2) Rétorika narativu, manipulace a narativní identita

Co je performativní účinek textu? (Austin, Searle)

Jazyk není jen popis světa, ale jednání – řečovými akty něco konáme. Texty mají performativní účinek: ovlivňují rozhodování, realitu, vztahy.

Co znamená obrat k recepci v literární teorii?

Od konce 60. let se pozornost přesouvá od textu k čtenáři. Iser (Akt čtení, 1976) a Eco (Lector in Fabula, 1979): smysl textu nevzniká jen v textu, ale při čtení.

Co je institucionální teorie čtení? (Fish)

Stanley Fish v polemice s Iserem: smysl textu nevytváří ani autor, ani text sám, ale čtenářské komunity – sdílené konvence a předpoklady určují, jak text čteme.

Co je příběh (mythos) podle Aristotela?

Skladba událostí, vytvoření zápletky. Příběh dává světu a naší existenci smysl.

Co znamená, že příběh je „mřížkou světa"?

V primárních kulturách člověk mýtu nezná odstup – příběh je základní způsob, skrze nějž nahlíží realitu. Tento účinek platí dodnes: skrze příběhy odkrýváme svět a vztahujeme se k sobě i druhým.

Co je „ontologický nárok smyslu"? (Neubauer)

Pojem Zdeňka Neubauera – vidíme svět skrze příběhy a mýty. Příběh není jen zábava, má existenciální funkci: dává životu smysl.

Co jsou „mýty současného světa"? (Barthes)

Barthes ukázal, že i každodenní předměty nesou konotace – příběhy. Hamburgery, pojištění, telefony jsou obklopeny narativem, který nám říká, co budeme, když si je koupíme.

Kdo jsou klíčové osobnosti v oblasti narativní identity (80.–90. léta)?

Jerome Bruner (psychologie), Charlotte Linde (sociolingvistika), Paul Ricœur (filozofie), Jean Paul Eakin (teorie autobiografie), Fludernik a Brockmeier (naratologie).

Jaká jsou klíčová díla Charlotte Linde?

Life Stories: The Creation of Coherence (1993) a Working the Past: Narrative and Institutional Memory (2008).

Co je rétorika narativu? (Abbott)

Využívání narativních technik za určitým účelem (již Aristotelés). Abbott zkoumá, jak příběhy působí na adresáta a jaké strategie k tomu využívají.

Jaké 4 rétorické strategie vyprávění rozlišuje Abbott?

1) Vytváření příčinných souvislostí (causation), 2) Normalizace, 3) Masterploty, 4) Uzavření příběhu (closure).

Co je „vytváření příčinných souvislostí" u Abbotta?

Elementární účinek příběhu – naše mysl hledá kauzální vztahy nebo je do světa projektuje. Chceme vědět PROČ. Reklamy a politické strany na to cílí: „koupením XY zlepšíte zdraví…"

Co je normalizace u Abbotta?

Po poznání příčiny ztotožníme příběh s realitou a přestaneme zpochybňovat. Narativy jsou „rétorikou reálna". Obecná tendence upřednostňovat řád před chaosem. Nevědění živí konspirační teorie.

Co jsou masterploty?

Velké příběhy sdílené kulturou – boj dobra nad zlem, pokrok, David a Goliáš. Slouží k potvrzení kolektivní identity. Srov. Lyotardova kritika velkých vyprávění.

Co je closure (uzavření příběhu)?

Tendence vnést do příběhu (a života) koherenci a smysl prostřednictvím konce. Frank Kermode (Smysl konců, 1967): konce dávají životu i dějinám tvar, který samotná realita nenabízí.

Co je performativní účinek fikcí a lží?

Příběh může ovlivňovat rozhodování i tehdy, když je nepravdivý. Příklad: Cambridge Analytica – zneužití dat, ovlivňování amerických voleb. Eco: Protokoly sionských mudrců – antisemitský falzifikát s reálnými smrtelnými důsledky.

Co znamená, že „příběh se osamostatňuje"?

Příběh jde si vlastní cestou nezávisle na záměru původce. Srov. Kundera, Žert (1967) – vtip, který se vymkne kontrole a zničí život. Příběh nelze vzít zpět.

Co je hermeneutika podezření a kdo ji zastupuje?

Tradice (Freud, Marx, Nietzsche): podezřívavost vůči přímému či zjevnému významu, zvažování skrytých motivací (podvědomí, touha po moci atd.).

Jaké tři formy zneužívání paměti rozlišuje Ricœur?

1) Blokovaná paměť (blocked memory), 2) Manipulovaná paměť (manipulated memory), 3) Vynucená či násilně kontrolovaná paměť (forced/abusively controlled memory).

Co je blokovaná paměť? (Ricœur)

„Nemocná paměť" – traumatické události jsou blokovány nebo vytěsněny. Struktura traumatu: znovu-prožívání a opakování. Ricœur rozšiřuje na kolektivní rovinu: holokaust, odsun Němců, Holodomor.

Co je „práce paměti" a čemu je analogická?

Léčba blokované paměti – analogická Freudovu Durcharbeiten (zpracování traumatu). Jde o proces přepracování příběhu, dokud nepřestane mít podobu traumatického zážitku. Může vést ke „šťastné paměti" – smíření, odpuštění.

Co je manipulovaná paměť? (Ricœur)

Ideologie manipulují kolektivní pamětí: vyzdvihují nebo vymýšlejí události, které vytvářejí obraz nepřítele. Druzí jsou nálepkováni jako ti, kdo „nás" ohrožují. Příklad: Charta 77 a reakce komunistického režimu.

Co je konstrukce nepřítele a na čem je založena?

Jeden z nejsilnějších nástrojů manipulace. Má biologicko-evoluční základ – pracuje s emocí strachu (naše „hloubková emoce"). Je jedno, kdo je objektem strachu. Srov. Orwell, 1984.

Co je vynucená paměť? (Ricœur)

Tyranie násilných vzpomínek – lidé jsou nuceni vzpomínat na určité události (slavnosti VŘSR, průvody 1. máje). Posiluje černo-bílé vidění dějin. Hlavní cíl: posílení struktur moci.

Jaká je protiváha a „léčba" všech tří forem zneužívání paměti?

Práce paměti – pluralita perspektiv, dialog, nechat oběti vyprávět jejich příběhy. Může vést ke „šťastné paměti". Tuto funkci plní i umění a literatura (refigurativní funkce – mimésis 3 u Ricœura).

Co zkoumá román Vyhasínání mozku Martina Kleina? (Bernlef)

Postupný rozpad základních existenciálních souřadnic – prostoru, času a identity – v důsledku Alzheimerovy nemoci. Otázka: co zbývá „lidského", pokud ztratíme řeč?

Co říká Levinas o „Druhém"?

„Druhý" není redukovatelný na obraz ani na příběh – je vůči mně transcendentní a eticky mě zavazuje. Tvář Druhého říká: nezpůsobíš vědomě utrpení, nezabiješ. To překračuje narativní identitu.

Jaké tři úrovně já rozlišuje Damasio?

Proto-self (základní biologické já), core self (jáství v přítomném okamžiku), autobiographical self (já tvořené příběhy). Základní „pociťování" existuje ještě před jazykem – zpochybňuje čistě narativní pojetí identity.

Co je klíčová myšlenka Charlotte Lindeové v textu „Jak si instituce pamatují"?

Instituce minulost nezaznamenávají neutrálně – vybírají, přepisují a využívají ji pro současné potřeby a budoucí plány. Vždy jde o invokaci minulosti pro přítomné potřeby.

Proč si instituce připomínají minulost? (Linde)

Různé záměry: etablovat legitimní autoritu, prosadit vlastnické nároky, získat politickou nadřazenost, zajistit stabilitu, ukázat, že se věci zlepšují nebo zhoršují.

Proč je vyprávění pro instituce klíčové? (Linde)

1) Utváří identitu – odpovídá na otázku „Kdo jsme?" 2) Spojuje minulost s přítomností. 3) Umožňuje orientaci uvnitř instituce – jednotlivci chápou své místo skrze příběhy.

Proč nestačí pamětní socha jako reprezentace minulosti? (Linde)

Socha funguje naplno jen tehdy, pokud lidé znají a vyprávějí příběhy o tom, kdo je ten člověk a proč to dnes něco znamená. Bez příběhů je symbolická reprezentace prázdná.

Co je repertoár příběhů? (Linde)

Instituce nedisponuje jedním příběhem, ale celým souborem příběhů. Linde se zaměřuje na: jaké příběhy repertoár obsahuje, jaké jsou příležitosti pro jejich sdělování, a jak příslušníci příběhy šíří dál.

Co je koherence jako společenský závazek? (Linde)

Koherence není vlastností textu samotného – tvoří ji mluvčí a adresát dohromady. Je to společenský závazek: příběh musí být soudržný, jinak ho posluchač opraví. Příběh tedy není výhradním vlastnictvím vypravěče.

K jaké klíčové otázce přivedl Lindeovou výzkum životních příběhů?

Životní příběh jednotlivce není jeho výhradním vlastnictvím – patří i těm, kdo se na událostech podíleli. To ji přivedlo k otázce: mají skupiny a instituce něco jako životní příběh?

Co je sekundární socializace? (Linde)

Na rozdíl od primární socializace (dítě se učí být součástí rodiny, národa, náboženství) – sekundární socializace = jak se dospělý učí stát se příslušníkem sekundární skupiny (firmy) a přijmout její minulost jako relevantní pro vlastní identitu.

Proč je dobrovolné členství v instituci důležité pro narativní výzkum? (Linde)

Dobrovolná volba vyžaduje ospravedlnění – a ospravedlnění se děje narativem. Vypravování o vlastní volbě (proč pracuji pro MidWest) je plodnou půdou pro budování loajality k instituci.

Jaký je rozdíl mezi institucí a organizací? (Linde)

Organizace = užší pojem, jen formální a právně ustavené struktury (firma, asociace). Instituce = širší, zahrnuje formální i neformální skupiny s kontinuitou v čase: firma, národ, rodina, gang, pravidelná partie pokeru.

Jak Linde definuje instituci pro účely svého výzkumu?

Jakákoliv společenská skupina, která má časový rozměr – bez ohledu na formální status. Institucí může být národ, firma, rodina, gang nebo absolventský ročník 1995.

Může mít instituce paměť? Jaké jsou krajní pozice?

Minimalistická (Argyris, Schon): organizace si v opravdovém smyslu nepamatují – jen metafora. Maximalistická: organizace jsou mentální entity schopné myšlení. Linde obchází spor: zajímá ji HOW, ne WHAT.

Co jsou paměťové „konzervy"? (Walsh a Ungson)

Taxonomie způsobů, jimiž si organizace pamatují: 1) jednotlivci, 2) kultura, 3) transformace (zácvik, standardní postupy), 4) struktury (role, institucionalizované mýty), 5) ekologie (fyzické prostředí).

Co Lindeovou zajímá nejvíce z celého spektra paměťových mechanismů?

Narativní přenos – lidé vyprávějící příběhy a posluchači, kteří je přijímají a dál vyprávějí. To je pro ni jádro institucionální paměti.

Proč personalistické postupy (školení, mentoring) jsou relevantní pro Linde?

Protože vytvářejí vztahy, které přirozeně otevírají prostor pro vyprávění příběhů. Nováček získává přístup k institucionální paměti skrze příběhy zkušených zaměstnanců.

Jaký je rozdíl mezi psanými záznamy a pamětí? (Linde)

Spisy nejsou paměť – jsou zdrojem potenciálního rozpomínání. Pamětí se stávají teprve tehdy, když jsou využívány. Databáze ve skladu není paměť, je to potenciál.

Proč záznamy vznikají prospektivně? (Linde)

Záznamy nevznikají jako neutrální fotografie minulosti – vznikají s ohledem na předpokládané budoucí využití. Příklad: firma Schlumberger přešla z francouzštiny na angličtinu v dokumentaci kvůli plánovanému vstupu na severoamerický trh.

Co ilustruje „prokletý sen o vysavači znalostí"? (Linde)

Snahu extrahovat znalosti z lidí a uložit je do databáze. Linde tuto představu kritizuje – znalosti nejsou data, přenášejí se vyprávěním, ne uložením do databáze.

Co ukazuje příklad databází „lessons learned"?

Mnoho firem je zavedlo, pracovníci záznamy vyplnili (bylo to povinné), ale databáze se pak téměř nepoužívaly. Závěr: nařídit uchovávání je snadné, nařídit využívání je téměř nemožné.

Co ilustruje příběh o krocanovi? (Linde)

Rodina vždy na Díkuvzdání odstřihuje krocanovi konce křídel „protože tak to dělávala babička." Babička to dělala proto, že měla malý pekáč. Postup přežil svůj původní důvod a stal se součástí rodinné identity. Pro Linde je takový postup zajímavý jen jako příležitost k příběhu.

Jaká je klíčová otázka Lindeové?

Jak dochází k tomu, že jednotlivec si vybere kolektivní příběh a použije ho jako svůj vlastní?

Čím se Linde liší od jiných studií kolektivní paměti?

Jiné studie popisují, co si instituce pamatují, ale nezachycují, jak příběhy putují od úst k ústům. Linde chce sledovat příběhy v pohybu – jak jsou tvořeny, uchovávány, předávány, měněny.

Jaké je nejdůležitější tvrzení Lindeové o institucionální paměti?

Instituce minulost mechanicky nezachycují a nereprodukují. Spíše s ní pracují – reprezentují ji vždy nově, ale spojitě, pro konkrétní účel. Paměť instituce není archiv, je to aktivní, účelová, proměnlivá práce s minulostí.

Proč Linde zkoumá pojišťovnu místo traumatických událostí (holokaust, etnické čistky)?

Metodologický argument: neutrální prostředí umožňuje vidět struktury jasněji. Pojišťovna „neláme srdce" – lze sledovat mechanismy práce s minulostí bez zkreslení emocemi. Tyto mechanismy pak pomáhají rozumět i závažnějším situacím.

Proč není historie neutrální? (Linde)

Historie vždy uchovává minulost za nějakým účelem, vždy někým a pro někoho. Ustálené rčení: historii píší vítězové. Příklad: Kartaginci jsou v dějinách zachyceni pohledem Římanů, kteří přežili a mohli psát.

Proč vznikla orální historie? (Linde)

Aby zachytila hlasy těch, kdo jsou v oficiálních dějinách přehlíženi nebo redukováni na anonymní masu – dělníci, ženy, menšiny, kolonizovaní.

Co jsou subalterní studia?

Výzkumný směr zkoumající snahy mocenských skupin vymazat minulost jím podrobených skupin a dávající hlas těm, jimž byl odepřen.

Jak Vansina definuje orální historii?

Zdroje orální historie jsou výpovědi očitých svědků událostí – to ji odlišuje od folklóru a antropologie, které sbírají tradice šířené ústně ještě před narozením informátora.

Jaká je klíčová otázka všech směrů orální historie? (Linde)

Čí hlas tu zní? Každou historickou zprávu je třeba chápat jako něčí historii, pro někoho, utvořenou za nějakým účelem – nikoliv jako nestranný záznam faktů.

Co je starý vs. novější přístup ke společenské reprodukci? (Linde)

Starý: kontinuita kultur a struktur byla brána jako daná, jen se popisovala. Novější: kontinuita je fenomén, který je třeba vysvětlit – co se musí neustále dít, aby struktury zůstávaly rozpoznatelné jako „tytéž"?

Co ilustruje metafora sekery dědečka? (Linde)

Topůrko se vyměnilo jednou, hlava sekery třikrát – ale pořád je to sekera mého dědečka. Udržet ji vyžadovalo práci. Stejně funguje institucionální kontinuita: věci se mění, ale práce vyprávění zajišťuje, že jsou rozpoznávány jako totéž.

Jak MidWest Insurance využíval narativ při změnách? (Linde)

Vedení prezentovalo změny jako součást nepřetržitého procesu kontinuity: „Musíme změnit málo podstatné stránky, abychom zůstali věrní našemu skutečnému já od zakladatele." Klasická strategie: měníme se, abychom zůstali stejní.

Co je paradox paměti v business studies? (Linde)

Firmy se bojí zároveň příliš málo i příliš mnoho paměti. Málo: „Lidé odejdou a vědomosti si vezmou s sebou." Moc: minulost se reprodukuje automaticky a brání změně – „mrtvá ruka minulosti."