Studijní-text-IMUNOLOGIE-MIKROBIOLOGIE-EPIDEMIOLOGIE-A-HYGIENA

Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem - Fakulta zdravotnických studií

Mikrobiologie, Imunologie, Epidemiologie a Hygiena

  • Autoři: MUDr. Andrea Šmejcová, RNDr. Ing. Petr Kelbich, Ph.D., MUDr. Dalibor Jílek, CSc.

Obsah

  • 1 Mikrobiologie (A. Šmejcová)
    • 1.1 Lékařská mikrobiologie
      • 1.1.1 Vztah člověka a mikroorganismu
      • 1.1.2 Bakteriální buňka-stavba a fyziologie
      • 1.1.3 Mikrobiologická diagnostika
      • 1.1.4 Antibiotika
      • 1.1.5 Vybrané kapitoly z klinické mikrobiologie-močové infekce (IMC)
      • 1.1.6 Vybrané kapitoly z klinické mikrobiologie-sepse
      • 1.1.7 Vybraná kapitola z klinické mikrobiologie – průjmová onemocnění
      • 1.1.8 Parazitologie
      • 1.1.9 Virologie-obecná
      • 1.1.10 Virologie-speciální
  • 2 Obecná imunologie (P. Kelbich)
    • 2.1 Imunitní systém – funkce a vymezení pojmů
    • 2.2 Buňky imunitního systému - imunokompetentní buňky
    • 2.3 Buňky vrozené imunity
    • 2.4 Humorální složky vrozené imunity
    • 2.5 Specifická imunita - antigenně specifické receptory B lymfocytů a protilátky
    • 2.6 Specifická imunita - receptory T lymfocytů (TCR)
    • 2.7 Specifická imunita – MHC glykoproteiny
    • 2.8 Cytokiny
    • 2.9 Specifická imunita – eliminace autoreaktivních klonů B lymfocytů
    • 2.10 Specifická imunita – eliminace autoreaktivních klonů T lymfocytů
    • 2.11 Specifická imunita – imunitní reakce T lymfocytů
    • 2.12 Specifická imunita – protilátková imunitní reakce
  • 3 Klinická imunologie a alergologie (D. Jílek)
    • 3.1 Vysvětlení pojmů
    • 3.2 Defekty imunity
      • 3.2.1 Primární imunodeficity – obecná část
      • 3.2.2 Primární imunodeficity – speciální část
      • 3.2.3 Sekundární imunodeficity
      • 3.2.4 Základní principy léčby imunodeficitů
    • 3.3 Alergie
      • 3.3.1 Podstata alergie - imunopatologická reakce I. typu
      • 3.3.2 Diagnostika alergií
      • 3.3.3 Příklady nejčastějších alergických chorob a jejich léčby
    • 3.4 Autoimunitní nemoci
      • 3.4.1 Imunopatologické reakce II. až IV. typu
      • 3.4.2 Orgánově nespecifické autoimunitní choroby. Definice a příklady
      • 3.4.3 Orgánově specifické autoimunitní choroby. Definice a příklady
  • 4 Hygiena (A. Šmejcová)
    • 4.1. Základní pojmy
    • 4.2 Hygiena všeobecná a komunální
    • 4.3 Hygiena výživy
    • 4.4 Hygiena práce
    • 4.5 Hygiena dětí a mladistvých
    • 4.6 Hygiena zdravotnických zařízení
  • 5 Epidemiologie (A. Šmejcová)
    • 5.1 Proces šíření nákazy
    • 5.2 Protiepidemická opatření – metody boje s nákazami
    • 5.3 Očkování a imunizace

Úvod

  • Předmět je teoreticko-praktický celek poskytující základní poznatky z mikrobiologie, imunologie, epidemiologie a hygieny.
  • Studenti se seznámí s:
    • Obecnými vlastnostmi mikroorganismů.
    • Základy speciální mikrobiologie.
    • Strukturou a funkcemi imunitního systému.
    • Primárními a sekundárními imunodeficiencemi.
    • Poruchami imunity, imunomodulací a vakcinací.
    • Zásadami odběru a odesílání biologického materiálu k laboratorním vyšetřením.
    • Mikrobiologickými a imunologickými vyšetřovacími metodami.
    • Základy epidemiologie, protiepidemických opatření, infekčních onemocnění a jejich prevencí.
    • S platnými právními předpisy v této oblasti.
  • Cíle:
    • Osvojit si odbornou terminologii.
    • Získat základní znalosti o původcích infekčních onemocnění.
    • Seznámit se s mechanismy účinků mikrobicidních látek a vznikem rezistence.
    • Poznat strukturu a funkce imunitního systému.
    • Seznámit se s podstatou onemocnění imunitního systému a jeho projevy.
    • Poznat způsoby imunizace.
    • Seznámit se s procesy šíření infekčních onemocnění, významem a postupy protiepidemických opatření.
    • Seznámit se s odběrem biologického materiálu na mikrobiologické a imunologické vyšetření.

1 Mikrobiologie

1.1 Lékařská mikrobiologie
  • Text zaměřen na základy obecné bakteriologie a virologie včetně diagnostických metod.
  • Důraz na principy obecné epidemiologie a epidemiologických opatření.
  • Zaměřena na aktuální problémy ochrany a podpory veřejného zdraví, vliv faktorů životního prostředí na zdraví, hygienickou problematiku provozu zdravotnických zařízení a na problematiku nákaz spojených se zdravotní péčí.
  • Doplněn výklad pojmů.
1.1.1 Vztah člověka a mikroorganismu
  • Lékařská mikrobiologie je mikrobiologie člověka pojednávající o původcích onemocnění i o nepatogenních mikrobech v těle a v jeho bezprostředním okolí.
  • Cíl: Pochopit obecné souvislosti existence mikrobů a jejich vztahu k člověku.
  • Klíčová slova: Hostitel, patogen, viry, bakterie, houby, prvoci, antibiotika, antivirové látky, klinická mikrobiologie, epidemiologie.
  • Mikroorganizmy žijící v lidském těle nejsou všechny škodlivé pro člověka.
  • Některé jsou s člověkem-hostitelem-který zajišťuje živiny ve vzájemném pozitivním vztahu, jejich metabolity jsou mu prospěšné.
  • Lékařská mikrobiologie se zabývá mikroby patogenními, vyvolavateli onemocnění, ale i podmíněně patogenními, které vyvolávají onemocnění jen za určitých podmínek, nejčastěji při snížení imunity hostitele.
  • Mikroby se rozdělují do čtyř základních skupin:
    • Viry-nebuněčné organizmy
    • bakterie-jednobuněčné organizmy
    • houby-složitější organizmy
    • prvoci-parazitické jednobuněčné organizmy
  • Lékařská mikrobiologie se zabývá nejen popisem vlastností těchto mikroorganizmů, ale i způsobem jejich zneškodňování antimikrobiálními látkami-antibiotiky a antivirovými látkami.
  • Klinická mikrobiologie se zabývá infekčními onemocněními a podmínkami výskytu nemocničních infekcí u pacientů oslabených základním onemocněním.
  • Epidemiologie je obor, používaný jako nástroj zkoumání šíření infekčních onemocnění v nemocnicích i v komunitě.
  • Viry jsou nejjednodušší organizmy schopné reprodukce, nejsou však schopny samostatné existence, jsou závislé na hostitelské buňce.
  • Bakterie jsou jednobuněčné organizmy, které si mohou obstarávat výživu z anorganických zdrojů.
  • Houby jsou mikroorganizmy s rozvětvenými vlákny-myceliem. Nepravé houby jsou kvasinkovité organizmy, buď jednobuněčné nebo tvořící mnohobuněčná pseudomycelia.
  • Prvoci, protozoa jsou jednobuněčné eukaryotické (mají jádro) organizmy s organelami. Pohybují se pomocí bičíků nebo pseudopodií.
1.1.2 Bakteriální buňka-stavba a fyziologie
  • Základem pro identifikaci a klasifikaci bakterií jsou jejich vlastnosti, morfologické znaky, metabolické reakce a genetická příbuznost.
  • Cíl: Seznámit studenty, jak se rozlišují bakterie podle tvaru a jejich schopnosti vázat některá barviva. Jak se rozdělují bakterie podle vztahu ke kyslíku, jaká je stavba bakteriální buňky, růstem a množení bakterií.
  • Klíčová slova: Gramovo barvení, oxidáza, kataláza, koaguláza, neurotoxiny, spory
  • Vlastnosti bakterií:
    • Schopnost vázat některá barviva.
      • Obarvené bakterie můžeme pozorovat pod mikroskopem. Nejdůležitější je barvení podle Grama. Základem reakce je rozdílná struktura buněčné stěny. Grampozitivní bakterie se v mikroskopu jeví jako fialové až černé. Gramnegativní se jeví jako červené. Některé bakterie nereagují na Gramovo barvení, pro ně pak používáme jiné typy barvení.
    • Morfologické znaky:
      • a) tvar:
        • Bakterie mají 3 základní tvary:
          • tyčinkovitý tvar-tyčky nebo bacily
          • kulatý nebo ovoidní tvar-koky nebo kokobacily
          • spirálovitý tvar-spirily, vibria, spirochety
      • b) uspořádání v mikroskopickém obraze:
        • Uspořádání vychází ze způsobu dělení. Nacházíme jednotlivé buňky nebo skupiny u dvou(diplokoky) i více buněk(uspořádání v řetízcích, v hroznech)
    • c) metabolické reakce:
      • Metabolické pochody tvoří základ pro identifikaci bakteriálních druhů.
        • A) Závislost na kyslíku
          • Aerobní bakterie vyžadují kyslík pro svůj normální růst a množení.
          • Anaerobní bakterie netolerují kyslík, mohou růst pouze v nepřítomnosti kyslíku.
          • Fakultativní bakterie mohou růst jak za přítomnosti, tak i při nedostatku kyslíku.
        • B) Utilizace sacharidů(využití sacharidů)
          • Druhy bakterií lze určovat, podle toho , jaké sacharidy jsou schopny využívat jako zdroj energie.
        • C)Produkce enzymů
          • Bakterie mohou produkovat oxidační nebo proteolytické enzymy.
            • a) oxidační enzymy: oxidáza-napomáhá při oxidačních procesech, kataláza(peroxidáza)-štěpí peroxid vodíku
            • b) proteolytické enzymy a toxické enzymy: rozkládají bílkoviny nebo působí toxicky, hemolyziny-porušují membrány červených krvinek, koaguláza-vyvolává přeměnu fibrinogenu na fibrin, neurotoxiny-vyvolávají poruchy nervové tkáně a funkce nervové soustavy (-botulotoxin účinkuje na periferní nervovou soustavu a vyvolává och och ochrnutí, -tetanospazmin má centrální účinek a vyvolává křeče)
  • Stavba bakteriální buňky:
    • Základní skladbu bakteriální buňky tvoří buněčný obal, cytoplazma a její složky, vnější struktury vyčnívající nebo kryjící buněčný povrch.
      • A. Buněčný obal:
        • Je složený z buněčné stěny a cytoplazmatické membrány.
          • 1) Buněčná stěna poskytuje buňce ochranu a schopnost udržovat stálý tvar. Její základní stavební složkou je peptidoglykan. Buněčná stěna gramnegativních a grampozitivních bakterií se liší. Grampozitivní bakterie mají stěnu tvořenu silnou vrstvou peptidoglykanu a kyselinou teichoovou. Gramnegativní bakterie mají stěnu tenčí a malým množstvím peptidoglykanu a bez kyseliny teichoové. Odstranění buněčné stěny má za následek bakteriální lýzu(rozpad bakteriální buňky).
          • 2) Cytoplazmatická membrána je skutečná bariéra mezi vnějším a vnitřním prostředím bakteriální buňky. Je polopropustná a je velmi důležitá pro buněčný metabolismus.
      • B. Cytoplazmatické složky
        • Cytoplazma většiny bakterií obsahuje pouze DNK, ribozomy a zásobní granula. Bakteriální buňce chybí jaderná membrána. V cytoplazmě je uloženo chromatinové tělísko(nukleoid), které má jeden chromozom tvořený dvojitou spirálou deoxyribonukleové kyseliny(DNK). V ribozomech probíhá syntéza proteinů(bílkovin). Zásobní granula dočasně udržují nadbytek metabolitů.
      • C. Pouzdro, bičíky, fimbrie(nalézají se vně bakteriální buňky)
        • Pouzdro(kapsula) pokrývá povrch některých bakteriálních buněk.
        • Bičíky umožňují bakteriím pohyb. Jejich počet a rozložení na povrchu bakterií je různé.
        • Fimbrie-pili jsou proteinová vlákna na celém povrchu gramnegativních bakterií. Mají význam pro patogenitu bakterií.
      • D. Bakteriální spory
        • Některé bakterie jsou schopny tvořit spory. Spory jsou uloženy uvnitř bakteriální buňky a nazývají se též endospory.
        • Bakteriální spory lze charakterizovat jako stadium životního cyklu mikroorganizmu, do kterého přechází, zhoršují-li se životní podmínky pro vegetativní formu. Látková výměna je omezena na minimum. Uvnitř každé buňky se tvoří jedna spora, která se uvolní z mateřské buňky po jejím zničení. Obsahuje všechny základní buněčné složky nezbytné pro vytvoření vegetativní formy v případě příznivých nutričních podmínek.
        • Bakteriální spora je velmi rezistentní na zevní vlivy, jako je vyschnutí, vysoké teploty, chemické látky. Ve formě spor mohou bakterie přežívat léta.
  • Fyziologie bakteriální buňky:
    • A. Růst bakterií
      • 1. Bakterie rostou nejlépe v prostředí, které uspokojuje jejich výživové nároky. Kyslík je základní pro růst, jeho nedostatek omezuje růst aerobních bakterií. Jeho přítomnost potlačuje růst anaerobů. Vyšší tenzi CO2 vyžaduje mnoho bakterií.
      • 2. Růstová křivka
        • Bakterie zvětšují svoji hmotu a počet buněk exponenciálně. Množení probíhá ve čtyřech fázích:
          • a) Lag fáze-fyziologická adaptace na změněné podmínky prostředí, po určité době dochází ke zvětšování objemu a hmotnosti buňky
          • b) Logaritmická fáze(exponencionální fáze)-maximální rychlost buněčného dělení a zvyšování buněčné hmoty
          • c) Stacionární fáze-živiny prostředí začínají být vyčerpány, růst se zastavuje
          • d) Odumírání buněk(konečná stacionární fáze)-dochází k bakteriální lýze a buněčné destrukci, redukuje se počet buněk
1.1.3 Mikrobiologická diagnostika
  • Mikrobiologická diagnostika je zaměřena na stanovení etiologické diagnózy. Diagnostické techniky jsou rozmanité a závisí na klinických projevech onemocnění.
  • Cíl: Poskytnout studentům základní informace o správném odběru vzorků materiálu a jeho uchování do zpracování. Správný odběr a transport materiálu jsou důležité pro průkaz původce infekce.
  • Klíčová slova: Sterilní nástroje, žádanka, sputum, hemokultivace, mok, urikult, lumbální punkce, termostat, PCR, hmotnostní spektrofotometrie, elektroforéza
  • A. Odběr biologického materiálu:
    • Veškerý biologický materiál je nutné považovat za infekční!
    • Odběr se provádí nejlépe v akutním stadiu nemoci, před zahájením terapie antibiotiky.
    • Pro odběr se používají sterilní nástroje a pomůcky, vzorek je umístěn do sterilní nádobky, která je řádně označena, aby nedošlo k záměně s jiným vzorkem.
    • K vzorku musí být správně vyplněna žádanka a musí být zajištěn včasný transport do laboratoře. Pokud není možné, vzorek musí být správně uchován do doby, než je doručení možné.
      • Výtěry a stěry – používá se sterilní vatový tampon na tyčince, zanořen nejlépe do transportní půdy (nedochází k pomnožení bakterií a ani k jejich vyschnutí). Výtěry se provádí z nosu, krku, kůže, rány, spojivky, konečníku, pochvy apod.
      • Sputum – odebírá se do sterilní nádobky se širokým hrdlem, důležité je pacienta poučit, aby řádně odkašlal, protože pouze sliny nemají valnou výpovědní hodnotu.
      • Moč – odebírá se přímo do sterilní nádobky nebo do tzv. urikultu, což je sterilní zkumavka obsahující kultivační půdy pro růst bakterií. Před odběrem by měl pacient provést hygienu genitální oblasti, aby se vyloučila kontaminace odebrané moči. Odebírá se střední proud moči pro vyloučení kontaminace. Za signifikantní bakteriurii se považuje množství mikrobů 10510^5 a více a nález minimálně 2 mikrobiálních druhů.
      • Stolice -- nejčastěji se používá výtěr z rekta, pro některá vyšetření je zapotřebí vzorek stolice.
      • Krev – odebírá se do zkumavky pro vyšetření sérologické. Pokud je podezření na bakteriemii, je nutné odebrat krev do lahviček na hemokultivaci. Lahvičky jsou dvě, pro aerobní a anaerobní vyšetření. Vyšetření je poloautomatické, změny vyhodnocuje přístroj, dále je vzorek při pozitivitě zpracován mikroskopicky a kultivačně.
      • Mozkomíšní mok - odebírá se asepticky lumbální punkcí, odesílá se ihned do laboratoře ve sterilní zkumavce.
      • Hnis – provádí se výtěr vatovým tamponem, pokud se jedná o absces, posílá se hnis ve stříkačce
      • Výplach – ze sliznice dutiny nosní, nazofaryngu nebo bronchoalveolární laváž(výplach z dolních cest dýchacích při bronchoskopii)
      • Tělní tekutiny získané punkcí
  • B. Mikroskopie:
    • Pro mikroskopický průkaz infekčního agens ve světelném mikroskopu v bakteriologii se používají barvené preparáty. Aby mohl být vzorek obarven, musí se nejprve fixovat. Fixace je možné provést buď plamenem nebo alkoholem. Bakterie tak dobře přilnou ke sklíčku.
    • Nejvíce využívanou metodou je Gramovo barvení:
      • Bakterie jsou tak rozlišeny na G+ a G- a to na základě stavby jejich buněčné stěny. G+ se jeví jako fialové nebo tmavě modré, G-světle růžové. Hodnotit můžeme též tvar, koky a tyčky a uspořádání mikrobů.
  • C. Kultivace:
    • Kultivace bakterií je možná na kultivačních médií. Média s obsahem živin pro růst mikroorganismů rozlišujeme tekutá(bujony) a tuhá(agary). Bujony jsou obvykle ve zkumavkách , agary v Petriho miskách. Podle účelu použití rozeznáváme média základní, dále selektivní, která obsahují nějakou látku(např.antibiotikum), jež inhibuje růst jiných mikroorganismů. Diagnostické půdy v sobě zahrnují indikátor, který při růstu mikrobů změní barvu média. Používají se též kombinované půdy, selektivně -diagnostické.
    • V laboratorní diagnostice je nejužívanější půda krevní agar, na něm roste největší množství mikroorganizmů. Projev růstu na tuhých půdách se nazývá kolonie.
    • Nanesení mikroorganismů na vybrané medium(očkování) se děje pomocí sterilní bakteriologické kličky. Kličky jsou buď kovové pro opakované použití (sterilizují se před každým použitím plamenem), nebo existují jednorázové plastové kličky.
    • Vzorky jsou kultivovány v termostatu nejčastěji 24h při teplotě 37°C.
    • Anaerobní bakterie jsou kultivovány bez přístupu kyslíku.
  • D. Serologie:
    • Sérologickými metodami lze detekovat antigen nebo protilátku, jsou založeny na jejich vzájemné reakci. Při průkazu protilátek se jedná o vyšetření nepřímé, jde o reakci organismu na infekčního činitele. Potřeba jsou 2 vzorky krevního séra (akutní a rekonvalescentní) v odstupu 2-3 týdny. Při akutním onemocnění je sledován vzestup titru protilátek ve druhém vzorku, který by měl být aspoň čtyřnásobný. Nejčastěji se tyto metody používají u virových infekcí.
      • Precipitační reakce-reakcí rozpustného antigenu s protilátkou vzniká nerozpustný komplex
      • Aglutinační reakce-reakce korpuskulárního antigenu s protilátkou
      • Komplement-fixační reakce-imunologická metoda využívající schopnosti aktivace komplementu při přítomnosti komplexu antigen – protilátka
      • ELISA-imunoenzymatická reakce k detekci antigenu či protilátek
      • PCR-molekulárně biologická metoda-jedná se o namnožení konkrétních nukleotidových sekvencí nukleové kyseliny
      • Hmotnostní spektrofotometrie-umožňuje identifikaci mikroorganismů založenou na analýze proteinů
      • Elektroforéza-slouží k oddělení látek, které mají odlišnou pohyblivost v elektrickém poli. (gelová elektroforéza-provádí se v gelové poli)
1.1.4 Antibiotika
  • Antibiotika jsou nejčastěji produkty půdních mikroorganizmů, které selektivním účinkem napomáhají přežívání druhů v jejich prostředí. Antibiotikum nesmí poškozovat eukaryotické buňky a účinek na ně musí být zanedbatelný.
  • Cíl: Poskytnout studentům základní informace o skupinách antibiotik. Popsat vyšetření citlivostí bakterií k antibiotikům. Seznámit s mechanismem účinku antibiotik a přiblížit problém vzrůstající rezistence bakterií na některé skupiny antibiotik.
  • Klíčová slova: Antibiotika přirozená, polosyntetická, syntetická, rezistence, disková difuzní metoda, E-test, zóna inhibice, break point
  • Antibiotika vykazují selektivní toxicitu proti bakteriím, a to díky jejich odlišné buněčné stavbě.
  • Antibiotika rozlišujeme:
    • Přirozená-bez zásahu člověka do výroby
    • Polosyntetická
    • Syntetická-zcela vytvořena v laboratoři chemickými cestami(chemoterapeutika)
  • Spektrum účinku (=soubor bakterií, na které ATB působí) může být úzké, střední, široké. Čím širší spektrum antibiotikum má, tím více bakteriálních druhů dokáže zneškodnit.
  • Jsou známy dva typy ATB:
    • bakteriostatická - zastavují růst a množení bakterií
    • baktericidní – mikroby usmrcují
  • A. Mechanismus účinku antibiotik:
    • inhibice syntézy buněčné stěny
    • poškození cytoplazmatické membrány
    • inhibice replikace DNA (bakterie se nemůže množit)
    • inhibice syntézy proteinů
  • B. Rezistence:
    • Rezistencí rozumíme schopnost bakteriální populace přežít účinek inhibiční koncentrace příslušného antimikrobního přípravku.
      • Přirozená (primární)geneticky podmíněná-je pak typická pro všechny zástupce daného druhu
      • Získaná(sekundární)vzniká jako následek podávání ATB, může být mezi bakteriemi přenosná pomocí plazmidů
      • Multirezistence - necitlivost nejméně k jednomu ATB ze tří a více skupin ATB
      • Panrezistence - necitlivost ke všem ATB ze všech skupin antibiotik
    • Mechanismus rezistence bakterií vůči antibiotiku:
      • Změna vazebního místa(receptoru) pro antibiotikum
      • Omezení průniku antibiotika do bakterie
      • Inaktivace antibiotika bakteriálním enzymem
      • Aktivní vypuzení ATB z buňky
  • C. Vyšetření citlivosti:
    • Vyšetřením citlivosti zjišťujeme, zda dané ATB na bakterii působí (bakterie je k tomuto antibiotiku citlivá). Pokud ano, může se dané ATB použít k léčbě, pokud je bakterie na dané ATB rezistentní(necitlivá)léčebný efekt by nebyl žádný.
    • Příklady metod vyšetření citlivosti:
      • Difúzní disková metoda – kvalitativní metoda. Provádí se v Petriho misce s Muellerovým-Hintonové agarem, který je vhodný pro stanovení citlivosti.
        • Postup:
          • Kolonii vyšetřovaného kmene rozmícháme ve fyziologickém roztoku
          • Vytvořenou suspenzi bakterií plošně naočkujeme(sterilní štětičkou) po celé ploše agaru
          • Na agar umístíme papírové disky s napuštěným antibiotikem
          • Kultivujeme 24 h v termostatu
          • Pozorujeme nárůst bakterií a zóny projasnění kole disků
          • Průměr projasnění (=zóna inhibice) změříme
          • Naměřenou hodnotu porovnáme s break pointem(BP), což je hodnota určující citlivost nebo rezistenci stanovená pro každé ATB. Pokud je zóna inhibice větší než BP, mikrob je k ATB citlivý(ATB je možno použít k léčbě), pokud je zóna inhibice menší než BP, mikrob je rezistentní a testované ATB nelze k léčbě použít.
      • E-test – kvantitativní metoda stanovení citlivosti bakterií k ATB. Provádí se v Petriho misce s Mueller-Hinton agarem.
        • Postup:
          • Kolonii vyšetřovaného kmene rozmícháme ve fyziologickém roztoku
          • Vytvořenou suspenzi bakterií plošně naočkujeme (sterilní štětičkou) po celé ploše agaru
          • Na agar umístíme strip s napuštěným antibiotikem ve stoupající koncentraci
          • Kultivujeme 24 h v termostatu
          • Pozorujeme nárůst bakterií (zakalení agaru) a kapkovitou zónu projasnění kolem stripu
          • Odečteme číselnou hodnotu uvedenou na stripu (koncentraci ATB) na počátku inhibiční zóny
          • Uvedené číslo nám udává minimální inhibiční koncentraci (MIC), což je nejnižší koncentrace ATB, která inhibuje viditelný růst bakterií
          • Tuto hodnotu porovnáme s BP. Pokud je větší než BP, mikrob je k ATB citlivý, pokud je menší než BP, mikrob je k testovanému ATB rezistentní a ATB nelze k léčbě použít.
1.1.5 Vybrané kapitoly z klinické mikrobiologie-močové infekce (IMC)
  • Klinická mikrobiologie vyžaduje erudici laboratorní i schopnost orientovat se v klinických nálezech. Důležitá je rychlá a přesná laboratorní diagnóza dané infekce.
  • Vybrané reprezentativní onemocnění jsou popisována stručně a přehledně. Z původců jsou zmiňovány jen nejčastější a nejdůležitější bakterie, houby a viry.
  • Cíl: Předat studentům základní fakta z klinické mikrobiologie. Kapitoly jsou věnované především mikrobiální etiologii nejdůležitějších klinických syndromů. Tato kapitola je zaměřena na infekce močových cest.
  • Klíčová slova: Bakteriurie, uretritida, cystitida, pyelonefritida, prostatitida, ascendentní infekce
  • Znakem močové infekce je signifikantní bakteriurie (10510^5 bakterií/ml a více) spojená s klinickými příznaky.
  • Hlavní formy močových infekcí:
    • Uretritida
    • Cystitida
    • Pyelonefritida
    • Prostatitida
  • Močové cesty jsou za normálních okolností sterilní. Sterilitu udržuje hladký odtok moči, její pH, hlen (uromukoid-brání adhezi bakterií), prostatický sekret.
  • Vznik infekce-ústí uretry je do několika centimetrů kolonizováno střevní a kožní mikroflórou. Infekce je ascendentní, bakterie putují vzhůru spontánně, u žen např. při pohlavním styku, při zavedení cévky. Bakterie adherují P-fimbriemi, v močovém měchýři se množí.
  • Uretritida
    • Původcem hnisavého zánětu je Neisseria gonorrhoeae, původce kapavky. Ve spojení s balanitidou je to Staphylococcus aureus. Sexuálně přenos