Psychologie jako věda: Předmět, Historie a Disciplíny
Defince a Předmět Psychologie
Psychologie je definována etymologicky z řeckého základu, kde psyché představuje duši a logos vědu. V doslovném překladu jde tedy o vědu o duši, která se zaměřuje na zkoumání psychického života člověka, přičemž duše je hlavním předmětem jejího zkoumání. Tato disciplína se zabývá širokým spektrem duševních jevů. Konkrétně studuje vnitřní prožívání, do kterého řadíme vjemy, emoce a další subjektivní stavy, a vnější chování, což zahrnuje reakce organismu, řeč a veškeré pozorovatelné projevy.
Vývoj Psychologie – Předvědecká Etapa
Předvědecká etapa psychologie byla po dlouhou dobu integrální součástí filosofie a byla chápána primárně jako nauka o duši. Klíčové postavy této éry formovaly základní pohledy na lidskou psychiku. Platón, vlastním jménem Aristokles, žijící v letech , postuloval existenci dvou světů: světa idejí, který je dokonalý, pravý a racionálně poznatelný, a světa smyslového, jenž je měnlivý, nedokonalý a závislý na světě idejí. Duše je podle něj nesmrtelná, uvězněna v lidském těle a poznává ideje skrze rozum. Po fyzické smrti se duše přesouvá na základě chování v pozemském životě buď do světa jevů, nebo do říše blaženosti.
Aristoteles, působící v letech , na Platóna kriticky navázal a zkoumal vztah mezi světem idejí a smyslů. Považoval vznik bytí za jednotu látky, tedy možnosti něčím být, a formy, což je duchovní princip, který látku uskutečňuje. Duše je pro Aristotela principem, který dává životu smysl a je neoddělitelný od těla. Zdůrazňoval, že veškeré vědění přichází k člověku skrze smysly.
Křesťanské pojetí reprezentoval Aurelius Augustius, známý jako sv. Augustin, v letech . Ten kladl důraz na očištění duše jako cestu k Bohu a nutnost obnovy v čistotě duše. Podle něj je nezbytné nejdříve poznat sám sebe, skrze běh života pochopit svou podstatu a teprve poté pomáhat ostatním. Významně přispěl také k pojetí času jako subjektivního prožívání. Tomáš Akvinský v letech vyzdvihoval spojitost člověka s přírodou a prokazoval nesmrtelnost lidské duše, přičemž člověka definoval jako jednotu duše a těla.
Novověký myslitel John Locke, žijící v letech , zavrhl vrozené znalosti a tvrdil, že lidský rozum je při narození nepopsaná tabule, neboli tabula rasa, která je postupně zaplňována zkušenostmi. Prohlásil slavnou tezi: „Nic není v mysli, co nebylo dříve ve smyslech.“ Jako metodu zkoumání navrhl introspekci, tedy sebepozorování v mysli a vědomí, ačkoli psychologie v této době ještě nebyla etablovanou vědou.
Vývoj Psychologie – Vědecká Etapa
Vědecká etapa psychologie začíná v , což z ní činí relativně mladou vědní disciplínu. Zásadním milníkem byl rok , kdy Wilhelm Wundt založil v Lipsku první experimentální laboratoř. Wundt vycházel z metody introspekce, tedy sebepozorování duševních pochodů. Jeho přístup byl postaven na analýze psychických jevů v uměle vytvořených situacích a kontrolovaných podmínkách.
Významné Psychologické Směry
Psychologie se v průběhu svého vývoje rozdělila do několika hlavních směrů. Experimentální psychologie, založená Wundtem, se zaměřuje na zkoumání duševních pochodů prostřednictvím experimentů v umělých podmínkách. Behaviorismus, založený J. B. Watsonem, je definován jako věda o chování. Watson kritizoval introspekci a zaměřil se výhradně na zkoumání reakcí na stimuly (podněty). Behavioristé neuznávali vrozené dispozice a silně přeceňovali vliv výchovy a vnějšího prostředí.
Psychoanalýza, jejímž zakladatelem je Sigmund Freud, přinesla koncept nevědomí jako síly ovlivňující lidské jednání, nad kterou člověk nemá vědomou kontrolu. Patří sem strachy, touhy a vrozené pudy. Freud definoval strukturu osobnosti pomocí složek ID (ono – pudové uspokojení), EGO (já – realita) a SUPEREGO (nadjá – svědomí a ideál). Mezi vědomím a nevědomím popsal vrstvu předvědomí obsahující myšlenky a city, které si lze vybavit.
Analytická psychologie Carla Gustava Junga rozdělila nevědomí na osobní, obsahující minulé události jedince, a kolektivní, které je dědictvím po předcích společným všem lidem. Kolektivní nevědomí je tvořeno archetypy, což jsou vrozené předobrazy a zvyklosti předávané generacemi. Gestaltismus (tvarová psychologie), zastoupený Maxem Wertheimerem a W. Köhlerem, tvrdí, že psychické děje vystupují jako celky a jejich vlastnosti nelze redukovat na jednotlivé části. Příkladem jsou optické klamy, kdy na základě našich znalostí vidíme celek, který v realitě není uzavřen (např. iluze trojúhelníku).
Humanistická psychologie, označovaná jako „třetí síla“, vznikla pod vedením Abrahama Harolda Maslowa a Carla Ransoma Rogerse. Stojí v opozici k behaviorismu zdůrazňováním tvořivosti a k psychoanalýze důrazem na vědomí a seberealizaci. Maslow vytvořil pyramidu potřeb, která postupuje od fyziologických potřeb přes bezpečí, sounáležitost a uznání až k seberealizaci. Kognitivní psychologie G. A. Kellyho považuje za rozhodující poznávací procesy, kterými si člověk vytváří vnitřní obrazy světa. Transpersonální psychologie, spojená se jménem S. Grofa, se zaměřuje na mimořádné stavy vědomí vyvolané meditací, rituály nebo látkami.
Psychologické Disciplíny
Psychologické disciplíny se dělí do tří kategorií. Teoretické disciplíny zahrnují obecnou psychologii, která řeší základní teoretické otázky, psychologii osobnosti zaměřenou na strukturu a vývoj osobnosti, vývojovou (ontogenetickou) psychologii zkoumající vývoj od prenatálního období, sociální psychologii řešící začleňování do skupin a psychopatologii, která studuje příčiny a průběh psychických poruch a hledá metody léčby.
Praktické (aplikované) disciplíny zahrnují klinickou psychologii (diagnostika a psychoterapie), poradenskou psychologii (školní, manželské poradenství), pedagogickou psychologii (vývoj v podmínkách výchovy) a soudní (forenzní) psychologii (studium zločinnosti a znalecké posudky). Speciální disciplíny obsahují psycholingvistiku (vztah myšlení a řeči), zoopsychologii (chování zvířat), biopsychologii (fyziologické základy psychiky) a farmakopsychologii (účinky chemických látek).
Výzkumné Metody a Psychologie Osobnosti
Výzkum v psychologii může být prognostický (předpovídání chování na základě indicií), diagnostický (odhalování příčin problému testy), klinický (při léčbě poruch) nebo statický (testový, např. IQ a SCIO testy). Sběr dat probíhá formou průzkumu, rozhovoru či pozorování. Psychologie osobnosti studuje formování jedince, které je ovlivněno dědičností, prostředím a vlastní aktivitou.
Struktura osobnosti zahrnuje schopnosti: nadání (rozvinuté vlohy), talent (vynikající schopnosti) a genialitu (mimořádný talent vedoucí k velkým dílům). Charakter představuje vztah k sobě i okolí a zahrnuje sebecit, sebehodnocení a sebevědomí. Temperament byl historicky klasifikován Hippokratem podle tělesných šťáv na sanguinika (krev), flegmatika (hlen), melancholika (černá žluč) a cholerika (žluč). Mezi rysy osobnosti řadíme extroverzi a introverzi (Jung), dominanci a submisivitu, vytrvalost, stabilitu a labilitu (H. J. Eysenck), taktnost, svědomitost a míru sebedůvěry.