So. Psychologie III

Efekt přetrvávání

jsme-li hodnoceni negativně, máme dojem, že jsme podali špatný výkon, i  když hodnocení bylo zcela náhodné a naopak, hledáme informace v paměti, které náš sebepostoj  potvrzují

Haló efekt

některé vlastnosti (rysy) jsou pro posuzovatele důležitější než jiné bez ohledu na  pořadí jejich prezentace, haló efekt je vnímanou dominancí některé vlastnosti při vytváření dojmu  o jiné osobě

 Efekt rozptýlení

 – efekt formování dojmu je slabší, pokud je informace o osobě podávána  v kontextu s ní nesouvisejících informací, než když je podávána samostatně

Efekt novosti

 – informaci, kterou dostaneme, jako poslední hodnotíme významněji než jiné  informace

● Efekt zdánlivé korelace

 – nápadnost v chování/fyzická nápadnost – extrémní chování nebo  vzezření vytváří silnější dojmy o nositeli, máme tendenci přisuzovat nápadnější chování  nápadnějším lidem, hezčí vlastnosti hezčím lidem 

● obecně: používáme mentální zkratky, kognitivní heuristiky – pomůcky, jejichž prostřednictvím  zjednodušujeme složité problémy 

 Peak and End rule (Fredericksonová a Kahneman)

 lidé si pamatuju, to co se řeklo na konci a to  co je pro ně významné 

● asocianistický přístup

 tzv. měkký přístup, teorie vnímání zdola nahoru (data drive), zaměření  se na charakteristiky poznávaného, to, co nám ukazuje/nabízí 

konstruktivistický přístup

tzv. tvrdý přístup, teorie vnímání shora dolů, vliv na posuzování  osoby mají kognitivní, afektivní a motivační charakteristiky percipienta, jedná se o aktivní  konstrukci poznávajícím

 teorie centrálních rysů

 centrální a periferní rysy 

spojitý model formování dojmu

 Fiske, Neuberg (1990), platí obojí, vnímání (poznávání)  probíhá zdola i ze shora, dokud nejsme spokojeni s obrazem osobnosti 

Teorie atribuce 

= zabývá se procesem přisuzování (atribuce), jak lidé docházejí k předsvědčení o tom, jak se  druzí chovají a proč

 Heider – Simmelova iluze

 je to soubor pravidel a principů na základě, kterých jedinec vysvětluje chování druhých

● jak si vysvětluji chování jiných osob? 

● jak lidé přisuzují příčinnosti svému chování?  

● proč jsem se tak zachoval? 

● proč jsem to udělal?  

● jak přisuzuji příčinnost „neživým“ objektům ve svém sociálním prostředí („kde se to vzalo?“,  výzkum town vs. green) 

 Fritz Heider (1985) – teorie atribuce

 lidé se chovají jako naivní vědci lidé se chovají jako  naivní vědci – shromažďují informace, analyzují je a tvoří teorie o příčinách chování jedince – identifikace příčin = kauzální atribuce 

● přednost dáváme příčinám, které považujeme za stálé a trvalé  

1. vnitřní/dispoziční atribuce – chování souvisí s nějakou vnitřní stránkou jedince, např.  s jeho osobností, schopnostmi, inteligencí, náladou 

2. vnější/situační atribuce – chování souvisí s vnějšími vlivy, tedy faktory prostředí, jiných lidí/peněz  

● Př.: Proč dotyčný uspěl u zkoušky? Je za jeho úspěchem inteligence, studijní předpoklady, nebo  měl štěstí, zkouška byla lehká?  

Základní atribuční chyba

tendence podceňovat situační vlivy

 ZACH

v případě, kdy máme doklady stejně přesvědčivě ukazující na obě příčiny chování (vnější  i vnitřní atribuci), častěji provádíme vnitřní (dispoziční) atribuci než situační. TZN. přeceňujeme  důležitost osobnostních faktorů a činit za chování odpovědného aktéra a jeho vlastnosti.  BACHA NA ZACHA! 

● mezikulturní psychologie – čím kolektivističtější kultura, tím méně dispozičních atribut 

● Efekt aktéra a pozorovatele (Jones, Nisbett) 

o Percepční fokus/místo zaměření pozornosti – aktéři jsou „špatně“ umístění k pozorování  vlastního chování, mají špatný výhled, situace je pro ně centrem pohledu, zaměřují tedy  pozornost na faktory prostředí, oproti tomu pro pozorovatele je v centru pohledu aktér a  jeho chování  

o přístup k informacím – aktéři mají o sobě víc informací –jejich chování je nejlepší  alternativou, které situace dovoluje, aktéři vnímají kontinuitu svého chování v čase a  v situacích (konzistenci), zatímco pozorovatelé jsou omezeni jen na záblesky chování  aktéra ve specifických kontextech 

o předpojatost ve vlastním zájmu – sebeposilující a sebeochranná tendence připisovat  úspěch sobě samému a neúspěch situačním faktorům, příčina – uchování sebeúcty, snaha  ovlivňovat dojmem, který děláme na jiné, převzetí plné odpovědnosti za neúspěch může  snižovat sebeúctu, jedinec se málokdy pustí do něčeho, o čem ví, že se mu nepodaří, lidé  očekávají, že uspějí a nečekaná selhání připsána vnějším vlivům 

o podobně zkreslení sloužící skupině

Teorie korespondujících závěrů  Jones a Davis

● důležitým momentem při vytváření úsudku o druhých je hodnocení (anticipace) úmyslu – usoudíme-li, že chování jedince je úmyslné, záměrné – přisuzujeme jej povaze osoby. Pokud se  osoba (např. ve své soc. roli) chová nestandardně (vyniká, pobuřuje) rovněž přisuzujeme chování  vlastnostem osobnosti.

= korespondující je závěr, kdy vlastnosti, které jsme osobnosti přisoudili, jsou v souladu s jeho  chováním. 

● př. spolubydlící mi přenechá lepší postel, označím ho za velkorysého, vlastnost (rys) koresponduje  s jeho chováním

Teorie kovariance 

● . Kelley