Přehled dějin hudby do roku 1600

Faktografické a terminologické karty k přehledu dějin hudby od gregoriánského chorálu do konce 16. století.

Gregoriánský chorál

Jednohlasý liturgický zpěv katolické církve bez doprovodu, vycházející z helénismu a synagogální liturgie.

Hymnus sv. Trojici

Nejstarší dochovaná skladba gregoriánského chorálu.

Edikt Milánský | Milánské ujednání (313)

Dokument, kterým bylo zrovnoprávněno a uznáno křesťanství.

Západní liturgie

Římská, Ambroziánská, Beneventská, Hispánská, Irksá a Galikánská.

Východní liturgie

Arménská, Byzantská, Koptská, Maronská a Syrská.

Temporal a Sanktoral

Dva cykly probíhající v liturgickém roce.

Mešní ordinarium

Neměnná část mše obsahující části Kyrie, Gloria, Credo, Sanctus et Benedictus, Agnus Dei.

Mešní proprium

Proměnlivá část mše obsahující Introitus, Graduale, Alleluia/Traktus, Sekvence, Offertorium, Communio.

Officium

Denní modlitba církve vycházející z židovské tradice (žalmy); dělí se na sekulární (římské) a monastické (mnišské).

Horae maiores

Hlavní hodinky officia: matutinum, laudes, versperae, completorium.

Horae minores

Malé hodinky officia: prima, tertia, sextia, nona.

Modus

Způsob bytí určité melodie; rozlišují se autentické (tenor o kvintu výše) a plagální (tenor o tercii výše).

Tropování

Postup, při kterém se nově otextuje melismatický text.

Liturgické drama

Forma vzniklá v 10. století z tropu "Quem queritis" prováděného před mší na Hod Boží Velikonoční.

Psalmodie

Zpěvní přednes žalmového textu (recitace), prováděný přímým, antifonálním nebo responsoriálním způsobem.

Adiastematická a diastematická notace

Dva základní způsoby zápisu hudby; adiastematická nevyjadřuje přesnou výšku tónu.

Kontrafaktura

Světský nápěv opatřený duchovním textem.

Vernakulární jazyk

Domácí, místní nebo vlastní živý jazyk používaný v hudební tvorbě.

Trubadúři

Představitelé milostné lyriky z jihu Francie (11.–13. stol.), např. Vilém IX. Akvitánský nebo Bernart de Ventadorn.

Trouvéři

Představitelé epických a heroických textů ze severu Francie (12.–13. stol.), např. Adam de la Halle.

Minnesangři

Němečtí autoři epické a milostné lyriky (polovina 12.–13. stol.), např. Walther van der Vogelweide.

Musica enchiriadis a Scolicas enchiriadis

Dva nejdůležitější traktáty pojednávající o rané polyfonii (organu).

Milánský traktát

Teoretické dílo zachycující změnu v polyfonii umístěním vox organalis nad vox principalis.

Polyfonie Notre Dame (1163–1250)

Období charakteristické inovací rytmu odvozeného z antických modů; hlavními formami jsou organum, klausula, konduktus a moteto.

Leonin a Perotin

Představitelé školy Notre Dame; Leonin autor Magnus liber organi, Perotin psal vícehlasá (3v a 4v) organa.

Ars cantus mensurabilis

Spis Franka Kolínského, který zavedl přesně dané rytmické hodnoty not a pomlk (pravidla imperfekce a perfekce).

Isorytmie

Hlavní technika Ars Nova spočívající v rytmizování podle vzorce talea (rytmický vzorec) a color (melodická linka).

Messe de Nostre Dame

První ucelené mešní ordinárium od jednoho autora, kterým byl Guillaume de Machaut.

Trecento

Italská hudba 14. století se střediskem ve Florencii; hlavní druhy jsou ballata, madrigal a caccia.

Ars Subtilior

Styl konce 14. a počátku 15. století s centry v Avignonu, Orthezu a Zaragoze.

Faburden

Styl improvizovaného vícehlasu s melodií uprostřed, vzniklý syntézou anglických prvků s kontinentálním stylem.

Cyklická mše

Inovace 15. století, kde jsou části ordinária propojeny jedním hudebním motivem (např. Leonel Power).

Johannes Ockeghem

Franko-vlámský skladatel a autor prvního dochovaného Requiem.

Ottaviano Petrucci

Osobnost významná pro rozvoj a nástup nototisku.

Ženevský žaltář

Sbírka zpěvů žalmů sestavená Jeanem Calvinem ve spolupráci s básníky Clementem Marotem a Theodore de Bezou.

Parodická technika

Kompoziční technika polyfonní mše 16. století popsaná Pietrem Ceronem v El Melopeo y Maestro.

Villancico a romance

Dva hlavní druhy španělské světské písně 16. století.

Madrigal (16. stol.)

Hlavní druh světské hudby, který prošel fázemi ranou (Arcadelt), klasickou (Lassus, Palestrina) a pozdní (Monteverdi, Gesualdo).

Falso bordone

Sborová recitace žalmů, hlavní kompoziční technika na přelomu 16. a 17. století.

Jaké jsou nejstarší památky evropské vícehlasé hudby?

Organum, discantus a diafonie jsou nejstarší typy evropské vícehlasé hudby.

Vývoj evropského vícehlasu do roku 1150.

V 9. a 10. století šlo o improvizaci (doloženy jsou jen ojediněle)

V letech 1050 až 1150 se už v Evropě objevují zápisy vícehlasé duchovní a světské hudby (chorálního či písňového repertoáru). K nejvýznamnějším pramenům patří Winchesterský tropář, severošpanělský Codex Calixtinus a rukopisy z jihofrancouzského kláštera St. Gallen.

Jaké byly v letech 800 až 1200 nové druhy chorálu?

Tropy, sekvence (objevily se v 9. století) a zpěvy mešního ordinaria (Kyrie, Gloria, Credo, Sanctus et Benedictus, Agnus dei)

Co jsou to tropy?

Vznikly v karolínské době.

Jde o hudební, textové nebo hudebně textové vsuvky do gregoriánských zpěvů.

Co jsou to sekvence?

Podle prvního známého tvůrce sekvencí mnicha Notkera ze švýcarského kláštera St. Gallen vznikaly sekvence sylabickým otextováním dlouhých melismat nad poslední slabikou zpěvu Aleluja

Co je to officio?

Soubor zpěvů a čtení (obřadů) pro cyklus osmi bohoslužeb dne i noci, věnovaných životní historii jednoho světce; z toho pramení také druhý název tohoto druhu zpěvu historia.

1. Matutinum, laudy, prima, tercie, sexta, nona, nešpory a kompletář.

2. Využívají se stejně jako ve mši lekce a orace.

3. Pevné schéma již v římské liturgii.

4. V melodiích se využívá gregoriánský styl

5. Novinkou od 10. století byly verše a rýmy, jež vrcholí před rokem 1200 vytvořením tzv. rýmovaného officia.

Co jsou to lekce a orace?

Lekce a orace označují zpěvní přednes bohuslužebných čtení nebo modliteb podle jednoduchých melodických modelů — recitace na jednom tónu, která je členěná občasnými melodickými obraty k vystižení interpunkčních znamének textu.

1. Takřečené lekce (lectiones), čili homiletická čtení z Bible, pasionálu či vitae (životů svatých), určené pro obě noční hodiny (najdeme je třeba v breviáři).

Charakterizuj vícehlasou mši.

Jednotlivé zpěvy mše se ve středověku vícehlase zpracovávaly jenom výjimečně./ Do 15. století se zpěvy mše komponovaly vícehlase jenom výjimečně a vždycky jenom jako samostatné části.

V 15. a 16. století se zpěvy mešního ordinaria zpracovávaly výhradně jenom vícehlase a vždycky jako jednotný pětidílný cyklus. Po celé toto období se jednalo o nejvýraznější hudební druh.

1. Typicky se zpěvy mše komponovaly na cizí melodie, tzv. cantus firmus, ale na rozdíl od středověku se používaly více chorální nápěvy z hymnů nebo mariánských antifon a běžné byly i světské melodie, např. nápěvy chansonů. Popřípadě si skladatel vytvořil cantus firmus sám.

2. Tato melodie neboli nápěv se nejčastěji dával do tenoru (tenorové mše), většinou byl od ostatních hlasů odlišen pomalejším pohybem v dlouhých notách.

3. Cantus firmus se dával také do diskantu (diskantová mše); u ní bylo typické bohaté zdobení melodickými tóny.

4. Nebo se cantus firmus pohyboval mezi tenorem a diskantem (diskantově tenorové mše)