Kapitoly z dějin architektury 19. století: Od revolučních vizí k moderně

Základní otázka a typologie architektury 19. století

  • V jakém stylu máme stavěti?: Tato otázka, formulovaná Heinrichem Hübschem, byla ústředním dilematem architektů po celé 19. století. Řešení se obvykle odvíjelo od povahy úkolu, tedy od typu architektury.
  • Nové architektonické typy 19. století:
    • Anglický krajinný park (v Anglii populární již od konce 18. století).
    • Lázeňské budovy spojené s rozvojem lázeňství.
    • Gymnázia a nové vzdělávací ústavy.
    • Velké reprezentační veřejné budovy: divadla, opery, muzea.
    • Činžovní domy (nájemní bydlení).
    • Nádraží a hotely spojené s rozvojem dopravy.
    • Inženýrské stavby: mosty, rozhledny, haly.
  • Koncept asimilace:
    • Asimilace směrem nahoru (19. století): Budovy jako divadla nebo paláce mají mít podobu antických chrámů, aby získaly na důstojnosti.
    • Asimilace směrem dolů (20. století): Zejména ve funkcionalismu se i veřejné budovy podobají továrnám a průmyslovým stavbám.
  • Hlavní směry 19. století:
    1. Francouzská revoluční architektura.
    2. Anglický park a neogotika.
    3. Architektura empíru (neoklasicismus).
    4. Obloukový styl (rundbogenstilrundbogenstil).
    5. Neorenesance.
    6. Neobaroko.

1. Francouzská revoluční architektura (architektura osvícenství)

  • Myšlenkové pozadí:
    • Osvícenství: Staví se proti baroknímu „tmářství“ a i otázku víry se snaží řešit rozumem.
    • Racionalismus: Architektura konce 18. století se stává nástrojem výchovy společnosti a má řešit sociální problémy (podobnost s funkcionalismem 20. a 30. let).
    • Vztah k Velké francouzské revoluci (VFR, 1789): Přestože myšlenky stylu korespondovaly s revolucí, architekti (např. Ledoux) byli často jejími odpůrci.
  • Charakteristika stylu:
    • Skéměř úplná absence ornamentu.
    • Kompozice ze základních geometrických těles (koule, krychle, válec).
    • Vliv na urbanismus: Stavba podle tzv. Karteziánské mříže (pravidelná čtvercová mříž – Washington, Manhattan, v ČR Terezín a Josefov).
  • Klíčoví architekti a stavby (Francie):
    • Jean-Nicolas-Louis Durand (1760–1834): Navrhoval kolumbárium pro město Chaux a pohřební kaple z jednoduchých tvarů.
    • Claude-Nicolas Ledoux:
      • Projekt ideálního města Chaux.
      • Celnice La Vilette (1785): Symboly královského útlaku, za revoluce ničeny.
      • Královský solivar v Arc-et-Senans (1774): Centrální urbanistické řešení města dělníků na půdorysu kruhu (nerealizováno celé).
    • Boulle:
      • Newtonův kenotaf: Nerealizovaný projekt obří koule, která měla připomínat kosmické těleso.
  • Architektura v habsburské monarchii:
    • Isidor Canevalle: Všeobecná (stará) nemocnice ve Vídni – psychiatrický ústav (1781) a zámek Rájec nad Svitavou (1770) s portikem v revolučním stylu.
    • Ferdinand Hetzendorf von Hohenberg: Zámecký kostel ve Slavkově (1786), portikus blížící se empíru, strohý geometrický interiér v bílé barvě.
    • František Antonín Herget: Všeobecná nemocnice v Praze (po 1780), střední část v empíru bez ozdob, pouze s dlouhými kordonovými římsami.

2. Anglické parky a neogotika

  • Historický vývoj zahrad:
      1. a 17. století: Italská zahrada (symetrie podle podélné osy) a Francouzská zahrada (geometrické schéma s diagonálami).
    • Polovina 18. století (Anglie): Opuštění schémat ve prospěch krajinné zahrady (napodobování volné krajiny, skupinky stromů, průhledy, meandrující toky).
  • Důvody vzniku anglického parku:
    1. Politické: Snaha Anglie odlišit se od dominantní francouzské módy.
    2. Koloniální: Znalost čínských zahrad, které napodobovaly přírodu.
    3. Estetické: Hodnota „malebnosti“ v divoké přírodě.
  • Jean-Jacques Rousseau: Propagoval krásu divoké přírody z morálních důvodů (civilizace kazí člověka, návrat ke zlatému věku). Má náhrobek v parku Ermenonville (po 1770).
  • Významné parky a stavby (Osvícenská fáze):
    • Lancelot Brown: Budování parků s didaktickou funkcí – doplňovány drobnými stavbami (novogotické kaple, antické zříceniny, orientální pagody – symbol tolerance).
    • Wörlitz (Desava): Architekt Erdmannsdorf, park založen sasko-anhaltskými knížaty (1760).
    • Krásný Dvůr (1783): Pro Černíny vybudoval Fodish (Fediš), neogotická kaplička sloužící jako rozhledna.
    • Veltrusy (1785): Richard van der Schot pro rod Chotků (experimentální zemědělství).
    • Lednice (1785): Isidor Canevalle pro Lichtenštejny, později Josef Hardtmuth postavil minaret.
  • Romantická fáze 19. století:
    • Člověk se obrací k přírodě čistě pro její krásu a projekci vlastních citů.
    • John Paxton: Křišťálový palác pro 1. světovou výstavu (1851) – typ zvětšeného zahradního skleníku (tzv. „HI-TEC“ 19. století).
    • Lednicko-valtický areál v 19. stol.: Josef Kornhäusel postavil Apollónův chrám a Janův hrad (umělá zřícenina). V roce 1845 postavili Wingelmüller a De Svignes (skleník s kovovou konstrukcí).
  • Moderní přesahy (20. století):
    • Ladislav Žák: Pamětní areál Ležáky (1946–1950), kniha "Obytná krajina".
    • Luis Barragán: Parky v Mexiku (Las Arboledas, Los Clubes).

3. Architektura neoklasicismu (empíru)

  • Charakteristika: Vychází z Napoleonovy snahy ztotožnit se s římskými císaři. Název „empír“ se následně přenesl na celou první třetinu 19. století (v německém prostředí také biedermeierbiedermeier).
  • Zdroje a dórský řád: Oproti staršímu klasicismu empír používá „správný“ dórský řád. Klíčové objevy: Poseidonův chrám v Paestu (1758) a Parthenon (Piranesiho grafiky, Le Roy).
  • Významné osobnosti a stavby v Evropě:
    • Chaldrin: Vítězný oblouk v Paříži (1805).
    • Japelli: Café Pedrocchi v Padově (1818) – modifikovaný dórský řád s pilíři na rozích.
    • Antonio Canova: Mausoleum v Possagnu (1818) – kombinace Pantheonu a Parthenonu.
    • Henry Goyen: Vstupní brána botanické zahrady v Mnichově (1812) – barevnost (polychromie).
    • Spor o polychromii: Winckelmann a Kugler prosazovali bílou barvu, Hittorf a Semper vědecky doložili, že antické chrámy byly barevné (polychromované) kvůli srozumitelnosti pro lid.
    • Leo von Klenze: Propylaje (1846) a Glyptotéka (1816) v Mnichově – muzeum jako chrám umění.
    • Karl Friedrich Schinkel: Altes Museum v Berlíně (1823), iónský řád, kruhová dvorana. Ovlivnil Miese van der Rohe. Postavil i neogotický zámek v Kamienci (1840).
  • Neoklasicismus v českých zemích:
    • Zámek Kačina (1802): Projekt Christiana Schurichta, realizovali Joendl a Arche. Styl neopalladianismus (aplikace antických prvků na palladiovský půdorys).
    • Palác u Hybernů (1804–05): Fischer, Joendl, Arche. Přestavba barokního kostela na celnici.
    • Pietro Nobile: Přestavba Kynžvartu (1815) pro knížete Metternicha.
    • Josef Kornhäusel: Divadlo v Olomouci (kopie Ledouxova divadla).
    • Johann Filip Joendl: Teoretik, autor příručky "Poučení o stavitelství pozemním" (1840). Prosazoval účelnost a funkčnost ozdob (římsa chrání před deštěm).

4. Obloukový styl (rundbogenstilrundbogenstil)

  • Původ: Mnichov, 30. až 50. léta 19. století. Jádrem je nová konstrukce, nikoli jen ornament.
  • Heinrich Hübsch: Teorie o konstrukční povaze architektury. Rozvinul myšlenku umění klenout (středověká tradice) jako základ nového stylu, neboť v Německu nebyl dostatek kvalitního kamene pro antické překlady.
  • Evropské stavby:
    • Friedrich von Gärtner: Univerzita v Mnichově (1835), Bavorská státní knihovna (1840), Feldherrnhalle (1841).
    • Friedrich Bürcklein: Bavorské státní muzeum, Maximilianstrasse.
  • České země:
    • Ignác Vojtěch Ullmann: Palác Vojtěcha Lanny (1858–61) – kombinace tudorské gotiky a obloukového stylu.
    • Josef Lippert: Arcibiskupské gymnázium v Kroměříži (1858).

5. Vývoj neogotiky

  • Zdroje a motivace:
    • Politické: Oslava nacionalismu (Goethe a katedrála ve Štrasburku), odpor proti Napoleonovi (gotika jako vizualizace křesťanské zbožnosti).
    • Literární: Obdiv ke „gotickému románu“ (Strawberry Hill Horace Walpoola, 1758).
  • Periodizace:
    1. GOTHICK (18. – poč. 19. stol.): Dekorativní pojetí (Batty Langley), u nás Krásný Dvůr.
    2. Romantická neogotika (do 1860): Tudorská gotika, přestavby zámků (Hluboká, Lednice, Žleby, Sychrov).
    3. Vědecká neogotika (od 1860): Studium původních principů, snaha o stylovou čistotu (purismus). Klíčoví teoretici: John Ruskin (pravdivost architektury) a Viollet-le-Duc (ideální stav rekonstrukce).
  • Dostavba katedrál a chrámů:
    • Katedrála v Kolíně n. R. (1841): Friedrich Schmidt.
    • Katedrála sv. Víta v Praze: Jednota pro dostavbu (zal. 1844). Josef Kranner, Josef Mocker (1872 – rekonstrukce věže a lodi), po Mockerově smrti Kamil Hilbert (dokončení 1929).
    • Chrám sv. Václava v Olomouci (1883): Gustav Meretta (odstranění barokního průčelí).
    • Josef Mocker: Představitel purismu. Průčelí sv. Barbory v Kutné Hoře (výměna sedlové střechy za stanovou).
  • Kamil Hilbert: Představitel analytické metody památkové péče (rekonstrukce kostela sv. Martina ve zdi – nové doplňky mají secesní tvarosloví).

6. Neorenesance

  • Kontext: Hledání stylu pro občanskou společnost v konstituční monarchii (liberalismus). Neorenesance byla vnímána jako styl spojený s demokracií (antické Řecko a renesanční Itálie).
  • Gottfried Semper a Sempérialismus:
    • Autor spisu Der Stil: Architektonické tvarosloví určuje materiál, technologie a účel stavby.
    • Teorie odívání (architextilie): Fasáda je stylizovaná textilie (stěny chýše). Rozlišuje tektoniku (od tesařství) a stereotomii (zdění).
    • Díla: Zwinger v Drážďanech, Opera v Drážďanech.
  • Vídeňská Ringstrasse: Bourání hradeb a stavba reprezentačních budov (Parlament – Theofil von Hansen, Muzea – Semper).
  • Neorenesance v Čechách:
    • Architekti generace Národního divadla: Zítek, Schulz, Ullmann, Barvitius.
    • Josef Zítek: Národní divadlo (soutěž 1865). Vzory: palladiovská bazilika ve Vicenze, Sansovino (Benátky), Peruzzi a Raffael (Řím). Po požáru v roce 1881 dokončil Schulz.
    • Josef Schulz: Rudolfinum (spolu se Zítkem), Národní muzeum v Praze (1885–90) – kupole jako symbol chrámu vědy.
    • Česká neorenesance (národní program): Definována Janem Koulou v roce 1881. Typické prvky: psaníčková sgrafita, lunetové římsy, členěné štíty (inspirováno zámkem Litomyšl, radnicí v Plzni).
    • Antonín Wiehl: Hlavní představitel (Dům Bohuslava Schnircha, dům v Karoliny Světlé).

7. Neobaroko a inženýrská architektura

  • Neobaroko: Konec 19. století, hledání rakouského „národního stylu“ (tereziánské baroko – Albert Ilg). V českém prostředí vnímáno spíše jako styl německých samospráv.
    • Lázeňská architektura: Mariánské Lázně (kolonáda – Nedzielski, Miksch), Karlovy Vary.
    • Friedrich Ohmann: Walterův palác v Praze (papežská nunciatura) – vliv Dientzenhofera.
  • Inženýrská architektura (2. vlna):
    • Gustave Eiffel: Eiffelova věž (1889).
    • Petřínská rozhledna (1891): Kopie Eiffelovy věže (Pasovský, Prášil).
    • Průmyslový palác (1891): Bedřich Münzberger.
  • Eklekticismus: Propojování stylů na konci století (Friedrich Ohmann – dům U České orlice, Štorchův dům).

8. Krize historismu a nástup moderny

  • Adolf Loos: Časopis "Ver Sacrum", stať "Ornament a zločin" (1910). Kritizoval historismy jako lež. Postavil Obchodní dům Goldman & Salatsch ve Vídni bez ornamentů.
  • Jan Kotěra: Důraz na pravdivost stavby a přiznání materiálu (režné cihly, beton). Příklad: Městské muzeum v Hradci Králové (1909–13).
  • Kubismus: Vyvinul se z dórsky laděného neoklasicismu. Teoretik Pavel Janák (Hranol a pyramida, 1911–12), vrcholné dílo Josef Chochol (dům stavitele Hodka).