Historický vývoj EU

PROHLUBOVÁNÍ EVROPSKÉ INTEGRACE

Proces poválečné obnovy byl zahájen v tradičním národním rámci společně s realizací Marshallova plánu - amerického projektu, jenž v letech 1948-1952 splnil dvojjedinou funkci politické a ekonomické stabilizace západní Evropy a posílení koupěschopné poptávky po americkém zboží. Jeho nástrojem se stala Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC),

Rada Evropy (1949) byla výsledkem hnutí za evropskou jednotu vyjadřujícím široce sdílený pocit nutnosti organizovat vztahy mezi evropskými státy na novém základě.

1950 zveřejněna Schumanova deklarace - Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, přijatá Radou Evropy v roce 1950.

Smlouva o založení Evropského společenství uhlí a oceli (1951) 1957 Smlouvy o EHS a EURATOMU - Římské smlouvy

1960 v podpis Stockholmské konvence ustavující Evropské sdružení volného obchodu (ESVO). Státy OEEC tak zůstaly na počátku 60. let rozděleny na tři skupiny - EHS, ESVO a pět zemí, které se nezapojily ani do jednoho z těchto ekonomických integračních uskupení - Irsko, Island, Řecko, Španělsko a Turecko.

Existence volného obchodu

V období 60. let získávala Evropská společenství základní rysy; vznikala základní pravidla hlavních politik společenství - celní unie, společné obchodní politiky, společné zemědělské politiky

- ustálila se praxe řešení klíčových otázek budoucího vývoje společenství, vznikal základ právního systému.

1965 dohoda o sloučení institucí všech tří existujících společenství (začala platit 1. července 1967)

1968 dokončení vzniku celní unie

Summit v Haagu v prosinci 1969 nastínil řešení a stanovil cíle na následujích 10 let: 1) dokončit budování společného trhu (tj. naplnění Římské smlouvy), 2) prohloubení integrace, kde si to žádalo fungování celní unie a společných politik, 3) rozšíření EHS.

985 podpis Schengenské dohody

Jednotný evropský akt (JEA, 1986) spojoval řešení dvou zásadních problémů, před nimiž ES stála - členské státy se zavázaly do počátku roku 1993 odstranit zbývající překážky, které dosud bránily volnému pohybu zboží, kapitálu a osob mezi členy společenství. JEA posílil legislativní pravomoci EP zavedením „procedury spolupráce", která nutila Radu k větším ohledům na stanovisko EP, a „procedurou souhlasu" v oblasti schvalování mezinárodních smluv.

V rámci Maastrichtské smlouvy o Evropské unii (1992) byly výrazně rozšířeny oblasti spolupráce (občanství Unie, hospodářská a měnová politika, sociální politika, vzdělávání a odborná příprava mládeže, kultura, ochrana zdraví, ochrana spotřebitele, transevropské sítě, výzkum a technologický rozvoj, životní prostředí, hospodářský rozvoj) a nově upraveny pravomoci institucí, zejm. posílena role EP v legislativním procesu zavedením procedury spolurozhodování. Klíčovým projektem ekonomické integrace se stala hospodářská a ekonomická unie.

1993 vzniká Jednotný vnitřní trh

1993 definování Kodaňských kritérií. Kodaňská kritéria jsou podmínky, které musí splňovat stát vstupující do Evropské unie.

Politická kritéria: Institucionální stabilita, Demokracie a právní stát, Dodržování lidských práv a respektování menšin.

Ekonomická kritéria: Fungující tržní hospodářství, Schopnost vydržet tlak konkurence na vnitřním trhu EU

Schopnost dostát závazkům plynoucím ze členství v EU včetně účasti na hospodářské a měnové unii.

1997 podepsána Amsterodamská smlouva (začala platit 1. května 1999)

1999 vznik měnové unie na základě plnění Maastrichtských konvergenčních kritérií

Měnová kritéria: Stabilita cenové hladiny, Stabilita dlouhodobých úrokových měr, Kurzová stabilita Fiskální kritéria: Udržitelné veřejné zadlužení, Udržitelný deficit

2001 podepsána Nicejská smlouva (začala platit 1. února 2003)

2002 zavedení eura ve 12 členských státech (dnes 19 zemí)

2004 rozšíření Evropské unie o 10 nových členských států, včetně České republiky.

Kromě Malty a Kypru šlo o postkomunistické země. Faktické ukončení rozdělení Evropy na východní a západní.

2007 podepsána Lisabonská smlouva (platná 2009)

V roce 2016 ve Spojeném království proběhlo 23. června referendum o vystoupení z Evropské unie, pro nějž hlasovalo 51,9 % Britů.

2020 vystoupení VB z EU

EU v 21. století

I. MÍR

II. EVROPSKÉ STÁTY NA SPOLEČNÉ CESTĚ

III. BEZPEČNOST

IV. HOSPODÁŘSKÁ A SOCIÁLNÍ SOLIDARITA

V. EVROPSKÁ IDENTITA A ROZMANITOST V DOBĚ GLOBALIZACE

ZAKLADATELÉ EVROPSKÉ INTEGRACE

Konrad Adenauer

Pragmatický demokrat a neúnavný sjednotitel.

První kancléř Spolkové republiky Německo, stál v čele nově vytvořeného státu v letech 1949-63

Dosáhl členství v Radě Evropy (1951), založení Evropského společenství uhlí a oceli (1952) a vstupu Německa do NATO (1955).

Základním kamenem Adenauerovy zahraniční politiky bylo usmíření s Francií. Společně s francouzským prezidentem Charlesem de Gaullem dosáhli obratu v dějinách: v roce 1963 podepsali bývalí úhlavní nepřátelé Německo a Francie smlouvu o přátelství – jeden z milníků na cestě k evropské integraci.

Winston Churchill

Bývalý armádní důstojník, válečný zpravodaj a britský premiér Winston Churchill jako jeden z prvních vyzýval k vytvoření „Spojených států evropských“. Zkušenosti z druhé světové války jej přesvědčily, že mír může zaručit jedině sjednocená Evropa.

Přišel s myšlenkou „evropské armády“, která by Evropu chránila a zajistila evropské diplomacii sílu.

1959 založen Evropský soud pro lidská práva – deset let od chvíle, kdy Churchill začal tuto myšlenku prosazovat.

Alcide de Gasperi

Podnětný vyjednavač za demokracii a svobodu v Evropě

Funkce italského premiéra a ministra zahraničních věcí v letech 1945 až 1953 určoval, jakým směrem se jeho země v poválečném období vydá.

Usilovně podporoval iniciativy zaměřené na spojení západní Evropy a podílel se na realizaci Marshallova plánu a vytvoření úzkých hospodářských vazeb s ostatními evropskými zeměmi, zvláště s Francií.

Motivací byla vize Evropské unie, jednotlivé státy nenahradí, ale umožní jim, aby se navzájem doplňovaly.

Jean Monnet

Stmelující osobnost u zrodu Evropské unie

Francouzský ekonomický a politický poradce, zasvětil svůj život úsilí o sjednocení Evropy.

Jakožto přední poradce francouzské vlády byl hlavní inspirací slavné „Schumanovy deklarace“, která vedla k založení Evropského společenství uhlí a oceli a je tak považována za počátek Evropské unie. V letech 1952 až 1955 byl prvním předsedou jeho výkonného orgánu.

Robert Schuman

Architekt projektu evropské integrace

Politik a právník, francouzský ministr zahraničí, považován za jednoho z „otců zakladatelů“ projektu sjednocené Evropy.

Ve spolupráci s Jeanem Monnetem vypracoval slavný Schumanův plán, který veřejnosti představil dne 9. května roku 1950; toto datum se dnes považuje za den vzniku Evropské unie. V plánu navrhl společný dohled nad výrobou uhlí a oceli, nejdůležitějších surovin pro zbrojní průmysl.

Základní myšlenkou bylo, že nebudou-li produkci uhlí a oceli samostatně řídit jednotlivé státy, nebudou schopny vést válku.

Schuman podporoval také vytvoření společné evropské obranné politiky a v letech 1958 až 1960 zastával funkci předsedy Evropského parlamentu.

Zakladatelé Evropské unie

Publikace: Zakladatelé Evropské unie

Konrad Adenauer Joseph Bech Johan Willem Beyen Winston Churchill Alcide De Gasperi Walter Hallstein Sicco Mansholt Jean Monnet

Robert Schuman Paul-Henri Spaak Altiero Spinelli

Základní smlouvy ES/EU

Smlouva o založení Evropského společenství uhlí a oceli (1951)

Římské smlouvy: Smlouva o založení Evropského společenství pro atomovou energii (1957), Smlouva o založení Evropského hospodářského společenství (1957)

• Bruselská smlouva: Smlouva o jednotných orgánech (1965)
• Jednotný evropský akt (1986)
• Maastrichtská smlouva: Smlouva o Evropské unii (1992)
• Amsterodamská smlouva (1997)
• Schengenská úmluva (1985)
• Niceská smlouva (2001)
• Lisabonská smlouva (2007)

(smlouvy podepisovány v časech, kdy probíhaly nějaké změny: noví členové, atd, kvantitativní i kvalitativní změny)

Smlouva o založení Evropského společenství uhlí a oceli - Pařížská smlouva (vertikální integrace)

Podepsána: 18. dubna 1951

Vstoupila v platnost: 23. července 1952 Platnost skončila: 23. července 2002

Důvod přijetí: Dosažení provázanosti odvětví uhlí a oceli jednotlivých členských států, což mělo zamezit tomu, aby některá ze zemí začala mobilizovat své ozbrojené složky bez vědomí ostatních. Uvolnění napětí a posílení vzájemné důvěry po druhé světové válce. Platnost Smlouvy o ESUO vypršela v roce 2002.

Smlouvy o EHS a EURATOMU - Římské smlouvy (vertikální integrace)

Podepsány: 25. března 1957 Vstoupily v platnost: 1. ledna 1958

Důvod přijetí: založení Evropského hospod. společenství a Evropského společenství pro atomovou energii

Přinesly tyto změny: prohloubení evropské integrace rozšířením hospodářské spolupráce

Smlouva o jednotných orgánech – Bruselská smlouva

Podepsána: 8. dubna 1965 (slučovací smlouva, kvantitativní změna)

Vstoupila v platnost: 1. července 1967

Důvod přijetí: sloučení evropských orgánů

Přinesla tyto změny: Vytvoření společné Komise a Rady pro všechna tři Evropská společenství (EHS, Euratom a ESUO). Nahrazena Amsterodamskou smlouvou.

Jednotný evropský akt (kvalitativní změna)

Podepsán: 17. února 1986 (Lucemburk) / 28. února 1986 (Haag)

Vstoupil v platnost: 1. července 1987

Důvod přijetí: reforma evropských institucí v rámci příprav na přistoupení Portugalska a Španělska a urychlení rozhodovacího procesu umožňující zavedení jednotného trhu

Přinesl tyto změny: V Radě bylo na další oblasti rozšířeno hlasování kvalifikovanou většinou, které členským státům ztížilo možnost uplatnit při hlasování právo veta. Zavedení tzv. postupu spolupráce a postupu souhlasu, díky nimž získal větší vliv Evropský parlament.

Smlouva o Evropské unii – Maastrichtská smlouva

Podepsána: 7. února 1992

Vstoupila v platnost: 1. listopadu 1993

Důvod přijetí: přípravná opatření na zavedení evropské měnové unie a nových prvků politické unie (vymezila občanství, společnou zahraniční politiku a politiku v oblasti vnitřních záležitostí)

Přinesla tyto změny: Vytvoření Evropské unie a zavedení procesu spolurozhodování, díky kterému dostal při rozhodování větší slovo Evropský parlament. Nové formy spolupráce mezi členskými státy, například v oblasti obrany, spravedlnosti a vnitřních záležitostí.

Schengenská úmluva

Podepsána: Schengenská úmluva (1985)

Přinesla tyto změny: Dohoda mezi vládami států Hospodářské unie Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francouzské republiky o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích

Amsterodamská smlouva

Podepsána: 2. října 1997

Vstoupila v platnost: 1. května 1999

Důvod přijetí: reforma evropských institucí související s přípravou na přistoupení nových členských států

Přinesla tyto změny: doplnění, přečíslování a konsolidace Smlouvy o EU a Smlouvy o EHS, transparentnější rozhodovací proces (častěji se začal používat tzv. řádný legislativní postup)

Niceská smlouva

Podepsána: 26. února 2001 Vstoupila v platnost: 1. února 2003

Důvod přijetí: reforma evropských institucí zaměřená na jejich zefektivnění poté, co se počet členských států zvýšil na 25

Přinesla tyto změny: Umožnila nové složení Evropské komise a pozměnila hlasovací systém v Radě.

Lisabonská smlouva

Podepsána: 13. prosince 2007 Vstoupila v platnost: 1. prosince 2009

Důvod přijetí: posílit demokratičnost a efektivitu Unie a vytvořit podmínky ke společnému

řešení globálních problémů, jako je například změna klimatu

Přinesla tyto změny: udělila rozsáhlejší pravomoci Evropskému parlamentu, změnila systém hlasování v Radě, zavedla tzv. občanskou iniciativu, funkce stálého předsedy Evropské rady a vysokého představitele pro zahraniční a bezpečnostní politiku a diplomatický sbor EU.

Lisabonská smlouva stanoví: pravomoci Evropské unie pravomoci členských států sdílené pravomoci

Teorie Integrace

Integrace

Dynamický jev (proces) → sjednocování Evropy vs. statický jev (stav) → Evropská Unie

Obojí probíhalo, probíhá a bude probíhat po celou historii civilizace

V současnosti nové:

kvalitativní rysy – rychlost (v souvislosti s globalizací)

kvantitativní rysy – množství (v souvislosti s rychlostí a globalizací)

Integrační & diferenciační procesy

Integrace – spojování, slučování původně samostatných, izolovaných jednotek do jednotného systému

V politické geografii se jedná o spojování nezávislých státních celků (včetně vzdání se určité

části moci, samostatnosti).

Opakem integrace je desintegrace (diferenciace, separace..)

V současném postmoderním světě probíhají oba procesy souběžně a především velice intenzivně

Např. ekonomická globalizace vs. zvětšování rozdílů mezi severem a jihem

Pozitivní a negativní integrace

Negativní integrace má základ v odstraňování překážek, které brání rozvoji propojení ekonomik.

Pozitivní integrace představuje konstituování nástrojů a institucí, které mají umožnit fungování vytvořeného trhu.

Funkcionální a institucionální integrace

Funkcionálního pojetí mezinárodní ekonomické integrace předpokládá schopnost tržního mechanismu regulovat prostřednictvím objektivně působících ekonomických zákonů ekonomický vývoj vzájemně

se hospodářsky propojujících zemí. Prakticky vylučuje vědomé zásahy státních či nadstátních institucí do ekonomického procesu, jsou nežádoucí.

Institucionální (dirigistické) pojetí mezinárodní ekonomické integrace vychází z předpokladu, že regulativní úloha státu či nadstátních orgánů se stává předpokladem a podmínkou ekonomického růstu jednotlivých zemí. resp. integrujícího se společenství.

Integrace - dle způsobu vytváření

Integrace horizontální - kdy integrační procesy zahrnují zároveň všechna odvětví ekonomik integrujících se zemí.

Integrace vertikální (sektorovou) - kdy integrační procesy propojují ekonomiky zprvu pouze ve vybraných odvětvích, i když i zde je cílem integrovat postupně odvětví všechna.

Integrace dle teritoriálního hlediska

Lokální, realizující integrační procesy mezi několika málo zeměmi,

Kontinentální, zahrnující podstatnou část jednoho kontinentu,

Globální, propojující rozhodující část ekonomik světa.

Druhy integrace

Politické (Rada Evropy)

Právní (Mezinárodní soudní dvůr)

Vojensko-bezpečnostní (NATO)

Ekonomické (OPEC)

Sociální (ILO – Mezinárodní organizace práce)

Ekologické (REC – The Regional Enviromental Center for Central and Eastern Europe)

Vědecko-technické (EUROATOM)

Kulturní (UNESCO)

Komplexní (Evropská Unie)

Typologie ekonomických integrací

Pásmo volného obchodu

Celní unie

Společný trh

Monetární unie (Měnová unie)

Hospodářská unie

Politická unie (nejvyšší stadium)

Pásmo volného obchodu

Free trade zone

Ruší se celní a jiné bariéry ve vzájemném obchodu

Z celních unií bývají často vyňaty zemědělské komodity (kvůli ochraně vnitřního trhu)

CEFTA, NAFTA, EFTA, ASEAN

Celní unie

Customs union

Odstraňuje obchodní bariéry mezi členskými státy

Zavádí společný postup (cla, kvóty) vůči třetím zemím

Vzniká potřeba společné ekonomické politiky

Benelux (od roku 1948 – předobraz EU)

Celní unie mezi Slovenskem a Českou republikou (1993-2004)

EU - Turecko

Společný trh

Common market

Volný pohyb zboží, ale také tzv. výrobních faktorů – pracovních sil a kapitálu

Všichni obyvatelé účastnických zemí se mohou ve státech dohody volně pohybovat (včetně možnosti práce nebo usazení)

Evropská Unie (od roku 1993)

Monetární (měnová) unie

Konečné stádium ekonomické integrace

Podmínky pro členské státy:

Záruka úplné a nevratné konvertibility měn

Plná liberalizace finančních toků

Úplná integrace bankovních a finančních trhů

Neodvolatelný fixing směnných kurzů bez fluktuačního pásma

Jednotná monetární politika řízená centrální bankou

V konečné fázi dochází ke sjednocování národních měn

Maastrichtská smlouva nastiňuje monetární unii – část EU

Hospodářská unie

Stejné výhody jako v případě společného trhu – volný pohyb osob, služeb, zboží a kapitálu mezi státy

Kromě monetární politiky také jednotná politika fiskální, daňová, důchodová

Veškeré ekonomické aktivity jsou propojené, vzájemně integrované a koordinované

Současná fáze EU (jednotná monetární politika a koordinovaná fiskální politika)

Politická unie

Společná politika se přesouvá z pouze ekonomické oblasti do sféry zahraniční, bezpečnostní, obranné a vnitřní politika

Existuji dvě základní varianty

- Federace

- Konfederace

Federace a konfederace

Federace

Společná vláda a parlament

Společná ústava

Silné ústřední orgány

USA, SRN, Rakousko

Konfederace

Volnější vztahy mezi společnými orgány a členskými státy

Neexistuje společná ústava, ale mezinárodní smlouva

Původně Senegambie (1982-89), Spojené arabske emiráty, USA (1777- 89, 1861-65), Švýcarsko (do 1848)

De facto Bosna a Hercegovina

Znaky konfederace má EU

Instituce EU

Základní principy EU

Supranacionalita - delegování části výlučných pravomocí na EU

Proporcionalita - v oblastech které nejsou určené jako výlučné, zasahovat jen v nezbytně nutné míře

Subsidiarita - rozhodování na úrovni státu/regionu

Základní instituce EU

• Evropská rada

Evropská rada, Rada EU a Evropský parlament

= trojúhelník moci

• Rada EU (Rada ministrů nebo Rada EU)
• Evropská komise (EK, Komise)
• Evropský parlament (EP, Parlament)
• Evropský soudní dvůr (ESD, Soudní dvůr)

Evropská centrální banka

• Evropský účetní dvůr

Instituce poradní (jmenované Radou)

Výbor regionů - vyjadřuje stanoviska regionálních a místních orgánů.

Hospodářský a sociální výbor - vyjadřuje názory zaměstnanců, zaměstnavatelů a organizované občanské společnosti na hospodářské a sociální aspekty.

Jiné specializované orgány

Evropská investiční banka - má přispívat k rozvoji vnitřního trhu Unie. Pomáhá dosahovat cílů EU financováním investičních projektů. EIB je majoritním akcionářem Evropského investičního fondu, který pomáhá malým podnikům.

Evropský ombudsman - řeší stížnosti občanů na instituce nebo orgány EU.

Evropský inspektor ochrany údajů - dohlíží, aby instituce a orgány EU respektovaly právo občanů na soukromí při zpracovávání jejich osobních údajů.

Interinstitucionální orgány

Úřad pro publikace - působí jako „vydavatelství" institucí EU. Vydává a distribuuje všechny úřední tisky Evropské unie v papírové i v elektronické podobě.

Evropský úřad pro výběr personálu připravuje a administruje výběrová řízení pro výběr pracovníků pro všechny orgány EU.

Evropská správní škola zajišťuje zaměstnancům EU vzdělávání v některých konkrétních oblastech.

Skupina pro reakci na počítačové hrozby (CERT) pomáhá s řízením rizik ohrožujících počítačové systémy orgánů EU. Skupina CERT byla založena 1. června 2011, plně by měla začít fungovat v roce 2012.

Decentralizované orgány a agentury

Regulační orgány a agentury

Agentury pro jednotlivé oblasti politik

Agentury společné bezpečnostní a obranné politiky

Agentury pro spolupráci policejních a soudních orgánů v trestních věcech

Agentury a orgány EURATOM

Výkonné agentury, Orgány finančního dohledu, Evropský inovační institut

Evropská rada

Úloha: Vymezuje obecný politický směr a priority Evropské unie

Členové: Hlavy států a předsedové vlád členských států, předseda Evropské komise, vysoký představitel pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku

Předseda: Charles Michel

Založena: 1974 (neformální fórum), 1992 (formální status), 2009 (oficiální orgán EU)

Sídlo: Brusel (Belgie)

Rozhoduje o celkovém směřování EU a politických prioritách. Neschvaluje však právní předpisy.

Zabývá se nejsložitějšími a nejcitlivějšími otázkami, které nelze vyřešit na nižších úrovních mezivládní spolupráce.

Udává směr společné zahraniční a bezpečností politiky EU

Nominuje a jmenuje kandidáty do významných funkcí v rámci orgánů EU

Evropskou radu tvoří hlavy států případně předsedové vlád všech zemí EU, předseda Evropské komise a vysoký představitel pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku

Rada se obvykle schází čtyřikrát ročně

Zpravidla rozhoduje na základě konsensu

Rada Evropské unie (Rada ministrů)

Úloha: Tlumočit názory členských států EU, schvalovat právní předpisy EU a koordinovat politiky EU

Členové: Ministři vlád všech zemí EU podle oblasti politiky, která je projednávána

Předseda: Předsednictví se vždy na 6 měsíců ujímají na základě rotace jednotlivé země EU

Datum zřízení: 1958 (jako Rada Evropského hospodářského společenství)

Sídlo: Brusel (Belgie)

Rada je společně s Evropským parlamentem hlavním rozhodovacím orgánem Unie. Na základě návrhů Evropské komise vyjednává a přijímá zákony EU společně s Evropským parlamentem.

Koordinuje politiky jednotlivých zemí EU.

Na základě pokynů Evropské rady formuje zahraniční a bezpečnostní politiku EU

Uzavírá dohody mezi EU a dalšími zeměmi nebo mezinárodními organizacemi.

Spolu s Evropským parlamentem přijímá roční rozpočet EU.

Ke schválení jakéhokoli rozhodnutí je většinou zapotřebí kvalifikované většiny:

55 % zemí, které dohromady počtem obyvatel reprezentují alespoň 65 % celkového počtu obyvatel EU.

K zablokování rozhodnutí je zapotřebí nejméně 4 zemí (které představují alespoň 35 % celkového počtu obyvatel EU).

Výjimka – citlivá témata, jako je např. zahraniční politika či daně, vyžadují jednomyslné schválení.

Procedurální a administrativní otázky vyžadují schválení prostou většinou.

Evropská komise

Úloha: Prosazuje obecné zájmy EU tím, že navrhuje a vymáhá dodržování právních předpisů, provádí politiky a plní rozpočet EU.

Členové: kolegium komisařů, z každé členské země EU jeden

Předseda: Ursula von der Leyen

Datum zřízení: 1958

Sídlo: Brusel (Belgie)

politicky nezávislý, výkonný orgán EU

Předkládá návrhy nových právních předpisů k přijetí Evropskému parlamentu a Radě s cílem:

chránit zájmy EU a jejích občanů v otázkách, jež nelze účinně řešit na vnitrostátní úrovni zjišťovat v rámci přípravy předpisů přesné informace v odborných otázkách

Řídí politiky EU a přiděluje finanční prostředky z rozpočtu EU

Stanoví prioritní výdaje EU

Vypracovává roční rozpočet, který je schvalován Evropským parlamentem a Radou.

Dohlíží na to, jak je s finančními prostředky nakládáno

Prosazuje právo EU

Komise je spolu se Soudním dvorem odpovědná za zajištění řádného uplatňování práva EU ve všech členských státech.

Reprezentuje Evropskou unii v zahraničí

Vystupuje jménem všech členských států EU v mezinárodních organizacích, zejména v oblasti obchodní politiky a humanitární pomoci.

Vyjednává pro EU mezinárodní dohody.

Evropský parlament

Úloha: Přímo volený orgán s legislativní, rozpočtovou a dozorčí pravomocí

Předseda: David Maria SASSOLI

Založen: V roce 1952 jako Společné shromáždění Evropského společenství uhlí a oceli, v roce 1962 již jako Evropský parlament. První přímé volby v roce 1979.

Sídlo: Štrasburk, Brusel, Lucemburk

Evropský parlament je zákonodárným orgánem EU.

Členové: 705 poslanců

Poslanci Evropského parlamentu jsou voleni přímo občany EU každých 5 let.

Evropské volby se konaly ve dnech 23. až 26. května 2019.

Legislativní funkce

Schvaluje právní předpisy EU, jejichž návrhy předkládá Evropská komise

Rozhoduje v otázkách mezinárodních dohod

Rozhoduje o rozšiřování EU o přistoupení nových států k EU

Kontroluje pracovní program Komise

Rozpočtová funkce

Sestavuje spolu s Radou rozpočet EU

Schvaluje dlouhodobý rozpočet EU

Dozorčí funkce

Vykonává demokratickou kontrolu všech orgánů EU

Volí předsedu Komise a schvaluje složení Komise

Uděluje rozpočtové absolutorium, tzn. schválení způsobu, jakým byly vynaloženy prostředky z rozpočtu EU

Vyjadřuje se se k peticím předkládaným občany a zahajuje šetření

Projednává měnovou politiku s Evropskou centrální bankou

Interpeluje Komisi a Radu

Sleduje průběh voleb

Počet poslanců za každou zemi je zhruba úměrný počtu jejích obyvatel

Žádná země nemůže mít méně než 6 nebo více než 96 poslanců

Celkový počet členů EP nesmí překročit 705.

Evropští poslanci nezasedají v poslaneckých lavicích podle své státní příslušnosti, ale na základě příslušnosti k politické frakci.

Pracovní cyklus Parlamentu má dvě hlavní fáze:

1. Příprava legislativy ve výborech

2. Schvalování legislativy na plenárních zasedáních

Soudní dvůr

Funkce: zajistit, aby bylo právo EU vykládáno a uplatňováno stejným způsobem ve všech zemích EU zajistit, aby země a orgány EU dodržovaly právní předpisy Unie

Členové:

Soudní dvůr: 1 soudce za každý stát EU a 11 generálních advokátů

Tribunál: 47 soudců V roce 2019 se počet soudců zvýší na 56 (2 soudci z každého členského státu EU).

Rok zřízení: 1952

Sídlo: Lucemburk (Lucembursko)

Soudní dvůr EU vynáší rozsudky ve věcech, které mu byly předloženy. Nejčastější typy případů jsou tyto: výklad práva, vymáhání práva, zrušení právního předpisu, zajištění činnosti ze strany orgánů EU, postihy orgánů EU

Soudní dvůr EU tvoří 2 soudy:

Soudní dvůr (písemná část, ústní část – veřejné slyšení)

Tribunál (řízení před Tribunálem)

Evropská centrální banka

Úloha: Spravovat jednotnou měnu, udržovat stabilní ceny a provádět hospodářskou a měnovou politiku EU

Předseda: Christine Lagardeová

Členové: Prezident a viceprezident ECB a guvernéři národních centrálních bank všech zemí EU

Datum zřízení: 1998

Sídlo: Frankfurt nad Mohanem (Německo)

Stanovuje úrokové sazby, za které půjčuje komerčním bankám v eurozóně -> regulace peněžní zásoby a inflace

Spravuje devizové rezervy eurozóny a řídí nákup či prodej měn k udržení stability směnných kurzů.

Stará se o to, aby orgány členských států dohlížely nad finančními trhy a institucemi, a zajišťuje hladké fungování platebního styku.

Zajišťuje bezpečnost a pečuje o dobrý stav evropského bankovního systému.

Uděluje zemím eurozóny povolení tisknout eurobankovky.

Sleduje vývoj cen a vyhodnocuje rizika ohrožující cenovou stabilitu.

Prezident ECB zastupuje banku na evropských i mezinárodních zasedáních na vysoké úrovni.

ECB má 3 rozhodovací orgány:

Radu guvernérů – hlavní rozhodovací orgán.

Výkonnou radu – zabývá se běžným chodem ECB.

Generální radu – zastává spíše poradní a koordinační úlohu.

ECB spolupracuje s národními centrálními bankami všech zemí EU. Společně tvoří Evropský systém centrálních bank.

Evropský účetní dvůr

Úloha: Kontrolovat správný výběr finančních prostředků a jejich využití a napomáhat k lepšímu hospodaření s těmito prostředky na úrovni EU.

Předseda: Klaus-Heiner Lehne

Členové: 1 člen z každé země EU

Datum zřízení: 1977

Sídlo: Lucemburk (Lucembursko)

Nezávislý na orgánech a institucích EU, provádí audit příjmů a výdajů EU

Prověřuje osoby a organizace, které s prostředky EU hospodaří.

Vydává zjištění a doporučení ve formě auditních zpráv.

Nahlašuje podezření ze spáchání podvodu, korupce nebo jiné nezákonné činnosti

Evropskému úřadu pro boj proti podvodům (OLAF).

Předkládá výroční zprávu, vydává odborná stanoviska

Struktura orgánů EU

Orgány EU tvoří unikátní systém:

• globální priority Unie stanovuje Evropská rada, na jejíž zasedáních jednají hlavy členských států a čelní představitelé Unie
• občany členských států zastupují přímo volení poslanci Evropského parlamentu
• zájmy Evropské unie jako celku střeží Evropská komise, jejíž komisaři jsou jmenováni jednotlivými členskými státy
• vlády členských států hájí své zájmy v Radě Evropské unie

Rozhodovací procesy v EU

Vývoj rozhodovacího procesu v EU

Prolínají se úrovně státní, regionální a nadnárodní

3 základní způsoby přijímání legislativy:

• Konzultace;
• Spolurozhodování (nahradilo Spolupráci);
• Souhlas.

Klíčovým rozdílem mezi jednotlivými procedurami je míra zapojení institucí

Trojúhelník moci

Hlavním rozhodovací orgánem byla a je v současnosti Rada Evropské unie.

Evropský parlament se do rozhodování zapojuje na základě použité procedury - od konzultace k rovnému spolurozhodování, jež se dnes užívá nejčastěji.

Evropská komise je hlavním iniciativním orgánem – připravuje všechny návrhy.

Konzultace

Komise předkládá svůj návrh jak Radě EU, tak Parlamentu.

Rada oficiálně konzultuje Parlament a ostatní orgány, jejichž stanoviska jsou nedílnou součástí rozhodovacího procesu EU (např. EHSV, Výbor regionů, atd.)

Ve všech případech může Parlament návrh Komise schválit; zamítnout je nebo požádat o doplnění.

Pokud Parlament požádá o doplnění, zváží Komise změny, pošle pozměněný návrh Radě.

Rada po jeho přezkoumání, ho buď přijme, nebo jej dále pozmění. Pokud Rada pozmění návrh Komise, musí tak učinit jednomyslně.

Spolupráce

Byla zavedena Jednotným evropským aktem (1987) za účelem posílení pravomocí Evropského parlamentu.

Maastrichtská smlouva (1993) rozšířila jeho působnost na více oblastí a zavedla novou proceduru spolurozhodování

Amsterodamská smlouva omezila používání metody spolupráce, kterou většinou nahradilo právě spolurozhodování.

U metody spolupráce mohlo dojít k přehlasování Parlamentu Radou.

Lisabonská smlouva tuto proceduru zrušila.

Spolurozhodování

Jde o metodu, kdy se na rozhodování stejnou mírou podílí Evropský parlament a Rada EU.

Tato procedura byla zavedena Maastrichtskou Smlouvou o Evropské unii (1993), Lisabonská smlouva rozšířila oblast její působnosti a přejmenovala ji na řádný legislativní postup.

Spolurozhodování je dnes nejfrekventovanější procedurou při přijímání evropské legislativy.

Rada a Parlament musí najít společné stanovisko, jinak není akt přijat. Pomoci k dosažení kompromisu má tzv. smírčí (dohodovací) výbor. Parlament se vyslovuje absolutní většinou, Rada zpravidla používá hlasování kvalifikovanou většinou.

Souhlas

Postup souhlasu znamená, že Rada musí před přijetím některých velmi důležitých rozhodnutí získat souhlas Evropského parlamentu.

Postup je stejný jako v případě konzultací s tou výjimkou, že Parlament nemůže návrh změnit: musí je buď přijmout, nebo zamítnout. Přijetí („souhlas“) vyžaduje absolutní většinu odevzdaných hlasů.

Oblasti, v nichž se využívá postup souhlasu: určité úkoly ECB; změna statutů ESCB/ECB; Strukturální fondy a Kohézní fond; jednotný volební systém pro volby do EP; některé mezinárodní dohody; přistoupení nových členských států.

Postupy hlasování

Prostá většina - K přijetí návrhu se Rada musí usnést většinou hlasů svých členů. Každý stát má jeden hlas (používá se většinou u procedurálních otázek).

Jednohlasnost – pro přijetí rozhodnutí je zapotřebí, aby žádná země nebyla proti, jinými slovy jednohlasné rozhodování znamená právo veta. V současnosti se uplatňuje hlavně v otázkách zahraniční politiky, daní, sociálního zabezpečení, společné obrany, jazykových pravidel, policejní spolupráce a oblasti sídel institucí.

Kvalifikovaná většina - Pro přijetí rozhodnutí musí být splněna dvě kritéria: kritérium počtu států a kritérium počtu obyvatel. Kvalifikovaná většina je vymezena nejméně 55 % členy Rady, tvořených nejméně 15 z nich. Tito členové musí představovat nejméně 65 % obyvatelstva Unie.

Ve stanovených případech je většina vymezena jako tzv. superkvalifikovaná - nejméně 72 % členů Rady zastupujících členské státy, které představují nejméně 65 % obyvatelstva.

Blokační menšina musí být tvořena minimálně 4 zeměmi, příp. takovým počtem členů, kteří zastupují nejméně 35 % obyvatelstva zúčastněných členských států plus ještě jeden člen.

Fáze legislativního procesu v EU

zahrnuje prelegislativní fázi v Komisi, zahájení legislativního procesu, první čtení v Evropském parlamentu, první čtení v Radě, druhé čtení v Evropském parlamentu, druhé čtení v Radě, dohodovací výbor a třetí čtení v Evropském parlamentu a Radě a „postlegislativní" vývoj.

V případě směrnic následně začíná běžet tzv. implementační lhůta, která unijní normu provede

Jednotný vnitřní trh EU

forma tzv. společného trhu

vyšší stupeň makroekonomické integrace

uplatňování „čtyř svobod“ (tj. svobody pohybu):

• volný pohyb zboží
• volný pohyb osob (ve společném trhu volný pohyb pouze pracovních sil)
• volný pohyb služeb
• volný pohyb kapitálu

Fáze vytváření jednotného trhu EHS/EU

1. Zóna volného obchodu 1965
2. Celní unie 1968
3. Společný trh

Původní cíl EHS: vytvořit společný trh do 12 až 15 let od vzniku EHS – nebylo splněno – problémy ve světové ekonomice, vznikaly surovinové krize a proces se opozdil asi o 10 let.

Oživena myšlenka společného trhu v polovině 80. let

1986 – jednotný evropský akt – navázal na původní myšlenku vytvořit jednotný trh a aplikoval to na novou situaci, která nastala.

Stanoven datum dokončení vnitřního trhu do 31. 12. 1992, realizace jednotného trhu od 1993

Vymezeny dílčí cíle realizace jednotného trhu

Pilířová struktura jednotného vnitřního trhu

1. Pilíř - Volný pohyb zboží, služeb, osob, kapitálu a poznatků
2. Pilíř - Sbližování národních legislativ s legislativou EU
3. Pilíř - Hospodářská soutěž
4. Pilíř - Jednotný celní sazebník

Volný pohyb zboží, služeb, osob, kapitálu a poznatků

1. Pilíř - Volný pohyb zboží, služeb, osob, kapitálu a poznatků

Základem volného pohybu jak zboží, služeb, osob tak i kapitálu jsou 2 principy:

• Princip stejného zacházení, který zakazuje jakoukoliv diskriminaci. Diskriminací se rozumí rozličné zacházení z důvodu státní příslušnosti, z důvodu místa pobytu a rovnosti pohlaví za stejných okolností.
• Princip vzájemného uznávání, který nárokuje, aby legislativy jednotlivých členských států ES byly rovnocenné co do jejich účinků, tj. výrobky, které odpovídají standardům jednoho členského státu, nemohou být vyloučeny z trhů ostatních členských států, pokud se neukáže, že poškozují zdraví, bezpečnost, prostředí nebo jiné aspekty veřejného zájmu. Při výkonu služeb je základem vzájemné uznávání diplomů.

Volný pohyb zboží

Zrušení cel a poplatků s rovnocenným účinkem, kvantitativních omezení obchodu a opatření, které mají rovnocenný účinek,

Koncept zachování stavu (standstill), na jehož základě členské státy nejsou oprávněny obnovovat tyto instrumenty (tzn. zavádět nové bariéry) mezi sebou navzájem,

Zrušení cel představuje vnitřní záležitost celní unie mezi členskými státy ES vstoupila v platnost 1. 7. 1968, vnější záležitostí celní unie bylo přijetí jednotného celního sazebníku aplikovaného na dovozy z třetích zemí do 31. 12. 1969 (výjimky do 1974),

Dovršení jednotného vnitřního trhu (1992) - byly zrušeny fyzické bariéry (hraniční kontroly a celní formality) a zaveden princip vzájemného uznávání standardů (důsledek rostoucího počtu technických bariér).

Volný pohyb služeb

Svoboda poskytovat služby umožňuje státním příslušníkům nebo podnikům poskytovat služby v jiném členském státě, než je jejich sídlo,

Právo na zakládání podniků zahrnuje možnosti pro samozaměstnavatele a podniky zřizovat živnosti a podniky a provádět činnosti na území jiného členského státu,

Existují určitá omezení, která vylučují služby spojené se státní službou, tj. omezení na poskytování služeb, jež jsou oprávněné z důvodů veřejné politiky, veřejné bezpečnosti a veřejného zdraví.

Volný pohyb osob

Volný pohyb osob v rámci Evropské unie je odvozen od ustanovení o občanství EU, které poskytuje všem občanům Unie právo volně se stěhovat, pobývat na teritoriu členských států a vykonávat své činnosti za stejných podmínek jako státní příslušníci hostitelské země,

Volný pohyb pracovníků, tzn. odbourání jakékoliv diskriminace z důvodů státní příslušnosti mezi pracovníky členských států a s ohledem na zaměstnávání, plat, a ostatní pracovní podmínky i pro osoby hledající zaměstnání.

Volný pohyb kapitálu

Zakazuje veškerá omezení volnému pohybu kapitálu (investic) a plateb (platby za zboží a služby),

členské státy jsou oprávněny přijímat opatření ospravedlnitelná potřebou zabránit porušování své vlastní legislativy, speciálně té, jež se vztahuje na fiskální ustanovení nebo na citlivou kontrolu finančních institucí, tato opatření nesmí být prostředkem svévolné diskriminace nebo skrytého omezování volného pohybu kapitálu a plateb,

kapitálový pohyb je plně liberalizován až od roku 1994, kapitál může bez překážek plynout přes vnitřní hranice EU a hledat nejvýhodnější možnosti svého investování.

Volný pohyb poznatků

Znalostní trojúhelník tvoří dosažená úroveň vzdělání společnosti, výsledky vědeckého výzkumu a rychlost zavádění nových poznatků do praxe, tj. inovace, aktivity, které nová svoboda zahrnuje, se snaží:

• posílit mobilitu vědeckých pracovníků, studentů, akademiků přes hranice členských států;
• přitáhnout do Evropy špičkové vědce z třetích zemí;
• vybudovat moderní vědeckou infrastrukturu zahrnující špičková pracoviště srovnatelná s předními světovými vědeckými centry;
• zajistit transfer vědeckých poznatků do praxe, zejména propojením univerzit s potřebami podnikové sféry;
• zajistit volný přístup ke znalostem a inovacím;
• ochraňovat průmyslové a duševní vlastnictví, zejména také přijetím patentu Společenství.

Sbližování národních legislativ s legislativou EU

2 pilíř - vytváření standardů umožňuje a podporuje jednotný přístup k volnému pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu na teritoriu EU,

Základní principy:

• kdykoliv je to možné, národní legislativy se nebudou harmonizovat (dle metody), ale spíše
• sbližovat tak, že se omezí na základní požadavky, které musí splňovat národní standardy a specifikace,
• pokud základní požadavky jsou splněny, členské státy si musí navzájem uznávat národní standardy a specifikace,
• národní standardy a specifikace jsou postupně nahrazovány evropskými standardy a specifikacemi, které jsou navrženy evropskými standardizačními organizacemi (euronormy).

Hospodářská soutěž

3. pilíř - pomáhá EU přizpůsobit se globálnímu konkurenčnímu prostředí.

Základem politiky hospodářské soutěže jsou pravidla, jež mají 3 hlavní aspekty:

• zákaz tzv. „kartelových dohod“, které mají za cíl vyloučit, omezit nebo zkreslit hospodářskou soutěž v rámci společného trhu,
• zákaz zneužívání dominantního postavení jednoho nebo více podniků na společném trhu,
• zákaz státní podpory, která narušuje hospodářskou soutěž upřednostňováním určitých podniků nebo určitých odvětví výroby

Jednotný celní sazebník

4. pilíř - dokončení celní unie,

Účel: zajištění spravedlivého a rovnocenného obchodování členských států na základě společných obchodních bariér s třetími zeměmi, žádný členský stát nemůže získat konkurenční výhodu přístupu k levnějším surovinám, nemůže profitovat z exportu dováženého zboží z třetích zemí do jiného člensk. státu.

Ekonomické efekty jednotného vnitřního trhu

• Alokační: likvidací bariér dojde k posílení tlaku hospodářské soutěže, v nové alokaci všech zdrojů, v likvidaci neefektivních výrob a rozvoji efektivních (pozitivní dlouhodobé efekty x krátkodobé možné negativní dopady, např. ztráta pracovních příležitostí).
• Akumulační: dopad integrace na akumulaci výrobních faktorů, které se odrazí ve středně a dlouhodobých účincích na růst. Statické efekty z posílení konkurence atd. povedou k růstu výnosů a prostřednictvím vyšších investic podnítí v delším časovém horizontu růst.
• Lokalizační: důsledky integrace trhu na geografickou alokaci zdrojů jak mezi členskými státy, tak i regiony EU mohou být dvojznačné. Hospodářský růst může vést ke sbližování hospodářské úrovně regionů díky vyšší mobilitě zboží, služeb, osob a kapitálu. Zároveň ale může rostoucí specializace zvýšit polarizaci mezi bohatými a chudými státy a regiony – nutnost regionální politiky.

Schengenský prostor

Vznik zakotven v mezistátní smlouvě 14. 5. 1985 (není nadstátní smlouvou, není závazná pro všechny státy EU). Vznikla z iniciativy 5 zemí: Francie, Belgie, Nizozemsko, Lucembursko, SRN. Ratifikace smlouvy parlamenty zúčastněných zemí.

Závazek postupného odstranění kontrol a zavedení svobody pohybu na společných hranicích

19. 6. 1990 prováděcí úmluva o fungování systému

26. 3. 1995 po procesu ratifikace zprovoznění systému

Země schengenského prostoru

1990 Itálie; 1991 Španělsko, Portugalsko; 1992 Řecko; 1995 Rakousko; 1996 Švédsko, Dánsko, Finsko.

Norsko, Island - přidružený status, členové Severské pasové unie

2007 nové členské země kromě Bulharska a Rumunska; 2008 Švýcarsko – není součástí EU, ale je součástí Schengenského prostoru.

Členské země EU záměrně mimo schengenský prostor: Velká Británie a Irsko - zachovaly si hraniční kontroly; umožněno trvale vyjednanou výjimkou; odlišný systém osobních dokladů ve Velké Británii, mezi Irskem a Velkou Británií je obdobný režim hraničního styku jako mezi zeměmi schengenského prostoru

Schengenské acquis

1999 Amsterdamskou smlouvou zaneseno do právního řádu EU,

soubor opatření ke kompenzaci zrušených kontrol na vnitřních hranicích:

• zajištění vnějších hranic EU k zamezení ilegálního přistěhovalectví, pašování drog a jiné nezákonné činnosti,
• harmonizace vízové a azylové politiky členských států,
• ochranná doložka: v případě ohrožení veřejné politiky nebo bezpečnosti je možné dočasné zavedení kontrol na vnitřních hranicích (mezinárodní významné jednání; konání nějakého významného sportovního utkání).

SIS (Schengen Information System)

Monitorování údajů o osobách a předmětech zanesených do databáze v kterékoli členské zemi – propojení počítačových databází (hledání osob).

Zabránění vstupu na území osobě se zákazem v jiné členské zemi,

Zadržení osoby hledané policií v jiném státě,

Vyhoštění osoby platí ve všech zemích Schengenského prostoru.

ČR v schengenském systému

Česká republika přistoupením k EU 1. 5. 2004 se stala členem schengenské dohody, kontroly na hranicích po přechodnou dobu – do 20. 12. 2007,

Od 21.12.2007 ČR součástí schengenského prostoru.

OBCHODNÍ POLITIKA

Představuje soubor zásad, opatření, nástrojů a prostředků, kterými stát (resp. Unie států) ovlivňuje ve vlastním zájmu styky s cizími zeměmi, zejména strukturu, podmínky a objem zahraničního obchodu.

Je v současnosti zakotvena v článcích 206 až 207 SFEU (Lisabonská smlouva)

Jejím cílem je prosazovat zájmy členských států v mezinárodním obchodě, a to prostřednictvím celní unie (od konce 60. let) a jednotného vnitřního trhu (od roku 1993).

Rozhoduje o zásadních opatřeních na ochranu společného trhu a o společné celní politice, uzavírají obchodní dohody s třetími zeměmi, regulují vývozní politiku a vystupují při jednáních s mezinárodními obchodními organizacemi.

Společná obchodní politika se zásadně aplikuje vůči třetím zemím, případně jejich seskupením.

Obchod mezi členskými státy není nadále považován za zahraniční obchod, ale za přesun zboží na rozsáhlém vnitřním trhu.

Hlavní zásady společné obchodní politiky

1. společné zásady pokud jde o úpravy celních sazeb;

2. uzavírání celních a obchodních dohod týkajících se obchodu zbožím a službami;

3. obchodní aspekty duševního vlastnictví;

4. přímé zahraniční investice;

5. sjednocování liberalizačních opatření;

6. vývozní politika a opatření na ochranu obchodu, jako jsou opatření pro případ dumpingu a subvencování.

Jednotný celní sazebník pro dovozy z třetích zemí

I při existenci jednotného celního sazebníku postupuje Unie vůči různým zemím velice diferencovaně, selektivně a převážně velmi vstřícně.

Žádná členská země nemůže tedy samostatně upravovat svůj dovozní a vývozní režim vůči třetím zemím.

Unie nemá žádnou zvláštní politiku na podporu vývozu

Opatření na ochranu obchodu se týká jednak dumpingu (cenové podbízení), jednak subvencovaného vývozu.

Nástroje společné obchodní politiky- defenzivní

Cla - EU chrání určitá odvětví před zahraniční konkurencí nebo naopak podporuje dovoz preferovaných produktů

Kvóty - v obchodě se zeměmi, které nejsou členy Světové obchodní organizace

Dobrovolná exportní omezení - dobrovolný závazek, že vývozce nepřekročí limitované množství výrobků určených do země dovozce.

Antidumpingová opatření - umožňují omezit dovoz zboží v případě, že ho jeho výrobce nabízí za cenu nižší, než je běžná cena těch samých výrobků na jejich domácím trhu, nebo je-li vývoz dotován,

Protisubvenční opatření a ochranná opatření - v případě, že prudce roste dovoz určitých výrobků do EU; dovozce pak musí žádat o vydání licence, která umožňuje podrobně sledovat vývoj dovozu.

Nástroje společné obchodní politiky- ofenzivní

1. nařízení o obchodních bariérách, které umožňuje Komisi podat stížnost vůči třetí zemi, pokud tato nedodržuje své závazky v obchodní oblasti dané v rámci WTO nebo v rámci bilaterální dohody.

2. opatření na dovoz nebo vývoz výrobků do a z EU, a to z politických nebo bezpečnostních důvodů (embargo, bojkot nebo zvláštní režim na vývoz zbraní, jaderného materiálu, některých chemikálií, zboží dvojího užití apod.)

Obchodní vztahy se třetími zeměmi

• Mnohostranná jednání - probíhají zejména na poli Světové obchodní organizace (WTO) nebo Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD).
• Bilaterální a regionální obchodní vztahy - zahrnují otázky společné obchodní politiky s jednotlivými třetími zeměmi, s regiony či regionálními sdruženími, jichž jsou tyto země členy.

Preferenční dohody obsahují výhodnější podmínky pro vzájemnou výměnu zboží, snadnější přístup na trh partnera a větší vlastní otevřenost.

• Dohody o vytvoření celní unie (uzavřena dohoda mezi ES a Andorrou, San Marinem a Tureckem) a dohody o vytvoření zóny volného obchodu (ESVO, Island, Lichtenštejnsko, Norsko a Švýcarsko)
• Dohody o hospodářské spolupráci (země v Africe, Karibiku a Pacifiku)
• Nejchudší země světa spadají pod tzv. všeobecný systém preferencí zavedený v roce 1971. Zboží těchto zemí se dostává na evropské trhy bezcelně

Preferenční dohody

Asociační dohody (dohody o přidružení), Obsahují typicky politické, ekonomické, obchodní a lidskoprávní nebo reformní závazky těchto zemí výměnou za beztarifní přístup na některé z evropských trhů

Dohody o stabilizaci a přidružení, Dohody o partnerství a spolupráci

Nepreferenční zacházení

v režimu doložky nejvyšších výhod uplatňuje Společenství na dovoz ze států patřících mezi nejvyspělejší ekonomiky světa: USA, Austrálie, Kanada, Japonsko, Nový Zéland, Hongkong/ČLR, Taiwan, Korejská republika a Singapur.

Dopravní politika

Cílem dopravní politiky EU je konkurenceschopná, bezpečná a životnímu prostředí šetrná doprava

Dříve společná dopravní politika je po přijetí Lisabonské smlouvy sdílenou pravomocí EU.

Pro rozhodování se používá řádný legislativní postup (spolurozhodovací procedura). Hlasuje se kvalifikovanou většinou.

Dopravní odvětví odpovídá asi 7 % evropského HDP a asi 5 % zaměstnanosti v EU.

Důležité momenty ve vývoji dopravní politiky EU

• 1986: Jednotný evropský akt nahradil nutnost jednomyslného schvalování kvalifikovanou většinou při hlasování o záležitostech letecké a námořní dopravy EU.
• 1992: Maastrichtskou smlouvou byly zřízeny transevropské sítě, do dopravní politiky byly začleněny požadavky na ochranu životního prostředí.
• V roce 1992 tak byly dotvořeny základy společné dopravní politiky.
• 1997: Amsterodamská smlouva přidala do dopravní politiky další opatření na ochranu životního prostředí a Evropskému parlamentu poskytla pravomoc spolurozhodovat s Radou o téměř všech aspektech dopravní politiky.
• 2001: další bílá kniha znamenala jasnější posun směrem k environmentálně odpovědné dopravní politice.
• 2011: bílá kniha „Plán jednotného evropského dopravního prostoru“

Základní opatření dopravní politiky

1. antidiskriminační opatření mezi jednotlivými státy i jednotlivými druhy dopravy;
2. liberalizační opatření, jejichž cílem je vytvořit stejné podmínky pro nabídku dopravních služeb podnikatelskými subjekty v rámci Unie bez ohledu na jejich příslušnost k určitému členskému státu;
3. harmonizační opatření, jejichž cílem je sjednocení dopravních norem, podmínek provozování dopravy, daní a poplatků, norem zatěžování životního prostředí dopravou, bezpečnosti přepravy a práce v dopravě a některých dalších norem regulujících dopravu.

Hlavní úkoly dopravní politiky

• Nové vysokorychlostní tratě nabízejí evropským občanům bezpečný, rychlý, pohodlný a ekologický způsob přepravy.
• Přetížení – týká se silniční i letecké dopravy a ročně stojí EU přibližně 1 % jejího HDP. Objem nákladní i osobní dopravy by se měl v budoucnu ještě zvýšit.
• Závislost na ropě – doprava je sice energeticky stále účinnější, ale přesto z 96 % stále závisí na ropě.
• Emise skleníkových plynů – pokud chceme omezit globální oteplení na pouhé 2o C, musí EU do roku 2050 dosáhnout 60% snížení emisí v dopravě oproti hodnotám z roku 1990.
• Rozvoj infrastruktury – není v EU rovnoměrný. Ve východních zemích Unie například často chybí vysokorychlostní železniční tratě a ostatní železniční sítě jsou většinou ve špatném stavu.
• Hospodářská soutěž – evropské odvětví dopravy čelí rostoucí konkurenci rychle se rozvíjejících trhů v jiných regionech světa.

Stanoviska Rady EU

• společná pravidla pro mezinárodní dopravu do nebo z některého členského státu anebo procházející přes území jednoho nebo několika členských států;
• podmínky, za nichž dopravci, kteří nejsou rezidenty tohoto státu, mohou provozovat dopravu uvnitř tohoto členského státu (tzv. kabotáž);
• opatření ke zlepšení bezpečnosti dopravy;
• veškerá jiná opatření.

Specifické rysy dopravy

• Doprava se rozšiřuje za geografické hranice Společenství a je předmětem mnoha mezinárodních dohod a regulací (např. námořní a letecká).
• Většina druhů dopravy vyžaduje ohromné investice, které jsou z důvodu měnící se poptávky po službách často neproduktivní.
• Existuje velký rozdíl mezi infrastrukturálními potřebami pro různé dopravní prostředky. Železnice a vnitrozemská lodní doprava vyžadují těžkou a speciálně navrženou infrastrukturu využívanou občas omezeným počtem přepravců. Nabídka zde po většinu času převyšuje poptávku. Ostatní infrastruktury jako silnice využívají milióny osob, které přímo nepřispívají na její náklady.
• Některé dopravní prostředky jsou nebo alespoň do poslední doby byly v rukách státu kvůli tomu, že byly zavázány poskytovat služby, které nejsou oprávněny z čistě hospodářských důvodů.
• Konečně všechny formy dopravy zejména veřejná doprava jsou předmětem přísných bezpečnostních požadavků.
• Různé typy doprav různě zatěžují životní prostředí.

Evropská měnová integrace

Teorie optimálních měnových zón

The Theory of Optimum Currency Areas, OCA

V roce 1961 prof. R. Mundell v American Economic Review

„geografickou oblast, která má vysokou míru mobility výrobních faktorů a naopak imobilitu faktorů navenek. Z těchto důvodů se doporučuje mít jednu měnu uvnitř a navenek mít flexibilní kurz, což znamená, že mobilita práce je náhražkou variability měnového kurzu“

McKinnonovo kritérium otevřené ekonomiky

Kenenovo kritérium diverzifikace produkce

T. Bayoumi a B. Eichengreen (1996) konstrukcí Indexu optimální měnové oblasti rozdělili země na vhodné kandidáty, konvergující země a země, pro které přijetí eura není vhodné

Osm kritérií OCA definuje F. P. Mongelli (2002)

Kritérium mobility výrobních faktorů, vysoké otevřenosti ekonomik, diverzifikace produkce, fiskální integrace, pružnosti cen a mezd, integrace finančního trhu, podobného vývoje inflace a politické integrace

Přínosy a náklady vstupu země do měnové unie

aspekty politické

aspekty psychologické

aspekty ekonomické: přínosy

- snižuje transakční náklady finančních (včetně kursových) operací.

- zvyšuje mezinárodní cenovou transparentnost,

- eliminace kurzového rizika a s ní spojené náklady na jeho zajištění,

- pojistka zachování dosaženého stupně ekonomické a politické integrace.

- zavedení jednotné měny mění očekávání a chování domácích ekonomických subjektů.

aspekty ekonomické: náklady

- ztráta měn. kurzu a národních měn jako nástroje vyrovnávající externí cenové a objemové šoky

- ztráta autonomní monetární politiky jednotlivých zemí jako nástroje ovlivňujícího jejich míru inflace a sekundárně i další makroekonomické parametry

Hypotéza endogenity integračních procesů

J. Frankel a A. Rose (1998)

Hypotézu endogenity, podle které „zkoumání historických dat podává zavádějící informace o vhodnosti vstupu ekonomiky do měnové unie, neboť kritéria teorie OCA jsou endogenní“

V případě kvalitativního nebo kvantitativního posunu v ekonomické integraci se očekávané přínosy projeví po určitém čase od rozhodnutí

K naplňování kritérií OCA dochází po vstupu do měnové unie, čili ex-post a to právě díky prohloubení vzájemné integrace zemí

Hypotéza endogenity zahrnuje čtyři oblasti:

• endogenita ekonomické integrace projevující se primárně v cenách a obchodu,
• endogenita symetrie šoků a synchronizace výstupů,
• endogenita flexibility na trhu práce a
• endogenita finanční integrace.

Krugmanova hypotéza

Vyšší otevřenost ekonomiky vede k vyšší míře specializace, ke koncentraci určitého typu výroby v určitém státě nebo regionu, ke snižování strukturální podobnosti a tím k vyšší pravděpodobnosti asymetrických šoků.

Proces evropské měnové integrace

• mezivládní spolupráce v letech 1958 – 1969, kdy byla evropská měnová politika koordinována v rámci fungování tzv. bretton-woodského měnového systému
• Wernerova zpráva (Werner report) z října 1970, jejíž součástí bylo institucionální vymezení kurzového uspořádání, tzv. had v tunelu
• Tunel byl tvořen fluktuačními pásmy evropských měn vůči americkému dolaru (4,5 %). Vedle toho had označoval fluktuační pásma pro křížové kurzy evropských měn (2,25 %).
• Po přechodu dolaru na volné plování v březnu 1973 byl tunel fakticky zrušen
• 1979 Evropský měnový systém EMS (European Monetary System)
• Evropský měnový systém zahrnoval tři základní prvky, kterými byla evropská měnová jednotka ECU (European Currency Unit), mechanismus měnových kurzů ERM a úvěrové nástroje.
• Delorsovy zprávy 1989 - Strategie evropské Hospodářské a měnové unie

Etapy realizace Hospodářské a měnové unie

První etapa 1990

Úplná liberalizace kapitálových obchodů,

Užší spolupráce mezi centrálními bankami,

Volné používání evropské zúčtovací jednotky ECU,

Zlepšení hospodářské konvergence.

Druhá etapa 1994

Založení Evropského měnového institutu zákaz úvěrování veřejného sektoru centrálními bankami,

Užší koordinace měnových politik,

Posílení hospodářské konvergence,

Proces vedoucí k nezávislosti národních centrálních bank,

Třetí etapa 1999

Zavedení eura,

Neodvolatelné stanovení směnných kurzů mezi eurem a národními měnami zemí eurozóny,

Zánik a nahrazení evropské zúčtovací jednotky (ECU) eurem v poměru 1:1,

Provádění jednotné měnové politiky prostřednictvím Evropského systému centrálních bank ESCB

Mechanismu směnných kurzů ERM II

Nabytí účinnosti Paktu stability a růstu a procedury nadměrného deficitu

Maastrichtská kritéria

Kritérium cenové stability- členský stát vykazuje cenovou stabilitu a míru inflace, sledovanou během jednoho roku před šetřením, která nepřekračuje o více než 1,5 procentního bodu míry inflace těch – nejvýše tří – členských států, které dosáhly nejlepších výsledků v oblasti cenové stability. Inflace se měří pomocí harmonizovaného indexu spotřebitelských cen (HICP).

Kritérium dlouhodobých úrokových sazeb - v průběhu jednoho roku před šetřením dlouhodobá nominální úroková sazba členského státu nepřekračovala o více než 2 procentní body úrokovou sazbu těch – nejvýše tří – členských států, které dosáhly nejlepších výsledků v oblasti cenové stability. Úrokové sazby se zjišťují na základě výnosů dlouhodobých státních dluhopisů nebo srovnatelných cenných papírů.

Kritérium stability kurzu měny a účasti v ERM II znamená, že členský stát dodržoval normální rozpětí, která jsou stanovena mechanismem směnných kurzů Evropského měnového systému, bez značného napětí během alespoň dvou posledních let. Zejména by pak země neměla z vlastní iniciativy devalvovat bilaterální směnný kurz domácí měny vůči měně kteréhokoliv jiného členského státu (po zavedení eura vůči euru).

Kritérium veřejného deficitu - poměr plánovaného nebo skutečného schodku veřejných financí k hrubému domácímu produktu v tržních cenách nepřekročí 3 %, kromě případů, kdy buď poměr podstatně klesl, nebo se neustále snižoval, až dosáhl úrovně, která se blíží referenční hodnotě, anebo překročení nad referenční hodnotu bylo pouze výjimečné a dočasné a poměr zůstává blízko k referenční hodnotě.

Kritérium veřejného dluhu - poměr veřejného dluhu k hrubému domácímu produktu nepřekročí 60 %, kromě případů, kdy se poměr dostatečně snižuje a blíží se uspokojivým tempem k referenční hodnotě. Veřejný dluh znamená hrubý úhrn dluhů v nominálních hodnotách na konci roku

Plnění Maastrichtských kritérií Českou republikou

Cenová stabilita

ČR neplní cenovou stabilitu od roku 2018. Důvodem je růst cen energií a potravin a také dlouhotrvající růst české ekonomiky. Zejména převis poptávky nad nabídkou na trhu práce v prostředí kladné mezery výstupu.

Stabilita měnového kurzu

ČR plní kritérium stability měnového kurzu

Není součástí ERM II

Dlouhodobá úroková míra

ČR dlouhodobě plní kritérium dlouhodobé úrokové míry

Vychází z hodnot výnosnosti dluhopisů za uplynulých 10 let

Veřejné finance

ČR dlouhodobě plní kritérium veřejných financí → veřejný dluh je do 60 % HDP

ČR neplnila v posledních 2 letech deficit státního rozpočtu do 3 % HDP

Veřejné finance – státní rozpočet

Hospodaření státního rozpočtu skončilo v roce 2021 schodkem 419,7 mld. Kč

Deficit hospodaření státního rozpočtu se v roce 2021 prohloubil o 52,2 mld. Kč

Druhý rok COVID-19 → nižší ekonomický výkon

Rozpočet EU

- tři funkce, které by měl plnit rozpočet (Musgraveova teorie)

• Redistribuce – mezi sáty, regiony, jednotlivci
• Stabilizace – ochrana federace proti externím šokům
• Alokace – široké spektrum politik zajišťovaných centrem

Rozpočet EU se horizontálně člení do osmi institucionálních sekcí:

Sekce I: Evropský parlament

Sekce II: Rada EU

Sekce III: Evropská komise

Sekce IV: Evropský soudní dvůr

Sekce V: Evropský účetní dvůr

Sekce VI: Hospodářský a sociální výbor

Sekce VII: Výbor regionů

Sekce VIII: Evropský ombudsman a Evropský úřad pro dohled nad ochranou dat

Zákon č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, zejména § 37

Zásady rozpočtu EU

1. zásada jednotnosti a správnosti rozpočtu

2. zásada ročního rozpočtu

3. zásada vyrovnanosti

◦ příjmy a výdaje rozpočtu EU musí být vždy vyrovnané, přebytek (je převeden do dalšího finančního období), deficit (v následujícím roce je započítán do výdajů rozpočtu)

4. zásada zúčtovací jednotky

◦ rozpočet se sestavuje, plní i vyúčtovává v eurech;

5. zásada obecnosti

◦ celkové příjmy musí pokrývat celkové položky na platby. Až na výjimky uvedené ve finančním nařízení se všechny příjmy a výdaje vykazují v plné výši bez jakýchkoli vzájemných zápočtů;

6. zásada specifikace

◦ výdaje rozpočtu jsou přiřazeny do jednotlivých hlav a kapitol;

7. zásada řádného řízení

◦ použití položek rozpočtu musí být v souladu se zásadami hospodárnosti, účinnosti a efektivity;

8. zásada transparentnosti

Příjmy do rozpočtu EU

tradiční vlastní zdroje

◦ zemědělské dávky (tj. cla uvalená na dovoz zemědělských produktů)

◦ dávky z cukru a izoglukózy

◦ cla z obchodu se třetími zeměmi vybraná podle společného celního tarifu

podíl na dani z přidané hodnoty (DPH)

podíl z hrubého národního důchodu (HND) členských států

Ostatní (poplatky vztahující se k fungování Evropského hospodářského prostoru, poplatky za administrativní činnost institucí, daně z příjmu zaměstnanců institucí ES, pokuty, přebytek rozpočtu z předchozího roku atd.)

Výdaje z rozpočtu EU

Roční výdaje společného rozpočtu Evropské unie nesmí přesáhnout stropy daného víceletého rozpočtu pro jednotlivé roky a nesmí překročit limit vlastních zdrojů.

Jsou rozděleny do širších kategorií, tzv. okruhů, a jsou odrazem aktuálních výzev a priorit, které si Unie v daném období stanovila.

O výdajích rozpočtu rozhodují Rada EU a Evropský parlament (na základě návrhu Evropské komise).

Výdaje ročního rozpočtu jsou stanoveny víceletým finančním rámcem

• Okruh 1 – Jednotný trh, inovace a digitální agenda

• Okruh 2 – Soudržnost, odolnost a hodnoty

• Okruh 3 – Přírodní zdroje a životní prostřední

• Okruh 4 – Migrace a správa hranic

• Okruh 5 – Bezpečnost a obrana

• Okruh 6 – Sousedství a svět

• Okruh 7 – Evropská veřejná správa