vrstva buněk, která se nachází uvnitř kořene, okolo cévního válce (středního válce).

Je důležitý pro vznik postranních kořenů a podílí se na druhotném tloustnutí.

124. Nejvetsi hmotnostni podil z kmene stromu predstavuje

a) primárni drevo

b) primárni lyko

c) borka

d) sekundarni drevo

e) sekundámí lýko

f) kambium

d

Sekundární dřevo tvoří největší část kmene stromu, protože představuje hlavní část kmenové hmoty, která zajišťuje mechanickou pevnost a transport vody.

Primární dřevo je jen počáteční vrstva, kambium je tenká dělivá vrstva, lýko a borka mají menší hmotnostní podíl.

125. Zkrácená vetévka nesoucí listy nebo kvëty se nazývá

a) idioblast

b) amyloplast

c) makroblast

d) brachyblast

d

Idioblast
→ Speciální buňka v rostlinách, která se liší tvarem nebo funkcí od okolních buněk (např. buňka ukládající krystaly).

Amyloplast
→ Organela v rostlinných buňkách, kde se ukládá škrob (zásobní polysacharid).

Makroblast
→ Dlouhá větévka rostliny s delšími internodii (vzdálenost mezi listy je větší).

.Brachyblast
→ Zkrácená větévka, která nese listy nebo květy, s krátkými internodii.
-Na rozdíl od makroblastu (dlouhá větévka) má menší internodia (vzdálenost mezi listy).

127. Vývojove nejpúvodnejsím typem vetvení stonku je vétvení
a) vrcholicnaté
b) vidlicnaté
c) hroznovité
d) soubezné

c
Vidlicnaté větvení je nejprimitivnější typ větvení stonku, kdy ze stejného místa vyrůstají dvě větve (větvení se rozděluje na dvě části).

Tento typ větvení je považován za vývojově nejstarší.

130. Pro rúznolistost se pouzivá odborný termín

a) heterostylie

e) heterokarpie

b) heterofylie

c) heterotrofie

d) heterogamie

b
Heterofylie znamená výskyt různých tvarů listů na jedné rostlině (různolistost).

• Ostatní termíny mají jiný význam:

  • heterostylie – různá délka tyčinek a čnělek u květů,

  • heterokarpie – různé druhy plodů na jedné rostlině,

  • heterotrofie – způsob výživy,

  • heterogamie – pohlavní rozmnožování s různými gametami.