České země za světové války, první odboj Part I. B

Začátek války překvapil českou společnost, což ukázalo nepřipravenost českých politiků.
Na názorové roztříštěnosti se podíleli politici, kteří podporovali různé směry (monarchie, federativní změny atd.).

Mobilizace a nástup prvních jednotek ze zemí proběhl bez problémů.
V Habsburské monarchii byla uzavřena říšská rada a sněmy jednotlivých zemí.
Došlo k omezení občanských práv a byla zavedena vojensko-úřednická diktatura.
Jakýkoliv odpor byl trestán vězením, nebo dokonce smrtí; v roce 1915 byli zatčení politici Kramář a Rašín, kterým byla dána milost novým císařem Karlem I.

Politický odboj proti Rakousku-Uhersku mohl začít pouze v zahraničí.
Profesor T. G. Masaryk odešel do zahraničí, aby získal podporu pro samostatnost a soupeření s nezájmem dohodových politiků.
V roce 1915 na akci v Ženevě představil ideu o samostatném československém státě.
Československá národní rada, která byla založena v Paříži, se stala klíčovým orgánem zahraničního odboje; významným členem byl Edvard Beneš.
Počáteční činnost rady byla jistě propagační a agitační.

Aktivní účast Čechů a Slováků v bojích byla pro odboj velmi důležitá.
Vznikly vojenské jednotky jako rota Nazdar a Družina, z válečných zajatců měly vzniknout československé legie.
Bitva u Zborova v roce 1917 a úspěchy legií proti bolševikům na transsibiřské magistrále jsou klíčové momenty.

Smrt císaře v listopadu 1916 obnovila ústavní život a sněmy, naděje na vyřešení české otázky vzrostly.
Čeští poslanci v říšské radě dlouho podporovali rakouskou politiku, jejich pozici ale zpochybnil Manifest českých spisovatelů v květnu 1917 a Tříkrálová deklarace v lednu 1918.

Washingtonská deklarace, vypracovaná Masarykem v říjnu 1918, definovala budoucí československou politiku.
Národní výbor v Praze, vedený Kramářem, 28. října 1918 vyhlásil samostatnost na základě vykládání odpovědi od rakouského ministra.
Tímto způsobem byla formálně vyhlášena Československá republika.