obec. psych. III

Teorie detekce signálu 

● vnímání určitých podnětů je ovlivněno motivy, očekáváním a vlastnostmi daného jedince.  Ovlivňuje jej také nervový hluk (v CNS vždy přítomen) 

● zkoumáno v laboratorních podmínkách, jedinec sedí v tiché místnosti a pozoruje pravidelné  záblesky světla, do toho je občas slyšet tón. Proband má za úkol sdělit, zda tón slyšel či ne. ● 4 druhy reakcí:  

a)zásah – osoba hlásí, že slyšela tón, který skutečně zazněl 

b) planý poplach – osoba hlásí, že slyšel tón, který vůbec nezazněl 

c) chybění reakce – tón zazněl a osoba ho neslyšela

d) správné zamítnutí – pokud jedinec v souladu se skutečností tvrdí, že žádný tón nezazněl ● u hlasitých tónů zpravidla žádné problémy nevznikají, procento zásahů je vysoké ● u tónů slabé intenzity je však úloha mnohem obtížnější, protože se stále více uplatňuje „nervový  hluk“  

● zkreslení výsledků vede také typ instrukce 

● roli hraje také motivace a vlastnosti daného jedince 

● Závěr: Čití ovlivňuje nejen citlivost smyslových orgánů, ale i řada vnitřních faktorů

Teorie adaptační úrovně Harryho Helsona 

● Senzorická adaptace = snížení citlivosti smyslových orgánů je důsledkem déle trvající stimulace.  Adaptace na konstantní podněty je potřeba, protože nepřinášejí žádné nové informace. ● Snížení senzitivity je prakticky u všech smyslových orgánů záležitostí několika sekund ● např. vyjdeme-li ze sklípku na denní světlo, může nás zprvu oslepit. Naopak přejdeme-li z jasného  světla do tmavého prostoru, pak potřebujeme určitou dobu na to, abychom se začali orientovat 

Harry Helson(1898 – 1977)  

● senzitivita smyslových orgánů není stabilní, ale mění se na základě působení předchozích podnětů ● přizpůsobení se určitým podnětům se stává vztažným rámce, který umožňuje registrovat změny  působících podnětů 

● Adaptační úroveň (nivó) je úroveň stimulace, které jsme přivykli = nulový bod, o něhož se odvíjí  posuzování dalších podnětů 

● Adaptace na bolest je velmi slabá 

Senzomotorická adaptace x habituace 

● Adaptace= fyziologická reakce, kterou nelze vědomě ovládat a která nezávisí na předchozím  učením. (Naše oči se zcela automaticky přizpůsobují intenzitě osvětlení) 

● Habituace= forma učení, která člověku umožňuje věnovat menší pozornost dobře známým  podnětům. Lze je vědomě ovlivňovat  

Transdukce 

● Smyslové receptory tvoří specializované nervové buňky nebo volná nervová zakončení. Každý  z receptorů reaguje na určitý druh fyzikálních, chemických, biochemických podnětů. ● Mozek rozumí pouze „jazyku“ elektrochemických nervových impulzů. 

● Transdukce= překlad/ transformace podnětů ze smyslových receptorů do podoby nervových  signálů, které jsou dostředivým nervem vedeny do mozku.  

● Nervové vzruchy ze všech smyslových receptorů (kromě nosních→ čichového bulbu pod čelními  laloky→další oblasti mozku) vedou do talamu(zádní části mezimozku), který rozvádí senzorické  informace do různých oblastí mozkové kůry.  

● Vzhledem ke zkřížení nervových drah posílá talamu většinu informací přicházející z ½ těla do  příslušné senzorické oblasti v opačné hemisféře. Informace jsou však dostupné oběma částem  mozku, díky corpus callosum (silný svazek nervových vláken spojující obě  hemisféry)→umožňuje jejich vzájemnou výměnu

Corpus callosum

● aferentní senzorické neurony kódují intenzitu a kvalitu podnětů prostřednictvím vzorců nervových  vzruchů, na základě kterých je mozek může dešifrovat 

● indikátorem intenzity podnětu – frekvence nervových výbojů a jejich pravidelnost  

● kvalita podnětu – u některých smyslových orgánů reagují specializované receptorové buňky, dále  mozek rozpoznává kvalitu na základě toho, kterými nervovými drahami jsou do něj vzruchy  receptorů přiváděny, některé údaje o kvalitě podnětu vznikají teprve v mozku 

Smyslové orgány  se dělí na

a) exteroreceptory b) interoreceptory 

Exteroceptory

● přinášejí informace z vnějšího prostředí 

● Patří sem: zrak, sluch, čich, chuť a kožní smysly. 

● Zrak, sluch a čich – informace o vlastnostech předmětu nacházející se v určité vzdálenosti tzn.  proximální podmětové vzorce, které objekty vysílají k příslušným smyslovým orgánům 

Interoceptory

● dělí se na proprioreceptory a visceroreceptory 

● Proprioceptory (proprio = „mé vlastní“, zaznamenávají změny „mého vlastního těla“) registrují  pohyb, polohu a rovnováhu vlastního těla. 

● Visceroreceptory („děje samo“) zaznamenávají změny v těle, které probíhají bezděčně, mimo  vědomou kontrolu, vnitřní změny související s trávením, dýcháním, vylučováním  a sexuálními aktivitami. 

Zrak

Zrakovým podnětem je elektromagnetické vlnění je zvláštní forma energie, tzv. elektromagnetické  vlnění, na kterou sítnice oka citlivě reaguje

Fyzikální vlastnosti světla 

● mnoho druhů elektromagnetického záření →má charakteristickouvlnovou délku = vzdálenost  mezi vrcholky dvou sousedních vln 

● lidské oko senzitivně reaguje na vlnovou délku 350-750 nanometrů

Fyziologie vidění  

● Sítnice (retina) je recepčním orgánem zrakového vidění. Je to tenká vrstva buněk, které vystýlá  zadní část oční koule.  

● Zrakové podněty jsou na sítnici přiváděny optickým aparátem oka (skládá se z rohovky, zornice  a čočky) 

o Rohovka= průhledný vnější povrh oka, kterým vstupuje světlo. Světelné paprsky se zde  ohýbají 

o Čočka= dokončuje zaostřování světla na sítnici. 

▪ Mění svůj tvar: a) akomodace čočky→při zaostřování blízkýchpředmětů se  zaobluje, b)akomodace čočky→při zaostřování vzdálených věcí se čočka  

zplošťuje 

o Zornice=kruhová otvor v barevné duhovce. Jeho velikost se mění na intenzitě světla.  Nejširší je za šera, nejužší je za jasného světla  

● Sítnice je síť buněk, které síť transformují světlo do podoby nervových vzruchů. 

Buňky sítnice se dělá na:

1. tyčinky – nacházejí se na periférii sítnice, 120 milionů, jsou určeny k nočnímu vidění,  pracují při nízkých intenzitách osvětlení, rozlišují pouze černou a bílou barvu a různé  odstíny šedi 

2. čípky – fungují za denního světla a při jasném umělém osvětlení, 6-8 milionů, umožňují  barevné vidění, klínovitý tvar a jsou silnější než tyčinky, největší koncentrace ve středu  sítnice → žlutá skvrna (fovea) – s jejíž pomocí vidíme nejlépe detaily

Transdukce světla do podoby nervových impulzů: 

● fotochemické procesy. 

● tyčinky a čípky obsahují chemické látky pohlcující světlo tzv. fotoreceptory 

● transdukce světla do podoby nervových impulsů →fotochemický proces → tyčinky obsahují  pigment rhodopsin (též zrakový purpur) – působením světla ztrácí své červené zbarvení →  blednutí způsobí vznik nervového impulsu → vliv světla je tak eliminován a rhodopsin se vrací do  původního stavu 

● Čípky obsahují 3 různé fotosenzitivní látky reagující na světlo různých vlnových délek 

● nervové vzruchy vznikají na sítnici → přiváděny optickými nervy → do primární zrakové  oblasti mozkové kůry (zádní část okcipitálního (týlního) laloku) 

● Místo, kde nerv opouští oko se nenachází žádné receptory (slepá skvrna) 

● Primární zraková oblast není jedinou oblastí mozku, v niž jsou vizuální podněty zpracovány.  Podílejí se na nic i tzv. asociační oblasti mozku, do nichž senzorické nervy nesměřují. Jedná se  např. o spodní část temporálních laloků, které se podílejí na rozpoznávání a rozlišování různých  tvarů.  

Zraková dráha 

● 1. neuronem je samotná světločivná buňky –tyčinka nebo čípek 

● 2. neuron je bipolární buňka 

● 3. neuron je gangliovábuňka. Jeho axony vstupují do lebky a tvoří 2. hlavový nerv,  nervusopticus. 

o Zrakový nerv se po výstupu z očnice částečně zkříží v chiasma opticum, dále pokračuje  jako tractusopticus. 

● 4. neuron je uložen v corpus geniculatumlateralethalamu. Z něj pokračuje dráha cestou  radiatioopticado zrakovékůry v okcipitálním laloku. 

● Protože dochází k překřížení pouze vláken z mediálních polovin sítnice, obsahuje levý  tracusopticusvlákna z pravých polovin sítnic (a tedy z levých polovin zorného pole), pravý  tracusopticus nese vlákna z levých polovin sítnic a tím z pravých polovin zorného pole. ● Ve výsledku se levá hemisféra “dívá” doprava a pravá hemisféradoleva. 

● Vlákna ze žluté skvrny jsou zkřížena částečně a její korová reprezentace je proto oboustranná.

Odbočky zrakové dráhy 

Ještě před vstupem do corpus geniculatumlaterale (tedy ze 3. neuronu) odbočuje ze zrakové dráhy  několik vedlejších větví do: 

● hypothalamu k zajištění synchronizace cirkadiánních rytmů 

● mozkového kmene: 

O colliculus superior a dále prostřednictvím fasciculus longitudinalis medialis k  jádrům okohybných hlavových nervů a vestibulárním jádrům. Touto cestou je zajištěna  koordinace očních pohybů s pohyby hlavy a krku. To nám umožňuje i při komplikovaných  pohybech celého těla fixovat zrakem konkrétní objekt. 

o area pretectalis a dále k parasympatickému Edingerovu-Westphalovu jádru a do míchy  k jádrům sympatického systému. Tudy je regulována šíře zornice v závislosti na intenzitě  světla - tzv. zornicový reflex

Adaptace na světlo 

- snížení senzitivity zrakových receptorů při změně osvětlení od slabého  k velmi jasnému. (Např. když vylezeme z kina na denní světlo)→ podstatou světelné adaptace je relativně rychlý posun od vidění zprostředkovaného tyčinkami k vidění, jehož základem je  stimulace čípků 

Adaptace na tmu

= výsledkem postupného zvyšování senzitivity zraku při snížení osvětlení,  relativně pomalý posun od vidění na základě dráždění čípků k „tyčinkovému“ vidění (Např. za  dne vstoupíme do divadla) 

● Adaptační procesy se podílejí na vzniku paobrazů.  

● Paobraz= senzorický fenomén, který vzniká při rozdělené stimulaci různých oblastí sítnice.  Např. díváme-li se upřeně 15 sec. Na tmavý kruh a pak se podíváme na bílou plochu → uvidíme  šedý kruh na bílé ploše.  

● vznik následného paobrazu při pohledu na bílou plochu je důsledkem momentální rozdílné  senzitivity různých částí sítnice, která ovšem rychle odeznívá 

Oční pohyby a ostrost vidění 

● základní podmínkou zřetelného vnímání je to, aby co nejvíce světla dopadalo na žlutou skvrnu ● jasné vidění → pomocí okohybných svalů, které provádějí bezděčné i záměrné pohyby, neustále  „přejíždět očima“ po jeho povrchy 

● díky těmto očním pohybům se vizuální podněty přesunují vždy na „svěží“ část sítnice, takže  nedochází k přetížení kterékoliv skupiny receptorů → ostré a jasné vidění 

Barevné vidění  

● Různé fyzikální vlastnosti elektromagnetického vidění mají své psychické funkce. Důležitou  fyzikální vlastností je vlnová délka= vzdálenost mezi dvěma sousedícími vrcholy světelných vln,  která koresponduje se subjektivním zážitek určité barvy.  

● Isaac Newton –v 1672 zjistil, že sluneční světlo, které prochází skleněným hranolem se rozkládá  do spektra duhových barev 

● Toto barevné spektrum tvoří tzn. monochromatické barvy= barvy, které jsou vyvolávány  světelnými paprsky s jedinou vlnovou délkou.  

Jsou to fialová (390nm)→modrá→zelená→žlutá→oranžová→červená (cca 760mn) ● Monochromatické barvy do sebe vzájemně přecházejí a vytvářejí nepřerušenou řadu, která je  možná uzavřít do kruhu tím, že se přidají purpurové barvy (červeno-fialová) – ty ale nejsou  monochromatické.  

● výška vlnové délky, tj. její amplituda – koresponduje s jasností vnímané barvy – čím je  amplituda větší, tím je barva jasnější 

● světlo je také charakterizováno čistotou barvy = množství paprsků různé vlnové délky, světlo je  čistší, tj. čím méně záření různých vlnových délek obsahuje 

● sytost barvy=souvisí také s druhem barvy (např. modrá, červená se jeví jako více sytá při nízké  úrovni osvětlení)

Míšení barev  

● světelné podněty různé vlnové délky, které při samotném působení vyvolávají rozdílné počitky, se  při současném působení kombinují tak, že vzniká nový percepční zkušenost, tedy nový barevný  odstín 

● tzv. komplementární (doplňkové) barvy 

o modrofialová – žlutá, modrá – žlutooranžová, modrozelená – červená, zelená – červený  odstín purpurové 

2 základní druhy míšení barev

a) aditivní – kombinují-li se světla různé vlnové délky, jejichž působením vzniká nový vjem,  který neodpovídá žádné z čistých vlnových délek, vzniká velký počet barevných odstínů, např.  percepce barevného televizního obrazu, kombinují se senzorické podněty v lidském zraku 

b) subtraktivní– když se např. míchají vodové nebo olejové barvy, mění se fyzikální podněty ve  vnější realitě

barevné obrazy (paobrazy) 

 pozorujeme-li asi 30 sekund barevnou plochu a potom předlohu odstraníme, uvidíme tuto barvu  ještě krátce poté, protože změny v sítnici určitý čas přetrvávají 

● pozitivní následný paobraz – barvou a jasem se podobá předloze 

● negativní následný paobraz – menší jas a je vůči předloze v komplementární barvě

Barvoslepost/Daltonismus (Dalton)

● Trichromatické vidění= normální vidění 

● Dichromatické vidění= neschopnost rozlišit červenou barvu od zelené nebo modrou od žluté.

● Monochromatické vidění= vnímá pouze odstíny šedi, svět jako černobílý film  

Purkyňův efekt  

● posouvá se z červeno-oranžovo-žlutá části → na zeleno-modro-fialové 

● Při denním vidění s velkou intenzitou světla se červený podnět jeví světlejší než modrý, kdežto při  stmívání se modrý podnět jeví jasnější než červený, např. za soumraku se vše nám zdá být modré

Význam vnímání barev (Sekuler a Blake, 1994) 

● Detekce: usnadňuje vyčlenění sledovaného objektu z pozadí 

● Diskriminace: napomáhá k jemnějšímu rozlišování mezi objekty 

Teorie barevného vidění 

A) Young-Helmholtzova trichromatická teorie

● Všimli si, že míšení modrého, zeleného a červeného světla vede ke vzniku všech barevných  odstínů. 

● Vizuální systém obsahuje tři typy receptorů, z nichž každý je senzitivní vůči různým vlnovým  délkám. 

● čípky obsahují 3 různé fotosenzitivní pigmenty 

● S-čípek: senzitivní na světlo kratších vlnových délek (modré podněty), cca. 1 mil. na sítnici

● M-čípek: senzitivní na světlo středních vlnových délek (zelené podněty), cca. 2 mil. na sítnici

● L-čípek: senzitivní na světlo delších vlnových délek (červené podněty), cca 4 mil. na sítnici

● velká většina podnětů aktivuje současně všechny tři fotoreceptory (min. dva) →žlutávzniká  aktivací M a L čípků 

● tato teorie nedokáže vysvětlit vznik následných komplementárních paobrazů, ani barvoslepost.  Podle trichromatické teorie vzniká žlutá barva na základě stimulace M-čípků a L-čípků. To by  Dichromati neviděli ani žlutou barvu.

Teorie barevného vidění 

B) Heringova teorie protikladných procesů  

● teorie protikladných procesů 

● 3 základní recepční jednotky  

● Ty tvoří dvojice základních barev:červená-zelená, žlutá-modrá, černá-bíla 

● Tyto základní barvy jsou podle Heringa jediné barvy spektra, které neobsahují sebemnší stopu jiné  barvy. 

● Každý člen dvojice funguje v protikladu k druhému

● Např: působí-li na recepční jednotku červená-zelená a červené světlo je ve větší míře než zelené,  bude výsledkem vjem červené barvy. Vnímání zelené je přitom zcela inhibováno.  

● Inhibice probíhající v recepčním jednotkách vysvětluje, proč neexistuje zelenočervená nebo  žlutomodrá barva.  

● Tato teorie vysvětluje vznik následných komplementárních paobrazů.  

o Pokud dlouho zíráme na zelenou plochu, dojde k únavě „zelené“ komponenty dané  recepční jednotky. Přeneseme-li pohled na bílou plochu, uvidíme načervenalý paobraz. 

Abramov et al. (1994):

ředkládali podněty o různé vlnové délce, subjekty měly vyjádřit v procentech  zastoupení modrých, zelených, žlutých a červených podnětů 

● barva některých podnětů byla vnímána na pomezí zelenožluté, zelenomodré. 

● nikdy se neobjevil podnět v kombinaci oponentních např. červenozelené, modrožluté → zrakový systém vylučuje současné zpracování opozitních barev spektra 

Konstantnost vnímání barvy (colourconstancy)  

● definice: tendence vnímat barvu podnětu jako neměnnou bez ohledu na změnu osvětlení

● Zeki, 1993: předpokládá existenci jednoduchého vztahu mezi vlnovou délkou světla  přicházejícího do očí z každého místa na povrch předmětu a barvou tohoto místa

Percepční schopnost,

- umožňuje člověku vnímat vlastnosti předmětů (barvu, jas, velikost) jako  stálé, nezávisle na jejich vzdálenosti, změně osvětlení nebo úhlu pohledu 

● Veškeré info získáváme prostřednictvím proximálníchpodnětových vzorců, které tyto předměty  „vysílají“ k našim smyslům

Stálost vnímání

zajišťuje několik rozdílných mechanismů (vrozené nervové procesy, výsledky  učení) 

Stálost tvaru

tvar známých objektů percipujeme jako neměnný, jakmile se v lidské psychice  utvořila ustálená mentální reprezentace určitého objektu, dokážeme ho rozpoznat prakticky  z jakéhokoliv úhlu pohledu, v libovolné vzdálenosti a při různé intenzitě osvětlení 

Stálost barvy

barvu známých objektů percipujeme jako neměnnou, konstantnost barvy přestává  fungovat v případě, že objekt neznáme nebo s ním máme málo dřívějších zkušeností

Stálost jasu

jasnost známých předmětů vnímáme jako neměnnou, stálost jasu je způsobena tím,  že bílé, šedé i černé předměty odrážejí pokaždé stejné procento světla

Stálost velikosti

vnímaná velikost objektu je relativně stálá, nezávisle na vzdálenosti od  pozorovatele, na utváření percepčních mechanismů, které korigují vnímání velikosti, se částečně  podílí zkušenost (učení) 

Jev chromatické adaptace 

● senzitivita k určité barvě vystaveně klesá s časem, po který je pozorovatel barvě vystaven. 

Funkční systémy mozku 

● v mozkové kůře primátů nalezeno 30 oblastí ke zpracování zrakových podnětů

● čím jsme od sítnice dále, tím specifičtější vlastnosti podnětu žádají neurony ke své aktivaci 

Gangliové buňky na sítnici dělíme: 

● M (magnocelulární): lese → neschopnosti detekovat pohyb 

● P (parvocelulární): lese → barvy, texturu, detaily