2.4. Vnímání – zákony organizace percepčního pole, rozpoznávání objektů, trojrozměrné vidění, vnímání zdánlivého pohybu

definuj

• Vnímání (percepce) je proces, kterým mozek zpracovává smyslové podněty a organizuje je do smysluplných celků. Tato organizace podnětů probíhá podle určitých zákonitostí, které byly poprvé systematicky popsány gestaltisty (např. Max Wertheimer, Kurt Koffka a Wolfgang Köhler)

• podle A+H: “studium v. se zabývá otázkou, jak org. zpracovávají a třídí vstupní nezpracované inf. tak aby, 1) vytvořily souvislý obraz světa, který je obklopuje, 2) jak tento obraz používají při řešení přirozeně se objevujících problémů - při hledání směru, uchopování předmětů a plánování”

Zákony organizace percepčního pole (od gestaltu)

• Zákon pregnance (dobrého tvaru) – Vnímáme objekty v co nejjednodušší a nejuspořádanější podobě.

• Zákon figury a pozadí – Vnímáme objekty jako figuru na určitém pozadí. Např. Rubinova váza může být interpretována jako dvě tváře nebo jako váza v závislosti na zaměření pozornosti.

• Zákon blízkosti – Prvky, které jsou blízko u sebe, vnímáme jako celek.

• Zákon podobnosti – Prvky, které mají podobné vlastnosti (barvu, tvar, velikost), vnímáme jako skupinu.

• Zákon kontinuity – Vnímáme objekty jako součást spojitého celku spíše než jako izolované prvky.

• Zákon uzavřenosti – Máme tendenci vnímat neúplné tvary jako uzavřené celky.

• Zákon společného osudu – Prvky pohybující se stejným směrem vnímáme jako celek.

Rozpoznávání objektů

Proces rozpoznávání objektů spočívá v přiřazování vnímaných podnětů (tvar, barva→ při nepozornosti může dojít k iluzornímu spojení)

Podle teorie detekce rysů probíhá rozpoznávání objektů následujícím způsobem:

• Analýza základních rysů – Ve zrakové kůře (zejména v oblasti V1) existují specializované neurony, které reagují na základní prvky obrazu, jako jsou hrany, linie různých orientací, barvy nebo pohyb.

• Kombinace rysů do složitějších vzorců – Vyšší oblasti vizuální kůry (V2, V4, inferotemporální kůra) spojují základní rysy do složitějších celků, například do geometrických tvarů nebo textur (3D - geony)

• Porovnání s uloženými reprezentacemi – Vzniklý obraz se porovnává s mentálními reprezentacemi objektů v paměti. Tento proces zahrnuje struktury jako inferotemporální kůru a asociativní oblasti mozku, které umožňují rozpoznání objektu na základě zkušeností.

• Identifikace objektu – Pokud dojde ke shodě s mentální reprezentací, mozek objekt správně rozpozná. Pokud je objekt neznámý, může dojít k vytvoření nové reprezentace

• Důležitý je kontext:

  • proces rozpo

  • znávání zdola nahoru → jen vstup. inf.

  • shora dolu → řízeno očekáváním, stačí méně informací

Trojrozměrné vidění

Schopnost vnímat hloubku a prostorovou orientaci se zakládá na několika faktorech:

• Binokulární vodítka – Informace získané z obou očí:

  • Disparita sítnicových obrazů – Každé oko vidí objekt z mírně odlišného úhlu, mozek tyto rozdíly integruje a vytváří 3D obraz.

  • Konvergence – Když se díváme na blízký objekt, oči se k sobě přibližují, což mozek interpretuje jako vzdálenost.

• Monokulární vodítka – Fungují i při pohledu jedním okem

  • Překrývání (okluze) – Objekt, který zakrývá jiný, je vnímán jako blíže.

  • Perspektiva – Souběžné linie se v dálce sbíhají.

  • Textura a gradient – Vzdálenější objekty mají méně detailů.

  • Stínování a světlo – Světelné a stínové efekty pomáhají vytvářet dojem hloubky.

  • Relativní velikost – Menší objekty jsou vnímány jako vzdálenější (řda lamp)

Vnímání zdánlivého pohybu

Mozek někdy interpretuje statické obrazy jako pohyb. Existuje několik typů zdánlivého pohybu:

• Fenomén beta pohybu – Dva střídavě blikající světelné body mozek interpretuje jako pohybující se světlo (LED displej).

• Fenomén fi pohybu – Podobný beta pohybu, ale iluze je silnější – světlo se zdánlivě pohybuje plynule (24fps - film)

• Indukovaný pohyb – Například pokud se pohybuje okolí, může se zdát, že se pohybuje objekt (např. pocit ve vlaku, když se sousední rozjede).

• Autokinetický efekt – Pokud sledujeme bod světla ve tmě, zdá se, že se pohybuje.

Stroboskopický pohyb – Sekvence statických obrázků promítaných ve správné rychlosti vytváří iluzi pohybu. Na rozdíl od fi fenoménu jde o reálné změny obrazu, ne o iluzi jednoho světelného bodu - př. flipbook