Komplexní a široká nauka o chorobách lidské psychiky, diagnostice, léčbě a rehabilitaci (proces obnovy duševního zdraví – psychoterapie).
Zabývá se abnormalitami a patologickými projevy psychických funkcí, tvoří obecnou část psychiatrie (někdy obecná psychiatrie).
Zabývá se základními příznaky (symptomy) – projevy, známky nemoci. Seskupení typických symptomů = syndromy.
Důležitá otázka před psychopatologií: NORMALITA/ABNORMALITA a ZDRAVÍ/NEMOCI.
Norma je široká; normální je to, co se vyskytuje u většiny lidí, skupin či kultur.
Abnormální/subnormní projevy jsou mimo rozmezí normy.
Choroba, nemoc, patologie jsou speciálním případem abnormality.
Obecná psychopatologie (obecná psychiatrie)
Věnuje se základním oblastem lidské psychiky a jejich poruchám:
Vnímání, myšlení, paměť, pozornost, emotivita, pudy a instinkty, jednání a vůle, vědomí, osobnost a intelekt.
Popisuje a vymezuje jednotlivé symptomy (halucinace, blud apod.).
Zajímá ji etiopatogeneze (příčina a vznik/vývoj), biologie (tělesná podmíněnost, genetika).
Způsoby diagnostiky, terapie, rehabilitace, prevence, popřípadě sociální dopady, právní oblasti atd.
Speciální psychopatologie a psychiatrie
Zaměřena na jednotlivé celky – nemoci (diagnózy), shrnutí obecných poznatků, konkretizace a klasifikace.
Vytváří klasifikační systémy duševních poruch a poruch chování, na základě kterých lze stanovit diagnózu.
V ČR MKN10 (WHO schválila od roku 2022 11. revizi), v Americe DSM-5.
Psychopatologie má vztah k:
Obecné psychologii
Vývojové psychologii
Psychiatrii
Biologii, fyziologii
Psychologii osobnosti
Zdraví
“Neexistuje zdravý člověk, pouze špatně vyšetřený.” (S. Freud)
Definice zdraví WHO:
Zdraví je stav úplné tělesné, duševní a sociální pohody, nikoliv jen nepřítomnost nemoci a vady.
Zdraví jako schopnost vést sociálně a ekonomicky produktivní život.
Zdraví jako sníženost úmrtnosti, nemocnosti a postižení v důsledku zjistitelných nemocí a poruch a nárůst pociťované úrovně zdraví.
Zdravotní potenciál, možnost starat se o sebe a druhé. Společnost má vytvářet podmínky k tomu, aby lidé mohli potenciál zdraví uplatnit.
Determinanty zdraví.
Hraniční oblasti (př. smutek).
Duševní zdraví – duševní porucha.
Zdraví je proces, který má svou dynamiku (př. zlomená ruka).
Organismus je vybaven určitým rozsahem přizpůsobivosti k prostředí.
Přizpůsobivost vs. nároky prostředí – porušení rovnováhy – nemoc.
Subjektivní a objektivní zdraví (disociace, sch.).
Norma
Normalita - jev, který odpovídá předem stanovenému očekávání (Hartlův psychologický slovník).
Nenormální (chorobné, patologické) oproti normálnímu (zdravému, fyziologickému).
Člověk odpovídá normě a v rámci vývoje směřuje ke zdravému stavu a zralé osobnosti.
Norma se chápe ve významech:
Statistické: Co je nejvíce časté, průměrné. Zdravé a pravidelné převládá, ale má to i své nedostatky (chřipková epidemie, nadprůměrná inteligence).
Gaussova křivka.
Funkční: Není důležité, jak moc se jev vyskytuje, ale zda není maladaptivní, zda nenarušuje schopnost přizpůsobení (nepravidelnost tepové frekvence, schizoidní rysy, histrionské rysy apod.).
Sociálně kulturní pojetí: Co je normální, se posuzuje podle souladu s očekáváním většiny, dominantní skupiny nebo autority (mluvení s duchy).
Rozdíl v normalitě může nastat díky času (homosexualita, lobotomie).
V praxi se využívají všechny 3 pojetí současně.
Hranice mezi normou a abnormalitou může být tenká, spíše kontinuální, plynulá a ne zcela jasná. Pojetí individuality.
Indikátory duševního zdraví
Rysy, které má osoba ve větší míře než jedinec diagnostikovaný jako abnormální:
Přiměřené vnímání reality (realističtí při odhadování reakcí a schopností, realističtí při interpretaci okolního světa).
Sebepoznání (uvědomění si svých motivů a pocitů).
Schopnost ovládat své chování (schopni ovládat sexuální a agresivní pudy, mohou dobrovolně porušit sociální normy, ale bez neovladatelných impulsů).
Sebeúcta a akceptace (pocity méněcennosti, odcizení nepřijetí, potřeba podrobovat se názorům skupiny apod. převládají u lidí s duševní poruchou).
Schopnost vytvářet citové vazby (vnímání vůči pocitům druhých, nemají přehnané požadavky na uspokojování vlastních potřeb druhými).
Činorodost (chronický nedostatek energie a nadměrná unavitelnost jsou častými symptomy psychické tenze, která pochází z nevyřešených problémů).
Metody léčby psychických poruch
Rozdělení metod léčby:
Biologicky zaměřená léčba
Farmakologická léčba
Nefarmakologická biologická léčba
Psychologicky zaměřené působení
Psychoterapie
Krizová intervence
Rozhovor, poradenská psychologie atd.
Psychiatrická rehabilitace a socioterapie
Biologicky zaměřená léčba
Psychofarmakoterapie
Psychofarmakum: léčivo, jehož hlavním očekávaným léčebným účinkem je změna psychického stavu. Marihuana, alkohol apod. se dnes za léčiva nepovažují.
Psychofarmaka by měla být indikována podle mechanismu účinku. Klasifikace není jednotná, existují různé způsoby třídění (podle účinku na hlavní parametry psychických funkcí):
Kognitivní a mnestické funkce (kognitivní procesy spojené s pamětí) – neuroprotektiva, kognitiva
Nefarmakologická biologická léčba
Elektrokonvulzivní terapie (ECT)
Šoková terapie
ECT je neinvazivní, pomocí elektrod (na spánky/spánek a blízko vertexu = temeno hlavy) je aplikován modulovaný elektrický proud k vyvolání šoku v celkové anestezii. Proces se několikrát opakuje.
Bývá řazena mezi nejefektivnější a nejbezpečnější metody současné psychoterapie. Může mít nežádoucí účinky (nevolnost, dočasné poruchy kognitivních a mnestických funkcí)
Využívá se u farmakorezistentních pacientů, popřípadě pokud víme, že byla úspěšná v minulosti. Účinná je pro všechny druhy deprese (symptomatika musí být závažná), mánie či některé schizofrenie.
Neinvazivní, bezbolestná metoda, lokálně stimuluje CNS. Indukce elektrického proudu v tkáni mozku pomocí magnetického pole (mnohonásobně vyšší než intenzita zemského magnetického pole)
rTMS zlepšuje léčbu poruch nálad (deprese bez psychotických příznaků), některé formy Parkinsonovy choroby atd.
Celkový počet aplikací max. 10.
Nežádoucí účinky: lokální bolesti hlavy.
Fototerapie
Světlo příznivě ovlivňuje náladu, metoda se používá především u sezónních afektivních poruch. Minimum nežádoucích účinků.
Na podzim a v zimě (při úbytku denního světla) je pacient vystaven světelnému záření o spektru co nejblíže dennímu světlu – světelná lázeň v podobě 10 000 luxů ideálně v ranních hodinách po dobu alespoň 30 minut, proces se několikrát opakuje.
Psychologicky zaměřené působení
Psychoterapie
Specifická, léčebná forma lidského vztahu a setkání.
Cílem psychoterapeutického úsilí je zmírnit nebo odstranit potíže klienta. Získání širšího náhledu, nalezení smyslu, zvýšení úrovně sebepoznání, sebeakceptace, seberealizace, sebeocenění (zakázka v terapii).
Psycholog nebo psychiatr není psychoterapeutem automaticky, nutný psychoterapeutický výcvik.
Styl psychoterapie: direktivní/nedirektivní.
Formy psychoterapie: individuální/skupinová (indikace).
Prostředky psychoterapie: rozhovor, nácvik, přehrávání rolí, práce s asociacemi, vytváření rodinných konstelací a schémat, rozbory snů, práce s tělem, s výtvarným artefaktem, relaxace
Vybrané psychoterapeutické směry
*Popisy jsou velmi obecné.
Hlubinná a psychoanalytická psychoterapie – pracuje s vědomím, předvědomím a nevědomím. Zvědomění nevědomých obsahů, minulost, dětství a konflikty.
Dynamická a interpersonální psychoterapie – nevědomé psychické činnosti, intrapsychické konflikty a zážitky z dětství. Důraz do přítomnosti. Získání náhledu a prožití korektivní zkušenosti a zaměřuje se na aktuální konflikty a problémy v psychice a mezilidských vztazích. Sociální faktory.
Terapie zaměřená na člověka, PCA (person centered approach), Rogersovská psychoterapie – zákl. prvky jsou empatie, vřelost a opravdovost terapeuty (kongruence), terapeutovo bezpodmínečné přijetí klienta a důvěra v jeho schopnosti. Vlastní růstové tendence.
KBT – precizní diagnostika aktuálních způsobů myšlení a chování, identifikace sebepodrývajících, zkreslených, dysfunkčních vzorců myšlení a chování. Konkrétní, strukturované úkoly a postupy, změna myšlení a jednání (tedy nahrazení nefunkčního funkčním)
Analytická psychoterapie – směr hlubinné psychoterapie, individuální a kolektivní nevědomí.
Logoterapie a existenciální analýza – hledá osobní životní smysl konkrétního člověka, odkrývá mu nové hodnoty a obzory.
Gestalt psychoterapie – zejména s prožíváním a emocemi. Přítomnost („tady a teď“), osobnostní růst.
Transakční analýza – analýza a změna mezilidských interakcí. Tři základní stavy ega (rodič/dospělý/dítě).
Rodinná terapie – systémový přístup a rodinné vazby a vztahy.
Systemická psychoterapie – pohled na rodinu a vztahy jako na celý systém.
Hypnoterapie – nepůsobí na logické myšlení. Terapeutické působení hypnózy (dočasně a řízeně změněný stav vědomí se zvýšením sugestibility).
KIP (katatymně imaginativní psychoterapie) využívá spontánní nebo indukované (zadané) imaginace
Arte, muziko, canis, dramaterapie…
Eklektická psychoterapie – kombinuje metody a techniky různých směrů dle aktuálních potřeb klienta a v jeho nejlepším zájmu. Není přitom vytvořena žádná sjednocující terapie (I.D.Yalom)
Integrativní psychoterapie – pokouší se o sjednocení a vytvoření jednotné (nadřazené) teorie.
Krizová intervence
KI je zpravidla krátkodobá, zaměřená na akutní stavy, konkrétní situace
Omezena počtem sezení, kombinuje různé postupy za účelem rychle pomoci
Stabilizuje, hledá akceptovatelná řešení akutních problémů, vyhledává dostupné zdroje v okolí a životě klienta
Lze ji označit za takovou první pomoc
Historie psychiatrie – vztah psychiatrie a klinické psychologie
Psychiatrie jako věda zabývající se duševním zdravím prošla dlouhým vývojem, sahá do dávných civilizací (duševní poruchy často spojovány s nadpřirozenými silami)
Starověk
Egypt
Zásahy zlých duchů nebo trestem od bohů
Nerovnováha v tělesných tekutinách (představa převzatá později v řecké medicíně)
Vlivem hvězd a magických sil
Ebersův papyrus (1550 př. n. l.) – první zmínky o duševních poruchách
Popisuje příznaky deprese, úzkosti a halucinací a zmiňuje i první pokusy o diagnostiku duševních poruch
Léčba duševních poruch v Egyptě:
Zaříkávání – kněží se snažili vyhnat zlé duchy
Chrámová léčba – pacienti byli posíláni do chrámů bohů (např. Imhotepa) na očistné rituály
Bylinné léky
Mezopotámie
Psychiatrie silně propojena s náboženstvím, magií a astrologií
Příčiny duševních poruch podle Mezopotámců:
Hněvem bohů – nemoc mohla být trestem za špatné chování
Astrologickými jevy – postavení hvězd a planet mohlo ovlivnit lidskou psychiku
Působením zlých duchů a démonů – posedlost byla častou diagnózou
Diagnostický manuál z Aššurbanipalovy knihovny (7. stol. př. n. l.) poprvé popisuje příznaky deprese, úzkostí a psychóz
Systém rozlišoval mezi různými typy duševních nemocí
Řecko
Přístup k medicíně a psychologii (vědecký přístup)
Hippokratés (460-377 př. Kr.)
Odpoutal se od mystického pojetí (působení zlých duchů a démonů)
Duševní choroba je choroba mozku
Léčebný postup: vymýcení z těla nahromaděné tělesné šťávy -> duševní choroba = dysbalance tělesných šťáv v mozku
Frenitis
Akutní duševní porucha, často spojená s horečkou
Symptomy zahrnovaly delirium, zmatenost, agresi a halucinace
Dnes bychom ji mohli přirovnat k delirantním stavům, například encefalitidě nebo deliriu při infekčních onemocněních
Hysterie
Nemoc postihuje pouze ženy
V historii často nesprávně interpretována – dnes bychom tyto stavy zařadili pod psychosomatické poruchy, konverzní poruchy nebo disociativní stavy
Léčba duševních poruch:
Použití chladivých obkladů a koupelí
Podávání projímadel a odvarů na vyčištění těla
Venepunkce (pouštění žilou) pro vyrovnání tělesných šťáv
Platón (427-347 př. Kr.), Aristoteles (384-322 př. Kr.)
Člověk je tvor společenský, při poruše vztahu člověka a společnosti, dostává se do krizových situací -> narušení duševního stavu
Erasistratos (320-250 př. Kr.)
Uklidňující léčbu – léčbu opiem
Asclepiades (124-56 př. Kr.)
Muzikoterapie, vodoléčbu či pracovní terapii
Řím
Galenus (130-200 nl.)
O terapii duševně nemocných se příliš nezajímal – orientoval se spíše somaticky
Tyto postupy/zásady se používaly příštích čtrnáct století (od 16. století se začínají uplatňovat psychologické postupy)
Codex Theosianus = právní dokument, příkaz východořímského císaře Theodosia II., duševní nemoc = projev božího trestu nebo posedlosti démony -> trestní postihování nemocných spíše než léčení
Středověk
Na duševní nemoci se pohlíželo především skrze náboženskou a morální optiku
Chybělo systematické lékařské chápání (nenavazovalo na antické poznatky), nemocní byli často vnímání jako posedlí, hříšníci nebo nebezpeční jedinci -> na nemocné se nevztahovala medicína, ale spíše náboženská a právní opatření
Malleus Maleficarum (Kladivo na čarodějnice, 1487)
Psychicky nemocné ženy byly často označovány za čarodějnice a upalovány
Zacházení s duševně nemocnými:
Kláštery jako azyl – někteří nemocní byli umístění do klášterů, kde o ně pečovali mniši
Veřejné pranýřování a mučení – lidé s psychózami byli někdy označováni za kacíře nebo čaroděje a popravováni
Blázince v 13.–15. století – první instituce pro duševně nemocné, např. slavný Bedlam v Londýně