ARISTOTELÉS – ETIKA NÍKOMACHOVA

kniha 1 BLAŽENOST A SMYSL LIDSKÉHO ŽIVOTA hlavní otázka

Co je nejvyšším cílem lidského života?

Co je nejvyšším cílem lidského života (2)

Všechno, co lidé dělají, směřuje k nějakému dobru nebo cíli

.

Menší cíle vždy slouží nějakým vyšším cílům

“NEJVYŠŠÍ DOBRO (2)

něco, co chceme samo pro sebe a ne kvůli něčemu dalšímu

.

dochází, k závěru, že tímto nejvyšším dobrem je “blaženost”

“BLAŽENOST” (eudaimonia) (2)

opravdově dobrý a naplněný život.

.

není to nic materialistického ani náhlé touhy a rozkoše

BIOS APOLAUSTIKOS

Plebs si podle něj myslí, že štěstí je v jídle, sexu a zábavě, což označuje za „život vhodný pro dobytek

BIOS POLITIKOS

Jiní lidé vidí štěstí ve slávě a poctách, ale ty závisí na ostatních lidech, a proto nejsou skutečně naše.

BIOS THEORETIKOS

Aristoteles tvrdí, že opravdové štěstí musí být: trvalé, soběstačné, celoživotní

Aby zjistil, co je pro člověka dobré, ptá se (2)

co člověka odlišuje od ostatních bytostí.

.

Jediné, co je člověku vlastní, je: rozum (logos), smyslem člověka je tak rozumná činnost

Aristotelův realismus (3)

ke štěstí nestačí jen dobrý charakter

.

Člověk potřebuje i přátele, určité materiální zajištění, zdraví, základní životní podmínky.

.

! Extrémní chudoba, samota nebo velké neštěstí mohou blaženost narušit. !

fungování lidské duše části (3)

vegetativní část (pudy a biologické potřeby)

.

žádostivou část (emoce a touhy)

.

rozumnou část (vede člověka k rozhodování a přemýšlení)

.

(Dobrý život vzniká tehdy, když rozum správně vede ostatní části člověka)

Ve druhé knize Aristotelés řeší otázku

Jak se člověk stává dobrým

je ctnost vrozená? (3)

ne

.

Člověk si ji vytváří zvykem, opakováním, praxí

.

není to jednorázový čin, ale trvalý charakterový návyk (habitus).

Nejdůležitější myšlenkou druhé knihy (2)

“ZLATÁ STŘEDNÍ CESTA” (mesotés).

.

ctnost je vždy střed mezi dvěma extrémy.

Ve třetí knize Aristotelés řeší otázku

Může člověk za své činy?

Může člověk za své činy?

člověk odpovídá pouze za dobrovolné jednání

dobrovolné jednání

člověk jedná vědomě, zná okolnosti a počátek jednání je v něm samotném.

nedobrovolné jednání

vzniká z neznalosti nebo pod nátlakem a násilím

“Smíšené jednání” (2)

neco co bych normálně neudělal, ale situace mě vybízí k tomu, abych to dobrovolně udělal

.

Aristoteles uvádí příklad kapitána lodi, který během bouře vyhodí drahý náklad do moře, aby zachránil posádku.

Velký důraz klade Aristotelés na (3)

rozhodování

.

Rozhodování podle něj ukazuje jaký člověk skutečně je

.

Člověk neuvažuje o věcech, které nemůže změnit, ale o tom jak dosáhnout určitého cíle.

Na konci třetí knihy (3)

Aristotelés odmítá výmluvu „já už jsem takový.“

.

člověk si svůj charakter vytváří sám svými návyky a činy.

.

Člověk tedy postupně odpovídá za to jakým člověkem se stane.