9. hodina II
Mikuláš Medek (1926–1974)
Charakteristika: Jeden z nejvýznamnějších českých malířů 20. století, symbol svobodného umění v totalitním režimu. Jeho dílo prochází vývojem od surrealismu k informelu a následnému návratu k figuře (racionální symbolismus).
Původ: Vnuk impresionisty Antonína Slavíčka a syn generála a spisovatele Rudolfa Medka. Toto rodinné zázemí bylo po roce 1948 důvodem k jeho perzekuci.
Etapy tvorby:
Surrealismus (40. léta): Spolupráce se skupinou kolem Karla Teigeho a Vratislava Effenbergera. Zkoumání vnitřního světa, snových vizí a absurdity (např. Magnetická ryba, Úsměv).
Informel (50. léta): Reakce na existenciální tíseň a politický útlak. Vytváří tzv. strukturální abstrakci – silné nánosy barev (často míchané s pískem či sklem), proškrabávané plochy připomínající jizvy, rány či vyprahlou zem (cykly Nahé trny, Akce I a II).
Racionální konstrukce a symbolismus (60. léta): Obrazy získávají pevnější geometrický řád, objevují se symboly (kruh, kříž) a hluboké náboženské motivy vymezené precizní, ostrou linkou.
Monumentální tvorba: Výzdoba kostela sv. Petra a Pavla v Jedovnicích (oltářní obraz) a mozaiky v interiéru letiště Ruzyně.
Jiří Valenta (1936–1991)
Průkopník abstrakce: Patřil k okruhu neveřejných výstav Konfrontace, které definovaly český informel.
Styl: Soustředil se na duchovní rozměr malby. Typické jsou pro něj světlé, až bílé monochromy se subtilní strukturou.
Díla a emigrace: Po sovětské okupaci v roce 1968 emigroval do Německa, kde jeho tvorba získala ještě větší filozofickou hloubku (cyklus Syntetické tkáně).
Antonín Tomalík (1939–1968)
Existencialismus: Nejmladší a nejradikálnější člen skupiny Konfrontace. Jeho život a dílo byly poznamenány bohémským stylem života a tragickou smrtí v mladém věku.
Technika: Používal „špinavou“ estetiku – materiály jako dehet, provazy, písek a plech. Jeho obrazy (např. Zrcadlo tmy) vyjadřují absolutní pocit ohrožení a destrukce.
Jaroslav Vožniak (1933–2005)
Umělecké skupiny: Člen skupiny Šmidrové, která do českého umění vnesla prvek mystifikace, ironie a grotesky.
Vývoj: V 60. letech se stal klíčovou postavou české nové figurace. Jeho díla často kombinují prvky pop-artu, surrealismu a manýrismu (cyklus Variace na ikony).
Theodor Pištěk (nar. 1932)
Hyperrealismus: Mistr technicky precizní malby. Využívá estetiku automobilových motorů, plechů a technických detailů, které povyšuje na umělecký objekt.
Kostýmní tvorba: Světový věhlas získal jako kostýmní výtvarník Miloše Formana. Za film Amadeus obdržel v roce 1984 Oscara.
Zdeněk Beran (1937–2014)
Popsání zmaru: Významný představitel strukturální abstrakce, později se zaměřil na instalace pracující s motivem destrukce a zániku.
Klíčové dílo: Instalace Rehabilitační nemocnice pro staré stroje nebo projekt Východisko (vypadávající vnitřnosti zdi), které vyjadřovaly absurditu a tíseň normalizační doby.
Ludmila Padrtová (1931–2016)
„První dáma“ abstrakce: Dlouho neuznaná autorka, která tvořila v izolaci. Již v polovině 50. let (nezávisle na západních trendech) vytvářela lyrické abstrakce.
Tvorba: Její práce jsou charakteristické jemným gestem a smyslem pro barevnou harmonii, často čerpající z inspirace přírodou.
Tadeusz Kantor (1915–1990)
Revoluční divadelník: Polský umělec, který smazal hranice mezi obrazem a divadlem. Založil divadlo Cricot 2.
Koncepty: Proslul konceptem „divadla smrti“ (představení Mrtvá třída), kde herci pracují s loutkami a předměty jako s nositeli historické paměti.
Alfred Lenica (1899–1977)
Polská avantgarda: Propojoval prvky surrealistického automatismu s technickou precizností materiálové malby. Jeho díla z 60. let jsou ukázkou dynamického polského informelu.
Aleksander Kobzdej (1920–1972)
Proměna stylu: Původně prominentní malíř socialistického realismu (Podej cihlu), který v 50. letech radikálně změnil směr k abstraktní malbě hmoty (tzv. materiálové obrazy - Štěrbiny).
Günter Brus (1938–2024)
Vídeňský akcionismus: Radikální performer, který používal vlastní tělo jako médium k vyjádření bolesti a protestu proti měšťácké morálce v poválečném Rakousku.
Arnulf Rainer (nar. 1929)
Übermalung (přemalby): Proslul technikou zakrývání existujících obrazů nebo fotografií agresivními gestickými tahy. Snaží se tak proniknout k jádru zobrazeného skrze jeho destrukci.
Arte Povera (Chudé umění)
Historický a sociální kontext: Italské hnutí vzniklé v italských centrech (Turín, Řím) v polovině 60. let 20. století, formálně definované kritikem Germano Celantem v roce 1967. Představovalo radikální opozici vůči americkému Minimalismu a Pop-artu, které kritizovalo pro jejich komerční zaměření a odcizenost od přírody.
Filozofie „chudoby“: Název neodkazuje na materiální chudobu, ale na návrat k primárním, „chudým“ a netradičním materiálům (hlína, vlna, větve, led, noviny), které nejsou zatíženy kulturním nánosem „vysokého umění“. Cílem bylo propojení umění s každodenním životem a přírodními procesy.
Hlavní představitelé a jejich specifický vklad:
Mario Merz: Typický motivem iglú jako symbolu základního lidského přístřeší, nomádství a dočasnosti. Do instalací často vkládal neonové trubice s Fibonacciho posloupností (1, 1, 2, 3, 5, 8…), čímž propojoval přírodní růst s matematickým řádem.
Jannis Kounellis: Umělec řeckého původu, který proslul instalací 12 živých koní v galerii L'Attico (1969), čímž konfrontoval sterilní prostor galerie s živočišnou realitou. Pracoval s vlnou, pytli uhlí, kávou či ohněm (pachy a fyzická tíha).
Michelangelo Pistoletto: Klíčová postava známá svými zrcadlovými obrazy, které zapojují diváka přímo do kompozice. Jeho socha Venere degli stracci (Venuše v hadrech) je symbolem kontrastu mezi klasickou historií a moderním odpadem konzumní společnosti.
Giuseppe Penone: Zkoumá prolínání lidského těla a přírody. Známý projekty, v nichž z opracovaných dřevěných trámů vysekává podobu mladého stromu, který je v nich skrytý, čímž tematizuje růst a plynutí času.
Alighiero Boetti: Zaměřoval se na koncepty duality, řádu a chaosu. Proslulé jsou jeho velké vyšívané mapy světa (Mappa), které nechával vyrábět afghánské tkadleny, čímž zpochybňoval koncept individuálního autorství.