1 - Metody dějin umění

Úvod: Pojmy, metody, metodologie, historiografie

  • Osnova kurzu:

    • Biografický model dějin umění.

    • Formálně-analytická metoda.

    • Ikonograficko-ikonologický přístup.

    • Kulturně-historické přístupy.

    • Sociálněvědné přístupy.

    • Psychoanalytický přístup.

    • Kritické dějiny umění.

    • Sémiotika - umění jako znak a struktura.

    • Hans Belting a "konec dějin umění (?)."

    • „Pictorial turn“: Bildwissenschaft a visual studie; „Spatial turn“: global art history

Dějiny umění a jejich metody

  • K čemu metodologie?

    • K čemu je vlastně metodologie?

    • O co usilují dějiny umění?

    • Co dělali/dělají historikové umění?

    • Jaký status a možnosti jako vědecká disciplína DU mají?

Proměna předmětu dějin umění

  • Georges Didi-Huberman poukazuje na proměnu předmětu dějin umění:

    • a) Dějiny umění (objekt výzkumu):

      • Umění je objektem výzkumu.

      • „Umění“ má své dějiny jako „objektivní fakt“.

      • Má definovatelnou posloupnost (vývoj) od nejstarších dob do současnosti.

    • b) Dějiny umění (subjekt výzkumu):

      • „Umění“ je historickým konstruktem.

      • Je možné psát pouze dějiny různých a v různých dobách odlišných „umění“.

Dějiny umění - průběh a podání

  • Dějiny umění:

    • Průběh umění

    • Způsob podání tohoto průběhu a reflexe různého a měnícího se statusu umělecké tvorby

  • Dějiny umění jsou dějiny uměleckohistorických problémů.

  • Jak se dívat na dílo jako na badatelský problém, jaké otázky mu klást?

  • Proces, který nikdy nekončí, každá doba, každá generace si formuluje své otázky a postupy: historiografie a metodologie

Metody a dějiny umění

  • Metoda je cesta k řešení problému.

    • Jaké dějiny umění řeší problémy? (Formulace badatelského problému)

    • Dají se vyřešit?

    • Co je cílem?

  • Být metodický = sebekritický, sebe-reflexivní

  • Ověřování / produkce / konstrukce faktů

  • Proč je tolik metod….?

    • James Elkins

Změna v pohledu na umělecké dílo

  • Giorgione, Bouře, kol. 1508

    • Změna: renesance: „the image became an object of reflection“

    • Vasari – jedna věta

    • Dnes: 3 knihy, cca 160 studií

  • Aktuální psaní dějin umění:

    • Intenzivní i extenzivní

    • Zásadně odlišný způsob od minulosti: rozšiřování a prohlubování pole DU

    • Každý rok vzniká na světě cca 1000 disertací

    • V současnosti cca 280 časopisů výhradně pro DU

    • Komu je tento přebytek na „trhu pozornosti“ určen?

Proč píšeme více a jinak?

  • Proč píšeme více a jinak:

    • 1: WE SIMPLY KNOW MORE / Prostě toho dnes víme více

    • 2: AS THE DISCIPLINE GROWS, SO DOES THE WRITING / Jak se rozrůstá disciplína, tak vzrůstá i počet psaných textů o obrazech

    • 3: WE ARE MORE REFLECTIVE / Jsme dnes více pozorní k obrazům (než dříve?)

    • 4: THE CULTURE HAS CHANGED / Kultura se změnila

    • 5: WE WRITE TO REMEMBER THE PAST / Píšeme, abychom vzpomínali na minulost

    • 6: ART HISTORY FOLLOWS PSYCHOANALYSIS AND SURREALISM / Dějiny umění následují psychoanalýzu a surrealismus v hledání skrytého významu

    • 7: ART HISTORY AS AN EMBLEM OF HELPLESS BEWILDERMENT / Dějiny umění jsou určitým emblémem našeho bezmocného očarování obrazy

    • 8: THE FEAR OF NOT UNDERSTANDING / Máme strach z neporozumění uměleckým dílům

    • 9: PICTURES AS LOST PARTS OF THE WORLD / Obrazy jsou ztracené části světa, který je třeba rekonstruovat

    • 10: PICTURES AS MEANINGLESSNESS ITSELF / Obrazy samy o sobě nemají význam (proto jim je historik umění a interpret musí teprve dát)

Metoda, teorie a přístupy

  • Eric Fernie (ed.), Art History and Its Methods: A Critical Anthology, London 1995

    • Metody – teorie - přístupy (?)

    • Metoda:

      • užší – praktické nástroje

      • obecnější konceptuální rámce interpretace

Metoda - definice a výměry

  • Metoda: obecná definice – promyšlený postup k dosažení cíle

  • Vědecká metoda: jakýkoliv způsob zkoumání, kterým je dosahováno systematického poznání

  • Historická metoda, resp. metoda historických věd: cesta, na níž na základě kontrolovaného postupu získáváme nové historické / uměleckohistorické vědění

    • Klasické součásti:

      • heuristika (technika)

      • kritika (racionální myšlenkový postup)

      • interpretace (imaginativní a kreativní myšlení) = zpracování (vnější podoba: text, přednáška, výstava…)

  • METODA: dva základní výměry

    • 1) praktický soubor pravidel (řemeslo, technika řešení problému: analytická, deduktivní, induktivní)

    • 2) konceptuální schéma, systém či styl myšlení obecné přístupy - teoretický rámec

Protikladnost metod a jejich ideové pozadí

  • Protikladnost metod:

    • např. a) znalecká – dílo/jedinec a jeho individualita, které definuje charakter tvorby vs. b) socio-historická – dílo/jedinec jako produkt sociálních vztahů, soc. sítě a struktury

  • Každá metoda je redukcionistická (ikonologie a její kritika a není hodnotově, ideově neutrální – vždy má nějaké ideové pozadí, např. sociální/marxist./feminist. přístupy)

  • Závěr:

    • Metody/přístupy/teorie pomáhají věcně řešit problémy a taky si je definovat jako badatelské problémy

    • Tento konceptuální rámec dává těmto problémům smysl, pomáhá definovat charakter uměleckého díla v jeho analýze a interpretaci – je to ale individuální a vždy originální perspektiva, naše volba, která to podmiňuje.

Přístupy a metody v dějinách umění

  • Jiří Kroupa, Metody dějin umění (2010)

    • „…pojmy přístupy a metody jsou si velmi blízké. Nicméně pod pojmem metoda si představuji výzkumnou cestu zaměřenou k řešení určitého problému, která je dopředu jasně stanovená, má pevné hranice a může být aplikována stálým opakováním. Takové metody jsou především cestami pozitivních („tvrdých“) věd. Naproti tomu uměleckohistorické přístupy si představuji skutečně spíše jako přístupy, cestičky, které se vinou kolem sebe, probíhají paralelně nebo chvílemi i odbočí. Samozřejmě, že přístupy nakonec vedou rovněž k cíli, k řešení určitého problému, ale těžko můžeme hovořit např. o jediné metodě formově interpretující či jediné metodě ikonografické. V dějepisu umění máme spíše co do činění skutečně spíše s individuálními přístupy každého jednotlivého historika umění."

Techniky, metody, přístupy a teorie v dějinách umění

  • DU mají své techniky (řemeslo) a užívané metody – přístupy (v širším slova smyslu metodologii). Používají však i různé teorie, které překračují hranice oborového diskurzu.

  • Shrnující pojem die Kunthistorik (historika umění)– shrnuje vše co definuje identitu a praxi oboru – historiografické zakotvení, techniky minulosti i současnosti a minulé i měnící se teoretické systémy.

  • Od této kunsthistoriky se potom odvíjejí vlastní uměleckohistorické metody/přístupy – dle JK: „určité soubory pravidel, cest, souběžných pěšin vedoucích k objasnění konkrétně stanovených uměleckohistorických problémů.“

Autonomní a heteronomní přístupy

  • Autonomní (umělecké dílo)

    • Znalectví (autor, datace, škola, kvalita

    • Formální a stylová analýza

    • Ikonografie a ikonologie

  • Heteronomní (umění)

    • Přírodní vědy

    • Estetika, umělecká kritika

    • Sémiotika

    • Psychologie, psychoanalýza, neurovědy

    • Historie

    • Sociologie

    • Antropologie

    • Religionistika

Diskurzy dějin umění

  • Diskurzy dějin umění a jejich metody

    • (Diskurz: verbalizované vědění; soubor výpovědí k určitému témat, jež má svá pravidla – každá promluva má své kulturní pozadí, je sociálně a historicky situovaná, přičemž určuje pohled na skutečnost a definuje způsob koncentrace na řešené problémy: individuálně)

    • Diskurz soustředěný kolem umělce (umělcův životopis a jeho vztahy, působení a vliv)

    • Diskurz soustředěný kolem díla (forma, obsah a význam)

    • Diskurz soustředěný kolem společnosti ve vztahu k umění (společenský kontext, sociální funkce, sběratelství, formování vkusu, ideologie)

    • Diskurz soustředěný kolem člověka jako tvůrce a vnímatele umění (antropologický koncept – reprezentace, kolektivní představy, tělesnost, pohled, komunikace)

    • (Daniel Lagoutte)

Způsob podání uměleckého díla

  • Způsob podání „události“ uměleckého díla (Darstellung)

    • Je to pouze nezaujatý výklad – tj. chápat praxi historika jako technické předávání poznatků ve srozumitelné formě

    • Nebo je to postup, při kterém se utváří sám obsah historikova sdělení

    • Případně kombinace.

    • Č. 1 už v 19. století zpochybněno: objektivistická, pozitivistická představa, že poznání stojí mimo jazyk a kulturu samozřejmě neplatí.

    • I Droysen si byl vědom, že historikovo vyprávění neodráží historickou realitu – příliš mnoho nevíme; v poznání jsem nevyhnutelné mezery, které se historik snaží svým vyprávěním překlenovat.

    • Johann Droysen (1808-1884):

Interpretace a rozumění uměleckému dílu

  • Exemplum interpretačních metod/postupů a jejich volby: Tapiserie z Bayeaux:

    • Role a smysl obrazu (ilustrace nebo reprezentace? – čtení/rozumění uměleckému dílu)

Intencionalita a rekonstrukce minulosti

  • Dějiny umění a jejich výchozí situace předmětu studia: intencionalita

    • (Re)-konstrukce minulosti a porozumívání dějinám

    • Dějiny jsou výsledkem aktivit aktérů (subjektů) minulosti, kteří vždy jednali s jistým záměrem (který se mohl či nemusel naplnit) – princip intencionality (odlišné od světa přírodních jevů tj. přírodních věd).

    • Dějiny / vznik a „fungování“ uměleckého díla je výsledek této intencionality v konkrétních sociálně-histor. poměrech. – jedinečné, ovládané specifickými okolnostmi, motivy, hodnotami a cíli aktérů –to vše definuje význam díla

    • Pro tuto jedinečnost musí mít historické vědy jiné nástroje, aby dosáhly svého cíle – odhalení těchto motivů a smyslu / významu lidského konání, které stojí, v našem případě, za uměleckým dílem.

    • K tomuto poznání významu nelze dospět prostým popisem a analýzou forem – nutné rekonstruování minulosti a nacházení (konstruování) smyslu.

    • Tento „smysl minulosti“ je ale vykládán pro současnost a jazykem současnosti.

    • Rekonstrukce probíhá na základě výběru (ten je dán i dochovaností pramenů a informací).

    • Svět významů je dán kontextem – interpretace: Dějiny nemohou být nikdy totožné s minulostí

Historiografie a umění

  • Historiografie – „jak historikové umění dělají z umění dějiny“ (Robert S. Nelson):

    • Rekonstrukce – Konstrukce

    • DU: Dobově/osobnostně podmíněné - - - - - Picasso, Avignonské slečny, 1907

Analýza historiografie

  • Hayden White, Metahistory (1973, česky 2011)

    • Analýza historiografie 19. století – propojení s dobovými ideologickými názory - promítá se do zdánlivě objektivních závěrů historického psaní a interpretace.

    • Historický diskurz je z principu narativní povahy (K. Moxey)

Nutnost historiografické sebereflexe

  • Nutnost historiografické (sebe)reflexe

Konec tradice v dějinách umění

  • Provokativní název knihy z r. 1983 je jedním z hlasů, který se snaží revidovat tradiční dějiny umění (jakkoliv je nezavrhuje), pouze se snaží otevřít nové otázky a témata. Jejich spektrum je bohaté a některé již byly zmíněny např. feministické aj. přístupy.

  • Kniha reflektuje pocit, že dějiny umění prošly zásadní změnou, stejně jako jí prošel svět (umění) a není možné přitom zůstávat omezen na zažité metody a interpretační přístupy. Ty totiž, dle některých kritiků, selhaly a ne malý počet „kritických“ historiků umění dokonce viní dějiny umění, že jsou ve svém objektivistickém a pozitivistickém, či humanistickém zaměření falešné či nefunkční.

  • Domýšlení radikální revize, jež souvisí od přelomu 60. a 70. let s liberálním, postmoderním, post- strukturalistickým či dekonstruktivistickým myšlením, které proměnilo reflexi řady disciplín a nezřídka zpochybnilo vůbec pilíře tradiční vědy jako cesty ke zjištění věrohodné skutečnosti.

Konec jednoho vyprávění

  • „V umění jako v památnících dějin umění se dnes odráží konec jedné tradice, tradice, jejíž ideál spočíval v pojmu dějin umění ve smyslu platného a uznávaného vyprávění o smyslu a průběhu všeobecné historie umění“.

  • „Konec dějin umění je koncem jednoho vyprávění: buď proto, že se vyprávění mění, nebo proto, že v dosavadním smyslu už není co vyprávět

Antropologie obrazu

  • Hans Belting a antropologie obrazu

    • H. Belting: „antropologizující dějiny umění – velké téma je zejm. portrét či zobrazování (a kult) zemřelých. Předmětem je bytostná spjatost člověka s obrazem. Současně analyzuje jakými médii se obraz prostředkuje lidské zkušenosti a jak se skrze ni reflektuje tělesnost člověka.

    • Image/Bild – Body/Körper - Medium

Vědeckost disciplíny dějin umění

  • Milena Bartlová: Poznámky k „dějinám umění“ (2002)

    • Jaká věda jsou dějiny umění (Umění 2006)

    • Je vůbec možné bytostnou povahu uměleckého díla zachytit vědeckou metodou? A je potřeba se o to snažit?

Historismus a objektivistický model

  • Historismus a jeho dokumentárně/objektivistický model

    • Bádání je založeno na faktech.

    • Fakta získáváme kritickou analýzou pramenů či uměleckých děl.

    • Máme a popisujeme tak něco, co skutečně existovalo.

    • Lidské jednání (tvorba uměleckých děl) odráží skutečné a konkrétní záměry, které se dají rekonstruovat a sestavit do určitého vyprávění.

    • Výklad je sledován v posloupnosti – událost navazuje na starší událost – v dějinách umění starší ovlivňuje mladší formu – idea vývoje.

    • Závěr: Celé to dává smysl, neboť „se to skutečně stalo“ (Leopold von Ranke) – práce historika směřuje k objektivnímu poznání.

Postmoderna a dějiny umění

  • Jeana-François Lyotard, La condition postmoderne, 1979

    • reakce na fragmentárnost a heterogenitu současného světa

    • vztahy rozšířené masové a populární kultury vůči elitní/vysoké kultuře (adaptace, negace, recyklace, persifláž…)

    • pluralitní myšlení, překračování hranic

    • vědomí působení minulého v přítomnosti, vztahování se k tradicí/tradicím, metaforičnost umění (R. Venturi)

    • imaginativní, kreativní myšlení

    • cesta k divákovi/čtenáři (U. Eco) – estetizace vědy (H. White)

    • DU: revize stylu – modální a pluralitní koncepce

Transformace dějin umění

  • Co se stalo ve 2. polovině 20. století?

    • Robert Nelson – Richard Shiff (eds), Critical Terms for Art History, 1. vyd. 1996

    • Transformace dějin umění v posledním půlstoletí:

      • Se zakladateli naší disciplíny máme jen máloco společného – otázky stylu, vývoje uměleckých forem, ale i ikonograficko-ikonologická analýza „obsahu“ již dávno nestojí v centru pozornosti.

Proměny vědy a poznávání

  • Proměny vědy a poznávání ve 20. století

    • Pozitivistické východisko 19. století: věda je soubor idejí, teorií a postupů, které jsou spojeny pevnou vnitřní logikou a kumulují poznání, které tím směřují k pokroku v jeho dosahování – progresivistické, lineární pojetí.

    • Kritika z pozic dějiny kultury a idejí: snaha spojit vědecké myšlení s dobovým kontextem – rezignace na ideu pokroku a jeho lineární, neproblematický příběh (např. Max Dvořák – Vídeňská škola po 1900)

    • Francouzská epistemologická škola (M. Foucault ad.):: hlubší problematizace vědecké racionality jako homogenního procesu – trhliny a diskontinuity, různé diskurzy a zvl. působení mocenských tlaků – přenáší důraz ze science na savoir.

    • Sociální a antropologická dimenze vědy 70.-80. let – rozšíření: sociální sítě, kulturní rámec, feminismus, post-kolonialismus, marxismus

    • Heterogenita 20. století – doba obratů:

      • language turn…jazyk a jeho vnitřní struktura a vztak ke sdělovanému (sémantická analýza)

      • pictorial turn: pozornost k vizualitě jako zásadní a všudypřítomné komponentě světa a lidské zkušenosti, zaměřuje na principy specifické kvality a působení uměleckých děl. Dějiny umění se vedle dřívějších ústředních témat umělecké (výtvarné) formy či obsahu (významu) uměleckých děl otevírají otázkám statusu obrazu a percepce (její praxe a normám dívání se)

      • sensual turn: zaměření na související senzuální kvality/principy umění

      • material turn: pro dějiny umění obrací pozornost ke hmotné/hapticko-optické kvalitě uměleckých děl, jejich „představování se“ a způsobu jejich prožívání prostřednictvím dívání/dotýkání se.

    • Klasické paradigma: pravda absolutní, sama o sobě Vs. Post-klasické paradigma: existuje jen „pravda našeho pozná(vá)ní“

Některé pojmy vědy a poznávání

  • Některé pojmy vědy / poznávání

    • Teorie: souhrn jasných pojmových systémů, které slouží k identifikaci, objasnění a interpretaci zkoumaných skutečností (k DU by patřila např. teorie stylově interpretující, ikonologická – což se ale někdy označuje i jako „metoda“)

    • Paradigma: ucelený obraz světa charakteristický pro určité historické období, jenž se vytváří v myslích vědců, vedoucí k utvoření pevné struktury představ, postupů, ale i otázek a témat, které věda považuje za podstatné a řeší je.

    • Diskurz: verbalizované vědění; soubor výpovědí k určitému témat, jež má svá pravidla. Každý takový druh výpovědi je sociálně a historicky situovaný – určuje pohled na skutečnost

    • Narace: podání sdělení a meze objektivity/konstruovanosti tohoto sdělení

    • Hermeneutika: věda směřující k porozumívání světu a skutečnosti – zohledňuje postavení subjektu/aktéra tohoto poznávání

    • Intencionalita: individuální motivace subjektu v dějinýách a specifičnost historických okolností

Témata a směry postmoderního dějepisu umění

  • Témata a směry nového (postmoderního) dějepisu umění

    • Korekce pozitivisticky a objektivisticky orientovaných „klasických“ dějin umění (stále v tradici 19. století) - potřeba naopak sledovat uměl. díla v socio-historickém kontextu (M. Baxandall: „umělecké dílo je depozitum sociálních vztahů“) – otevírá se „nový horizont chápání vztahu mezi dílem a společností“ (L. Kesner)

    • konec „velkého vyprávění“ dějin (umění) v kontextu postmoderny – Jean F. Lyotard

    • problematizace samotného jazyka dějin umění – rétorická praxe – zdánlivá objektivita jen maskuje ideologickou a kulturní podmíněnost výpovědí historiků umění (H. White, K. Moxey)

    • H. Belting: dějiny umění nejsou objektivním popisem, ale „konstrukcí, diskurzivní společenskou praxí“.

    • americký historik umění a teoretik Donald Preziosi zásadně dekonstruuje dějiny umění jako od počátku falešně a spekulativně koncipovanou disciplínu, která manipulativně obdařila umělecká díla jejich (smyšlenými) „dějinami“ – v důsledku popírá legitimitu historického psaní

    • problém epistemologický – lze se vůbec dobrat objektivní interpretace uměleckého díla? Sráží se s představou „klasických“ dějin umění, tedy s přesvědčením v integritu jednoty uměleckého díla s umělcovou intencí , představující logickou vazbu, kterou lze vědecky odhalit. Revizionistický dějepis umění tento racionální a univerzální princip zpochybňuje – jak s ohledem na socio-kulturní kontext, který umělce determinuje, tak pro samotný proces interpretace historikem umění, který je stejně tak podmíněn jeho osobností i sociální situovaností.

    • tento relativismus ale řada historiků umění odmítla a logicky odmítá – vedlo by k nihilismu (kritika reaguje i na zapouzdřenost a politizaci „kritických dějin umění“, která v akademickém prostředí vykazuje často rysy rigidity, nedostatku sebereflexe a sebekritiky

    • nelze ovšem pominout, že dějepis umění v posledních 50 dekádách reagoval na výzvy postmoderny, dekonstruktivismu, feminismu, LGBT hnutí, multikulturalismu, postkolonialismu až po aktuální global art history reagující na současnou globalizaci

New Art History

  • Jonathan Harris, The New Art History (2001)

    • Okruhy new (radical) art history:

      • a) marxist., soc., polit. a soc. teorie

      • b) feminist. kritika patriarchátu

      • c) psychoanalytický rozbor vizuálních reprezentací a jejich role v utváření soc. a sexuální identity

      • d) sémiotické a strukturalistické koncepty – znaky a významy

Problémy historiografie a 20. století

  • Problémy historiografie 2. poloviny 20. století: témata a směry (metody) nového dějepisu umění

    • Kontext díla: Sociální dějiny umění s novými (staronovými) akcenty

    • Feminismus, gender, sexuální identita a její reprezentace

    • Antropologie obrazu

    • Kulturní studia

    • Vizuální studia/Bildwissenschaft

    • Postkolonialismus

    • Reprezentace

    • Subjekt

    • Agency: Dívání se (recepce), divák, publikum

    • Rétorika dějepisu umění

    • Kánon/syntéza a jejich zpochybnění

    • Instituce dějin umění

    • Centrum/periferie: Global/world art history

Nové výzvy v umění

  • Nové výzvy

    • Obraz (image – picture) – vizuální média

    • Umění: společenská role, vztah akademické praxe v různých kontextech vizuálního umění (muzea, galerie, média, marketing, trh)

    • Role dějin umění / humanitních věd – společenská relevance a éthos oboru

Vila jako kulturní instituce

  • Vila je „kulturní instituce“:

    • Reinhard Bentmann – Michal Müller, Die Villa als Herrschaftsarchitektur. Versuch und sozialgeschichtlichen Analyse, Frankfurt am Main 1981

    • Norbert Elias: symbolická role sídla odrážející sociální hierarchii jejích obyvatel (Die höfische Gesellschaft. Untersuchungen zur Soziologie des Königtums und der höfischen Aristokratie mit einer Einleitung: Soziologie und Geschichtwissenschaft, Berlin 1969 (1933)

    • Peter Burke: „splendour of house“: jak ve smyslu fyzické podoby sídla, tak rodiny a rodu (The historical anthropology of early modern Italy, Cambridge 1986)

Exemplum: Přístupy k italské renesanci

  • Exemplum: Příklad metodické (historiografické) reflexe: záalpská – italská renesance

Dehumanizace a smrt autora

  • De-humanizace: Smrt autora (Roland Barthes, Michel Foucault, 1967-8): poststrukturalismus

    • Poststrukturalisté kritizují a odmítají osvícenskou tezi jednoty díla autora a tedy autonomní pozici lidského subjektu – popírají, že význam/smysl je vytvořen těmito jedinci se specifickými záměry a dohromady vytvářejí hierarchii hodnot/děl, která může být objektivně studována.

    • Namísto toho tvrdí, že výklad uměl. děl a jejich význam je konstruktem – který je definován v urč. rámci uplatňování mocenských zájmů.

    • Smrt autora: Nemůžeme nic vědět o záměrech autora – nemůžeme si být jistí, zda je i jejich samo tvrzení pravdou, omylem či lží.

    • Namísto toho je pozornost přesouvána od autora/umělce ke čtenáři/divákovi. Každé čtení/dívání se je formou objevování, konstruování významu – Význam se utváří v prostoru mezi divákem a dílem.