Test-tvarosloví
Obecná morfologie a struktura slova
Morfologie: Tvarosloví. Jazykovědná disciplína, která se zabývá tvary slov, jejich tvořením a gramatickými významy.
Morfonologie: Disciplína na pomezí morfologie a fonologie. Zkoumá hláskové změny na švech morfémů (např. při skloňování nebo odvozování).
Morfonologické alternace: Pravidelné střídání hlásek v témže morfému při ohýbání nebo tvorbě slov (např. bůh – boha, ruka – ručka).
Morfém: Nejmenší část slova, která nese nějaký lexikální nebo gramatický význam (např. kořen, předpona, přípona, koncovka).
Morf: Konkrétní zvuková nebo grafická podoba morfému v textu. Jeden morfém (např. pro 3. pád) může mít vícero morfů (např. -ovi, -u).
Funkční tvarosloví: Zkoumá, jaký gramatický význam nebo funkci nesou konkrétní slovní tvary (k čemu slouží pád, čas, vid atd.).
Formální tvarosloví: Zkoumá, jaké formální prostředky (např. koncovky) se k vyjádření významů používají, a zabývá se zařazováním slov k určitým vzorům.
Paradigma: Soubor všech tvarů jednoho ohebného slova (např. všech 14 pádových tvarů podstatného jména žena).
Vzorové paradigma: Soubor tvarů slova, které bylo vybráno jako reprezentant (vzor) pro skupinu slov, jež se skloňují nebo časují stejně (např. vzory pán, hrad, muž, stroj).
Tvarotvorný základ: Část slova, která zůstává stejná při ohýbání slova a ke které se připojuje koncovka (např. u slova učitel-i je základ učitel).
Tvarotvorný formant: Část slova (zpravidla koncovka, příp. kmenotvorná přípona), která se připojuje k základu a určuje mluvnický význam (např. -i určuje 1. pád množného čísla).
Kmen: Část slova, od které se tvoří slovesné tvary. U sloves rozlišujeme kmen přítomný (např. nes-) a kmen minulý/infinitivní (např. nesl-).
Kořen: Základní část slova (morfém), která nese hlavní význam a je společná pro všechna příbuzná slova (např. les ve slovech lesník, prales, zalesnit).
Koncovka: Morfém na samém konci slova, který vyjadřuje gramatické kategorie (pád, číslo, rod, osobu) a při ohýbání slova se mění.
Morfologická varianta: Tvar téhož slova lišící se drobně hláskovou podobou, ale zachovávající stejný význam (např. brambor / brambora, lze / lza).
Morfologická dubleta: Dva rovnocenné (nebo stylisticky odlišné) tvary téhož slova ve stejném pádu nebo osobě (např. 6. pád o hradě / o hradu, 1. os. píši / píšu).
Gramatické kategorie a vlastnosti jmen
Gramatické kategorie: Mluvnické významy, které vyjadřujeme tvary ohebných slov. Dělí se na jmenné (pád, číslo, rod) a slovesné (osoba, číslo, čas, způsob, rod, vid).
Pád: Jmenná kategorie vyjadřující vztah jména k ostatním slovům ve větě (čeština má 7 pádů).
Gr. číslo (gramatické číslo): Vyjadřuje počet. Rozlišujeme číslo jednotné (singulár) a množné (plurál).
Jmenný rod: Třídění podstatných jmen do tří skupin (mužský, ženský, střední), které ovlivňuje shodu s jinými slovy ve větě.
Gr. životnost: Podkategorie mužského rodu určující způsob skloňování. Rozlišuje životná (1. pád se liší od 4. pádu) a neživotná (1. pád je stejný jako 4. pád) podstatná jména.
Definice jednotlivých slovních druhů: Teoretické vymezení 10 tříd slov podle jejich významu (sémantiky), tvarosloví (morfologie) a role ve větě (syntaxe).
Slovesa a jejich kategorie
Gr. osoba: Slovesná kategorie vyjadřující vztah mluvčího k ději (1. osoba = mluvčí, 2. osoba = posluchač, 3. osoba = ten, o kom se mluví).
Gr. způsob: Vyjadřuje vztah děje ke skutečnosti nebo záměru mluvčího (oznamovací, podmiňovací, rozkazovací).
Kategorie času: Vyjadřuje, kdy se děj odehrává vzhledem k promluvě (minulý, přítomný, budoucí).
Kategorie slovesného rodu: Vyjadřuje vztah mezi původcem děje a gramatickým podmětem věty (činný rod = podmět děj vykonává, trpný rod = podmět je zasažen dějem).
Kategorie vidu: Vyjadřuje pohled na průběh děje, zda je děj ukončený či ohraničený (dokonavý vid), nebo probíhající (nedokonavý vid).
Slovesný tvar určitý (finitní): Tvar slovesa, u kterého můžeme určit osobu a způsob (např. běžíš, četli bychom, kresli!). Může tvořit přísudek.
Slovesný tvar neurčitý (infinitní): Tvar slovesa, u kterého nelze určit osobu ani způsob (infinitiv, příčestí, přechodník). Sám o sobě netvoří přísudek.
Slovesný tvar jednoduchý: Tvar složený z jednoho jediného slova bez použití pomocných sloves (např. píšu, napiš, psát, přečetl).
Slovesný tvar složený: Tvar, který využívá k vyjádření významu pomocné sloveso (nejčastěji být). Např. psal jsem, byl bych psal, budu psát, je chválen.
Slovesné třídy: Systém rozdělení českých sloves do 5 skupin podle jejich zakončení ve 3. osobě jednotného čísla oznamovacího způsobu přítomného času (1. -e, 2. -ne, 3. -je, 4. -í, 5. -á).
Slovesa izolovaná: Nepravidelná slovesa, která se nedají zařadit do žádné z pěti tříd, protože mají specifické časování (být, chtít, vědět, jíst, mít).
Ostatní slovní druhy
Přídavná jména kvalitativní (vlastnostní): Vyjadřují vlastnost jako takovou (barvu, velikost, povahu). Většinou se dají stupňovat a dají se z nich tvořit příslovce (např. chytrý, dobrý, bílý).
Přídavná jména relační (vztahová): Vyjadřují vlastnost vyplývající ze vztahu k jiné věci, materiálu nebo místu. Nedají se stupňovat (např. železný, brněnský, otcův).
Jmenný tvar přídavného jména: Zvláštní, krátký tvar odvozený z některých tvrdých přídavných jmen. Vyskytuje se v přísudku a ohýbá se podobně jako podstatná jména (např. zdráv, stár, hotov).
Rodová a bezrodá zájmena:
Rodová: Mají různé tvary pro odlišení mužského, ženského a středního rodu (např. ten, ta, to; můj, má, mé).
Bezrodá: Mají stejný tvar nezávisle na rodu toho, na koho odkazují (např. já, ty, my, vy, se).
Primární a sekundární předložky:
Primární (vlastní): Původní předložky, které nemohou fungovat jako jiný slovní druh (např. v, k, s, z, do, na).
Sekundární (nevlastní): Vznikly z jiných slovních druhů (podstatných jmen, příslovcí) a někdy jimi mohou stále být (např. vedle, blízko, pomocí, vzhledem k).
Spojky parataktické (souřadící): Spojují slova nebo věty do rovnocenného stavu, kdy jedna nezávisí na druhé (např. a, i, ani, nebo, ale, avšak).
Spojky hypotaktické (podřadící): Spojují věty do vztahu závislosti. Uvozují větu vedlejší, která je závislá na větě hlavní (např. že, protože, aby, jestliže).