baroko komplet

Annibale Carracci 1560-1609

• italský malíř, Bologna

• rané baroko, klasicistní baroko

• úspěšnější než Ludovico

• navazuje na klasický ideál renesance

• společně s Agostinem a Annibalem kolem roku 1585 založili jednu z prvních malířských akademií Itálie, Accademia degli Incamminati

Lásky bohů 1595-1605

• Annibale Carracci

• cyklus fresek

• Farnese Gallery, Palazzo Farnese, Řím

• rané baroko, výrazné prvky renesance

• mytologické výjevy spojené motivem lásky

• kompoziční princip: Quadri riportato

  • iluze zarámovaných maleb na stropě

Domine, quo vadis? Pane, kam jdeš? 1602

• Annibale Carracci

• setkání apoštola Petra s Kristem na cestě z Říma

• Petr v temnotě – strach a útěk

• Kristus ve světle – pravda a směr

Ludovico Carracci 1555-1619

• italský malíř, Bologna

• rané baroko, klasicistní baroko

The Madonna del Bergellini 1588

• Ludovico Carracci

• dramatický a zároveň harmonický styl

• přirozené světlo, intenzivní barvy, naddimenzované figury (výrazná gesta, plné pohyby), gestikulace

Proměnění páně 1594

• Ludovico Carracci

• dramatický a zároveň harmonický styl

• přirozené světlo, intenzivní barvy, naddimenzované figury (výrazná gesta, plné pohyby), gestikulace

Caravaggio Michelangelo Merisi 1571-1610

• italský malíř

• nemaloval idealizované věci ale modelovali mu prostí lidé

• vrah, zobrazoval sebe v obrazech?

• barokní realismus

• chiaroscuro (kontrast světla a stínu, dosažení pocitu objemu)

• tenebrismus - světlo padá z jediného zdroje a zdůrazňuje jen to, co má být vidět → dramatický účinek

Medusa 1597

• Caravaggio Michelangelo Merisi

Hráči karet 1594

• Caravaggio Michelangelo Merisi

• silný realismus, reálné scény ze života

Povolání sv. Matouše 1600

• Caravaggio Michelangelo Merisi

• vedení zraku kompozicí

• vrcholné dílo

• nové světelné a scénické prvky

• prostor jako scéna, temnosvit

• vynořování a zanořování postav do světla a tmy

Judita a Holofernes 1598-99

• Caravaggio Michelangelo Merisi

• surové zobrazení tohoto námětu, dekapitulace

• 1 zdroj světla, realismus, temnosvit

• minimum pozadí - světlo dodává hloubku

• diagonální kompozice

• naturalismus (skutečné napětí, krev, svalové napětí, strach)

Nemocný Bakchus 1593

• Caravaggio Michelangelo Merisi

• realistické ztvárnění

• nemoc se zračí ve tváři, Bacchus = mladík, který pomalu umírá / uvadá, obklopen hnijícím ovocem

• symbolika: plynutí času, křehkost života, memento mori

• světlo vytahuje ze tmy jen to podstatné

Artemisia Gentileschi 1593-1653

• Italská malířka

• nejvýznamnější žena malířka baroka

• následnice Caravaggia

• mohly tvořit jen ženy z malířských (a bohatých) rodin → ona mohla díky otci Orazio Gentileschi, který byl malíř

• sakrální zakázky, biblická témata

autoportrét

• Artemisia Gentileschi

• zobrazila sama sebe ve své profesi, umělkyně-virtuózka

• normální autoportréty žen byly dekorativní, nikoli profesní

(Judita a Holofernes) Judith a služebná s hlavou Holoferna 1625

• Artemisia Gentileschi

• silný tenebrismus, prudké diagonály, dramatické gestikulace, realistické výrazy, divadelní světlo

rozdíl oproti Caravaggiovi

• u ní je Judita aktivní, rozhodná, silná

• není to elegantní dáma – je to žena v akci, která Holoferna skutečně zabíjí fyzickou silou

• vidíš u ní ženskou perspektivu a více psychologické hloubky

Diego Velázquez 1599-1660

• vrcholné španělské baroko

• dvorní malíř krále Filipa IV.

• tvořil pro královskou rodinu, ale i tehdy volil neobvyklé náměty:

  • scény z každodenního života,

  • výjevy se symbolickým významem,

  • promyšlenou práci se světlem

• světlo u něj není tenebrismus jako u Caravaggia → používá rozptýlené, měkké světlo

• technika alla prima (mokré do mokrého)

Las Meninas 1656

• Diego Velázquez

• hlavní postavou je infantka Markéta (asi 5 let), obklopená dvorními dámami („meniny“), chůvou, trpaslíky, psem

• Velázquez sám je uvnitř obrazu – maluje na velké plátno

• zrcadlo vzadu odráží krále a královnu, což vyvolává otázky:

  • stojí královský pár mimo obraz na našem místě?

  • nebo se odrážejí z plátna, které Velázquez maluje?

• po Velázquezově smrti byl na jeho hrudi domalován rytířský kříž řádu Santiago

• mokré do mokrého

• trpaslíci byli u španělského dvora bráni jako kuriozity, Velázquez je maloval s důstojností

Přadleny 1657

• Diego Velázquez

• scéna zdánlivě z běžného života (ženy přadleny)

• rozptýlené světlo, žádné tvrdé kontrasty

• ale ve skutečnosti jde o alegorii Pomíjivosti, Času a Umění

• v zadním plánu je mytologická scéna Arakhné a Athény → téma pýchy a trestu

vypadá jako prostá žánrová scéna, ale ve skutečnosti jde o složitou alegorii pomíjivosti, času a umění s mytologickým podtextem v pozadí

Portrét papeže Inocence X (1650)

• Diego Velázquez

• papež má papežské obřadní roucho, výraz je tvrdý, pozorný, hodnotící - působí, že soudí diváka

• dominantní červená nezaniká → kompozice a světlo udržují výraznou tvář

• psychologický portrét

• charakter člověka převažuje nad jeho pouhou funkcí

Peter Paul Rubens 1577-1640

• Vlámské baroko (rané až vrcholné)

• nepracoval pro jednoho patrona – měl svůj vlastní velký ateliér

• ženy, pozemské slasti, syté barvy

• Rubensovy ženy, malíř masa, pleť, korpulentnost

Snímání z kříže 1612

• Peter Paul Rubens

• tělesnost i po smrti, tělesnost Krista

• gesta (ruce, způsob držení těla) vytvářejí drama a intimitu

• celá scéna je plná pohybu, diagonál, dynamiky

Kožíšek 1638

• Peter Paul Rubens

• zachycuje ženu něžně, intimně, s jemnými detaily kůže a tkanin

• manželka

Vlastní podobizna 1638-40

• Peter Paul Rubens

• bohatý měšťan, sebevědomý, vážený muž

V besídce s růžemi z Jericha 1609

• Peter Paul Rubens

• intimita

• on a manželka, bohatý a bohaté prostředí

• ruce těžištěm obrazu – mluví o emocích a intimitě

Příjezd Marie de Medici do Merseille 1625

• Peter Paul Rubens

• Rubens vytvořil pro královnu Marií Medicejskou 24 velkoformátových obrazů (Paříž, Louvre), Medičejský cyklus

• Marie je zobrazena idealizovaně, v nadpozemské rovině

• postavy kolem ní (nymfy, alegorie, bohyně) zdůrazňují její krásu, politickou moc, osudovost

• kompozice jsou dramatické, plné pohybu, světla a ženských těl

• Rubens spojuje politickou propagandu + mytologii + alegorie

Rembrandt Harmenszoon van Rijn 1606-69

• Nizozemské baroko, malíř a grafik

• protestantské prostředí – méně okázalé církevní zakázky, více portrétů

• mistrná práce se světlem a stínem, ale jemnější než caravaggiovský tenebbrismus

• postavy nejsou idealizované, lidské, unavené, obyčejné

• tlumená barva, zemité tóny, odstíny hnědé

• větší použití temnosvitu než Rubens - stejná doba tvorby, ale jiný přístup

Snímání z Kříže 1633

• Rembrandt van Rijn

Anatomie doktora Tulpa 1632

• Rembrandt van Rijn

• 1. obraz kde roli hraje mrtvé tělo

Jako jeden z prvních malířů neváhal učinit mrtvé tělo ústředním motivem obrazu

Noční hlídka 1642

• Rembrandt van Rijn

• skupinový portrét střelecké gardy, každý člen platil za své zobrazení, někdo byl nespokojený že není dobře vidět tak nechtěli platit

• děj – garda se dává do pohybu, přelom skupinového portrétu (jeho spojení s narativní scénou)

• 2 přední postavy s námi komunikují

Karel Škréta 1610-74

• rané baroko

• český barokní malíř

• protestantská rodina

• cestoval po Itálii, seznámil se s tvorbou Caravaggia a italského baroka

• po návratu do Čech konvertoval ke katolicismu – získal církevní zakázky

• inspo Caravagg. šerosvitem

• pozadí je malováno v méně výrazných tlumených barvách, vynikají tváře a gesta

• kombinuje vlivy různých center, ale zasazuje je do českého prostředí

• oltářní plátna, portrétní tvorba

• ocenění Zlatý řetěz

• měl svou dílnu

Svatováclavský cyklus 1641-43 - Narození sv. Václava

• Karel Škréta

sv. Karel Boromejský navštěvuje nemocné more 1647

• Karel Škréta (sám se zobrazil v obraze)

• vrcholný obraz rané tvorby

• vyobrazil zde sám sebe

• mělký caravaggiovský prostor, kde jsou po stranách shluky postav a střed zůstává prázdný, aby v něm mohl vyniknout kříž na oltáři

• vedlejší děje v pozadí doplňují hlavní linku

• obraz rozdělen na 2 pol.

• Obraz v obraze (2. dovypráví příběh obrazu 1.)

Ecce Homo, 1673

• Karel Škréta

• poslední dílo před smrtí

• prožívání a emoce hl. postav

• tenebrismus, barevnost omezena na dramatické červeno hnědé odstíny

• pašijový cyklus (příběh o utrpení Krista)

Posměch Kristovi 1654

• Karel Škréta

Portrét Dionysia Miseroniho s rodinou 1653

• Karel Škréta

• pohled do dílny, zobrazení i produktu skla

Petr Jan Brandl 1668-1735

• český malíř, vrcholné baroko

• šerosvit, temnosvit

Podobizna zvaná Lobkovická, 1697

• Petr Jan Brandl

• autoportrét, lehký náznak palety a štětce

• nepracoval v cechu, pyšný a hrdý pohled

• velký bohém, velké dluhy

• temnosvit

Simeon s Ježíškem 1730

• Petr Jan Brandl

• dílo ve vrcholném období, brzy byl zatčen

• uvědomění že drží Ježíše a brzy zemře

• mládí x stáří, živost x smrt

• sochařský přístup k obrazu

Smrt sv. Benedikta 1719

• Petr Jan Brandl

Václav Vavřinec Reiner 1689-1743

• český malíř (vrcholné baroko)

• monumentální nástěnná malba a fresky

• bohatá figurální kompozice, méně důrazu na architektonický rám než u raného baroka

freska Posledního soudu v kupoli kostela sv. Františka z Assisi, 1722–1723

• Václav Vavřinec Reiner

• 1. kupole v Praze

• postavil Jan Baptista Mathey

Nanebevstoupení Páně

• Václav Vavřinec Reiner

• Kristus ve středové kompozici

• díky emocionalitě a pohybu patří k vrcholnému baroku

Nanebevstoupení páně, Kaple v zámku Jemniště, 1725

• Václav Vavřinec Reiner

• šerosvit

• Vlhká, čerstvě nanesená omítka

• iluzionismus

• jasné a zářivé barvy (nebeská sféra: sláva a triumf)

• kontrastní a tmavé (apoštolové a oblaka: hloubka a vzdálenost)

• inspirace Petrem Brandlem

• oltář Matyáš Bernard Braun

Franz Anton Maulbertsch 1724-96

• rakouský pozdě barokní malíř

• Světlo jako nositel duchovního významu (ne realistické, ale zjevující)

• Pohyb a neklid – postavy zachycené v okamžiku děje

• Expresivní, kontrastní barva (emocionální, ne popisná)

• Viditelný, rychlý malířský tah – místy až skicovitost

• Rozpad obrysů ve světle a barvě

• Silná psychologická expresivita tváří a gest

• Diagonální, nestabilní kompozice

• Iluzivní práce s prostorem (hlavně u fresek)

• Cílem je emocionální zásah diváka, ne klidná kontemplace

Arcibiskupský zámek Kroměříž, freska na stropě, 1759

• Franz Anton Maulbertsch

• postava má menší měřítko – dominuje svět okolo, ztrácí svou tělesnost

• rakouské pozdní baroko

Autoportrét, 1767

• Franz Anton Maulbertsch

• rakouské pozdní baroko

raný Autoportrét, 1750

• Franz Anton Maulbertsch

• rakouské pozdní baroko

Andrea Pozzo 1642-1709

• italský malíř, vrcholné baroko

• mistr iluzivní malby a perspektivy

• člen jezuitského řádu

Apoteóza svatého Ignáce 1685-94, Řím

• Andrea Pozzo

• přesná matematická perspektiva

• ruší hranici mezi architekturou a obrazem

• otevřený strop do nebes

Perspektiva Andrea Pozza

• návrh na oltář

• uvažování o prostorové iluzi a perspektivě

Pietro da Cortona 1596-1669

• pozdní římské baroko

• rozvoj monumentálních iluzorních fresek

Alegorie Boží prozřetelnosti a moci Barberiniů 1639

• Pietro da Cortona

• Řím

• freska na stropě hlavního sálu paláce Barberiniů v Římě

• Tato kompozice byla největší dekorativní freskou v Římě od dob Michelangelovy Sixtinské kaple a stanovila standard pro celou další generaci barokních iluzionistů

Gian Lorenzo Bernini 1598-1680

• italský sochař a architekt

• vrcholné baroko

• sochy často jako součást stavebního celku

• jako papežský architekt proměnil tvář Říma v monumentální vyjádření katolické moci

Apollon a Dafné 1622

• Gian Lorenzo Bernini

• zastavený pohyb, zachycená metamorfóza v olivový strom

• dramatická gesta, točivá póza

David 1623

• Gian Lorenzo Bernini

• zastaven v pohybu, než vystřelí

• emoce ve tváři, šroubovicový tvar, napětí

Extáze sv. Terezy 1647

• Gian Lorenzo Bernini

• kostel Santa Maria della Vittoria, Řím, kaple rodiny Cornaro

• zobrazena v extázi při setkání s andělem, probodnutí srdce - metafora boží lásky

• rozkoš se zračí v obličeji

• světlíkem svítí sluneční světlo, iluzivní, působí jako divadelní scéna

• odhmotnění – záhyby a látka působí nemateriálně

• propojení malby, sochy a architektury - Gesamtkunstwerk

Medusa 1638

• Gian Lorenzo Bernini

• kontrast ušlechtilé tváře a hadů, zobrazena jinak než očekáváno

blahoslavená Ludovica Albertoni (římská šlechtična) 1674

• Gian Lorenzo Bernini

• kontrast tváře a drapérie, ruka na hrudi – emotivnost, extáze smrti

Pluton a Persefona 1621

• Gian Lorenzo Bernini

• šroubovicový pohyb

San Login 1631-38

• Gian Lorenzo Bernini

• severovýchodní výklenek v kříži baziliky sv. Petra ve Vatikánu

• vysoká přes 4 metry bez podstavce, objednatel papež Urban VIII.

busta Kardinál Scipione Borghese 1632

• Gian Lorenzo Bernini

busta Costanza Piccolomini Bonarelli Okolo 1636

• Gian Lorenzo Bernini

Fontána čtyř řek, 1648 - 1651, Řím

• Gian Lorenzo Bernini

• Personifikace čtyř světových řek (Nil, Ganga, Dunaj, Río de la Plata) → symbol univerzální moci papežství

• Extrémní dynamika a teatralita typická pro Berniniho baroko

• Propojení sochařství, architektury a prostoru náměstí

• Iluze nestability – obelisk „stojí“ na prázdnotě mezi figurami

• Práce s kontrasty (klid × pohyb, hmota × prázdno)

• Silný narativ a symbolika čitelná z různých úhlů

• Vtažení diváka – fontána je koncipována k obcházení

Andělský most v Římě, 1667-69

• Gian Lorenzo Bernini

• Deset andělů s nástroji Kristova umučení → silný teologický program

• Most jako procesní a duchovní cesta (směr k Vatikánu / sv. Petru)

• Expresivní pohyb a emoce – typický berniniovský patos

• Drapérie v prudkém větru → zdůraznění dynamiky figur

• Jednota sochařství a urbanismu (most jako scénografie)

• Práce s rytmem a opakováním figur v prostoru

• Vtažení chodce/diváka – dílo se „odehrává“ při průchodu

Svatopetrské náměstí 1656–1667

• Gian Lorenzo Bernini

• Vatikán

• elipsa - symbolizuje objímající náruč církve

• lemuje kolonáda - iluzivní efekt většího prostoru

• kolonáda se roztahuje, sloupy se zvyšují

• střed náměstí obelisk (Egyptský) a dvojice barokních fontán

Baldachýn svatého Petra 1624-33

• Gian Lorenzo Bernini

• Vatikán

• uprostřed křížení lodí v bazilice sv. Petra, pod kupolí, v transeptu

• šroubovicové sloupy, bronz

• nad hrobem s ostatky

Santa Bibiana 1624

• Gian Lorenzo Bernini

• Řím

• 1. stavební zakázka Berniniho, kostel

• průčelí kombinuje renesanční schéma (osová kompozice) a barokní prvky (zakončení edikulou, zdůraznění římsy, silné vertikální pilastry)

• kontrast hmot – barokní efekt plasticity

• baroko je zde ještě umírněné – přechod mezi renesancí a barokem

Sant’Andrea al Quirinale 1658–1670

kostel svatého Ondřeje na Kvirinálu

• Gian Lorenzo Bernini

• Řím

• jezuitský kostel

• pohled diváka veden ke stropu – Bernini používal dynamickou vertikálu a světelné vedení

• světlo dopadá na hlavní oltář lucernou – dramatický efekt

• příběh sv. Ondřeje – budova je koncipovaná jako dramatizace jeho nanebevzetí

• ovál (půdorys) je při vstupu „otočený“ (delší osa napříč, ne do hloubky) – prostor působí jako divadelní scéna

• Zlatá kopule = nanebevzetí sv. Ondřeje

• Panfili – holubice jako symbol Ducha svatého

• Iluzivnost – práce s dramatickým světlem, které posouvá vnímání prostoru (nahoru, ke kopuli)

• mírně oválná, téměř kruhová stavba s výklenkem hlavního oltáře a osmi bočními kaplemi je zaklenuta kupolí s oválným oknem na vrcholu

• jezuitský kostel

Francesco Borromini 1599-1667

• švýcarsko-italský architekt

• vrcholné baroko

• dynamické baroko, iluzionistická architektura

• nepravidelné půdorysy, dramatické křivky

• jako první budoval v církevních stavbách vnitřní prostor nezávisle na vnějším tvaru

San Carlo alle Quattro Fontane (1638–1646; fasáda 1667)

• Francesco Borromini

• radikální baroko

• Řím

• zakázka na extrémně malém prostoru → řeší všechno geometricky a inovativně

• korunní římsa + prostřední římsa mají vlnící se linie → vtahují diváka dovnitř

• konvexní a konkávní křivky se střídají

• symbolika (počet oken, prvků, často trojice)

• výškové měřítko – tvary se směrem nahoru zmenšují, což zvyšuje vertikální tah interiéru

• Vesmír – Bůh – Příroda – Borromini věří, že božský řád lze vyjádřit geometrií

• fasáda neodpovídá interiéru – zvenku to vypadá „jinak“ než uvnitř, žádná přímá vazba prostorů

• přilehlý klášter – malý, ale promyšlený; oválný dvůr znovu pracuje s křivkami a geometrií

Jeho nejslavnější dílo, kostel San Carlo alle Quattro Fontane, zavedlo do architektury princip střídání konvexních (vypouklých) a konkávních (prohnutých) linií, což vytváří dojem neustálého pohybu stěn

San Carlo alle Quattro Fontane (1638–1646; fasáda 1667)

• Francesco Borromini

• radikální baroko

• valené klenby probíhají konvexně i konkávně v osách nad římsou

• konvexni x konkávní

• Oválný, dynamický půdorys (ne kruh) → prostor v neustálém pohybu

• Geometricky složitá konstrukce (ovál + kříž + šestiúhelníky)

• Kazetování, které se zmenšuje směrem nahoru → optické odlehčení kupole

• Světlo jako formotvorný prvek (skryté zdroje, „rozpouštění“ hmoty)

• Absence figurální výzdoby → čistě architektonický výraz

• Dojem levitace a nekonečna navzdory malé skutečné velikosti prostoru

San Carlo alle Quattro Fontane (1638–1646; fasáda 1667)

• Francesco Borromini

• radikální baroko

• klášterní nádvoří

• nádvoří - těsně vymezený prostor, práce s malým počtem jednoduchých prvků centrální motiv – arkády obepínající prostor pravidelný rytmus střídáním úzkých pravidelných proluk s vodorovnými římsami a proluk s širšími polooblouky tím, že Borromini staví oba typy proluk vedle sebe - radikálně opouští všechny tradice ruší rohy nádvoří, které vůči středu nádvoří konvexně zakřivuje

Sant´Ivo alla Sapienza 1660

Svatý Ivo při Sapienzě

• Francesco Borromini

• Řím

• kostel se otevírá do vnitřního dvora staré římské univerzity „La Sapienza“

• geometrie nad dekorem

• půdorys = šesticípá hvězda

  • symbol Sapienzy – moudrosti,

• silný kontrast exteriéru a interiéru – zvenku působí “klidněji”, uvnitř extrémně dynamicky

• věž s točitým schodištěm (spirála)

  • připomíná babylonskou věž

  • zároveň symbol cesty vzdělance k poznání (zase význam Sapienzy)

• celek = geometrická metafora moudrosti + architektura jako symbol

Palazzo Spada (iluzivní koridor) 1653

• Francesco Borromini

• Řím

• přestavba perspektivního koridoru pro kardinála Spadu

• snižuje se výška stropu a zužuje se šířka, zároveň stoupá podlaha

• chodba vypadá jako dlouhá 20–30 metrů, ale má cca 8

• nápad velmi napodobovaný v následujících letech (optické iluze v architektuře)

Guarino Guarini 1624-83

• italský matematik, architekt

• vrcholné baroko

• Turín

San Lorenzo 1668-87

• Guarino Guarini

• Turín

• výjimečná kopule

• vychází z gotické klenby, žeber

• klenební systém tvoří 8 křížících se kamenných oblouků

• světlo proniká skrz mnoho drobných otvorů

• celá architektura je postavená „na klenbě“ – prostor vychází z její logiky

• Světlo proniká skrz skrytá okna v kupoli, čímž vzniká mystická atmosféra, prostor tedy působí jako duchovnístoupání-lehce, jako by se vznášel

• Guarini zde využívá složitou geometrii k vytvoření dynamického prostoru

Kaple Svatého plátna (Cappella della Sacra Sindone) 1668-94

• Guarino Guarini

• Turín

• složitý, matematicky propočítaný půdorys

• prolamování vrstev, hra světla

• určena pro uchování Turínského plátna

• Kupole kaple je tvořena šesti vrstvami oblouků, které se zvedají do výšky a vytvářejí iluzi nekonečna. Interiér je temný, ale světlo z kupole vytváří dramatický kontrast (symbol vzkříšení)

Palazzo Carignano 1679

• Guarino Guarini

• Turín

• monumentální obytný palác savojského rodu

• dynamický konkávně–konvexní vstup na průčelí – jedno z prvních takto dramatických řešení v Evropě

• výrazné římsy podporují vlnění fasády a plastické světlo–stínové efekty

• Guariniho typická kombinace plastiky, geometrie a barokní dramatiky

Jan Jiří Bendl 1620-80

• rané baroko

• sochař

socha sv. Václava 1678-1680

• Jan Jiří Bendl

• rané baroko

• nejstarší jezdecký pomník sv. Václava

• původně stál na Koňském trhu - Václavském nám
  

Mariánský sloup na Staroměstském náměstí 1650

• Jan Jiří Bendl

• spojován s Habsbursky a rekatolizací, zbourán 1918

• dnes replika, originál v Lapidáriu

V roce 1650 vytvořil pro císaře Ferdinanda III. nejstarší mariánský sloup na území Českého království

Jan Brokoff 1652-1718

• vrcholné baroko

Náhrobek Václava Vratislava z Mitrovic 1714-16

• Jan Brokoff

• podle ideového konceptu G. Heraea a architektonického návrhu J. B. Fischera z Erlachu

• kostel sv. Jakuba Většího v Praze

• objednal princ Evžen Savojský

• z pískovce + speciální povrchová úprava jako imitace bílého a černého mramoru

  • alegorie:

• na náhrobní tumbě spočívá socha zesnulého ve zbroji

• podpírá jej žena - alegorie Slávy s věncem Nesmrtelnosti

• nad nimi se vznáší Fáma jako anděl s trubkou a zapisuje na desku obelisku slavné skutky zesnulého

• na levém rohu sarkofágu sedí truchlící žena, alegorie Žalu s knihou života u nohou

• z pravé strany je nakročen stojící okřídlený stařec: bůh Chronos s přesýpacími hodinami

Socha sv. Jana Nepomuckého na Karlově mostě 1682

• Jan Brokoff

• solitér, není sousoší

• propracovaná drapérie

• klidná, vyrovnaná, nedramatická

• svatozář s 5 hvězdama podle legendy – objevily se nad Vltavou po smrti

Ferdinand Maxmilián Brokoff 1688-1731

• syn Jana Brokoffa

• tvořil s výraznějším pohybem

sousoší Františka Xaverského 1711

• Ferdinand Maxmilián Brokoff

• lidé znázorňují kontinenty – šíření víry do celého světa

• dynamické, ostřejší drapérie

• Atlanti drží sousoší (Atlanti mouřeníni drží balkon Morzinského paláce)

Trinitář 1714

• Ferdinand Maxmilián Brokoff

• vzniklo k poctě řádu trinitářů, kteří nedlouho před tím přišli i do našich zemí a svůj první klášter u nás měli právě v Praze

• Když pozvedneme oči od postavy populárního "Turka" výš, uvidíme sochy tří světců. Pouze dvě z nich však představují trinitáře, konkrétně zakladatele tohoto řádu: sv. Jana z Mathy a sv. Felixe z Valois. Tou třetí a poněkud opomíjenou postavou, ač ji autor umístil nejvýše, je socha představující poustevníka sv. Ivana.

Matyáš Bernard Braun 1684-1738

• největší osobnost českého sochařství baroka

• vrcholné baroko

soubor soch na Kuksu – Betlém, 1718–1732

• místo pro meditaci, zadavatel hrabě Špork (ne církev)

• vstupují do skály, pískovec

• Matyáš Bernard Braun

Pro hraběte Šporka vytvořil Braun rozsáhlé cykly, které nemají v Evropě obdoby. Patří sem 24 alegorických soch Ctností a Neřestí a unikátní Betlém v Novém lese, tvořený sochami a reliéfy tesanými přímo do pískovcových skal v přírodě

Sv. Juda Tadeáš 1712

• Matyáš Bernard Braun

Sen svaté Luitgardy 1710

• Matyáš Bernard Braun

• originál v Lapidáriu NM

• radikální baroko

• podle malby Petra Brandla

alegorie Ctností a Neřestí, 1712–1731

• Matyáš Bernard Braun

• 24 skulptur

• hrabě Špork

Matyášova brána 1614

• nejstarší pražská světská barokní architektura

• rané baroko

• Ital Giovanni Maria Filippi

Johann Bernhard Fischer von Erlach 1656-1723

• rakouský architekt - Vídeň

• měšťanské i šlechtické paláce, sakrální stavby

• italské baroko s klasicizující monumentalitou

• křivkové napojení hmot – žádné ostré zlomy

• často kombinace válcovitých hmot, mezi nimi mezery, které zesilují plasticitu

• balustrádová střecha místo klasického štítu, plasticky tvarované okenní otvory, suprafenestry, zdůrazněné tympanony oken

Johann Bernhard Fischer von Erlach

• Kresba zachycuje barokní palácové průčelí.

• Průčelí využívá architektonický prvek konvexního (vypouklého) tvaru, který dodává stavbě dojem vznosnosti a napětí. 

Kostel svatého Karla Boromejského, 1737

• Johann Bernhard Fischer von Erlach

Johann Lucas von Hildebrandt 1668-1745

• rakouský architekt, Vídeň

Schloss Belvedere (Vídeň), 1723

• Johann Lucas von Hildebrandt

• reprezentační šlechtická architektura

• monumentální kompozice

• gradace hmot (spodní a horní Belvedere)

• arch. Moci a reprezentace, ne obytný zámek

• zahrada - symetrie, mytologická cesta

Jako císařský architekt vytvořil monumentální stavby, které neměly sloužit pouze k bydlení, ale především k okázalé reprezentaci moci a bohatství šlechty,. Jeho nejvýznamnějším dílem tohoto typu je vídeňský Belvedere (Horní a Dolní), charakteristický gradací hmot a harmonickým propojením budov se symetrickou zahradou

Bazilika sv. Vavřince a sv. Zdislavy v Jablonném v Podještědí 1690–1696

• Johann Lucas von Hildebrandt

• poutní kostel

• titul basilica minor, udělena papežem (mimořádný duchovní význam) 1996

• kontrast kopule a nižších částí

• silná plasticita, patrové zvětšování hmot

• konvexní a konkávní křivky, výrazná korunní římsa

• dynamický pohyb stěny

• podobné prvky jako u kostela sv. Petra ve Vídni

• Inovace v sakrálním prostoru: Hildebrandt do českého prostředí uvedl náročná prostorová řešení založená na systémech do sebe prostupujících útvarů,. Jeho první velkou stavbou u nás byl kostel sv. Vavřince v Jablonném v Podještědí, kde uplatnil mohutnou kupoli na tamburu a specifické vyduté podpory inspirované turínským vzorem,,. Dalším inovativním prvkem byla jeho práce s baldachýnovou klenbou (např. ve vídeňském kostele Maria Treu), která vytvářela rytmus větších a menších oblouků

Kostel sv. Petra ve Vídni

• hlavně Johann Lucas von Hildebrandt, ale podílelo se víc

• převzal projekt v roce 1703 (dokončeno 22)

• půdorys je podélná elipsa

• dynamická hmota, vlnící se fasáda

• Inspirace římským barokem

• konkávními a konvexními tvary

• výrazná kopule jako dominanta