Anatomie (humánní anatomie): Vědní obor zabývající se tvarem, stavbou a vývojem těla jako celku i jeho jednotlivých částí.
Etymologie: Název pochází z řeckého označení anatomické pracovní metody – pitva (anatomnein).
Historický vývoj: Vědecký obor se odvíjí od roku 1543, kdy Andreas Vesalius vydal v Basileji zakladatelské dílo o anatomii lidského těla s ilustracemi Calcara.
Anatomická poloha, osy a orientační roviny
Anatomická poloha (anatomická norma): Stoj spojný se vzpřímenou hlavou, horní končetiny jsou volně spuštěné podél těla a dlaně směřují dopředu.
Orientační osy (tělo jako trojrozměrný útvar):
Svislá (vertikální) osa: Prochází středem těla od temene po kostrč.
Předozadní osa: Směřuje od břišní stěny k záádové (hřbetní) straně.
Příčná osa: Prochází z pravé boční plochy k levé boční ploše těla.
Orientační roviny (4 základní roviny):
Střední (mediánní) rovina: Dělí tělo na dvě souměrné (pravou a levou) poloviny.
Sagitální rovina: Libovolná rovina rovnoběžná se střední rovinou.
Příčná (transverzální) rovina: Rovina kolmá na podélnou osu těla; dělí tělo na horní a dolní část.
Čelní (frontální) rovina: Dělí tělo na přední a zadní část.
Orientační směry na těle
Směry na trupu:
Superior: Horní (odpovídá směru cranialis – směrem k hlavě).
Inferior: Dolní (odpovídá směru caudalis – směrem k dolnímu konci těla).
Posterior: Zadní (odpovídá směru dorsalis – zádový/hřbetní).
Anterior: Přední (odpovídá směru ventralis – břišní).
Všeobecná označení směrů a poloh:
Medialis: Vnitřní – ležící blíže střední rovině.
Lateralis: Vnější – ležící dále od mediánní roviny.
Internus: Vnitřní; Externus: Vnější.
Dexter: Pravý; Sinister: Levý.
Superficialis: Povrchový; Profundus: Hluboký.
Směry na končetinách:
Proximalis: Bližší k trupu.
Distalis: Vzdálenější od trupu (blíže k prstům).
Superior: Horní; Inferior: Dolní.
Anterior: Přední; Posterior: Zadní.
Medialis: Vnitřní; Lateralis: Vnější.
Předloktí a ruka:
Ulnaris: Vnitřní (na straně kosti loketní).
Radialis: Vnější (na straně kosti vřetenní).
Palmaris: Dlaňový.
Dorsalis: Hřbetní.
Bérec a noha:
Tibialis: Vnitřní (na straně kosti holenní).
Fibularis: Vnější (na straně kosti lýtkové).
Plantaris: Chodidlový.
Dorsalis: Hřbetní.
Směry v trávicím systému:
Oralis: Směr k ústům.
Aboralis: Směr od úst.
Krajiny těla a tělesné proporce
Anatomické dělení těla:
Hlava:Caput.
Krk:Collum.
Trup (Truncus): Zahrnuje hrudník, břicho, pánev a záda; tvoří cca 46% hmotnosti těla.
Hrudník (Thorax): Hruď / prsa (pectus).
Břicho (Abdomen*, *venter): Bok (latus), bedro (lumbus), tříslo (inguen).
Pánev:Pelvis.
Hýždě:Clunes (clunis), glutos, nates.
Záda:Dorsum.
Horní končetina (Membrum superius): Tvoří cca 5% hmotnosti těla. Člení se na paži (brachium), předloktí (antebrachium), ruku (manus), prsty (digiti manus) a palec (pollex).
Dolní končetina (Membrum inferius): Tvoří cca 19% hmotnosti těla. Člení se na stehno (femur), bérec (crus), nohu (pes) a palec (hallux).
Orientační čáry na přední ploše trupu:
Mediosternální čára: Střední čára procházející hrudní kostí.
Medioklavikulární čára: Pravá a levá čára procházející středem klíční kosti.
Axilární čára: Přední, střední a zadní podpažní čára.
Krajiny břicha:
Epigastrium: Nadbříšková krajina.
Mezogastrium: Střední břišní krajina.
Hypogastrium: Podbříšková krajina.
Kosterní soustava – Stavba a vlastnosti kostí (Osteologie)
Základní charakteristika kostry:
Lidské tělo obsahuje přibližně 220 kostí.
Celková hmotnost skeletu je cca 11kg (tvoří \n \frac{1}{5}\n až \n \frac{1}{7}\n celkové hmotnosti těla).
Kostra (skelet) představuje pasivní pohybový aparát.
Funkce kostry: Opora měkkým tkáním, pevný a pohyblivý podklad pro úpon svalů a vazů, ochranné pouzdro orgánů, zásobárna vápníku a fosforu, krvetvorný orgán.
Osteologie: Obor zabývající se vývojem, stavbou a popisem kostry.
Tvar kostí:
Kosti dlouhé: Např. kost pažní, stehenní; skládají se z těla (diafýza) a koncových částí (epifýzy – proximální a distální).
Kosti krátké: Např. obratle, kůstky zápěstní.
Kosti ploché: Např. kosti klenby lebeční, hrudní kost.
Kosti nepravidelného tvaru: Např. dolní čelist.
Kosti pneumatizované: Obsahují uvnitř dutinu či dutinky vystlané sliznicí, např. kost čichová nebo lebeční kosti.
Stavba kosti:
Okostice (periost): Vazivová blána bohatě cévně (vyživuje kost) i nervově (senzitivní nervy – vysoká citlivost) zásobená. Uplatňuje se při hojení zlomenin a vhojení kostních štěpů. Má dvě vrstvy:
Fibrosní vrstva: Tvořená kolagenním vazivem, chudá na buňky.
Kambiová vrstva: Bohatší na buňky a cévy (pronikající Volkmannovými kanálky). Vystupují z ní do kosti vazivové fibrily jako Sharpeyova vlákna.
Endost (endosteum): Vazivová vrstva na vnitřní ploše kosti, strukturou podobná periostu.
Kostní buňky:
Osteoblasty: Metabolicky aktivní buňky produkující základní kostní hmotu a kostní trámečky, zahajují osifikaci.
Osteocyty: Zralé kostní buňky, v něž se osteoblasty mění.
Osteoklasty: Mnohojaderné buňky vznikající splynutím, které odbourávají kost.
Přestavba kosti (odbourávání a novotvoření) probíhá neustále po celý život.
Formy kostní tkáně:
Kostní tkáň hutná (substantia compacta): Nachází se na povrchu kosti pod okosticí; tvoří kostní lamely uspořádané do tzv. Haversových systémů.
Kostní tkáň houbovitá (substantia spongiosa): Vyplňuje vnitřek kosti a konce dlouhých kostí; rozvětvené kostní trámce jsou uspořádány dle stavu maximálního tahu a tlaku působícího na kost.
Kostní dřeň (medulla osium):
Vyplňuje dutiny uvnitř kostí, dřeňovou dutinu (cavitas medullaris) v tělech dlouhých kostí a prostůrky mezi trámečky spongiózy; slouží primárně ke krvetvorbě.
Celková hmotnost dřeně u dospělého člověka je cca 2600g (z toho 1300g představuje červená krvetvorná dřeň).
Červená kostní dřeň: Tvořena retikulárním vazivem s krevními vlásečnicemi. Obsahuje kmenové buňky pro tvorbu červených a bílých krvinek (granulocyty) a megakaryocyty pro tvorbu krevních destiček.
Žlutá kostní dřeň: Vzniká od 20 let v dřeňových dutinách dlouhých kostí nahrazením krvetvorných buněk tukovými buňkami.
Šedá kostní dřeň: Vzniká ze žluté dřeně ztrátou tuku, je typická pro pozdní věk.
Místa výskytu červené kostní dřeně u dospělého: Spongióza kloubních konců dlouhých kostí, spongióza krátkých kostí (obratle, zápěstní a záprstní kosti), žebra, pánevní kosti, hrudní kost, ploché kosti lebeční. (Využívá se pro sternální punkci či trepanobiopsii kyčelní kosti).
Vývoj, růst a cévní zásobení kosti
Osifikace (kostnatění): Proces vývoje kosti z vazivové nebo chrupavkové tkáně, při němž z aktivovaných vazivových buněk vznikají osteoblasty.
Chondrogenní osifikace: Vývoj z chrupavčitého základu (dlouhé kosti, obratle, pánevní kosti, báze lebeční).
Desmogenní osifikace: Vývoj z vazivového základu (obličejové kosti, klíční kost, kosti lebeční klenby).
Růst kosti:
Do délky: Zajišťují růstové chrupavky mezi diafýzou a epifýzami. Chrupavčité buňky se neustále dělí, zatímco chrupavka přivrácená k diafýze je resorbována a nahrazována kostní tkání. Mezi 18. až 23. rokem dochází k uzávěru růstových chrupavek a růst do délky končí.
Do šířky: Probiehá apozicí (přikládáním nových vrstev ke starým) z hlubokých vrstev periostu.
Hormonální a metabolické vlivy:
Růstový hormon (STH z předního laloku hypofýzy) a thyroxin (ze štítné žlázy) podporují růst (zvýšená tvorba v dospívání způsobuje gigantismus, nedostatek nanismus, v dospělosti akromegalii).
Hormony nadledvin růst kostí brzdí.
Parathormon aktivuje osteoklasty k odbourávání kosti – kost se dekalcifikuje a zvyšuje se hladina vápníku v krvi.
Nedostatek vitamínu D způsobujenedostatečnou kalcifikaci kostí.
Pohlavní hormony ovlivňují kalcifikaci; ženy po klimakteriu jsou ohroženy dekalcifikací kostí (osteoporózou).
Kostní věk: Určuje se dle postupu osifikace ze rentgenových snímků (např. osifikace karpálních kostí).
Cévní a nervové zásobení kosti:
Arteria nutricia: Vstupuje do diafýzy (1, max. 2 do kosti) v místě, kde osifikace začala, směřuje šikmo ke kosti a napojuje se na cévy v Haversových kanálcích.
Periostální cévy: Anastomozují a vstupují do kosti Volkmannovými kanálky, kde se napojují na Haversovy kanálky.
Aa. epiphysariae: Zásobují oblast epifýz.
Žíly: Odvádějí krev podél tepének nebo samostatnými kanály.
Nervy: Bohatě zastoupeny v periostu jako receptory pro bolest a tlak (způsobují silnou bolestivost při zlomeninách).
Spojení kostí (Arthrologie)
Arthrologie: Náuka o spojení kostí. Místa vzájemných spojení (articulationes) slouží k pohybu kostry.
Pevná (souvislá) spojení kostí:
Syndesmoza (vazivové spojení): Pevné, málo pohyblivé spojení (švy na lebce, mezikostní blány mezi kostmi předloktí a bérce).
Synchondróza / Symfýza (chrupavčité spojení): Málo pohyblivé, odolné vůči tlaku. Tvořeno hyalinní chrupavkou (sternum) nebo vazivovou chrupavkou (symphysis – pevné pružné spojení, např. spona stydká, meziobratlové destičky).
Synostóza (kostní spojení): Nejpevnější, zcela nepohyblivé spojení (např. křížová kost).
Typy lebečních švů a spojení:
Sutura serrata (pilovitý šev): Např. šev šípový (sutura sagittalis) mezi pravou a levou temenní kostí.
Sutura squamosa (šupinový šev): Spojení šupiny spánkové kosti s kostí temenní.
Sutura plana (hladký šev): Spojení drobných lebečních kostí.
Gomphosis (vklínění): Vsazení kořene zubu do zubního lůžka (jamky) v čelisti.
Kloubní spojení (articulatio synovialis): Dotykové spojení dvou nebo více kostí na plochách pokrytých kloubní chrupavkou.
Styčné plochy: Konkávní (kloubní jamka) a konvexní (kloubní hlavice). Pokryté hyalinní chrupavkou (výjimečně vazivovou, např. křížokyčelní) o tloušťce 0,5 až 6mm.
Kloubní pouzdro: Spojuje kosti po obvodu styčných ploch. Skládá se ze zevní vazivové membrány (stratum fibrosum) a vnitřní synoviální membrány (stratum synoviale – produkující kloubní maz / synovii tvořenou mukoalbuminy a kyselinou hyaluronovou pro výživu a skluznost).
Kloubní dutina (cavitas articularis): Štěrbina mezi kloubními plochami a pouzdrem.
Diskus a meniskus: Destičky z vazivové chrupavky vyrovnávající nestejné zakřivení ploch. Diskus dělí kloubní dutinu (čelistní kloub), meniskus má srpovitý tvar (kolenní kloub).
Ligamenta (kloubní vazy): Zesilují pouzdro a omezují pohyb.
Bursae synoviales (tíhové váčky): Vačky s tekutinou v okolí kloubu snižující tření šlach a vazů.
Svaly: Úpon do kloubního pouzdra brání jeho uskřinutí.
Pohyby v kloubu: Flexe (ohnutí), extenze (natažení), abdukce (odtažení), addukce (přitažení), rotace (otáčení kolem osy), cirkumdukce (kroužení).
Dělení kloubů:
Podle počtu styčných ploch: Jednoduché (spojení 2 kostí, např. ramenní) a složené (3 a více kostí nebo vklopené disky/menisky, např. kolenní, čelistní).
Podle tvaru styčných ploch: Kulovitý volný (ramenní), kulovitý omezený (kyčelní), sedlový (záprstní kost palce a zápěstní kost), válcový/kolový (mezi radiem a ulnou), kladkový (spojení kosti pažní a loketní), tuhý (křížokyčelní), elipsovitý (mezi atlasem a týlní kostí), plochý (spojení klíční kosti s lopatkou).
Osová kostra: Páteř (Columna vertebrarum)
Anatomie a dělení páteře:
Páteř tvoří kostěnou osu trupu, oporu těla a ochranné pouzdro pro míchu (medulla spinalis).
Křížové obratle (vertebrae sacrales):S1−S5 (srůstají v křížovou kost – os sacrum).
Kostrční obratle (vertebrae coccygeae):Co1−Co4/5 (srůstají v kostrč – os coccygis).
Funkční anatomie a zakřivení páteře:
Páteř tvoří přibližně \n \frac{1}{3}\n tělesné výšky.
Předozadní zakřivení:
Krční lordóza: Konvexita dopředu, vrchol v C4−5.
Hrudní kyfóza: Konvexita dozadu, vrchol v Th6−7.
Bederní lordóza: Konvexita dopředu, vrchol v L3−4.
Křížová kyfóza: Nepohyblivé zakřivení os sacrum.
Promontorium: Výrazný přední přechod mezi L5 a S1 směřující k hornímu obvodu pánve.
Boční zakřivení (skolióza): Mírné vybočení je fyziologické (např. v Th3−Th5 u praváků či leváků dané asymetrií končetin).
Vývoj zakřivení u dětí: Páteř novorozence je v plynulé kyfóze. Krční lordóza se vytváří zvedáním hlavičky, bederní lordóza se tvoří při sedu, stání a chůzi. Do 6 let věku nejsou lordózy fixované (vleže mizí).
Základní pohyby páteře: Anteflexe (předklon), retroflexe (záklon) – největší v C a L úseku; lateroflexe (úklony); rotace/torze (otáčení) – pouze v C a Th úseku; pérovací pohyby.
Oblouk obratlový (arcus vertebrae): Připojen k tělu, ohraničuje obratlový otvor (foramen vertebrae). Otvory nad sebou tvoří páteřní kanál (canalis vertebrae) pro míchu.
Výběžky obratle:Processus articularis superior et inferior (kloubní), Processus transversus (příčný), Processus spinosus (trnový).
Charakteristika obratlů podle úseků:
Krční obratle (C): Nízké oválné tělo, trojhranný obratlový otvor, krátký rozdvojený trnový výběžek (výjimkou je C7 = vertebra prominens s dlouhým trnem). Příčné výběžky mají foramen processus transversi pro průchod a. vertebralis (v rozsahu C6−C1) a sulcus nervi spinalis mezi dvěma hrbolky (tuberculum anterius et posterius).
Atlas (C1 – nosič): Nemá tělo. Skládá se z arcus anterior (s tuberculum anterius a fovea dentis) a arcus posterior (s tuberculum posterius a sulcus a. vertebralis). Postranní hmoty (massa lateralis atlantis) nesou kloubní plochy.
Axis (C2 – čepovec): Tělo vybíhá kraniálně v zub (dens axis) s hrotem (apex dentis).