Státy – formy vlády

Forma státu

Odpovídá na otázku, kdo je hlava státu a jak se jí stal: monarchie, nebo republika.

Politický režim

Odpovídá na otázku, kdo skutečně rozhoduje a zda ho lze pokojně kontrolovat a vyměnit: demokracie, nebo autokracie.

Monarchie

Forma státu, kde v čele stojí panovník (král, císař, kníže, emír). Úřad je zpravidla dědičný a doživotní.

Absolutní monarchie

Monarchie, kde má panovník neomezenou moc a není vázán ústavou ani parlamentem (např. Saúdská Arábie, Eswatini).

Konstituční monarchie

Monarchie, kde moc panovníka omezuje ústava (např. Velká Británie, Švédsko, Japonsko).

Parlamentní monarchie

Konstituční monarchie, kde panovník jen reprezentuje stát a vládne vláda odpovědná parlamentu. „Král kraluje, ale nevládne.“

Republika

Forma státu, kde je hlavou státu prezident volený na omezené období (z lat. res publica = věc veřejná).

Způsoby volby prezidenta

Přímo občany (Česko od 2013, Francie), parlamentem (Německo, Itálie), sborem volitelů (USA).

Demokracie

Uspořádání, ve kterém moc pochází od občanů a ti mohou vládu pokojně kontrolovat a vyměnit (démos = lid, kratos = vláda).

Popperovo kritérium demokracie

Nejde o to, kdo vládne, ale zda lze vládu pokojně odvolat.

Suverenita lidu

Lid je zdrojem státní moci. Moc slouží občanům, ne naopak.

Svobodné a férové volby

Pravidelné volby, kde má každý hlas stejnou váhu a kandidovat může každý. Poražení přijmou výsledek a moc se předá pokojně.

Politický pluralismus

Existence více stran, skutečné soutěže a opozice, která smí kritizovat.

Lidská práva a svobody v demokracii

Svoboda projevu, tisku, shromažďování a sdružování. Bez nich nemohou být volby svobodné.

Dělba moci

Rozdělení moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní, které se navzájem kontrolují. Soudy jsou nezávislé.

Právní stát

Zákony platí pro všechny stejně, včetně vlády. Nikdo není nad zákonem, policie a armáda jsou politicky neutrální.

Vláda většiny s ochranou menšin

Většina rozhoduje, ale nesmí utlačovat menšinu.

Odpovědnost a transparentnost

Politici se zodpovídají občanům a jejich rozhodování je veřejně kontrolovatelné. Klíčová jsou nezávislá média.

Decentralizace

Část moci mají kraje a obce (samospráva), moc se nesoustřeďuje v centru.

Občanská společnost

Aktivní občané, kteří nejen volí, ale i debatují, protestují a zapojují se do spolků.

Demokratická politická kultura

Tolerance, ochota ke kompromisu a schopnost přijmout porážku.

Přímá demokracie

Občané sami rozhodují o konkrétních otázkách, např. v referendu nebo lidovou iniciativou (vzor: antické Athény, dnes hlavně Švýcarsko).

Zastupitelská (nepřímá) demokracie

Občané volí zástupce, kteří za ně rozhodují o zákonech. Takto funguje většina dnešních demokracií.

Referendum

Hlasování občanů o konkrétní otázce. V Česku se celostátní referendum konalo jen jednou: o vstupu do EU v roce 2003.

Lidová iniciativa

Nástroj přímé demokracie: občané sami navrhnou zákon.

Výhody přímé demokracie

Občané rozhodují sami, vtahuje lidi do politiky, oživuje veřejnou debatu a nutí politiky brát ohled na voliče.

Nevýhody přímé demokracie

Složité otázky nejde zjednodušit na ano/ne, hrozí vliv demagogů a lží, rozděluje společnost a za výsledek nikdo konkrétně neodpovídá.

Prezidentský systém

Prezident je hlavou státu i vlády, prezident i parlament jsou voleni zvlášť na pevné období a parlament nemůže vládu odvolat (např. USA).

Poloprezidentský systém

Moc si dělí silný přímo volený prezident a vláda s premiérem, kterou parlament může odvolat (např. Francie).

Parlamentní systém

Vládu vede premiér a vláda je odpovědná parlamentu, který ji může odvolat vyslovením nedůvěry. Prezident je slabší (např. Česko, Německo).

Výhoda parlamentního systému

Pružnost: když vláda ztratí důvěru, padne a vznikne nová, aniž by se otřásl celý systém.

Rizika prezidentského systému

Strnulost (prezidenta nelze snadno vyměnit), pat mezi prezidentem a parlamentem a logika „vítěz bere vše“.

Autokracie

Souhrnný název pro nedemokratické režimy. Moc drží jeden člověk nebo úzká skupina a občané ji nemohou pokojně kontrolovat ani vyměnit.

Totalitní režim

Autokracie, která chce ovládnout veškeré dění ve společnosti včetně soukromí a myšlení a vytvořit „nového člověka“.

Autoritativní (autoritářský) režim

Autokracie, která chce hlavně udržet moc a potlačit opozici. Kdo se neplete do politiky, má relativní klid.

Hlavní rozdíl mezi totalitním a autoritativním režimem

Jak hluboko stát zasahuje do života lidí: totalita chce i nadšení a myšlení, autoritativnímu režimu stačí poslušnost.

Znaky totality podle Friedricha a Brzezinského

Oficiální ideologie, jediná masová strana s vůdcem, teror, monopol na média, monopol na ozbrojené složky, centrálně řízená ekonomika.

Znaky autoritativního režimu podle Linze

Omezený pluralismus, mentalita místo ideologie, žádná trvalá mobilizace, moc vůdce nebo malé skupiny.

Mentalita (v autoritativním režimu)

Obecné hodnoty jako pořádek, vlastenectví a stabilita místo propracované ideologie.

Omezený pluralismus

Vedle režimu smějí existovat církve, podnikatelé a další organizace, pokud jsou loajální.

Mobilizace v totalitním režimu

Lidé musí režim aktivně a nadšeně podporovat (průvody, masové organizace). Pasivita je podezřelá.

Typy autoritativních režimů

Vojenský (Pinochetovo Chile), dynastický (monarchie Perského zálivu), komunistický (komunistické Polsko), fašistický (Slovenský štát 1939–1945).

Hybridní režim

Režim v šedé zóně mezi demokracií a autokracií: volby a více stran existují, ale soutěž je nespravedlivá.

Znaky hybridního režimu

Vláda ovládá hlavní média, soudy nejsou nezávislé a opozice je šikanována. Lidem zůstává zdání svobody.

Proč hybridní režimy připouštějí volby

Volby jim dávají legitimitu doma i v zahraničí.

Proč jsou hybridní režimy nebezpečné

Vytvářejí iluzi lákavé alternativy k demokracii: „silný lídr“, který vypadá demokraticky.

Teokracie

Režim, kde moc čerpá legitimitu z náboženství (např. Írán, Afghánistán pod Tálibánem, Vatikán).

Příklady demokratických monarchií

Velká Británie, Norsko, Japonsko.

Příklady autokratických monarchií

Saúdská Arábie, Eswatini.

Příklady demokratických republik

Česko, USA, Německo.

Příklady autokratických republik

Severní Korea, Bělorusko.

Severní Korea

Formálně republika, ve skutečnosti totalitní režim s dědičnou vládou rodiny Kimů. Jediný stát, který politologové shodně považují za totalitní.

První republika (1918–1938)

Parlamentní demokracie.

Druhá republika (1938–1939)

Autoritativní režim.

Protektorát Čechy a Morava (1939–1945)

Nacistický totalitní režim (okupace).

Slovenský štát (1939–1945)

Fašistický autoritativní režim.

Komunistické Československo (1948 – konec 50. let)

Totalitní režim.

Normalizace (1969–1989)

Posttotalitní (autoritářský) komunistický režim.