7. hodina
Úvod do současné malby a kontext 90. let
Změny paradigmatu po roce 1990: Konec tradičního chápání malby jako dominantního média. Toto období je charakteristické nástupem postmoderní plurality, kde malba přestává být lineárním vývojem stylů a stává se jedním z mnoha dostupných prostředků vyjádření. Dominance tržní kultury a globalizace uměleckého světa vede k transformaci uměleckého díla v komoditu.
Dějinná kontinuita: Přestože se mluví o „konci dějin umění“, současná malba neustále reflektuje své předchůdce:
Od realismu k abstrakci: Vztah mezi zobrazením reality (impresionismus, fauvismus) a dekonstrukcí formy (kubismus, futurismus).
Surrealismus a expresionismus: Vliv podvědomí a emocí, který se vrací v neo-expresionistických vlnách 80. let.
Kritický a mediální rámec: Pop-art přinesl do malby estetiku masmédií, zatímco konceptualismus zpochybnil samotnou nutnost fyzického objektu. Postmalířská abstrakce se snažila očistit malbu od autora a narativu.
Významní umělci a hlubší vhled do jejich tvorby
Robert Šalanda: Český autor, který analyzuje vizuální jazyk. Jeho práce často využívá principů redukce a znaku, přičemž zkoumá, jak digitální obraz a každodenní vizuální smog ovlivňují naše vnímání prostoru.
Thierry de Duve: Teoretik, který propojil Kantovu estetiku s Duchampovým readymadem. Tvrdí, že v současnosti už neříkáme „toto je krásné“, ale „toto je umění“, čímž se estetický soud mění v rozhodnutí o statusu objektu.
Cy Twombly: Jeho dílo stojí na pomezí mezi písmem a malbou. Využívá gestickou abstrakci k evokaci antické mytologie a literárních odkazů, čímž malbu vrací k rituálním kořenům.
Gerhard Richter: Klíčová postava německé malby. Osciluje mezi fotorealismem (tzv. „Blur“ technika – rozmazání) a totální abstrakcí. Jeho dílo zpochybňuje schopnost obrazu pravdivě zachytit realitu.
Anselm Kiefer: Pracuje s monumentálními formáty a netradičními materiály (olovo, sláma, popel). Jeho tvorba je hluboce zakořeněna v německé identitě, reflexi nacistické minulosti a zkoumání kolektivní viny.
Jenny Saville: Členka skupiny Young British Artists (YBAs). Její monumentální akty se zaměřují na syrovost těla, deformaci, plasticitu masa a zpochybnění tradičních kánonů krásy definovaných mužským pohledem.
Damien Hirst: Ač známý instalacemi, jeho malířské série (např. Spot Paintings) kritizují mechanizaci umění a komerční povahu současného trhu, přičemž se neustále dotýkají témat smrtelnosti.
Dominantní diskuse a tematické okruhy
Hybridita médií: Malba již neexistuje v izolaci. Často dochází k fúzi s digitální fotografií, videem nebo 3D modelováním. Proces „převodu“ digitálního datového toku do analogového média (plátna) je ústředním motivem mnoha autorů.
Politická a sociální angažovanost: Malba se stává nástrojem aktivismu, kritiky postkolonialismu a genderových nerovností.
Identita a historické trauma: Využití malby jako terapeutického nástroje k uchopení osobní i národní historie (postmemory).
Geopolitické směry a školy
Lipská škola (New Leipzig School): Reprezentovaná autory jako Neo Rauch. Kombinuje prvky socialistického realismu, surrealismu a pop-artu. Klade důraz na technickou virtuozitu a narativní komplexnost.
Rumunská škola (Cluj School): Autoři jako Adrian Ghenie. Charakteristická temnou paletou, prací se špachtlí a reflexí totalitní historie východního bloku.
Postkonceptuální malba: Malba, která není zaměřena na řemeslo, ale na myšlenku. Často reflexivní, ironická a analyzující vlastní podmínky existence.
Současná reflexe
Digitální věk: Otázka relevance malby v době, kdy je svět zaplaven efemérními obrazy na sociálních sítích. Malba zde vystupuje jako „pomalé médium“, které vyžaduje fyzickou přítomnost a čas.
Odkouzlování a zakouzlování: Napětí mezi vědou/racionalitou a potřebou metafyzického prožitku, který malba stále dokáže zprostředkovat.