Antické umění: Od Egejské kultury po pád Říma
Antický ideál a egejská kultura
Mimeze a filozofie: Evropské umění je mimetické (nápodoba přírody). Sokrates a Platón se zaměřují na svět idejí, Aristoteles na praktickou filozofii existujícího světa.
Řecký zázrak: Centrem výtvarného zájmu je lidská postava a hledání jejího ideálu.
Egejská kultura (- př. n. l.):
Kyklady: Mramorové idoly, jednoduché a stylizované postavy (např. harfeník), ovlivnily moderní abstrakci.
Minojská kultura (Kréta): Námořní mocnost, paláce (Knóssos) bez opevnění, radostný naturalismus, motivy moře a kult býka.
Mykénská kultura: Pevninské Řecko, opevněné hrady (Lví brána), šachtové hroby (Heinrich Schliemann), megaron (základ řeckého chrámu).
Vývoj řeckého vázového malířství a sochařství
Temné období (- př. n. l.): Kulturní hiát, postupný návrat v geometrickém stylu (Dipylské vázy).
Orientalizující styl ( stol. př. n. l.): Vliv Egypta a Blízkého východu (monstra, sfingy), vznik dórského řádu.
Archaické období ( stol. př. n. l.):
Kúros a Koré: Monumentální sochy mladíků (nazí) a dívek (oblečené), typický "archaický úsměv".
Vázové malířství: Černofigurový styl (vrchol Exekias) a následný červenofigurový styl (Eufronios).
Klasické období: Vrchol řeckého umění
Přísný styl (- př. n. l.): Odklon od archaického úsměvu, realističtější anatomie (Kritiův jinoch, Vozataj z Delf).
Vrcholná klasika ( stol. př. n. l.):
Feidiás: Autor výzdoby Parthenonu a sochy Dia v Olympii, zavedl "mokrou draperii".
Polykleitos: Stanovil kánon proporcí () a vynalezl kontrapost (Doryforos).
Myrón: Zachycení pohybu (Diskobolos).
Pozdní klasika ( stol. př. n. l.): Zjemnění, zájem o emoce.
Praxitelés: První ženský akt (Afrodite Knidská), štíhlé a protažené figury.
Skopás: Vyjádření utrpení a emocí ve tváři.
Lysippos: Portrétista Alexandra Velikého, nový kánon (), rozvinutí sochy do prostoru (Apoxyomenos).
Helénismus (- př. n. l.)
Charakteristika: Šíření řecké kultury na východ, individualizace portrétu, dramatismus a patos.
Centra: Pergamon (Pergamský oltář - gigantomachie), Alexandria (knihovna), Rhodos (Láokoón).
Architektura: Monumentalita, hravost, kombinace řádů, rozvoj urbanismu (pravoúhlá mřížka).
Etruské umění a odkaz Římu
Funerální kultura: Základ vědění o Etruscích (nekropole Tarquinia, Cerveteri), sarkofágy s plastickými postavami zemřelých.
Technický přínos: Etruskové přinesli do Itálie klenutý oblouk a valenou klenbu.
Styl: Expresivita, anorganické pojetí těla, iracionalita oproti řeckému racionalismu.
Římské umění: Mezi realismem a propagandou
Republika: Směs řeckého idealismu a etruské věcnosti, rozvoj portrétu (realismus předků).
Císařství – Zlatý věk:
Augustus: Přestavba Říma na mramorové město, Ara Pacis (oltář míru) jako státní propaganda.
Traján: Největší rozmach říše, Trajánův sloup (šroubovicový vlys s ději válek).
Hadrián: Milovník Řecka, Pantheon (největší klenutý prostor), Hadriánova vila v Tivoli.
Pozdní antika:
Proměna formy: Odklon od naturalismu k symbolismu a spiritualitě, frontální zobrazení, velké oči (Tetrarchové, Konstantin Veliký).
Křesťanství: Edikt milánský ( n. l.) a následné povýšení křesťanství na státní náboženství (Theodosius), konec antických tradic.