Literární a jazykové směry – komplexní přehled

Klasicismus

Klasicismus se formuje ve Francii ve 2. polovině $17.$ století a vrcholí v $18.$ století za vlády Ludvíka XIV. Usiluje o napodobení antické dokonalosti, prosazuje střídmost a absolutní vládu rozumu nad emocí. V dramatu se důsledně dodržují tři jednoty (čas, místo, děj) a literatura se dělí na „vysokou“ (tragédie, ódy, epos) a „nízkou“ (komedie, satira, bajka) podle společenského původu hrdinů i vážnosti tématu.

Osvícenství

Osvícenství vzniká v $18.$ století v Francii a Anglii jako společensko-filozofický proud. Hlásá víru v lidský rozum, rovnost lidí, svobodu myšlení, vzdělání a vědecké bádání. Podporuje tvorbu encyklopedií a kritizuje církevní dogmata i absolutistickou moc. Odmítá pověry a hlásá náboženskou toleranci.

Významné osobnosti francouzského klasicismu a osvícenství

Pierre Corneille – zakladatel francouzské tragédie (Cid).
Jean Racine – psychologizovaná tragédie (Faidra).
Molière – satirické komedie (Tartuffe, Lakomec, Zdravý nemocný).
Jean de La Fontaine – bajky kritizující lidské nectnosti.
Denis Diderot – Encyklopedie, romány Jeptiška a Jakub Fatalista.
Voltaire – Candide, boj proti náboženskému útlaku.

Italská komedie dell’arte a Carlo Goldoni

Commedia dell’arte (od $16.$ století) pracuje s improvizací a typizovanými maskami (Pantalone, Arlecchino, Brighella, Colombina). Goldoni přesouvá děj do měšťanského prostředí (Sluha dvou pánů, Poprask na laguně).

Angličtí prozaici osvícenství

Daniel Defoe – Robinson Crusoe spojuje cestopis, fikci a osvícenský ideál hrdiny, který přežije díky rozumu.
Jonathan Swift – Gulliverovy cesty, satira společnosti, vědy a politiky.

Klasicismus × Osvícenství – srovnání

Klasicismus klade důraz na estetiku, řád a antický ideál krásy; osvícenství akcentuje pokrok, vědu a rovnost. První upřednostňuje tragédii a ódu, druhé román, encyklopedii a satiru.

Národní obrození

Po bitvě na Bílé hoře ( $1620$ ) hrozí zánik češtiny vinou rekatolizace a germanizace. Obrození má $3$ fáze:

1. obranná ($70.$ léta $18.$ stol.–$1805$) – Dobrovský, Thám, Kramerius; cílem je záchrana jazyka, vznik Česká expedice, první pokusy o české divadlo (Stavovské divadlo, Bouda).
2. ofenzivní ($1805–1830$) – Jungmann (pětisvazkový Česko-německý slovník $120\,000$ hesel), Palacký (Dějiny národu českého), Klicpera (Divotvorný klobouk), Čelakovský (Ohlasy písní ruských/českých), Kollár (Slávy dcera).
3. vítězná ($1830–$ konec $40.$ let) – splývá s romantismem, završuje se prosazení češtiny; $1848$ je považován za symbolický závěr.

Spor o rukopisy

Rukopis královédvorský a Rukopis zelenohorský („nalezeny“ $1817$) měly uměle dokázat starobylost české kultury. Dobrovský zpochybnil pravost, Masaryk a moderní věda později potvrdili falzum. Padělateli byli pravděpodobně Václav Hanka a Josef Linda.

Preromantismus

Vzniká v $30.$ letech $18.$ století jako reakce na chladný rozum klasicismu. Zdůrazňuje cit prostého člověka a vztah k přírodě. Goethe (Utrpení mladého Werthera, Faust) a Schiller (Óda na radost) patří k hnutí Sturm und Drang.

Romantismus

Časově mezi $1789$ a $1848$; vznik v Anglii, šíří se po Evropě. Kladl důraz na cit, fantazii, historii, exotiku a přírodu. Typickým hrdinou je výjimečný, osamělý jedinec v konfliktu se společností.

Hlavní představitelé

Německo – bratři Grimmové (pohádky).
Anglie – Byron (Childe Haroldova pouť), Walter Scott (Ivanhoe), Shelley (Odpoutaný Prométheus), Jane Austenová (Pýcha a předsudek).
Francie – Victor Hugo (Bídníci, Chrám Matky Boží v Paříži), Stendhal (Červený a černý), Alexandre Dumas st. (Tři mušketýři, Hrabě Monte Cristo).
Rusko – Puškin (Evžen Oněgin), Lermontov (Démon).
USA – Edgar Allan Poe (Havran, Vraždy v ulici Morgue).

Český romantismus

Navazuje na národní obrození, vzniká v klasickém období metternichovského absolutismu. Karel Hynek Mácha (Máj) vytvořil lyricko-epickou báseň o vině a tragické lásce. Josef Kajetán Tyl (Fidlovačka, Strakonický dudák) a Karel Jaromír Erben (Kytice – $13$ balad) rozvíjejí drama a folklórní baladu.

Realismus a naturalismus

Realismus $2.$ poloviny $19.$ století chce podat pravdivý obraz společnosti, zdůrazňuje běžné hrdiny a sociální problémy. Francie: Balzacův cyklus Lidská komedie (Otec Goriot), Flaubertova Paní Bovaryová. Naturalismus (Zola – Zabiják, Guy de Maupassant – Kulička) dovádí realismus do extrému, zdůrazňuje dědičnost a prostředí.

Ruský realismus

Gogol (Revizor, Mrtvé duše) satirizuje byrokracii. Tolstoj (Vojna a mír, Anna Kareninová) kombinuje historický epos a psychologii. Dostojevskij (Zločin a trest, Idiot, Běsi, Bratři Karamazovi) analyzuje extrémní stavy vědomí. Čechov (Tři sestry, Višňový sad) ukazuje pasivitu a zánik starého světa.

Anglie, USA, Norsko, Polsko

Charles Dickens (Oliver Twist, David Copperfield), sestry Brontëovy (Jana Eyrová, Na Větrné hůrce), Walt Whitman (Stébla trávy), Mark Twain (Dobrodružství Toma Sawyera, Huckleberryho Finna), Henrik Ibsen (Nora), Henryk Sienkiewicz (Quo vadis?, Pouští a pralesem).

Český realismus a básnické generace

Karel Havlíček Borovský bojuje satirou proti absolutismu (Křest sv. Vladimíra, Tyrolské elegie). Božena Němcová propojuje idealismus a realismus (Babička). Básnické generace: Májovci (Neruda, Hálek, Světlá, Arbes), Ruchovci (Svatopluk Čech), Lumírovci (Sládek, Vrchlický, Zeyer).

Symbolismus, dekadence, prokletí básníci

Ve $4.$ čtvrtině $19.$ století vzniká ve Francii symbolismus (Baudelaire – Květy zla, Verlaine – Saturnské básně, Rimbaud – Opilý koráb). Dekadence hlásá úpadek a provokuje morálku (Oscar Wilde – Obraz Doriana Graye).

Česká moderna a buřiči

Manifest České moderny $1895$ žádá uměleckou svobodu (Machar, Březina, Sova, Šalda). Generace buřičů (Bezruč – Slezské písně, Gellner – Po nás ať přijde potopa, Dyk – Krysař, Šrámek – Stříbrný vítr) revoltují proti autoritám, militarismu a konvencím. Dekadentní proud reprezentují Karásek ze Lvovic a Hlaváček.

Umělecké avantgardy $1.$ poloviny $20.$ století

Guillaume Apollinaire (Alkoholy, Kaligramy) inspiruje moderní proudy.
Dadaismus (Tzara) odmítá logiku, Futurismus (Marinetti) oslavuje techniku, Kubismus (Picasso) rozkládá realitu na geometrické plochy, Expresionismus (Munch) zdůrazňuje úzkost, Surrealismus (Breton, Éluard) osvobozuje podvědomí.

Česká jazykověda – slovní druhy

Čeština rozlišuje $10$ slovních druhů: $5$ ohebných (podstatná jména, přídavná jména, zájmena, číslovky, slovesa) a $5$ neohebných (příslovce, předložky, spojky, částice, citoslovce).

Podstatná jména

Určujeme pád, číslo (singulár/plurál, zbytky duálu – oči), rod (mužský životný/neživotný, ženský, střední), vzor (pán, muž, hrad, stroj, žena, růže, píseň, kost, město, moře, kuře, stavení). Dělí se na konkrétní/abstraktní, hromadná, pomnožná a látková.

Přídavná jména

Tvrdá (mladý), měkká (jarní), přivlastňovací (otcův, matčin). Stupňování: pozitiv, komparativ (-ější, ‑ší, ‑í) a superlativ (nej-). Nepravidelné tvary: dobrý – lepší – nejlepší.

Zájmena

Druhy: osobní (já, ty, on), přivlastňovací (můj), ukazovací (ten), tázací (kdo?), vztažná (který), neurčitá (někdo) a záporná (nikdo). Skloňování já/ty: $1.$ já/ty, $2.$ mne/tě, … Pozor na „s sebou × sebou“.

Číslovky

Základní (jedna), řadové (první), druhové (dvoje), násobné (dvakrát). Skloňování dva/dvě, oba/obě, tři, čtyři. Číslovky $5$–$99$ se skloňují jako vzor kost.

Slovesa

Osoba, číslo, čas (přítomný, minulý, budoucí), způsob (oznamovací, rozkazovací, podmiňovací – tvary „bych/bys/by“), rod (činný/trpný), vid (nedokonavý × dokonavý). Nepravidelná slovesa: být, jíst, vědět, vidět, chtít. Přechodníky (nesouc, postavivše) jsou dnes archaické.

Příslovce

Vyjadřují místo, čas, způsob, míru a příčinu (doma, dnes, rychle, velmi, naschvál). Stupňování: blízko – blíže – nejblíže; nepravidelně dobře – lépe – nejlépe.

Předložky

Vlastní (na, pod) a nevlastní (vedle, kolem). Řídí pád jména (kromě $1.$ a $5.$). Pravopis: s + $7.$ pád, z + $2.$ pád (s cukrem × z cukru).

Spojky

Souřadicí (slučovací a, i; odporovací ale; stupňovací ba; vylučovací nebo; vysvětlovací neboť) a podřadicí (že, protože, aby, když). Před souřadicím „a, i, ani, nebo“ se čárka většinou nepíše.

Částice

Vyjadřují postoj mluvčího, uvádějí věty: ať, kéž, ano, ne, snad, prý. Mohou zesilovat (tak, nuže) či zpochybňovat (asi, možná) sdělení.

Citoslovce

Naproti citům (ach, hurá), pobídkám (hop, hrr) a zvukům (mňau, bác). Oddělujeme čárkou, pokud stojí samostatně: „Jé, to je krásné!“; neoddělujeme, nahrazuje-li přísudek: „Auto bác do plotu.“

Závěrečná syntéza

Od klasicistního důrazu na řád a antickou krásu přes osvícenské nadšení pro rozum a pokrok, romantický kult citu a individuální svobody, realistický sociální pohled, naturalistickou vědeckost, symbolistickou hudebnost slov až k avantgardní destrukci formy se evropská i česká literatura $17.–20.$ století vyvíjí v neustálé polemice s předchozími generacemi. Paralelně vzniká české národní hnutí, které obnovuje jazyk, literaturu a kulturu a přináší vlastní, často originální reakce na světové směry.