teorka

PRINCIP PRÁVNÍ JISTOTY

• Je spojen se stabilitou práva a jeho výkladu, jednotností a bezrozporností právního řádu, srozumitelností a přístupností práva, vyloučením nedůvodné retroaktivity, předvídatelností soudních rozhodnutí a důvěrou v právo. (Hurdík, Lavický 2010: 156-161)

• Zajišťuje předvídatelnosti práva, aby adresáti věděli, jak upravit své vzájemné poměry a mohli se domoci efektivní ochrany svých práv. (Knapp 1995: 205)

• Podle Ústavního soudu by člověk, měl mít alespoň rámcovou představu, zda jednání, kterého se dopouští, je jednáním právně dovoleným nebo zakázaným. (nález ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 566/05)

• Právní jistota se projevuje jak v tvorbě práva, tak v jeho aplikaci. Proto musí být právo poznatelné a soudní rozhodnutí předvídatelná, tedy soudy mají v podobných případech rozhodovat podobně. (nález ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 420/09)

PRESUMPCE SPRÁVNOSTI PRÁVNÍCH AKTŮ

• Pokud není autoritativně příslušným orgánem prokázán opak, je právní akt (normativní právní akt i individuální právní akt) platný bez ohledu na své vady.

• Výjimečně může být takový akt nicotný (paakt; zdánlivý akt), tedy akt, který v právním smyslu vůbec neexistuje.

• Nicotný akt vůbec neexistuje, vadný akt musí být zrušen.

• Princip správnosti právních aktů plyne z principu právní jistoty a souvisí s důvěrou lidí v právo.

• Podle Ústavního soudu je i vadný právní akt schopný vyvolat právní účinky, a nabude-li právní moci, je třeba se jím řídit, dokud nedojde k jeho zrušení. To neplatí pro nicotný právní akt. Ten žádné právní účinky nemá. (nález ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. IV. ÚS 150/01)

PRÁVO (POJEM)

Systém závazných pravidel vytvořených nebo uznaných státem, která tento stát vynucuje vůči osobám, vůči kterým je schopen uplatnit moc, včetně toho, že porušení těchto pravidel trestá.

• OBJEKTIVNÍ PRÁVO: souhrn nebo systém právních norem.

• SUBJEKTIVNÍ PRÁVO (OPRÁVNĚNÍ): právní normou určená možnost chování nebo jednání právních subjektů.

• HETERONOMNÍ PRÁVO: tvůrce objektivního práva je odlišný od jeho adresáta.

• AUTONOMNÍ PRÁVO: normotvůrce je totožný s adresátem

VLASTNOSTI PRÁVA A NORMATIVNÍCH SYSTÉMŮ

• SPOLEČNÉ ZNAKY:

• OBECNOST

• NORMATIVNOST

• ZNAKY SPECIFICKÉ PRO PRÁVO:

• VŠEOBECNÁ ZÁVAZNOST

• VYNUTITELNOST STÁTNÍ MOCÍ (STÁTEM)

• ZVLÁŠTNÍ FORMA

PRÁVNÍ STÁT

• Vláda práva (princip legality; zákonnost): podřízenost výkonu veřejné moci právním pravidlům.

• Výkon veřejné moci podléhá obecným právním pravidlům, která jsou dána předem, a která jsou vykládána a aplikována právními profesionály respektujícími pouze vnitřní pravidla právního systému, bez ohledu na skutečnosti bez právního významu. (Veitch et al. 2018: 144)

• Legální licence: každý může činit, co mu zákon výslovně nezakazuje (čl. 2 odst. 4 Ústavy).

• Enumerativnost veřejnoprávních pretenzí: státní moc (jednání orgánů veřejné moci) lze uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy).

POZITIVNÍ PRÁVO

• Pozitivní právo je systém (platných) pravidel, jakožto projevů lidské vůle, která působí na své adresáty, aby určitým způsobem jednali bez ohledu na svou vůli či záměry. Pozitivní právo je vytvořeno určitým existujícím uznaným normotvůrcem, projevuje se v určité formě a jeho neuposlechnutí je spojeno s nepříznivými následky.

• Weyrovy znaky pozitivního práva:

• je výslovně stanovené

• pochází od empirického normotvůrce

• působí na společnost (fakticita)

• je změnitelné (existují výjimky)

• je úmyslně stanovené. (Weyr 1936: 85-86)

PŘIROZENÉ PRÁVO

• Systém pravidel, která nejsou vytvářena člověkem, ale mají právní význam. Bývají považována za závazná, ale jejich vliv je obtížné prokázat. Tato pravidla jsou neměnná a všem stejná. Jsou to pravidla obdobné povahy jako přírodní zákony

• Stabilní prvek proměnlivého právního systému, kterému je často přisuzována božská podstata

• Pravidla, která jsou na základě svého obsahu (který je pokládán za dobrý, správný nebo spravedlivý), považována za žádoucí tak, že mohou ovlivňovat (pozitivně) právní pravidla (vědomě vytvářena člověkem)

• Cicero: vlastní všem lidem a není omezeno na konkrétní místo; v souladu s opravdovým rozumem a pro použití je není nutné interpretovat; pevně zasazeno do přírody; neměnné v prostoru a čase; základní, tj. nemůže být ničím nahrazeno ani odstraněno. (Ibbetson 2018: 567)

PRAVIDLA PŘIROZENÉHO PRÁVA (HUGO GROTIUS)

Podle Grotia člověk může jednat podobně v podobných případech a se zájmem o společnost a má schopnost jednat podle obecných principů. Tyto schopnosti jsou v souladu s povahou lidského rozumu, jsou zdrojem přirozeného práva.

• Do přirozeného práva řadí Grotius tato pravidla:

• nezmocnit se toho, co patří jiným osobám

• pokud máme v držení věc někoho něco jiného, vrátit ji, stejně jako jakýkoli přínos, který jsme z toho získali

• plnit sliby a napravit škody, jejichž vznik jsme zavinili

• uznat existenci určitých věci, které si zaslouží trest

• Jsou to pouze příklady pravidel přirozeného práva, protože jeho obsah je mnohem rozsáhlejší.

STRUKTURA A SYSTÉM PRÁVA

• Struktura práva označuje způsob uspořádání práva

• Systém práva je utvářen vzájemným působením jednotlivých prvků práva na sebe navzájem, na právo jako takové, případně na vnější vztahy, včetně vztahů mezi jednotlivými prvky práva

• STRUKTURA ZNAMENÁ USPOŘÁDÁNÍ PRÁVA; SYSTÉM PRÁVA JE TVOŘEN JEHO ČÁSTMI VE VZÁJEMNÉ INTERAKCI

• Je-li právo víc než soubor právních norem, má více prvků struktury. Do systému je pak možné vedle norem a jejich vyjádření (prameny) zahrnout i instituce, které s právem nakládají (tvoří či aplikují), hodnoty, chování jednotlivých aktérů apod. Právní systém je jednotou těchto institucí, procedur a prvků. (Přibáň 1996: 132)

• Účelem právního systému je sloužit vzájemně rozporným účelům legitimně reprezentativního zákonodárce; soubor pravidel určených k dosahování těchto účelů byl ustaven v rámci podstatně racionálního procesu tvorby; orgány aplikující právo aplikují tato pravidla ve sporech, které jim předložily soukromé strany, které jsou ve sporu. (Kennedy 1973: 358-359)

CHARAKTERISTIKY SYSTÉMU PRÁVA

Charakteristiky systému práva určují, jaký je nejen systém, ale také právo a omezují možnosti, jak s ním nakládat (interpretovat a aplikovat).

USPOŘÁDANÝ - strukturovaný

KOMPLEXNÍ - řeší všechny právní aspekty

BEZROZPORNÝ - části právního systému jsou v souladu

HIERARCHICKÝ - nižší prvky podléhají vyšším

DIFERENCOVANÝ - jednotlivé prvky plní různé funkce

AUTONOMNÍ - právní systém se definuje sám

OTEVŘENÝ / UZAVŘENÝ - otevřený (reaguje na politické a jiné vlivy), uzavřený (nezávislý na společenských systémech)

CÍLENÝ - cílem regulace lidského jednání k dosažení společenského míru

DYNAMICKÝ - mění se v čase

STRUKTURA PRÁVNÍHO SYSTÉMU

• Právní institut: soubor právních norem odlišitelný od všech ostatních institutů, upravujících určitý druh typově shodných společenských vztahů. Lze jej chápat teleologicky, tj. dle účelu, kterému sloučené právní normy slouží. (Weyr 1926: 27) Je to funkční komplex systematicky uspořádaných právních norem.

• Právní odvětví: funkčně samostatná část systému práva daná rozlišovacími znaky: regulovaným objektem (typem jednání či společenských vztahů) regulace, způsobem regulace a případně účelem regulace.

• Rovina právních norem: právní odvětví jsou dána typickými právními vztahy, které jsou v jejich rámci regulovány, nebo odlišným způsobem, jimiž jsou tyto vztahy regulovány (odlišná metoda právní regulace).

• Rovina formálních pramenů práva: právní odvětví se obvykle utváří kolem dominantního kodexu (právního předpisu).

VEŘEJNÉ A SOUKROMÉ PRÁVO

• PRÁVNÍ DUALISMUS: dělení na veřejné a soukromé právo.

• Pro soukromé právo je charakteristická svoboda: osobám soukromého práva je dovoleno dělat vše, co jim zákon nezakazuje. Převládá jeho dispozitivní povaha: možnost vytvořit si alternativní pravidlo místo stanoveného heteronomního právního pravidla.

• Ve veřejném právu je taková povaha regulace v menšině a převládá výslovné stanovení práv a povinností, tedy kogentní metoda regulace.

• Rozvoj veřejného práva je spojován s rozvojem národního státu a teoriemi suverenity (16. a 17. století), spolu se snahou nechat soukromí lidí nedotčeno narůstajícím vlivem zákonodárců. (Horwitz 1982: 1423) Soukromé právo lze pojímat i jako ochranu sféry osob, do které stát má zasahovat co nejméně, nebo dokonce vůbec; veřejné právo se orientuje na projevy suverenity státu a jeho orgánů. Veřejné právo slouží k tomu, aby stanovilo limity, ve kterých se má vládnutí pohybovat. (Loughlin 2003: 132) Je dáno suverenitou subjektu, který má moc umožňující absolutní autonomii jednání.

TEORIE ODLIŠOVÁNÍ VEŘEJNÉHO A SOUKROMÉHO PRÁVA

• ZÁJMOVÁ TEORIE: v soukromém převažuje zájem jednotlivce, ve veřejném je rozhodující zájem společenství. (Dernburg 1896: 47) Soukromé právo reguluje vztahy lidí navzájem. (Gierke 1868: 24)

• MOCENSKÁ TEORIE: veřejné právo nelze měnit dohodami jednotlivců. (Papinián) (Skřejpek 2014: 17)] Jde obvykle o různé postavení osob. Buď jsou ve vztazích vzájemně rovné, tedy v horizontálních vztazích (soukromé), nebo jsou ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti, tedy ve vertikálních (veřejné).

• ORGANICKÁ TEORIE: odlišovacím kritériem je pozice subjektu vůči celku. V případě veřejného jsou subjekty (nucenými) členy určitého svazku, a proto mají určitá práva a povinnosti. V případě soukromého mají určitá práva a povinnosti jako jednotlivci, bez ohledu na jakékoli členství.

• DISPOZITIVNÍ TEORIE: normy veřejného práva mají spíše kogentní charakter, zatímco soukromé je charakterizováno smluvní volností a důrazem kladeným na vůli osob. (Weinberger 2017: 174)

• OPATROVNICKÁ TEORIE: normy veřejného práva regulují jednání v situacích, v nichž je jedna ze stran v pozici opatrovníka veřejného zájmu. (Jakab 2016: 392)

• TEORIE PŘÍSLUŠNOSTI: ve veřejném jsou právní normy vázány ke vztahům, které se týkají správních úřadů, pro které platí vztahy nadřízenosti a podřízenosti, a proto ty na nižších úrovních jsou vázány pokyny vyšších úřadů. Soukromé souvisí s činností soudů. (Weinberger 2017: 174- 175)

PRÁVO MEZINÁRODNÍ A PRÁVO VNITROSTÁTNÍ

• Mezinárodní právo reguluje vztahy v mezinárodním společenství. (Malenovský 2020: 16). Není určeno k regulaci vztahů mezi lidmi, právnickými osobami, případně mezi nimi a státem. U jednotlivce je dopad zcela výjimečný a teprve od 2. poloviny 20. století zejména v případě ochrany základních, zahraničních investic a v mezinárodním trestním právu. (Týč 2018: 16)

• Právo EU je systém právních pravidel majících přímé i nepřímé vnitrostátním účinky, přijatých členskými státy nebo orgány EU, na něž členské státy přenesly část svých pravomocí. (Tomášek, Týč, Petrlík 2021: 54) Právo EU není součástí mezinárodního práva, ale jedná se o samostatný právní systém. (Týč 2018: 19)

• V právu EU se projevuje přímý účinek do vnitrostátního práva. (Sehnálek 2021: 17) A to nejen ve vztazích mezi lidmi a státem, ale i mezi lidmi navzájem.

CHÁPÁNÍ POJMU „PRAMENY PRÁVA“

• FORMÁLNÍ PRAMENY: jakákoli skutečnost, která obsahuje normativní tvrzení (normativní věty), a která současně určuje závaznost těchto tvrzení. (Sartor 2005: 657).

• ZDROJE POZNÁNÍ: veškeré materiály, které vedou k získání informací o právu (gnozeologické p.). Historické prameny právní vědy; jeden pramen může spadat jak k těmto pramenům, tak k formálním pramenům. (Savigny 1867: 10-11).

• ORGÁNY s pravomocí vydávat právo nebo lidé, kteří se podíleli na jeho vytvoření.

• MATERIÁLNÍ PRAMENY: vše, co má vliv na to, že právo je v daném čase a v daném místě takové, jaké je. Vše, co ovlivňuje zejména obsah práva.

• PRAMENY PLATNOSTI: zdroje, ze kterých získává právo svou platnost, a které určují jeho obsah. Jedná se tedy o souhrn jevů, včetně interpretací. (Raz 1979: 47- 48)

MATERIÁLNÍ PRAMENY PRÁVA

Materiální prameny ovlivňují obsah (ale také podobu) práva.

• Jsou to skutečnosti, které vedly ke vzniku práva: mohou to být přírodní skutečnosti, politické události, jevy, které společnost vnímá negativně, geografická poloha konkrétní země atp.

• Příklad: plošná opatření proti šíření covidu, která výrazně omezila fungování (nejen) vysokých škol je materiálním pramenem, ze něhož vychází zákon č. 188/2020 Sb., o zvláštních pravidlech pro vzdělávání a rozhodování na vysokých školách v roce 2020 a o posuzování doby studia pro účely dalších zákonů.

• Mohou pomoci odhalit, jaký problém měla konkrétní úprava řešit a tím napomoci s interpretací normativních textů.

FORMÁLNÍ PRAMENY PRÁVA

Autoritativní a institucionalizované zdroje, které nesou právní normy.

• Zajišťují informovanost o právních normách a jsou zdrojem jejich formální autority a legitimity.

• Platformy, prostřednictvím kterých se pravidla lidského chování stávají právními pravidly, tj. jsou určitá, jednotná a všeobecně závazná. (Shiner 2005: 2).

• Význam: identifikační, informační, stabilizující.

• PRAMEN PRÁVA NENÍ PRÁVNÍM PRAVIDLEM, ale je to pouze text (v případech mnoha formálních pramenů práva), který je schválený oficiálním tvůrcem práva (parlamentem), který nese (obsahuje) právní normy. (Shecaira 2015: 17)

FORMÁLNÍ PRAMENY PRÁVA – SEZNAM

STANDARDNÍ PRAMENY

• PRÁVNÍ PŘEDPISY

• SOUDNÍ PRECEDENTY

• NORMATIVNÍ SMLOUVY

• PRÁVNÍ OBYČEJE

MÉNĚ OBVYKLÉ PRAMENY

• PRÁVNÍ LITERATURA

• PRÁVNÍ APENDIXY NEPRÁVNÍCH PUBLIKACÍ

PRÁVNÍ PŘEDPIS

• Hmotný nosič nehmotné právní normy. (Knapp 1998: 20)

• Právní předpis je písemný normativní právní akt orgánu s legislativní pravomocí, který je podle zákona formálně publikován, jehož obsahem je právní norma.

• Je to autentický a závazný prostředek komunikace právní normy (Knapp 1998: 25), který tyto vlastnosti získává zákonnou publikací.

• K vyhlašování právních předpisů (od 1. 1. 2024) slouží tzv. publikační platforma, kterou je Sbírka zákonů a mezinárodních smluv, případně Sbírka právních předpisů územních samosprávných celků a některých správních úřadů.

• Právní předpis je formální, písemný dokument, který vyjadřuje právní normy, a který je všeobecně závazný.

PRÁVNÍ PŘEDPIS A NORMATIVNÍ PRÁVNÍ AKT

• Normativní právní akt je pojem, který je pojmu „právní předpis“ systematicky nadřazený: každý právní předpis musí být normativním právním aktem, ale ne každý NPA je právním předpisem.

• Právními předpisy nejsou normativní právní akty, které jsou určeny pouze pro individuální případy, nebo ty, které nepocházejí od orgánu s legislativní pravomocí (například interní normativní instrukce nebo organizační pravidla).

• Pokud má individuální právní akt formu normativního právního aktu, hovoříme o extenzi moci zákonodárné do moci výkonné. (Boguszak, Čapek, Gerloch 2001: 44-45)

ZNAKY PRÁVNÍHO PŘEDPISU

Formálnost (je zveřejněn v předem předepsané přísné formě);

• Písemnost;

• Legislativní pravomoc tvůrce;

• Imperativní charakter (je diktátem, stejně jako precedent);

• Stejně jako ostatní formální prameny práva obsahuje právní normy a je všeobecně závazný. Autoritativní povaha právního předpisu vede k jeho absolutní závaznosti.

• Podle ESLP musí být jakýkoli pramen práva (včetně právního předpisu a soudního precedentu) dostupný, přesný a předvídatelný.

DĚLENÍ PRÁVNÍCH PŘEDPISŮ V ČR

• ÚSTAVA;

• ÚSTAVNÍ ZÁKONY;

• ZÁKONY;

• ZÁKONNÁ OPATŘENÍ;

• NAŘÍZENÍ VLÁDY;

• VYHLÁŠKY MINISTERSTEV A JINÝCH SPRÁVNÍCH ÚŘADŮ;

• OBECNĚ ZÁVAZNÉ VYHLÁŠKY KRAJŮ/OBCÍ;

• NAŘÍZENÍ KRAJŮ/OBCÍ.

PRÁVNÍ SÍLA

Právní síla je princip právní logiky, který řeší kolizi v právním systému. (Merkl 1918a: 446) Jde o kritérium, stejně jako poměr mezi dřívějším (prior) a pozdějším (posterior) právním předpisem, jehož účelem je vyřešit kolizi vzájemně si odporujících právních předpisů. Logická je jeho nezbytnost, nikoli obsah.

• Právní síla je právní vlastnost, která má smysl pro kategorizaci struktury právního řádu, která se dána umístěním příslušného právního předpisu.

• Právní síla je primární princip předcházející hierarchii právního řádu.

• Právní síla se neuplatní v případě normativních smluv, právních obyčejů či precedentů, protože jejich případná derogační schopnost je dána jinak než strukturou práva.

DĚLENÍ PRÁVNÍCH PŘEDPISŮ

Právní předpisy dělíme na základě jejich právní síly na primární (zákonné) a sekundární (podzákonné).

• Primární mají právní sílu stejnou nebo vyšší než zákon. Síla sekundárních (delegovaná legislativa) se odvíjí od primární legislativy.

• Vláda má tzv. generální zmocnění a může (na základě a k provedení zákona) vydávat nařízení přímo, aniž by k tomu potřebovala zvláštní zákonné zmocnění. Ministerstva toto zákonné zmocnění potřebují. Zmocněním dochází k tzv. delegaci. Proto jde o sekundární tvorbu práva. Dále již tato pravomoc přenést nelze.

• Výhrada zákona: Ústavou či Listinou jsou určeny typy jednání, které mohou být regulovány pouze zákonem.

• Dále dělíme podle orgánu, který je vydal na původní (originární) a odvozené (derivativní). Původní vydává orgán moci právotvorné. Odvozené moci výkonné. V tomto případě je to extenze moci výkonné do moci zákonodárné. (Boguszak, Čapek, Gerloch 2001: 46)

PRÁVNÍ PŘEDPISY EVROPSKÉ UNIE

• Mezi formální prameny práva řadíme také dva právní předpisy práva Evropské unie: nařízení a směrnice.

• Nařízení je právní předpis, který obsahuje pravidla závazná jak na úrovni Evropské unie, tak na úrovni jednotlivých členských států. (Týč 2018: 82) Obsahuje pravidla, která lze přímo použít, aniž by musela být do vnitrostátního práva zavedena dalším způsobem.

• Směrnice určuje, čeho se má dosáhnout, ale už nestanoví způsob, jak se toho má dosáhnout. Způsob provedení je v rukou členského státu. Směrnice není závazná pro subjekty národního práva, ale pouze pro členské státy, což je dáno i tím, že bychom v ní neměli nalézt přímo použitelná (aplikovatelná) právní pravidla.

• Právní předpisy EU nemají vyšší nebo nižší právní sílu, ale vytváří paralelní systém k systému vnitrostátních předpisů. Mezi vnitrostátním právem a právem EU proto neplatí derogační vztahy. Právo EU má aplikační přednost.

SOUDNÍ PRECEDENT

• Dřívější rozhodnutí vyššího soudu, obsahující obecná pravidla chování, které je uznáváno jako autoritativní (závazné) pro rozhodování dalších sporů srovnatelné povahy.

• Znaky: prvotnost; vytvoření soudem; formální závaznost; obecnost; normativnost; a veřejnost.

• Precedenční právo je spojeno se zásadou stare decisis et quieta non movere. Vyjádřit ji můžeme jako povinnost setrvat na rozhodnutí a to, co je stálé, nerušit, což někdy bývá také vyjádřeno jako „rule of precedent“. (McKean 1928: 481) Zásada stare decisis vyjadřuje přesvědčení, že soud, pokud čelí precedentu, který vyplynul z rozhodování srovnatelného sporu dříve, má rozhodnout tak, jak mu tento precedent ukládá. (Shiner 2005: 32)

• Pokud se případy odlišují v podstatných prvcích, nelze precedent použít: distinguishing.

ČÁSTI PRECEDENTU

• Obecně má mít precedens všechny části, které individuální právní akt obvykle nese.

• Ratio decidendi: jádro precedentu. Pravidlo, na kterém je precedent založen, které je závazné a v budoucnu by se jím soudy měly při svém rozhodování řídit.

• Obiter dictum: vyjádření názoru soudu. Mohou se v něm objevit vnější faktory ovlivňující rozhodnutí soudu, tj. vysvětlení, jak k použitému pravidlu soud dospěl a co jej ovlivnilo. Čím více bude vysvětlení propracované, tím spíše může být rozhodnutí přesvědčivé a akceptované.

• Identifikace částí: žádná nebývá označena nadpisem, jsou obsaženy v samotném textu rozhodnutí. Eugene Wambaugh vytvořil jednoduchý test: ratio decidendi je obecné pravidlo, bez něhož by soud rozhodl jinak. (Wambaugh 1894: 18) Je to tedy právní důvod rozhodnutí.

PRECEDENT V ČR A JUDIKATURA

• V ČR, stejně jako v kontinentálním právním systému, precedent neexistuje, a to ani v případě judikatury.

• Ani rozhodnutí Soudního dvůr Evropské unie nemá formálně povahu precedentu nemají, protože příslušné smlouvy stanoví jejich závaznost jen pro označené účastníky. (Sehnálek et al 2016: 25) Praxí jsou ale tato rozhodnutí uznávána a respektována.

• Judikatura je obvykle chápána jako ustálený způsob, kterým soudy, zejména ty vyšší, interpretují právo a aplikují právní normy. Je to vyjádření obvyklého způsobu, kterým soudy rozhodují o určitém typu případů či v určitých souvislostech. (Smejkalová 2019: 852)

• Judikaturu nelze přehlížet, ale není autoritativně závazný pramen. Má zvýšit předvídatelnost aplikace práva a jednotnost rozhodování. Proto je soud povinen k rozhodovací praxi nebo k judikatuře přihlédnout, tj. může se od ní odchýlit, ale takové odchýlení musí být odůvodněné, bez svévole a libovůle. (Lavický a kol. 2022: 71)

NORMATIVNÍ SMLOUVA

• Převážně písemný pramen práva, jehož základem je konsenzus, který mu dává právní autoritu, obsahující obecná pravidla chování s právními účinky.

• Normativní smlouvy můžeme podle rozsahu dělit do dvou skupin: mezinárodní smlouvy a vnitrostátní smlouvy.

• Vnitrostátní smlouvy představují tzv. delegovanou právotvorbu: autoritu jim dává zákon, na jehož základě vznikají.

• Mezinárodní smlouva je ujednáním dvou nebo více subjektů mezinárodního práva, které má z vůle těchto subjektů mezinárodněprávní účinky a řídí se mezinárodním právem. (Malenovský 2020: 141).

• Mezinárodní smlouvy mají aplikační přednost: zákon stanovící něco jiného se neruší (tj. mezinárodní smlouva nemá vyšší právní sílu než zákon; je to paralelní systém), pouze upadá do stavu latence (nepoužívá se).

PRÁVNÍ LITERATURA

• Právní literatura sdílí znaky s dalšími formálními prameny: obsahuje pravidlo a je psaná. Její autorita je dána osobou, která ji sepsala.

• Dvě pojetí: 1. tradičně chápaný pramen práva, tj. pramen práva, který obsahuje stanovení závazných způsobů jednání. 2. podpůrný zdroj, který napomáhá porozumění jiným – závazným – formálním pramenům práva.

• Aby to byl formální pramen práva, musí splňovat tři podmínky (Shecaira 2013: 36):

• je preskriptivní,

• je určena praktikujícím právníkům, a

• její argumentační styl odpovídá stylu, který používá jeho publikum.

PRÁVNÍ OBYČEJ

„Nepsané právo vzniká tehdy, když je schváleno jeho užíváním. Neboť dlouhodobý obyčej, který vytvářejí ti, co jej souhlasně užívají, je postaven naroveň zákonu.“ (Inst. I. 2. 9; Skřejpek 2010: 37)

• Obyčejové právo můžeme chápat jako systém pravidel, která jsou uznávána jako závazná členy konkrétní společnosti. (Elias 1956: 55)

• Znaky:

• dlouhodobost používání (usus longaevus);

• přesvědčení o právní závaznosti (opinio necessitatis; opinio iuris);

• uznání státem;

• samostatnost autority;

• určitost.

„NEGATIVNÍ OBYČEJ“

• Působením času a stability konkrétního (ne)jednání právní norma zanikne.

• Právní norma je vydána formálně správně a existuje v právním slova smyslu, ale není dodržována.

• OBSOLETNOST: pravidlo, které není považováno za platné, včetně toho, že není orgány veřejné moci vynucováno stále splňuje formální znaky své existence.

• DESUETUDO: právní norma vyšla z užívání.

• Cessante ratione legis cessat lex ipsa (zanikne-li podstata zákona, zaniká zákon sám): norma již nelze použít, protože podmínky pro její aplikaci nemohou nikdy v budoucnu nastat. Například derogační norma.

TVORBA PRÁVA

• VZNIK PRÁVA → TVORBA PRÁVA → LEGISLATIVA

• Tvorba práva je cílevědomá a záměrná činnost směřující k vytváření a formulování právních pravidel (Cvrček, Novák 2017: 11).

• Spontánní vznik právních norem spojujeme se vznikem právních obyčejů.

• Konsenzuální tvorba je spojená se vznikem normativních smluv.

• Imperativní tvorba se váže na autoritativní rozhodnutí orgánu nadaného legislativní pravomocí nebo obecně pravomocí vytvářet obecná právní pravidla.

NÁLEŽITOSTI TVORBY PRÁVA

Požadavky, které v souvislosti s (socialistickou) tvorbou práva představil Viktor Knapp (Knapp 1983: 111 a n.), a které následně zpracoval Jaromír Harvánek (Harvánek 2008: 226 a n.) již bez ideologických souvislostí.

• Formální náležitosti tvorby práva:

• legislativní pravomoc tvůrce;

• legislativní působnost;

• princip hierarchie právních předpisů a právních norem;

• předepsaný proces tvorby.

• Obsahové náležitosti (znalosti):

• normativní

• aplikační;

• literární;

• faktografické.

LEGISLATIVNÍ PRAVOMOC A PŮSOBNOST

• Legislativní pravomoc: schopnost či možnost vytvářet právní normy. Pokud má normotvůrce legislativní pravomoc, může vytvářet právní normy, ale může ji realizovat pouze ve svěřené působnosti. Legislativní působnost: omezení legislativní pravomoci.

• Podmíněná legislativní pravomoc: k realizaci legislativní pravomoci musí být v některých případech splněna další podmínka. Podmínky mohou být normativní (zmocnění) nebo faktické. Pokud je zmocnění (delegace) podmínkou nezbytnou, je to tzv. kreativní delegace. (Havránek 2007: 459)

• Nepodmíněná legislativní pravomoc: žádná podmínka není vyžadována. (Havránek 2007: 459).

• V některých případech je orgán s nepodmíněnou legislativní pravomocí ještě zmocněn: kumulativní delegace. Možnost (právo) vytvářet právní normy se mění na povinnost.

• Je-li legislativní pravomoc realizována v plném rozsahu, jde o neomezenou legislativní pravomoc.

• Je-li působnost omezená, je to omezená legislativní pravomoc. (Šín 2009: 22)

PRAVOMOC A KOMPETENCE

• Pravomoc je možnost, případně povinnost, orgánu veřejné moci realizovat státní (veřejnou) moc ve stanovené formě.

• Kompetence je konkrétní věcné vymezení podmínek realizace pravomoci prostřednictvím stanovení jejího rozsahu a obsahu. Kompetenci nelze chápat jako subjektivní právo (přestože je to možnost), a proto ji nelze přenášet na jiné subjekty vlastním rozhodnutím, ledaže tak stanoví ústava. (Weyr 1937: 37)

ŠPATNÉ NORMY PODLE LONA L. FULLERA

1. jsou přijímány ad hoc a postrádají určitý stupeň obecnosti.

2. nejsou zveřejněny pro ty, které zavazují.

3. jsou přijímány retroaktivně

4. jsou nesrozumitelné.

5. si vzájemně odporují.

6. vyžadují chování, které nelze uskutečnit.

7. se často mění.

8. jsou odlišné od své skutečné aplikace.

LEGISLATIVNÍ PROCES

1. vytvoření věcného záměru právního předpisu (zákona);

2. příprava návrhu právního předpisu (zákona);

3. projednávání návrhu;

4. schvalování návrhu;

5. promulgace případně podepisování;

6. publikace.

• Legislativní iniciativa: možnost (právní schopnost) předložit návrh zákona.

• Prezident republiky má právo vrátit přijatý zákon, tzv. suspenzivní veto, protože Poslanecká sněmovna může setrvat na vráceném zákonu.

• Promulgace je spojena s podepisováním zákona a vyjadřuje jeden ze způsobů zkoumání a ověřování správnosti přijatého právního předpisu. (Krejčí 1926: 213).

PRÁVNÍ NORMA

• Představuje poznatelné pravidlo chování, které je srozumitelné svým adresátům, a které je stanoveno státní mocí. Právní norma stanoví, to, co má být, tedy to, jak se má obecně určený adresát chovat. Obecně charakterizuje situaci, která má aplikací této právní normy nastat.

• Formální znaky: procedurální předpoklady vzniku, publikace.

• Materiální znaky: normativnost (regulativnost), všeobecná závaznost, obecnost, vynutitelnost státem.

• Prvky právní normy jsou subjekt, objekt a obsah.

NORMATIVNÍ MODALITY

• Příkaz znamená, že je povinnost vyjádřena pozitivně: v normě uvedená alternativa je tou, kterou má subjekt dodržet.

• Zákaz znamená, že je v normě povinnost vyjádřena negativně: alternativa chování je pro subjekt vyloučena.

• Implicitní dovolení: dovolení dané příkazem

• Explicitní dovolení: (výslovné dovolení) pokud je dovoleno určité jednání, je dovolen i jeho opak).

• Dovolení na základě neupravenosti: (indiferentní) to, co právo nereguluje, mohu činit)

• Dovolení ve smyslu nezakázaného jednání: normativně daná varianta, že co není zakázáno, je dovoleno.

STRUKTURA PRÁVNÍ NORMY

• Strukturální části právní normy jsou hypotéza, dispozice a sankce.

• Právní normy s neklasickou strukturou mají zcela jiné uspořádání a nejsme schopni u nich nalézt ani dispozici. Tyto normy mají zcela odlišné části.

• Hypotéza je představovaná podmínkami či určitými skutečnostmi, které musí být splněny, resp. nastat, aby mohlo dojít k realizaci vlastního pravidla.

• Dispozice nese vlastní pravidlo chování. Z tohoto pohledu je dispozice nutnou částí právní normy.

• Sankce je představována něčím negativním, co musí adresát strpět, pokud v daných podmínkách nejednal v souladu s dispozicí právní normy.

• Obvyklejší a správnější je dvouprvková struktura: podmínka a následek.

• Navzdory hlasům pro tříprvkovou strukturu, je toto specifikum charakteristické spíše pro státy střední a východní Evropy a celosvětově převažuje dvouprvkové pojetí, tedy vztah podmínky a následku. (viz např. Sartor 2009: 219)

PŮSOBNOST PRÁVNÍ NORMY

Poměr právní normy ke svému okolí; poměr právní normy k času, území, typu chování, případně jednání, a adresátům. Podle Hanse Kelsena může právní norma platit vždy a všude a stanovením působnosti se omezí rozsah její platnosti. (Kelsen 2000: 157)

• OBECNÁ

• ZVLÁŠTNÍ

• VÝJIMEČNÁ

• OSOBNÍ

• VĚCNÁ

• ÚZEMNÍ

• ČASOVÁ

OSOBNÍ (PERSONÁLNÍ) PŮSOBNOST

• Stanovení okruhu adresátů, ke kterým má právní norma poměr. Určí adresáty právní normy, kterým z ní plynou stanovená práva a povinnosti. Tedy stanoví poměr právní normy k určeným subjektům (adresátům).

• Výjimečný rozsah: IMUNITA.

• Absolutní imunita: hmotněprávní imunita; indemnita, materiální imunita; hmotněprávní exempce.

• Relativní imunita: procesní exempce

ÚZEMNÍ (PROSTOROVÁ) PŮSOBNOST

• Vztah právní normy k určitému území.

• Stanoví, na kterém území, ale také nad ním (a pod ním) právní normy mohou vyvolat kýžené následky.

VĚCNÁ PŮSOBNOST

• Specifikuje skutkové podstaty, pro něž norma platí. Určí, které vztahy, či přesněji typy chování budou regulovány příslušnou právní normou.

• Věcná působnost vymezuje okruh vztahů či druh chování, které právní norma reguluje.

• LEX GENERALIS

• LEX SPECIALIS

ČASOVÁ (TEMPORÁLNÍ) PŮSOBNOST

• Časový rozsah účinnosti právní normy.

• Časové ohraničení skutkové podstaty právní normy (kterou předpokládáme v hypotéze právní normy) obsahem právní normy, tedy jejím časovým určením.

• Časová působnost stanoví, v jakém čase právní norma vyvolává jí předvídané následky. • Okamžik vzniku právní normy;

• Okamžik jejího zániku;

• Určení, v jakém časovém rozmezí právní norma vyvolává následky.

VZNIK PRÁVNÍ NORMY

• Publikace, zveřejnění, je moment, kterým právní norma nabývá platnost.

• Platnost je nutná pro uplatnění zásady ignorantia legis non excusat (neznalost zákona se neomlouvá), kterou vnímáme jako presumpci znalosti zákona.

• Pouze platná norma ještě nevyvolává obvyklé právní následky (nemůže vyvolat), které předvídal normotvůrce.

• Právní norma může vyvolávat právní následky, pouze pokud nabude účinnosti. Účinnost tak charakterizuje právní normu, která již skutečně působí ve společnosti a reguluje lidská chování. Pouze právní norma, která může vyvolávat následky je skutečnou právní normou.

• Dobu mezi platností a účinností právní normy nazýváme legisvakanční lhůta.

ÚČINNOST

• Právní norma nabývá účinnosti obvykle po uplynutí určené doby po platnosti (uplynutí doby od publikace právní normy). V zákoně o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv se stanoví, že – není-li stanoveno jinak – nabývají účinnosti k 1. lednu nebo 1. červenci příslušného kalendářního roku. Tedy, není-li výslovně stanoveno jinak, jsou právní normy účinné k těmto datům.

• Vyžaduje-li to naléhavý společenský zájem, může být doba mezi platností a účinností kratší; nejdříve však může předpis nabýt účinnosti dnem následujícím pod dni vyhlášení. Ale i zde platí výjimky a v taxativně vyjmenovaných případech může předpis nabýt účinnosti dnem vyhlášení. V některých případech se setkáme také s delší dobou mezi platností a účinností: okamžik nabytí účinnosti může být stanoven různým způsobem.

ZÁNIK PRÁVNÍ NORMY

• Obecně zánik časové působnosti právní normy do budoucna nazýváme derogace.

• Okamžik derogace znamená, že od tohoto okamžiku právní norma již nevyvolává právní následky směrem do budoucna.

• Abrogace: naprosté zrušení právní normy, nebo úplné zrušení právního předpisu (Kelsen 2000: 124).

• Obrogace: nahrazení právní normy normou jinou (novelizace).

• Zrušená (derogovaná) právní norma již nemůže být obnovena. Pro její opětovný vznik by bylo nutné zopakovat celou legislativní proceduru. Platí to i v případě, kdy se zruší rušící ustanovení právního předpisu.

DŮVODY DEROGACE

• VNITŘNÍ: V případě vnitřního důvodu právní norma zaniká, neboť doba její existence byla předem časově omezena. Např. doložka o době trvání (stmívací klauzule) nebo obecná derogační legislativa.

• VNĚJŠÍ:

• Rozhodnutí příslušného orgánu o derogaci.

• Výslovná derogace nebo derogace mlčky

AKTIVNÍ A PASIVNÍ DEROGACE

Aktivní derogace se váže na derogující (rušící) předpis, tedy ten, který například obsahuje derogační klauzuli. Pasivní derogace se naopak spojuje s rušeným (derogovaným) předpisem. (Prusák 2023: 487)

Aktivní derogace tedy znamená to rušící, pasivní derogace to rušené.

DEROGAČNÍ KLAUZULE

• Derogační klauzule je výslovné derogační (zrušující) ustanovení obsahující právní normy rušící jiné normy (právní předpisy).

• generální derogační klauzule: obecně konstatuje zrušení všech právních norem, které jsou s novou právní normou v rozporu;

• generální derogační klauzule s demonstrativním výčtem – obsahuje jak obecné konstatování o zrušení všech právních norem, které jsou s novou právní normou v rozporu, tak demonstrativní výčet rušených norem.

• taxativní derogační klauzule: obsahuje taxativní (úplný) výčet všech norem, které jsou rušeny. Této derogační klauzuli někdy říkáme klauzule enumerativní.

DEROGACE MLČKY

• Následek uplatnění principu bezrozpornosti. I bez výslovného zásahu dochází k uspořádání norem a k jejich případnému rušení:

• lex superior derogat legi inferiori;

• lex posterior derogat legi priori;

• lex specialis derogat legi generali.

• Někdy se o těchto pravidlech uvažuje jako o interpretačních (viz např. Wintr 2019: 287, Merkl 1918b), spíše než derogačních. Prakticky lze pochopit, že budou vnímána jako interpretační pravidla stanovící přednost, nikoli derogaci, protože může nastat problém s jejich prokázáním.

• Nejsou to pravidla logická nebo samozřejmá. (Engisch 2001: 314, Kramer 2022: 820)

• Ačkoli je použita taxativní derogační klauzule, je nutné zjistit, zda nedošlo i k derogaci těch ustanovení či právních předpisů, které jsou v rozporu s novou úpravou.

NÁSLEDKY PRÁVNÍ NORMY V ČASE

• Právní normy vyvolávají účinky především do budoucna. Výjimkou je RETROAKTIVITA.

a) „IDEÁLNÍ“ Situace: právní vztahy (poměry) se od začátku do konce řídí právní úpravou, která nebyla změněna ani zrušena.

b) ULTRAAKTIVITA: Právní vztahy (poměry), které vnikly za účinnosti předpisu, který byl po jejich vzniku zrušen, se řídí „starým“ předpisem i po jeho zrušení. (Filip 2011: 185). Jde o vyloučení nepravé retroaktivity.

c) NEPRAVÁ RETROAKTIVITA: Právní vztahy (poměry) vzniklé před nabytím účinnosti nové právní úpravy jsou posuzovány podle nové úpravy, avšak až po nabytí účinnosti nové úpravy. Nijak se nedotýká podmínek (okolností), za nichž právní vztah vznikl.

d) RETROSPEKTIVA: Právní vztahy (poměry) vzniklé v před účinností nové právní úpravy se po jejím vzniku řídí touto novou právní úpravou, přičemž se podle ní posuzují pouze do budoucnosti. Jak obsah, tak podmínky vzniku.

e) PRAVÁ RETROAKTIVITA: Právní vztahy (poměry) vzniklé v před účinností nové právní úpravy se po jejím vzniku řídí novou právní úpravou, přičemž se podle ní posuzují nejen do budoucnosti, ale také do minulosti (tj. i před vznik této normy). Posuzují se jak podmínky vzniku, tak obsah právního vztahu, resp. subjektivní práva a povinnosti, a to podle nové (retroaktivní) právní normy v minulosti (v době, kdy tato norma ještě neexistovala).

PRAVÁ A NEPRAVÁ RETROAKTIVITA

• Pravá retroaktivita: velký zásah pro právní jistoty. Musí se zavést výslovně, a pouze ve výjimečných případech. Podmínky vzniku i obsah vztahu se posuzuje i při hodnocení minulosti podle nové právní úpravy.

• Retrospektiva: menší zásah do nabytých práv a očekávání subjektů. Zatímco retrospektiva je spojena s novými důsledky minulých skutečností, retroaktivita mění povahu minulého následku. (Waldron 2004) V případě retrospektivy se podle normy reguluje obsah vztahu i podmínky jeho vzniku, ale pouze od okamžiku vzniku nové normy do budoucnosti.

• Nepravá retroaktivita: podle nové právní normy se posuzuje pouze obsah právního vztahu vzniklého v minulosti, ale až od okamžiku účinnosti nové právní normy, a to do budoucna. Obecný znak působení právního řádu. Pokud ji normotvůrce nechce uplatnit, neboť je zásahem do nabytých práv (mění nabytá práva), musí použít tzv. intertemporální právní normu a výslovně ji vyloučit.

DRUHY PRÁVNÍCH NOREM

• PERFEKTNÍ obsahují sankci x IMPERFEKTNÍ ne

• PODMÍNĚNÉ obsahují hypotézu stanovující podmínky pro aplikaci dispozice x NEPODMÍNĚNÉ ne

• TELEOLOGICKÉ účel právní úpravy

• DEFINIČNÍ vymezují právní pojmy a instituty

• ABSTRAKTNÍ x KAZUISTICKÉ

• OPERATIVNÍ upravují postupy a procesy v právním systému

• DOVOLUJÍCÍ x ZAKAZUJÍCÍ x PŘIKAZUJÍCÍ

• KOMPETENČNÍ upravují pravomoc a působnost orgánů

NORMY KOGENTNÍ A DISPOZITIVNÍ

• Kategorizace podle typu právní regulace.

• Dispozitivní právní normy se někdy označují jako sjednatelné, doplňující, subsidiární, poddajné nebo podpůrné. (Melzer 2013: 253) Kogentní právní normy se označují jako právní normy imperativní, donucující nebo nevylučitelné. (Melzer 2013: 253)

• Dispozitivní právní normy stanoví pravidlo, ale současně dávají adresátům možnost vytvořit si pravidlo vlastní, které se pro ně stává právně závazným a stát je bude vynucovat. Dispozitivní norma neznamená, že se od ní lze odchýlit.

• Kogentní právní normy upravují poměry s nutností, která vylučuje jakékoli ustanovení soukromé vůle, zatímco dispozitivními normami je adresátům dána možnost svou vůlí založit regulaci vlastní a vyloučit regulaci heteronomního práva. (Dominik 1916/1917: 370)

• Kogentní norma stanoví práva a povinnosti subjektů bez ohledu na jich vůli, zatímco dispozitivní právní norma dává adresátům možnost upravit si svá práva a povinnosti. (Knapp 1995c: 9)

RELATIVNĚ KONKRÉTNÍ – RELATIVNĚ ABSTRAKTNÍ

• Podle úrovně abstrakce formulace jednotlivých strukturálních částí, či povahy ustanovení.

• Relativně abstraktní právní normy dávají větší prostor k uvážení (diskrece).

• Takovou širokou možnost relativně konkrétní formulace nedává (ovšem i zde existuje uvážení, protože aplikující subjekt musí uvážit, zda jsou naplněny subsumpční podmínky, tj. zda jsou splněny ty podmínky, které podmiňují aplikaci normy).

• Důvodem relativní abstraktnosti bývají neurčité právní pojmy.

VÝČTY

• KUMULATIVNÍ: každá podmínka musí být splněna, všechny povinnosti (všechny oprávnění) realizovány případně všechny sankce uloženy.

• ALTERNATIVNÍ: postačí, aby z vypočítaných jevů nastal pouze jeden (splněna jedna podmínka z více, realizováno pouze jedno z práv či jedna z povinností, uložena jedna z nabízených sankcí).

• TAXATIVNÍ VÝČET: úplný, resp. uzavřený. Žádný prvek nelze do výčtu přidat.

• DEMONSTRATIVNÍ VÝČET: formulace umožňuje uvážení aplikujícího subjektu, jde o formulaci otevřenou. K výčtu lze přidávat další prvky, které mají společné znaky s těmi vyjmenovanými.

ODKAZY

• BLANKETOVÉ: jde o „neurčitý odkaz“ nebo „prázdný“, tj. odkazované ustanovení (příp. norma) není v blanketové normě specifikováno.

• ODKAZUJÍCÍ: odkazuje ke konkrétnímu právnímu předpisu či jeho části. Odkazující právní norma může být statická (odkaz je na právní přepis, aniž se berou v úvahu jeho pozdější změny) nebo dynamická (odkaz je aktuálně účinné znění předpisu).

• KOLIZNÍ: určeny k řešení konkurencí (kolizí) mezinárodních, interlokálních, interpersonálních či intertemporálních. (Rozehnalová 2017: 40)

• INTERTEMPORÁLNÍ: řeší časový střet právních norem a vylučují nepravou retroaktivitu.

INTERPRETACE PRÁVA

• Při interpretaci právních textů se interpret snaží pomocí řádně použitých metod odhalit smysl a účel textu.

• Smyslem můžeme rozumět normativní obsah textu, zatímco účelem zamýšlené důsledky regulovaného jednání. Oba tyto prvky interpretace je nutné obsáhnout a oba uvést do souladu.

• Funkce interpretace práva:

• Poznávací (kognitivní) (Knapp 1995: 168)

• Konstrukční.

• Vysvětlovací (funkce explikativní) (Knapp 1995: 169)

METODY INTERPRETACE PRÁVA

• Objektivizované postupy složené z jednotlivých kroků, technik, způsobů atp., jejichž cílem je zvýšit objektivitu subjektivních interpretačních postupů a získat objektivní význam obsažený v určité formě, zejména získat právní normy z formálního pramene práva.

Standardní

• jazyková,

• logická,

• systematická

Ostatní

• teleologická,

• komparativní,

• historická.

ARGUMENTY TZV. LOGICKÉHO VÝKLADU PRÁVA

• Argumentum e contrario (argument opaku), případně Argumentum per eliminationem (argument vyloučením).

• Argumentum a fortiori (argument síly, resp. síly významu).

• a minori ad maius (od menšího k většímu)

• a maiori ad minus (od většího k menšímu)

• Argumentum per analogiam (argumentum a pari).

• Argumentum reductione ad absurdum.

• Argumentum reductione ad impossibile

ANALOGIE

• Uplatnění postulátu, že podobné chování má být regulováno podobným způsobem: podobné případy se posuzují podobně.

• Analogie se obvykle uplatní v případě tzv. mezer v právu.

• Analogii lze v některých případech použít:

a) je-li mezi chováním regulovaným a neregulovaným (na které se má analogie použít) více podobností než rozdílů;

b) věcná a právní podstata regulovaného a neregulovaného chování je stejná a použitím analogie má být dosaženo stejných účelů.

c) nejde o mezeru záměrně vytvořenou normotvůrcem.

• Analogie zákona (analogia legis) znamená, že existující skutečnost, kterou právní norma nereguluje, se posoudí podle právních norem obsažených v právním předpise, jehož věcná působnost zahrnuje podobnou skutečnost.

• Analogie práva (analogia iuris), znamená, že se používají obecné právní zásady příslušného právního odvětví či práva jako celku.

SYSTEMATICKÝ VÝKLAD

• Systematická metoda výkladu práva využívá systematické uspořádání právního řádu.

• Všechny jeho jednotlivé části musí vytvářet funkční a bezrozporný celek, a v tomto smyslu musí být veškeré právní normy interpretovány. Proto se na každou interpretovanou část práva (ustanovení) díváme s ohledem na jeho normativní okolí, ale také na místo, které tato část v právním systému zastává.

• Kontextem, dle kterého interpretujeme, je tak nejen bezprostřední okolí – například právní předpis, či jeho jednotlivé rubriky – ale také celý právní řád.

VÝKLAD ZUŽUJÍCÍ A ROZŠIŘUJÍCÍ

• Součástí systematické metody výkladu

• Používá se zejména v případech použití neostrých nebo neurčitých pojmů.

• Při užití extenzivního výkladu (rozšiřujícího) se neurčitému pojmu přiřadí větší rozsah, než plyne z doslovného významu pojmu.

• Při použití restriktivního výkladu se tento rozsah sníží.

• Zúžit, případně rozšířit význam pojmu nad (pod) meze jeho obvyklého použití je možné pouze existuje-li k tomu důvod: například obecné právní principy (pravomoci orgánů veřejné moci je nezbytné vykládat restriktivně) nebo ustanovení jiné části použitelného právního předpisu příslušného odvětví nebo předpisů, které jsou považovány za základní v dalších odvětvích (takové postavení má například občanský zákoník). K tomuto účelu slouží i definiční normy – přiznávají právním pojmům jiný (užší nebo širší) význam, než plyne z obvyklého pojetí.

HISTORICKÝ VÝKLAD

Jeho pomocí se pokoušíme zjistit význam dle podmínek, v nichž interpretovaný text vznikal.

• Zkoumáme dobu vzniku a souvislosti právního předpisu, což vzhledem k tomu, že může být vzdálená aktuální společenské potřebě, není vždy žádoucí.

• Může se stát, že nalezneme cenné informace podporující jiné standardní interpretační metody.

TELEOLOGICKÝ VÝKLAD

• Hledání účelu právní normy (předpisu).

• Účel by měl být v prvé řadě obsažen v samotném interpretovaném právním předpise.

• Druhotně lze použít například důvodové zprávy, či stenografické záznamy z legislativního procesu, s vědomím, že nemusí být přesné a objektivní vzhledem k dosaženému výsledku.

• Teleologický výklad bývá používán jako doplňující výklad, ale jeho význam je značný i pro ostatní metody (např. tzv. logický).

VÝKLAD PODLE INTERPRETA A ZÁVAZNOSTI

Tvůrce textu (autentický výklad) - ABSOLUTNĚ ZÁVAZNÝ

Zmocněný subjekt odlišný od tvůrce (legální výklad) - ABSOLUTNĚ ZÁVAZNÝ

Nadřízený subjekt podřízenému (oficiální výklad) - ANO, pro podřízené

Orgán autoritativně aplikující právo - RELATIVNĚ ZÁVAZNÝ

Stanoviska soudů; judikatura - NE, ale nelze je pominout

Odborníci ve vědeckých publikacích (doktrinální výklad), Výklad právní praxe, Laický výklad - NE

PRÁVNÍ SKUTEČNOSTI

• Cokoli, s čím právo spojuje nějaký (právně relevantní) následek.

• Vedou ke vzniku, změně nebo zániku subjektivních práv a povinností.

PRÁVNÍ SKUTEČNOSTI

1. SUBJEKTIVNÍ (VŮLE)

   • PRÁVNÍ JEDNÁNÍ (uzavření smlouvy) A REÁLNÉ AKTY (vytvoření obrazu)

   • PROTIPRÁVNÍ JEDNÁNÍ (tč)

2. OBJEKTIVNÍ - nezávislé na vůli (narození, plynutí času, povodně)

   • PRÁVEM REPROBOVANÉ - v rozporu s právem (pracovní úraz)

   • PRÁVEM APROBOVANÉ - v souladu s právem

SUBJEKT PRÁVNÍCH VZTAHŮ (POMĚRŮ)

• Podstatná je právní subjektivita: právem daná vlastnost, která nemusí mít reálný základ.

• Způsobilost k právům a povinnostem (pasivní složka) [PRÁVNÍ OSOBNOST]

• Způsobilost k právním úkonům (aktivní složka) [SVÉPRÁVNOST]

• Deliktní způsobilost (způsobilost k protiprávnímu jednání)

TEORIE PRÁVNICKÝCH OSOB

• Teorie fikce: např. C. F. von Savigny rozlišoval jako důležitý znak subjektu vůli. Ty entity, které jej nemají, mohou být pouze fikcí. (Beran 2012: 167)

• Reálné teorie (organické; teorie reálné svazové osobnosti): podle těchto teorií může mít vůli i sdružení lidí, nejen člověk. (Beran 2012: 168) Právnická osoba má reálnou existenci a právo ji uzná. (Knapp 1995b: 984)

• Teorie zájmové: podle tohoto přístupu (často spojovaného s teorií fikce) je subjektem práva ten, kdo požívá užitky, které právo nese. Bez ohledu na to, jestli má vůli nebo ne. (Beran 2012: 81)

PRÁVNÍ SKUTEČNOSTI DLE DOKAZATELNOSTI

• Prokazatelné: jejich existenci lze prokázat pomocí jiné skutečnosti, jejíž existenci lze empiricky ověřit, a která je s tou prokazovanou v kauzálním (nutném) vztahu.

• Předpokládané: ke skutečnostem, které empiricky zjišťujeme, mají vztah pravděpodobný (domněnky), anebo se vylučují (fikce).

• Domněnka vyvratitelná: právní normy připouštějí důkaz opaku.

• Domněnka nevyvratitelná: právní normy žádný důkaz opaku nepřipouští

• Právní fikce: nemají ke skutečnostem, které empiricky zjišťujeme, vztah žádný. Právo konstruuje reálně neexistující právní skutečnost tak, že prokážeme skutečnost, která s ní existenčně nesouvisí.

• Známé: ty není třeba prokazovat. Mohou mít povahu notoriet, které jsou všeobecně známé nebo oficialit, které jsou známé z úřední povinnosti.

PRÁVNÍ VZTAHY (CHARAKTERISTIKA)

• individuálnost

• právní norma

• strukturovanost

STRUKTURA PRÁVNÍHO VZTAHU

PRVKY:

• subjekt

• objekt (primární - chování, sekundární - předměty, zvířata, hodnoty, části lidského těla)

• obsah - subjektivní práva a povinnosti

PŘEDPOKLADY

• právní skutečnosti (fakultativní)

• právní norma (obligatorní)

SUBJEKTIVNÍ PRÁVA (OBSAH): OPRÁVNĚNÍ

• Možnost chovat se způsobem, který obecně předvídá právní norma.

• možnost chovat se určitým způsobem;

• možnost požadovat plnění právní povinnosti od druhého;

• požadovat ochranu od státu.

• Možnost považovat ochranu od státu označujeme jako nárok. (Knapp 1995: 197). Subjektivní právo bez nároku je naturální obligací.

• Absolutní subjektivní právo (absolutní oprávnění): identifikovaný oprávněný subjektem (subjekt, který je individuálně určen), kterému odpovídá povinnost všech ostatních. Určenému oprávnění odpovídá povinnost neučených subjektů zdržet se zásahů do práv oprávněného.

• Relativní subjektivní právo: jak oprávněný, tak povinný subjekt jsou určeny.

PRÁVNÍ POVINNOSTI

• dát (dare)

• jednat (facere)

• nejednat (non-facere) nebo zdržet se (omittere)

• strpět (pati).

PRÁVNÍ JEDNÁNÍ A SOCIÁLNÍ JEDNÁNÍ

Jednou z forem realizace práva je právní jednání. Každé právní i protiprávní jednání je sociálním jednáním, jak s ním pracuje např. Max Weber (Weber 1998: 154), jelikož ovlivňuje další jednotlivce nebo komunity. Ne každé sociální jednání je však zároveň právním jednáním, jelikož to vyžaduje úpravu právní normou a zejména hledání „správného“ smyslu. Nikoli „jen“ smyslu, který mu přisuzují jeho aktéři. (Weber 2009: 136) A mimochodem, právě smysl, který jednání má, jej odlišuje od chování, které smysl mít nemusí.

AUTORITATIVNÍ APLIKACE PRÁVA

• „Aplikace práva je kvalifikovaná forma realizace práva uskutečňovaná orgány veřejné moci.“ (Gerloch 2021:153)

• V procesu autoritativní aplikace práva orgán veřejné moci podřazuje skutkové okolnosti pod příslušnou právní normu a následně vydává akt aplikace práva. To lze vyjádřit tak, že zjistí, co se stalo a pak k tomu přiřadí správnou právní normu.

• V procesu, obvykle, autoritativní aplikace práva je pro subsumpci (podřazení skutkového stavu pod příslušnou právní normu) nezbytné vyřešit dva typy otázek: skutkové a právní (Gerloch 2021: 207).

VOLNÉ HODNOCENÍ DŮKAZŮ

• Je na uvážení soudu (soudce), jak důkazy zhodnotí a jaký jim dá při posuzování skutečnosti význam.

• Ota Weinberger pokládal zásadu volného hodnocení důkazů za dovolení, aby ten, kdo aplikuje právo, sám posoudil hodnověrnost a důkazní sílu provedených důkazů. To však aplikující subjekt nezbavuje povinnosti vysvětlit, proč některé skutečnosti pokládá za dokázané. (Weinberger 2017: 198.)

• Zásada volného hodnocení důkazů není neomezená. Soud se musí se řídit racionalitou či logikou.

• Protikladem zásady volného hodnocení důkazů je legální důkazní teorie (dříve zákonná teorie průvodní, někdy také teorie formálních důkazů), která stanovuje hierarchii důkazních prostředků. Důkazům je zákonem přiznána váha či význam, takže je například nelze zpochybnit.

APLIKAČNÍ PROCES

Zjištění skutkového stavu

Poznání příslušné právní normy

Vydání individuálního právního aktu

DOKAZOVÁNÍ

• Skutková zjištění: vytvoření souhrnu poznatků o skutečnostech potřebných k vydání rozhodnutí.

• Důkaz: výsledek zjištěný dokazováním

• Důkazní prostředky: prostředky, které jsou při dokazování používány

• Zevní vlastnosti osob nebo věcí

• Výpověď osob o skutečnosti (jimi poskytnutý popis skutečnosti)

• Jiné zprávy zachycené na věcech

• Pokud skutkový stav nemůže být objasněn: NON LIQUET (významné okolnosti nemohou být zjištěny).

DŮKAZNÍ PROSTŘEDKY

• Ohledání (věci, místa, osoby) - pozorování

• Listiny - psaný obsah

• Výslech svědka

• Znalci

• Slyšení stran - každý může mít jiný názor (obžalovaný vs svědek vraždy)

FORMA POZNÁVÁNÍ

• Materiální pravda: prokázání skutečného stavu věci, resp. bez důvodných pochybností. Vyjadřuje, že proces zjišťování skutkového stavu není omezen formálními překážkami. To také znamená, že tento pojem souvisí s principem volného hodnocení důkazů. (Knapp 1995: 217-218)

• Materiální pravdu je také možné chápat jako způsob řešení dilematu mezi často nemožným zjištěním (objektivní) pravdy a požadavkem na správné a spravedlivé soudní rozhodování. (Gazda 2020: 67) Princip materiální pravdy není nutně zjištění pravdivého stavu věci, ale možnost zjišťovat jej bez formálních zábran. (Winterová 2011: 80)

• Formální pravda označuje zjištění, ke kterému např. soud dospěje i bez provedení dokazování či jiným způsobem, který nezajistí skutečné objasnění tzv. objektivní pravdy.

• Formální pravda znamená existenci takových procesních pravidel, jejichž dodržení vede ke zjištění skutkového stavu. (Gazda 2020: 66)

SUBSUMPCE

• Subsumpční sylogismus: Podřazení skutkových zjištění, zjištěných objektivně a vyčerpávajícím způsobem, pod a priori úplnou normativní úpravu.

• Kaskáda korelací: „Změna právní kvalifikace vždy přináší potenciální nutnost doplnit dokazování a pokud soud stojí na stanovisku, že dalších důkazů není třeba, musí svůj závěr odůvodnit.“ [nález sp. zn. IV. ÚS 182/04 ze dne 4. 11. 2004 (N 168/35 SbNU 273)]

INDIVIDUÁLNÍ PRÁVNÍ AKTY

• Závěr aplikační činnosti.

• Výsledek pravomocného rozhodování státního orgánu, v němž se zakládají, mění, ruší nebo autoritativně ověřují konkrétní subjektivní práva a právní povinnosti subjektů určených individuálně.

STRUKTURA INDIVIDUÁLNÍHO PRÁVNÍHO AKTU

• ZÁHLAVÍ

• VÝROK

• ODŮVODNĚNÍ

• POUČENÍ

PRÁVNÍ KVALITA INDIVIDUÁLNÍHO PRÁVNÍHO AKTU

• Pravomocný je takový akt, který je skutečným závěrem procesu autoritativní aplikace práva.

• Právní moc rozhodnutí znamená, že individuální právní akt již nelze napadnout řádnými opravnými prostředky, ale také, že tento akt je relativně nezměnitelný a nezrušitelný (změnit jej či zrušit lze již pouze v zákoně výslovně uvedených případech) a nastává překážka věci rozhodnuté (překážka rei iudicatae a v téže věci již nelze znovu rozhodnout; ledaže zákon stanoví jinak).

• Vykonatelnost představuje možnost realizovat následky, které individuální právní akt předvídá, včetně nuceného výkonu rozhodnutí. Vykonatelnost nemusí být v přímém vztahu k právní moci rozhodnutí.

DRUHY INDIVIDUÁLNÍCH PRÁVNÍCH AKTŮ

• Konstitutivní individuální právní akt: rozhodnutí, které zakládá, mění nebo ruší právní vztah. Aktivně tak mění stav věcí, konstituuje novou realitu, a to od své právní moci do budoucna (ex nunc).

• Deklaratorní individuální právní akt deklaruje, autoritativně ověřuje, a tedy potvrzuje či vyvrací existenci nějakého právního vztahu (poměru). Z logiky věci tedy takovou skutečnost rozpoznává již od jejího vzniku v minulosti (tedy ex tunc). Rozhodnutí samotné však samozřejmě platí od právní moci do budoucna.

• Osvědčení autoritativně osvědčuje existenci nějaké skutečnosti. Není vydáváno na základě sporu (Harvánek 2013: 282) a orgán plně vyhoví návrhu (žádosti), pokud jsou bez pochybností splněny všechny zákonem předvídané podmínky. (Horzinková, Novotný 2019: 237) Je proto zvláštním případem deklaratorního individuálního právního aktu.

VADY INDIVIDUÁLNÍCH PRÁVNÍCH AKTŮ

• Vadný individuální právní je ten, který nesplňuje formální požadavky, nebo je po věcné stránce nesprávný, případně byl vydán v rozporu se zákonem.

• Nicotný individuální právní akt je takový, který je od samého počátku právně neplatný, a který nemůže mít předpokládané právní následky. Nicotný právní akt označujeme někdy také jako pa-akt nebo nulitní právní akt. Ke zrušení tohoto aktu není potřeba žádné zvláštní řízení, avšak v praxi se mohou vyskytnout nejasnosti v tom, zda se jedná o akt vadný nebo nicotný.

ZÁKLADNÍ OPRAVNÉ SYSTÉMY

• APELACE: přezkumný orgán zkoumá věc po právní i skutkové stránce; v případě, že zjistí nesprávnost, sám vady napraví. U neúplné apelace nelze navrhovat nové důkazy.

• KASACE: zkoumá napadené rozhodnutí pouze po právní stránce; v případě zjištěných vad může pouze předchozí rozhodnutí zrušit.

• REVIZE: přezkumný orgán zkoumá napadené rozhodnutí pouze po právní stránce; napadené rozhodnutí může potvrdit, zrušit a vrátit orgánu nižšího stupně nebo rozhodnout ve věci sám.

PRÁVNÍ ODPOVĚDNOST

• Uplatnění nepříznivých následků, stanovených právní normou, vůči tomu, kdo porušil právní povinnost, případně vůči tomu, komu je porušení práva přičítáno, případně hrozba uplatnění nepříznivých následků vůči tomu, komu je stanovena právní povinnost.

• Právní konstrukt (tj. právní institut), který nutně nemusí mít vztah k obecnému chápání slova odpovědnost/zodpovědnost. Právní odpovědnost stanoví, kdo a za jakých podmínek má povinnost strpět újmu na svých právech, jakožto následku jednání nebo stavu, které jsou v rozporu se státem chráněnými zájmy.

• Právní odpovědnost se nepojí pouze k protiprávnímu jednání (nebo se vznikem závazku). Pojem právní odpovědnosti zahrnuje i něco, co lze označit jako „ručení bez povinnosti.“ (Weyr 1933: 32). Někdy pojem ručení spojuje s pojmem zavázanost. (Janeček 2017: 11). Účelem zavázanosti (ručení) není zajistit splnění povinnosti odpovědné osoby (ručitele), ale odčinění újmy. (Janeček 2017: 147) Ručení proto splývá s pojmem objektivní odpovědnosti.

AKTIVNÍ KONCEPCE PRÁVNÍ ODPOVĚDNOSTI

• Prospektivní nebo též preventivní či pozitivní koncepce

• Odpovědnost je spojena s (primární) právní povinností (vzniká se vznikem právní povinnosti).

• Působí jako hrozba a má zaručit řádné splnění závazku. (Janeček 2017: 17).

• Podle Viktora Knappa v případě aktivní koncepce (zodpovědnosti) vzniká právní odpovědnost ještě před tím, než byla porušena právní povinnost, obvykle již se vznikem samotné právní povinnosti. (Knapp 1956: 73)

• Aktivní koncepce právní odpovědnosti slouží k tomu, aby preventivně vedla subjekty k náležitému splnění povinností a tím byly odvráceny případné nepříznivé následky porušení povinnosti. (Knapp 1956: 74).

• Odpovědnost je v této koncepci hrozba sankcí. (Gerloch, Beran 2015: 129)

• Problémem aktivní koncepce právní odpovědnosti může být obtížnost (snad i nemožnost) jejího odlišení od samotné povinnosti. (Bejček 2019: 23-25)

PASIVNÍ KONCEPCE PRÁVNÍ ODPOVĚDNOSTI

• Sankční, retrospektivní, negativní koncepce) spojuje vznik odpovědnosti s porušením právní povinnosti či vznikem následku, který právo chápe jako nežádoucí. (Janeček 2017: 18)

• Teprve je-li porušena primární právní povinnost, nebo nastane-li nežádoucí stav, dojde ke vzniku právně-odpovědnostního vztahu a může dojít k realizaci nepříznivých následků.

• Vzniku právní odpovědnost proto předcházet porušení právní povinnosti nebo vzniku stavu, který je právem označen jako škodlivý.

ÚJMA A ŠKODA

• Újma se obvykle chápe jako ztráta, kterou někdo utrpí na statku, který je chráněn právem, a to takového charakteru, že ji právo považuje za hodnou nápravy. (Bezouška 2014: 1497)

• Újma je pojem obecný, škoda je jedním z druhů újmy.

• Škoda je chápána jako újma na jmění (§ 2894 občanského zákoníku).

• Škoda je majetkovou újmou. (Rouček, Sedláček 1937: 670)

PORUŠENÍ PRÁVNÍ POVINNOSTI A NÁSLEDKY

• Komisivní jednání: subjekt se choval tak, jak neměl (porušil právem stanovený zákaz).

• Omisivní jednání: subjekt se nechoval tak, jak měl, resp. způsobem, který je rozporu s povinností stanovenou mu právem.

• Od nečinnosti se opomenutí liší tím, že odpovědný subjekt měl příležitost a schopnost jednat, čehož si byl vědom a současně bylo možno jednání rozumně očekávat. (Kučera 2011: 129)

• Následky porušení právní povinnosti (Harvánek 2013: 359):

• trvá primární povinnost, pouze se změnila její právní povaha.

• vzniká jiná sekundární povinnost, někdy označovaná jako sankční povinnost.

• jiné právní následky.

SANKCE

Újma projevující se v majetkové nebo osobní sféře toho, kdo jednal protiprávně, případně toho, komu je přičtena povinnost k náhradě újmy vzniklé jinému. Sankce není totéž, co trest: trest je pouze jedním druhem sankce. V případě trestu je přítomno také společenské odsouzení, které u jiných sankcí nenastává.

FUNKCE PRÁVNÍ ODPOVĚDNOSTI

• kompenzační

• satisfakční

• represivní

• preventivní

SUBJEKTIVNÍ PRÁVNÍ ODPOVĚDNOST

• Předpokladem subjektivní odpovědnosti je zaviněné protiprávní jednání, zatímco v případě objektivní odpovědnosti není tento předpoklad relevantní. (Tichý, Hrádek 2017: 52)

• Subjektivní odpovědnost je běžnější a uplatňuje se obecně. Proto někdy bývá chápána jako obecná odpovědnost (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1981/2011).

• Subjektivní právní odpovědnost spojujeme se zaviněným porušením právní povinnosti. Proto je ústředním pojmem subjektivní odpovědnosti zavinění: subjektivní vztah člověka k výsledku jeho chování (Macur 1980: 91).

• Se subjektivní odpovědností spojujeme pojem exkulpace (česky někdy vyvinění).

OBJEKTIVNÍ PRÁVNÍ ODPOVĚDNOST

• Odpovědnost za protiprávní stav (nebo událost), tedy nikoli za zaviněné protiprávní jednání, ale za „protiprávní“ výsledek. (Knapp 1956: 77)

• Objektivní odpovědnost představuje výjimku z obecného použití subjektivní odpovědnosti, a obvykle se používá v těch případech, kdy je prevence nebo odstranění škodlivých následků natolik společensky žádoucí, že není vyžadována přítomnost zavinění. V tomto případě proto nehraje zavinění roli (Lovětínský 2021: 6), případně lze říci, že nastupuje jak v případě zaviněného protiprávního jednání, tak v případě nezaviněného. (Macur 1980: 177)

• I z toho plyne, že zavinění není pro určení existence objektivní odpovědnosti významné a ani se nezjišťuje.

• V některých případech právo dává možnost liberace, tedy možnost zprostit se objektivní odpovědnosti. Pokud právo nedává tuto možnost liberace, hovoříme o absolutní objektivní odpovědnosti.

• Objektivní odpovědnost se někdy označuje jako ručení (zavázanost) a jejím účelem je identifikovat osobu, která bude povinna odčinit vzniklou újmu.