Sociální psychologie

Sociální psychologie

• Sociální psychologie: zabývá se člověkem v sociálních souvislostech jeho života, zejména zkoumáním, jak tyto sociální souvislosti života působí na jeho osobnost (vlastnosti, charakteristiky, životní postoj), vývoj a rozvoj, chování a jednání, výkony, sounáležitost s druhými.

• Sociální psychologie (Myers): vědecké studium toho, jak lidé přemýšlejí o jiných lidech, jak je ovlivňují a jaký k nim mají vztah.

• Sociální psychologie studuje postoje, přesvědčení, přizpůsobivost a nezávislost, lásku a nenávist.

Sociální percepce

• Sociální percepce znamená vnímání druhého, poznávání člověka člověkem

• Výrazně zde vystupují dvě roviny: co a jak vnímám o sobě sám a jak vnímám druhé

• Někteří autoři nahrazují sociální percepci pojmem sociální kognice

• = způsob, jakým si kudí vytvářejí dojem o ostatních lidech

• chyby v sociální percepci

  • Haló efekt: 

    • Tendence neodůvodněně zobecnit první dojem na další vlastnosti osoby.

  • Implicitní teorie osobnosti

    • Předpoklady o dalších vlastnostech osoby na základě pozorovaného rysu.

  • projekce

    • očekáváme, že druhý člověk má podobné motivy, zájmy a názory jako my

  • Sebenaplňující předpovědi

    • situace, kdy očekávání člověka o chování nebo výsledcích vedou k akcím, které tyto očekávané výsledky skutečně způsobí

  • Stereotyp

    • zjednodušený a zobecněný názor na skupinu lidí, který nemusí odpovídat realitě a může ovlivnit způsob, jakým vnímáme a hodnotíme jednotlivce z této skupin

  • Atribuce 

    • proces, při kterém lidé přisuzují příčiny chování sobě nebo ostatním. 

    • Chyby v atribuci mohou nastat, když lidé nesprávně připisují chování vnitřním (dispozičním) nebo vnějším (situačním) faktorům

      • Základní atribuční chyba je tendence lidí přeceňovat osobní vlastnosti a podceňovat vliv situace při vysvětlování chování ostatních

Vlastní já a vnímání

• Vlastní vnímání je proces, kdy jedinci interpretují své vlastní chování a na základě toho formují své postoje a sebepojetí

Sebepojetí

• Je to vlastní představa o tom, kdo jsem, vnímání sebe sama, úvahy o vlastních silných a slabých stránkách

• zdroje sebepojetí:

  •  a) jak vás vidí druzí - jde o tzv. zrcadlový obraz já - jde o to, jak nás posuzují nejdůležitější osoby v našem životě

  • b)srovnání s ostatními 

  • c)kulturní vlivy

  • d) interpretace a hodnocení vlastní osoby

Sebeuvědomění

• schopnost člověka sebepozorování a uvědomění si sebe sama jako individua odděleného od ostatních lidí a od prostředí

• pomáhá  jedinci pochopit, jak jeho vnitřní stav ovlivňuje jeho interakce s osobním světem

model “okenní tabule” sebeuvědomění

• vytvořili psychologové Joseph Luft a Harrington Ingham.

•  je známý také jako Johariho okno

• rozděluje sebeuvědomění do čtyř kvadrantů:

1. otevřené já - 

   1. představuje všechny informace, chování, postoje a názory, které o sobě máme a které mají ostatní o nás, mimo jiné to je jméno, barva pleti, pohlaví, věk, náboženství a politické přesvědčení

2. slepé já

   1.  vědomosti, které o nás mají druzí, ale které nám chybějí

3. neznámé já 

   1. představuje ty části vašeho já, které neznáte ani vy, ani nikdo jiný, jsou to informace ukryty hluboko ve vašem povědomí,

4. skryté já

   1. vše, co o sobě víte, ale skrýváte před ostatními, tato „okenní tabule“ obsahuje všechna vaše úspěšně skrývaná tajemství,

Růst sebeuvědomění

• naslouchejte druhým

• zvětšujte otevřené já

• hledejte informace o sobě 

• veďte dialog sami se sebou

Sebeúcta

• je to hodnota, kterou přisuzujeme sami sobě

  • pocit, jak si čověk cení sám sebe (pokud mám vysokou sebeúctu, cítím se dobře ohledně toho kým jsem, pokud nízkou cítím se špatně a méně důležitý)

• za pojmem sebeúcty se skrývá základní myšlenka: pokud budete mít dobré mínění sami o sobě a o tom, co dovedete, budete vše dělat lépe

Sebeodhalení

• sebeodhalení je typ komunikace, při níž o sobě prozrazujeme informace, které obvykle skrýváte

• Faktory ovlivňující sebeodhalení:

  • vliv osobnosti

  • působení kultury

  • vliv pohlaví

• Výhody a nevýhody sebeodhalení

Vnímání 

•  = je to proces, jakým se díváte na svět

• umožňuje nám vnímat předměty, události, jevy prostřednictvím našich smyslů: zrak, sluch, čich, chuť, hmat 

• Fáze vnímání

  1. Přijímání smyslových vjemů

  2. Třídění vjemů

  3.  Interpretace a vyhodnocení vjemů

  4. 4. Ukládání vjemů do paměti

  5. 5. Vyvolání vjemů z paměti (vzpomínky)

1. Přijímání smyslových vjemů (např. poslech hudby)

   1.  zahrnuje selektivní pozornost a expozici

      1. selektivní expozice znamená, že máme sklon vystavovat se působení informací, které pomohou našim cílům nebo pro nás budou nějak uspokojivé,

2. Třídění vjemů - třídíme informace přijaté svými smysly, děje se to třemi zajímavými způsoby:

   1.  podle principů

   2. podle schémat

   3. podle scénářů

3. Interpretace a vyhodnocení vjemů

• interpretace jakož i vyhodnocení představují nevyhnutelně subjektivní krok, ovlivněný našimi zkušenostmi, potřebami, přáními, hodnotami, očekáváními, fyzickým i emocionálním stavem, pohlavím

4. Ukládání vjemů do paměti

5. Vyvolání vjemů z paměti (vzpomínky)

Komunikace

• komunikace je definována stovkami definicí, nejdůležitější charakteristiky je možno shrnout do těchto základních bodů:

  • : komunikace je nezbytná k efektivnímu sebevyjádření

  • : komunikace je přenosem a výměnou informací v mluvené, psané, obrazové nebo činnostní formě, která se realizuje mezi lidmi, což se projevuje nějakým účinkem

  • : komunikace je výměnou významů mezi lidmi použitím běžného systému symbolů

  • : komunikace je prostředkem pro vytváření a ovlivňování vztahů

• Komunikační dovednosti

•  mezi základní komunikační dovednosti, které lze získat studiem interpersonální komunikace patří:

  • : dovednost prezentovat sebe sama

  • : dovednost vztahová

  • : dovednost komunikovat v malé skupině a vůdcovská dovednost 

  • : dovednost prezentace

  • : mediální gramotnost 

• Formy mezilidské komunikace:

1. Intrapersonální komunikace – komunikace, kterou vedeme sami se sebou. Sami se sebou hovoříme, sami se o sobě něco dovídáme a sami sebe soudíme,

2. Interpersonální komunikace – interakce s osobou, s níž máme nějaký druh vztahu

3. Rozhovor - komunikace formou otázek a odpovědí. Jeho prostřednictvím se dovídáme něco o sobě, druhých.

4. Komunikace v malé skupině – 5 až 10 lidí, slouží vztahovým potřebám, jako je potřeba společenského styku, náklonnosti nebo podpory a úkolovým potřebám

5. Veřejná komunikace – komunikace mezi mluvčím (řečníkem) a posluchači, kterých může být různý počet, od několika lidí přes stovky až po tisíce

6. Počítačem zprostředkovaná komunikace – jde o interpersonální komunikaci probíhající prostřednictvím počítačového spojení

7. Masová komunikace – vychází z jednoho zdroje a je určena mnoho příjemců. Kteří mohou být rozptýleni po celém světě.

• Funkce komunikace:

1. Informativní – předávání informací, faktů, dat

2. Instruktivní – jde o funkci informační, ale s přídavkem vysvětlení významu, popisu, postupu, organizace

3. Přesvědčovací – záměr je změnit názor druhého člověka – racionální, emocionální přesvědčení

4. Funkce posilující a motivující – jde o posilování určitých pocitů sebevědomí, vlastní potřebnosti, o posilování vztahu k něčemu

5. Zábavná – jde o to se pobavit, rozesmát, vyplnit čas komunikováním

6. Funkce vzdělávací a výchovná

7. Funkce socializační a společensky integrující – vytváření vztahů. Sbližování, navozování kontaktů

8. Funkce osobní identity – na úrovni osobnosti, pro JÁ je komunikace velmi důležitou aktivitou, zodpovídáme si otázky typu kdo jsem, kam směřuji, v co věřím..

Měkké dovednosti  

• známé také jako “soft skills”, jsou osobní atributy, které umožňují jedinci efektivně a harmonicky interagovat s ostatními lidmi

• Patří sem:

1. Komunikační dovednosti

2. Zdravé sebevědomí

3. Schopnost vcítit se

4. Schopnost týmové spolupráce

5. Schopnost přijímat kritiku a účinně kritizovat

6. Analytické myšlení

7. Důvěryhodnost

8. Disciplína, l sebeovládání

9. Zvídavost

10.  Schopnost zvládat konflikty

 11.Schopnost prosadit se

Tvrdé dovednosti

• vztahují se k vědomostem a odborným dovednostem jedince

Tvrdé vs měkké dovednosti

• tvrdé dovednosti jsou měřitelné a obvykle získané formálním vzděláním a tréninkovými programy

• měkké dovednosti jsou více spojené s emocionální inteligencí a jsou obtížněji získatelné formálním tréninkem

Socializace

• Socializace je široký pojem pro celkový proces, v jehož rámci individuum vyvíjí jemu vlastní sociálně relevantní schémata chování a prožívání prostřednictvím aktivní interakce s druhými lidmi

• Výsledkem socializace je sociální zkušenost= sociální učení

• Produktem socializace je tedy osvojení určitých sociálních rolí=

• Prostředky socializace: společenské instituce, včetně rodiny a dále různé způsoby učení

• Produktem socializace jsou instrumentální vzorce chování-účelové způsoby získávání odměn a vyhýbání se trestům

• Jsou produktem učení na základě klasického podmiňování (učení se signálům) a na základě operantního podmiňování (učení se důsledkům vlastního chování)

• Socializace se realizuje prostřednictvím pasivního i aktivního sociálního učení

• Existují různá vymezení fází socializace:

• Ondrejkovič uvádí tři fáze socializace:

1. Socializace a začínající individualizace

2. Individualizace a personalizace

3. Enkulturalizace a societizace

• enkulturace je vědomé nebo nevědomé vrůstání do vlastní kultury

• Podle Havlíka můžeme vnímat průběh socializace jako čtyři fáze životní dráhy:

  • 1. dětství- období, kdy jedinec je problémem pro své okolí, je závislý na rodičích, rané dětství, předškolní věk, školní věk

  • 2. mládí – období, kdy „Já“ se stává problémem samo pro sebe

    • - puberta: období biol. Dospívání, hledání vztahu k opačnému pohlaví, potřeba odpoutat se od rodiny a její kontroly, řešení problému sociální identity

    • - mládí: stávání se dospělým, nové role, práva a povinnosti, krize 

  • 3. dospělost- období, kdy jiní jsou problémem pro mě

    • Ranná dospělost- nástup do 1. zaměstnání, narození1. dítěte, změna životního stylu i mezi manželi

    • Druhá a třetí etapa dospělosti – změny v oblasti povolání, u žen konflikt rolí-matka, zaměstnanec, osamostatňování dětí, aj.

  • 4. stáří – období, kdy se „já“ stává problémem pro ostatní – ukončení profesních, pracovních aktivit a odchod do důchodů, péče o vnuky, hlavním zájmem je zabezpečení a klidné stáří

• Sociální pozice 

• místo, které jedinec zaujímá v sociální struktuře nebo skupině. 

  • Je to konkrétní místo ve společnosti, které je definováno určitými právy, povinnostmi a očekávaným chováním. 

  • Sociální pozice může být vrozená (například rodinné postavení) nebo získaná (například profesní titul).

• Sociální status 

• je hodnota a prestiž spojená s danou sociální pozicí. 

• Status je širší pojem, který zahrnuje všechny sociální pozice, které jedinec zaujímá, a také hodnocení těchto pozic ostatními členy společnosti

• Sociální role 

• určitý způsob chování a vystupování dané osobnosti očekávaný v určité sociální pozici

sociální učení

• proces, při kterém si jedinec osvojuje způsoby a vzory chování, které jsou v dané společnosti nebo skupině považovány za žádoucí. 

• Tento proces je často spojován s pojmem socializace a zahrnuje osvojování sociálních rolí, postojů, hodnot a ideálů. 

• Sociální učení může probíhat prostřednictvím různých forem, jako je například sociální posilování, nápodoba, identifikace, anticipace, asociace a observační učení

• Základní produkty sociálního učení jsou tyto způsobilosti:

  • systém kulturních návyků (hygienických, sebeobslužných, slušného chování)

  • role svého pohlaví a věku

  • orientace v hodnotách daného kulturního prostředí

  • mluvená řeč

  • Sebeovládání

• Základní formy sociálního učení:

1. přímé posilování učení odměnou a trestem. Žádoucí a odměněné chování je fixováno, nežádoucí chování je trestem potlačováno

2. Napodobování (imitace)jiného člověka, kterého si jedinec váží

3. Identifikace, tj. převzetí všech pozorovatelných způsobů chování referenční osoby, kterou si jedinec zvolil jako model

• Existuje mnoho teorií sociálního učení např:

  • Teorie Neala E. Millera a Johna Dollarda: 

    • Tato teorie považuje sociální učení za proces imitace, kde jedinci napodobují chování, které vidí u jiných, zejména pokud je toto chování odměněno.

  • Teorie sociálního učení Juliana Rottera: 

    • Rotter vnímá sociální učení jako interakci s okolím. 

    • Podle něj jsou naše rozhodnutí o chování ovlivněna našimi očekáváními výsledků a hodnotou těchto výsledků pro nás.

  • Teorie Roberta Searse: 

    • Sears kombinuje sociální učení s psychoanalýzou, zdůrazňuje vliv rodičů a fyzického zrání na vývoj osobnosti a sociální chování.

  • Teorie sociálního učení Alberta Bandury: 

    • Bandura je známý svou teorií učení napodobováním, která zahrnuje koncepty jako jsou pozorování, imitace a modelování. 

    • Bandura také zdůrazňuje význam sebeúčinnosti a minulých zkušeností v procesu učení.

Sociální skupiny

• sdružení lidí (2 a více osoby) mezi nimiž se vytvořily vzájemné vztahy

• Členy skupiny spojuje: vzájemná komunikace, normy, vzájemné očekávání a společně vykonávaná činnost

• Třídění sociálních skupin: malé, velké, primární, sekundární, formální, neformální

  • Malé a velké skupiny: 

    • Malé skupiny jsou charakterizovány osobními vztahy a přímou komunikací mezi členy. 

    • Velké skupiny, jako jsou národy nebo obyvatelé města, spojuje spíše formální vztahy a členové se osobně neznají1.

  • Primární a sekundární skupiny: 

    • Primární skupiny jsou základní sociální skupiny, jako je rodina, kde jsou vztahy intimní a osobní. 

    • Sekundární skupiny jsou větší a méně osobní, například školy nebo pracoviště1.

  • Formální a neformální skupiny:

    •  Formální skupiny mají jasně definované struktury, role a očekávání, jako jsou organizace nebo instituce. 

    • Neformální skupiny jsou spontánní a založené na osobních vztazích, jako jsou přátelé nebo hobby skupiny1.

• Sociální klima

• Sociální klima je jakási "nálada" nebo atmosféra ve skupině lidí. 

• Může to být ve třídě, v práci nebo v rodině

•  Když je sociální klima dobré, lidé se cítí šťastní, jsou ochotní spolupracovat a věci jdou hladce. 

• Když je špatné, může to způsobit napětí, nespokojenost a problémy.

•  Je to důležité, protože to ovlivňuje, jak se lidé chovají a jak se cítí ve svém sociálním prostředí.

Učení

•  proces, kdy si organismus osvojuje individuální zkušenost

• učení může být:

  •  přímé – intencionální, záměrné

  • nepřímé, neúmyslné, funkcionální

• Je možno rozlišovat tyto druhy učení:

1. podmiňování

2. percepčně-motorické učení

3. verbální učení

4. pojmové učení

5. učení řešením problému

• Podmiňování

• podstatou tohoto učení je vytváření dočasných nervových spojů. 

• Podmiňování se obvykle dělí na:

  • klasické (pavlovské)

  • instrumentální (skinnerovské).

Klasické

• Učíme se spojovat dvě věci dohromady. Například, pes slyší zvonek a ví, že dostane jídlo, tak začne slintat, když uslyší zvonek, i když tam jídlo není.

• když se něco naučíme pomocí klasického podmiňování, je to proto, že jsme si vytvořili spojení mezi dvěma věcmi.

Instrumentální (operační)

• Učíme se na základě toho, co se stane po našem chování. Pokud dostaneme odměnu, pravděpodobně to uděláme znovu. Pokud dostaneme trest, pravděpodobně to příště neuděláme.

• Když se něco naučíme pomocí operačního podmiňování, je to proto, že jsme si všimli, co se stane po tom, co něco uděláme.

• je důležitou složkou dětského učení, příkladem může být osvojování prvních slov u dítěte, při správném vyslovení je dítě odměňováno úsměvem od matky, pohlazením, apod.

• Percepčně motorické učení

  • jde o učení, v jehož průběhu si osvojujeme návyky a dovednosti, např.psaní

• Verbální učení

• Pojmové (myšlenkové)učení

  • Jde o osvojování si odpovědí na podněty, které při odlišnosti vykazují některé společné rysy

• Učení řešením problémů

• -nejsložitější druh učení, jde o samostatné odhalování vztahů mezi předměty nebo pojmy, resp. zjištění určitého principu nebo pravidla, podle něhož jsou tyto předměty celistvě uspořádány

• Sociální učení

• -jak se chovat sociálně pozitivním způsobem

Sociální zralost

• Jedná se o schopnost jedince efektivně interagovat ve společnosti, respektovat její normy a hodnoty, a projevovat vhodné chování v různých sociálních situacích

• jádrem zralé osobnosti je stát na vlastních nohou a neklást na druhé lidi příliš velké břímě z vlastních problémů

Periodizace psychosociálního vývoje dle Erika H. Eriksona

• vychází z toho, že jedinec pro svůj vývoj potřebuje na každé vývojové úrovni vyřešit nějaký konflikt, kdy krize= zlom a přechod k jiné kvalitě, podaří-li se to jedinci, postupuje do vyšší vývojové fáze

• Lidský život dělí do 8 věkových skupin:

1. Nejútlejší období. 

   1. Pocit základní důvěry kontra pocit nejistoty, záleží na péči o dítě, vztahy k mateřské osobě. Vytváří se „bazální životní strategie

2. Etapa zvládnutí pocitů autonomie (mezi 1.a druhým rokem) a pocitů studu ze závislosti.

   1. Jde o období, kdy se dítě začíná stavět na nohy. Pokud toto období nezvládne, může vést k pasivitě, snížení sebedůvěry.

3. Řešení konfliktu mezi vlastní iniciativou a pocitem viny. 

   1. Pocit viny nad zamyšlenými a uskutečněnými cíli. Vyvíjí se též svědomí, jde též o období vzdoru.

4. Věk latence. 

   1. Dítě řeší konflikt pocit vlastní snaživosti v práci (činnost) a na druhé straně pocit ohrožující méněcennosti. Jde o období před vstupem do školy. Jedinec potřebuje podat určitý výkon, nestačí si jen hrát. Negativní reakce je přijmutí pasivně obranné reakce.

5. Období puberty. 

   1. Jde o hledání vlastní identity kontra ohrožující pocity nejistoty vlastní role ve společnosti. Záleží na temperamentu jedince, rodině. Sebeúcta je labilní, zranitelná, je třeba komunikace.

6. Stádium mladé dospělosti –

   1.  konflikt intimity s pocitem izolace. Je důležité prožít nějaký vztah, pocit nejistoty a méněcennosti se posiluje při nezdarech ve vztazích. Kompenzují se agresivitou, lepším výkonem, apod.

7. Období dospělosti 

   1. jedinec má naplnit pocit generativity oproti pocitu stagnace

8. Pozdní dospělost 

   1. osobní integrita kontra strach ze smrti, jedinec přijímá vlastní životní běh, jako něco co muselo být a nebylo možno se tomu vyhnout.

Sociální postoje

• jsou chápány jako „individuální mentální proces určující odpovědi jedince v sociální realitě, která ho obklopuje“

• Je určován dvěma charakteristikami: vztahem k objektu a psychologickým prožíváním jeho významu

• Rozlišujeme postoje centrální (rodina, děti, zaměstnání) a okrajové (zahraniční politika státu, aj.)

• Funkce postojů:

  • :instrumentální – projevují se preferencí postojů spojených s odměnami a odporují těm, po nichž následovaly tresty (např. na úřadě se chováme tak, abychom dosáhli cíle)

  • :kognitivní –předpokládá, že jedinec vyvine úsilí, aby pronikl do smyslu dění a porozuměl tomuto dění. Vše, s čím se setkáváme, se dá klasifikovat

  • :hodnotově expresivní – pomáhá jedinci najít uspokojení v postojích, které mu pomohly dát dostatek prostoru pro sebevyjádření

  • :egodefenzivní – ochrana před nepříjemným pocitem. Postoje mají vylepšit sebevědomí (po nevěře se např. chovám jinak, změním k ní postoj, pomůže mi to)

• Struktura postojů

  • v každém postoji rozlišujeme tři složky: 

1. Kognitivní - poznávací , vyjadřuje mínění jedince o určitém objektu a způsob, kterým je tento objekt vnímán

2. Afektivní složka – zahrnuje emoce ve vztahu k objektu postoje

3. Konativní (behaviorální)- zahrnuje pohotovost k jednání souvisejícím s daným postojem

• trsy postojů 

  • = skupiny názorů, které má člověk a které jsou nějakým způsobem spojené. 

  • Když někdo věří v jednu věc, často to souvisí s jeho dalšími názory. 

  • Například, když někdo rád chrání přírodu, pravděpodobně bude také podporovat recyklaci a používání zelené energie. Tyto názory dohromady tvoří trs postojů.

• Vytváření postojů:

  • Postoje se formují během socializace, což je proces, kdy se učíme a přejímáme společenské normy.

  • Potřeby jsou klíčové; kladné postoje se vážou k věcem, které nám pomáhají potřeby splnit, zatímco záporné k těm, které nám v tom brání.

  • Sociální skupiny mají vliv na naše postoje; můžeme cítit tlak, abychom se přizpůsobili skupinovým názorům.

• Měnění postojů:

  • Lidé mají tendenci vnímat informace selektivně (percepční obrana), což znamená, že si všímáme toho, co chceme slyšet.

  • Kognitivní rovnováha je stav, kdy jsou naše postoje v souladu s našimi ostatními názory a přesvědčeními.

  • Kognitivní disonance je nepříjemný pocit, který zažíváme, když se naše postoje neshodují s novými informacemi nebo s jinými postoji.

  • Změna postojů může nastat, když přehodnotíme informace (např. kuřák, který se dozví o škodlivosti kouření, může přestat kouřit).

• Teorie kognitivní disonance 

  • naznačuje, že lidé se snaží snížit tento disonantní pocit tím, že změní své postoje nebo přijmou nové informace, které jsou v souladu s jejich stávajícími názory. Postoje se také mohou měnit na základě osobních zkušeností nebo emočních reakcí na nové situace.

Osobní vztahy a pro-sociální chování

• Osobní vztahy: Ne všechny blízké vztahy jsou automaticky dobré. Blízkost vztahu často znamená, že lidé jsou na sobě vzájemně závislí, což může přinášet jak pozitiva, tak negativa. “Zisk” v tomto kontextu znamená pocit uspokojení a pozitivních emocí, zatímco “cena” odkazuje na úsilí potřebné k odstranění negativních emocí ve vztahu.

• Intimita: Je klíčová pro zdravý emoční a osobnostní vývoj a zahrnuje pocit blízkosti, podporu a starostlivost.

• Vlastnosti v mezilidském kontaktu:

  1. Afiliance: Vyjadřuje lidskou potřebu navazovat pozitivní vztahy, jako je přátelství nebo láska. Někdy může člověk mít mnoho známých, ale přesto necítí emocionální uspokojení.

  2. Atraktivita: Odkazuje na to, jak jsou lidé přitahováni k sobě. Může být založena na fyzickém vzhledu nebo osobních vlastnostech, jako jsou postoje nebo socioekonomický status.

  3. Láska: Má různé dimenze, jako je intimita, vášeň a závazek, které se mohou vyvíjet různými způsoby v čase. Existují různé typy lásky, jako je hravá láska (ludus), kamarádská láska (storge), racionální výběr partnera (pragma) a altruistická láska (agapé).

  4. Agresivita: Tendence útočit na jiné osoby nebo okolí, která může zahrnovat fyzické poškození, poškození majetku nebo psychologické zraňování.

Prosociální chování

• Jde o chování, které se vyznačuje skutky a činy vykonanými ve prospěch jiného bez očekávání odměny

• Patří sem reciprocita, sociální odpovědnost, empatie

• Prosociální chování ovlivňují: osobnostní vlastnosti, aktuální emoční stav, kompetence zasahujícího, počet přítomných

• Charakteristiky zdravé komunikace:

  • 1.Bezprostřednost reakce

  • 2.Kognitivní přizpůsobování - neznamená názorovou nepevnost, jde o biologické a sociální přizpůsobování měnícím se podmínkám života

  • 3.Zájem o druhého- nejde jen o zájem o sdělení informací, ale o komunikačního partnera ve vztahové rovině

  • 4.reciprocita- potřeba vyjádřit se stejnou měrou

  • 5.Humor 

  • 6.Podpora vývoje a flexibility-“otevřenost“, možnost navázat na přerušený hovor…

  • 7.Konzistence interakcí- nevybočovat z daného pojetí, dodržovat směr

  • 8.Pozitivní komunikace-“přeznačkování“-každý výrok sformulovaný v záporu lze přeformulovat…

• Kritéria psychického zdraví:

  • Zájem o sebe

  • Sociální zájem

  • Autoregulace

  • Vysoká frustrační tolerance

  • -flexibilita (myšlení se nebrání změnám)

  • -akceptace nejistoty

  • -alespoň jedna tvořivá činnost

  • -vědeckost myšlení-rozumnost-jedinec zvažuje cíl, důsledky

  • -sebeakceptování

  • -ochota riskovat

  • -dlouhodobě zaměřené potěšení

  • -realismus-neutopické myšlení

  • -zodpovědnost za vlastní případné poruchy

Emoce: 

• prožívání subjektivního stavu a vztahu k působícím podnětům

• vyjadřují zvláštní způsob prožívání, provázený nezřídka i tělesnými změnami

• Základní znaky citů:

1. protikladnost – ambivalence, převážná většina citů má svůj protiklad, láska-nenávist, radost-žal…př. Člověk má rád lyžování, ale bojí se úrazu

2. aktuálnost citů-neopakovatelnost jednou prožitého citu v téže podobě

3. Pestrost časového trvání-některé city trvají krátce: úlev, údiv. Jiné trvají léta: manželská láska, aj.

4. Nakažlivost citů-mohou se přenášet z jednoho člověka na druhého

• V emocích rozlišujeme 3 roviny: 

1. : rovina prožitková-libost, nelibost

2. : fyziologická reakce- projevuje se mírou aktivace-připravenosti reagovat

3. : vnější projevy emocí- chování

• Funkce emocí

• původní funkcí emocí je hodnocení podnětů či situací v nichž se jedinec nachází, přičemž kritériem tohoto hodnocení je biologická účelnost, proto jsou emoce vybaveny zážitky příjemného či nepříjemného, které signalizují biologickou prospěšnost či škodlivost podnětů

• s uvedenou funkcí emocí souvisí, že 

1. emoce jako složka zpevňování (příjemné odměny a nepříjemné tresty) jsou základním činitelem učení

2. Emoce vytvářejí podstatu motivace, jíž oje příjemná apetence a nepříjemná averze

3. Emoce jsou v úzkém funkčním spojení s aktivací organismu (snížení krvácivosti při předznamenávající možnosti zranění

• Formy emocí:

1. pocity- jednoduché emocionální fenomény spojené se stavy jako je hlad, únava, atd.

2. nálady- setrvávající emocionální stavy, které podbarvují celkové prožívání a mají dimenzi euforie, deprese. Nepřiměřené kolísání nálad je příznakem citové lability

3. afekty-emoce s vysokým stupněm vzrušení (zuřivost, žal), projevují se charakteristickým mimickým výrazem

4. citové vztahy- komplexní a více či méně dlouho setrvávající citové stavy, charakteristické zejména pro sociální vztahy (láska, nenávist), které mohou měnit svoji strukturu, ale ponechávají si podstatnou charakteristiku (v průběhu erotické lásky může subjekt vůči svému objektu prožívat pocit zklamání, nedůvěry, aniž by ho přestal mít rád

5. vášně-citové vztahy afektivní povahy, jejíž předmětem mohou být lidé, ale i určité činnosti (hráčská vášeň) nebo ideje(vášnivý anarchista), vyznačují se sníženou sebekontrolou

6. vyšší city-vzniklé v kulturních podmínkách vývoje, vyjadřují vztah jedince k základním kulturním hodnotám: etické city (hodnota dobra), estetické city(hodnota krásy) a intelektuální city(hodnota pravdy)  

• Vzrušení: 

  • projevuje se zvýšením svalového napětí,celkový motorický neklid, zvýšení intel.procesů, rychlejší průběh asociací, rychlejší myšlení, vysoká úroveň vzrušení ale výkon narušuje

•  empatie

  • vcítění se do psychického stavu jiného člověka

• Emoční inteligence

  • lidská schopnost zacházet s emocemi, empatií a spolupracovat se svým sociálním okolím, poznávat emoce druhých, sebemotivace, zvládání sociálních vztahů

Robert Plutchik představil teorii, která popisuje, jak se emocionální reakce a chování vyvíjejí jako odpověď na podněty, které hodnotíme jako pozitivní nebo negativní. Podle jeho teorie:

• Pozitivní hodnocení podnětu vede k přiblížení se, což může zahrnovat:

  • Explodování (očekávání, naděje) - když se těšíme na něco dobrého, co má přijít.

  • Orientování se (překvapení) - když jsme zvědaví nebo nás něco nového zaujme.

  • Připojení se (důvěryplné akceptování) - když se cítíme bezpečně a přijímáme druhé.

  • Párování (radost, vzrušení) - když prožíváme štěstí nebo jsme nadšení z nějaké události.

• Negativní hodnocení podnětu vede k vzdálení se, což může zahrnovat:

  • Bojování (hněv) - když se cítíme ohroženi nebo frustrováni, můžeme reagovat agresivně.

  • Utíkání (strach) - když se cítíme v nebezpečí, můžeme chtít utéct.

  • Hledání pomoci (důvěra) - když potřebujeme podporu nebo pomoc od ostatních.

  • Zvracení (hnus) - když se nám něco hnusí nebo je pro nás nepříjemné.

Konflikty, stres

• Každý konflikt je dynamický, mnohovrstevnatý, sám o sobě není negativním jevem. Negativně v něm působí nejistota, strach, agrese

• Stres je většinou chápán jako nepřiměřená zátěž pro daného jedince

• Konflikt je situace, kdy se jedinec setkává s protichůdnými požadavky, cíli nebo hodnotami, což může vést k vnitřnímu napětí. Způsob, jakým jedinec konflikt řeší, může být ovlivněn jeho osobnostními rysy, jako je otevřenost, flexibilita nebo agrese2.

• Stres je reakce na vnější tlak nebo vnitřní konflikty, které jsou vnímány jako hrozba nebo výzva. Osobnostní charakteristiky, jako je odolnost (resilience), sebeúcta a optimistický přístup, mohou pomoci jedinci lépe zvládat stresové situace1.

• Zvládání stresu a konfliktů (coping) je proces, kdy jedinec hledá způsoby, jak se vyrovnat s náročnými situacemi.
  

Sociální inteligence

• determinuje především interpersonální kompetenci, umění jednat s lidmi, řídit je a vést je, zvládat i složité sociální situace, a v negativním aspektu se projevuje jako umění manipulovat s druhými lidmi