Obecná pedagogika - Miriam Prokešová

Obecná pedagogika - Miriam Prokešová

Použité grafické symboly

• Průvodce studiem
• Cíl kapitoly
• Klíčová slova
• Kontrolní otázky
• Pojmy k zapamatování
• Shrnutí
• Korespondenční úkol
• Řešený příklad
• Cvičení
• Literatura

1 Pedagogika a její pojetí

• Pedagogika jako společenská věda: zkoumá podstatu, strukturu a zákonitosti výchovy a vzdělávání. Rozvíjí osobnost člověka v různých sférách života ve společnosti.
• Účelem pedagogiky je být normální vědou s jasně vymezeným předmětem bádání, teorií, výzkumem, metodologií a infrastrukturou.
• Tradiční pedagogika: aplikovaná věda zdůrazňující normativní funkci (vytyčování ideální podoby výchovy).
• Moderní pedagogika: zaměřuje se na neutrální popis edukačních mechanismů, vědeckou deskripci, analýzu, explanaci a exploraci problémů edukační reality. Důraz na pedagogický výzkum
• Pedagogiku lze chápat z hlediska normativního, explanativního (explorativního) a duchovědného.
• Spor o to, nakolik má být pedagogika normativní vědou verzus neutrální popis a objasňování výchovných jevů a procesů.
• Průcha definuje pedagogiku jako vědu, která se zabývá edukačním prostředím, procesy v něm probíhajícími a jejich výsledky.

1.1.1 Systém pedagogických věd

• Sporné, zda pedagogika zahrnuje celou dobu lidského života nebo jen dětství a dospívání.
• Často bývá do systému pedagogiky začleněna andragogika (výchova a vzdělávání dospělých) a gerontagogika (výchova seniorů).
• Rozdělení věd o výchově na dílčí disciplíny je nejednotné, existuje dle rozličných kritérií.
• Typologie systémového pojetí pedagogické vědy:
  • Z hlediska účelovosti: normativní teorie, explorativní a explanační teorie.
  • Z hlediska předmětu: teorie výchovy, teorie edukační reality.
  • Z hlediska postavení mezi vědami: filozofující věda, sociální věda.
• Komplexní pojetí výchovy dle Průchy:
  • Respektuje mnohostrannou úplnost a pojímá výchovu v celoživotní i celospolečenské dimenzi.
  • Spojuje výchovu dětí a mládeže s výchovou dospělých (veřejná, rodinná, sebevýchova i sebevzdělávání).
  • Zdůrazňuje celoživotní charakter výchovy.
  • Výchova je záležitostí každého člověka, výchovných činitelů a společnosti.
• Znaky komplexního pojetí výchovy:
  • Celistvý, vědecky podložený zřetel k harmonickému rozvíjení osobnosti, sociálních vztahů i společnosti.
  • Orientace na hlavní hybné články vývoje daného celku v zájmu optimalizace výchovy.

1.1.2 Vztah pedagogiky k jiným vědám

• Pedagogika má univerzální charakter a zastřešuje sociální vědy (psychologie, filosofie, historie, sociologie, ekonomie, politologie) i přírodovědy (biologie, anatomie, antropologie).
• Pedagogika využívá teorie a výsledky jiných věd a začleňuje je do svého systému.
• Okruhy spojení pedagogiky s ostatními vědami:
  • využívání teoretických pouček, hypotéz a postupů.
  • využívání a aplikace vědecko-výzkumných metod.
  • uplatňování výsledků vědeckého výzkumu.
  • aktivní účast na výzkumech mezi disciplínami.
• Pedagogika je v systému věd bohužel podceňována, a je často chápána jen ve smyslu učitelství na ZŠ/SŠ.

1.2 Informační zdroje pedagogických věd

• Odborné publikace
• Odborné časopisy a periodika
• Elektronické informační zdroje
• Závěrečné práce
• Výzkumné zprávy
• Pedagogické vědecké organizace (ČPdS, ČAPV)

2 Myšlenkové směry převážně 20. století, ovlivňující pedagogické názory

• Hnutí nové výchovy: reformní hnutí z konce 19. a počátku 20. století (J. J. Rousseau, L. N. Tolstoj).
• Reformismus: kritika dosavadní pedagogiky, preference individuálních cílů a aktivity, školy v přirozeném prostředí.
• Představitelé reformního hnutí: Ellen Keyová, Maria Montessori.
• Experimentální pedagogika: zaměřená na měření edukačního procesu (Alfred Binet, Edward Lee Thorndike, Burrhus Frederic Skinner).
• Další myšlenkové proudy a představitelé ovlivňující pedagogiku ve 20. století:
  • Konstruktivismus (J. Piaget)
  • Esencialismus (W. C. Bagley)
  • Rekonstrukcionismus (T. Brameld)
  • Psychoanalýza (S. Freud)
  • Individuálně psychologická pedagogika (A. Adler)
  • Sociální psychoanalýza (E. Fromm)
  • Logoterapie (V. E. Frankl)
  • Sociologická pedagogika (É. Durkheim)
  • Humanistická pedagogika (A. H. Maslow, C. Rogers)
  • Duchovědná pedagogika (W. Dilthey, E. Spranger, T. Litt)
• Další osobnosti: Wolfgang Brezinka, Janusz Korczak, Ivan Illich.

2.2 Psychologie, její směry a působení na pedagogické myšlení

• Metafyzická psychologie: pojetí duše a duševního života (řecké psyché, hebrejské nefeš).
• Empirická psychologie: překonání metafyzických názorů, empirická věda založená na zkušenosti a experimentu.
• „Psychologie bez duše“: odmítnutí duše, zaměření na vnější projev člověka (chování, behaviorismus).
• „Dezintegrace psychologie“: různorodé a protichůdné směry v 1. polovině 20. století.
• Současná psychologie: kybernetika (konstrukce umělého lidského intelektu).
• Psychologické směry a pedagogika:
  • Experimentální psychologie (W. Wundt).
  • Behaviorismus (J. B. Watson).
  • Tvarová psychologie (W. Köhler).
  • Humanistická psychologie (A. H. Maslow, C. R. Rogers).
  • Hlubinná psychologie (S. Freud).
  • Pozitivní psychologie (M. Seligman).

2.3 Soudobé teorie vzdělávání dle Yvese Bertranda

• Spiritualistické teorie: vztah mezi lidským já a univerzem (New Age).
• Personalistické teorie: lidské já, svoboda a autonomie osoby (humanistické).
• Kognitivně psychologické teorie: rozvoj kognitivních procesů (usuzování, analýza, řešení problémů).
• Technologické teorie: zdokonalení předávání poznatků s použitím technologií.
• Sociokognitivní teorie: význam kulturních a sociálních faktorů v procesu vzdělávání.
• Sociální teorie: řešení sociálních a kulturních problémů.
• Akademické teorie: předávání obecných poznatků.

2.4 Rozdělení teorií podle O. Kaščáka a B. Pupaly

• Humanistický diskurz
• Funkcionální diskurz
• Interakční diskurz
• Rekonstrukcionistický diskurz
• Konsenzuální diskurz
• Neoliberální diskurz

3 Základní pojmy pedagogiky

3.1 Výchova

• Záměrná, cílevědomá činnost, která působí na rozvoj osobnosti člověka.
• V širším pojetí jakýkoliv vliv prostředí.
• Vychováváme vždy na základě vlastních zkušeností, výchova je permanentní (celoživotní).
• Z řeckého paidagogos (provázení dítěte na cestě životem).
• Podle některých autorů (Patočka) je výchova nutnost k přežití.
• Předáváme normy a pravidla dané společnosti.
• Je v podstatě určitý typ násilí (Arendtová), nutné k životu v lidské společnosti.
• Základní specifické rysy výchovy:
  • univerzálnost.
  • mnohostrannost.
  • permanentnost.
• Typy výchovy:
  • Přímá neboli intencionální – záměrná a organizovaná činnost v rodině a ve škole.
  • Nepřímá neboli funkcionální – spontánní vliv prostředí (masmédia, vrstevníci).
• Formy výchovy:
  • výchova rodinná.
  • výchova školní.
  • výchova mimoškolní.
  • sebevýchova.

3.2 Vzdělání

• Souhrn vědomostí, dovedností, návyků a hodnotových orientací.
• Výsledek procesu vzdělávání.
• Učení: získávání zkušeností a utváření jedince v průběhu života (změna).
• Typy učení:
  • Senzomotorické (pohybové činnosti)
  • Verbálně-kognitivní (poznatky jazykem
  • Sociální (hodnoty, normy, komunikace ve skupinách
    *Vzdělávání: zahrnuje výchovné i vzdělávací působení.
• Spor M. de Montaignea F. Rabelaise: formální výuka x materiální výuka (obsah výuky).
• Výuka: proces ve školách, během kterého získáváme vzdělání.
• Modely výuky:
  • herbartovský (učitel v centru, řídící postavení).
  • deweyovský (dítě v centru, učitel poradcem).
  • interaktivní (učitel řídí, ale v aktivní spolupráci se žákem).
• Vyučování: činnost učitele (vyučuje) a činnost žáka (učí se) dohromady.
• Edukace: slučuje výchovu a vzdělávání v jeden celek.
• Edukační realita: skutečnost, v níž probíhají edukační procesy nebo fungují edukační konstrukty.
• Edukační činitelé: lidé, instituce, organizační formy, obsahy, metody a prostředky, edukační prostředí.

4 Struktura pedagogiky

• Pedagogické vědy lze dělit na základní, aplikované a hraniční.

4.1 Základní pedagogické disciplíny

• Podle obsahu zkoumání: obecná pedagogika, srovnávací pedagogika, dějiny pedagogiky a školství, teorie výchovy, obecná didaktika, oborové a předmětové didaktiky pedagogická diagnostika, pedagogická evaluace, pedagogická prognostika, teorie řízení škol a školství, školský management, technologie vzdělávání, pedeutologie.
• Podle věku: předškolní, školní (primární, středoškolská), vysokoškolská pedagogika, andragogika, gerontagogika.
• Podle fází společenského vývoje: antická pedagogika, křesťanská pedagogika, renesanční pedagogika, reformní pedagogika, pragmatická pedagogika, moderní pedagogika, postmoderní pedagogika.
• Speciálně pedagogické vědy: etopedie, tyflopedie, logopedie, surdopedagogika, psychopedie, oligofrenopedagogika, somatopedie.

4.2 Aplikované pedagogické disciplíny

• Rodinná pedagogika, sociální pedagogika, kybernetická pedagogika, profesní, podniková pedagogika, inženýrská pedagogika, vojenská pedagogika, forenzní pedagogika, výchova v organizacích dětí a mládeže, pedagogika volného času, alternativní pedagogika, lesní pedagogika.

4.3 Hraniční pedagogické disciplíny

• Filozofie výchovy, pedagogická antropologie, sociologie výchovy, pedagogická psychologie, ekonomika vzdělávání, školní zdravotnictví a hygiena.

5 Ideály a cíle výchovy a vzdělávání v současnosti

5.1 Cíle výchovy, životní zdatnost a kvalita života

• Tři základní lidské činnosti: hra, učení a práce (teleologie).
• Cíle ve výchově by měly být uskutečnitelné, perspektivní, v souladu s potřebami jedince a společnosti, všeobecné.
• Dělení cílů výchovy:
  • Obecné | mnohostranný rozvoj jedince
  • Specifické | osvojení konkrétních vědomostí
  • Individuální | osobní rozvoj jedince
  • Sociální | rozvoj jedince jako prospěšného společenství
  • Materiální | osvojení konkrétní učební látky
  • Formální | rozvoj schopností
  • Adaptační | uzpůsobení jedince stálým podmínkám
  • Anticipační | příprava jedince na budoucí podmínky
  • Autonomní | stanovený samotným jedincem
  • Heteronomní | určený státem, pedagogem, rodičem.
• Cílem výchovy je všestranně a harmonicky rozvinutá osobnost.
• Životní zdatnost dle Brezinky (schopnosti umožňující jedinci žít pokud možno samostatně, zodpovědně, smysluplně a dobře).
• Současná pozitivní psychologie se snaží odpovědět na otázku, kdy je člověku dobře.
• Dobrý pocit závisí na charakteristice našich vlastních cílů.

5.1.2 Skupiny cílů a roviny osobního snažení

• Cíle:
  • běžné, krátkodobé cíle.
  • osobní snažení (měsíce i léta trvající snaha a úsilí).
  • konečné záměry (trvalé životní zaměření).
• Osobní snažení má vždy svůj obsah, orientaci na cíl a vlastnosti cíle.
• Člověk se cítí dobře, má-li konkrétně definované a splnitelné životní cíle, které se přibližují jeho celoživotnímu zaměření.
• Kvalita života jednotlivců má dvě základní roviny:
  • subjektivní osobní pohoda (duševní, tělesná i sociální).
  • objektivní osobní pohoda (funkční kapacita organismu, zdravotní stav, socioekonomický status).

5.2 Bloomova taxonomie výukových cílů

• Vzdělávací (kognitivní) cíle:
  • znalost, porozumění, aplikace, analýza, syntéza, hodnocení
• Afektivní (emocionální) cíle (uvědomění a vývoj postojů, citů a pocitů):
  • přijímání, opětování, hodnocení, organizování, charakterizování.
• Psychomotorické (senzomotorické) cíle:
  • vnímání, připravenost, napodobování, mechanická činnost, automatická činnost, přizpůsobování, tvořivá činnost.
• SMART / SMARTER (konkrétní, měřitelný, dosažitelný, realistický, časově ohraničený, hodnocený etický)

6 Složky výchovy a historické pozadí v rámci jejich vymezení

• Složky výchovy: rozumová, mravní, zdravotně-tělesná, estetická, ekologická, pracovně-technická.

• Rozumová výchova: poznání + vlastní zkušenost + pochopení a porozumění (rozvoj řeči a pochopení pojmů). Podpora myšlenkových operací.

  Etapy mravní výchovy

  1. Základnímravní návyky
  2. Mravní vědomí - pohádky
  3. Mravní přesvědčení
  4. Mravní jednání
     Mravní chování - hodnocení
  • Mravních postojů
  • Hodnotové orientací osobnosti

• L. Kohlberg (kognitivní teorie): stadium premorální, stadium konvenční, stadium postkonvenční.

• Vývoj charakteru podle R. F. Pecka R. J. Havighursta: amorální, prospěšný, konformní, iracionálně vědomý, racionálně altruistický, iracionálně altruistické.

• Zdravotně hygienická výchova: propojení péče o tělo i o duši (stravování, pohyb, zdravý životní styl).

• Estetická výchova: vnímání a rozpoznávání krásy.

• Ekologická výchova: úcta k přírodě a šetrné zacházení s ní.

• Pracovně-technická výchova: výchova k práci.

7 Principy a zásady výchovy a vzdělávání v jejich vzájemné komparaci

• Zásada výchovného vyučování (jednotného přístupu): při výuce zároveň vychovávám.
• Zásada vědeckosti: předáváme jen vědecky ověřené poznatky (objasnění termínů, nedogmatický přístup).
• Zásada spojení teorie s praxí: pochopení, proč se dané učivo učí a k čemu je to v životě dobré.
• Zásada individuálního přístupu:
  • tělesný, psychický, aspirační aspekt
• Zásada názornosti: názor by měl být přiměřený věku a schopnostem a zřejmý.
• Zásada uvědomělosti: učíme se rádi, nadšeně a uvědoměle.
• Zásada aktivity: při výuce aktivní spolupráce.
• Zásada přiměřenosti: brát v úvahu schopnosti a vývojové zvláštnosti daného věku.
• Zásada soustavnosti (systematičnosti): opakování je matka moudrosti.
• Zásada trvalosti: aby se naučené stalo naší trvalou životní zkušeností.
• “Jedenáctá” zásada: opírá se za všech okolností o předpoklad dobra v dítěti.

8 Metody výuky; metody a zásady výchovy

8.1 Klasifikace metod výuky podle J. Maňáka

• Z hlediska pramene poznání a typu poznatků (didaktický aspekt):
  • Metody slovní (monologické, dialogické, písemných prací, práce s učebnicí).
  • Metody názorně demonstrační (pozorování, předvádění, demonstrace obrazů, projekce).
  • Metody praktické (nácvik dovedností, laboratorní práce, pracovní činnosti, grafické a výtvarné činnosti).
• Z hlediska aktivity a samostatnosti žáků (psychologický aspekt):
  • Metody sdělovací
  • Metody samostatné práce žáků
  • Metody badatelské, výzkumné
• Struktura metod z hlediska myšlenkových operací (logický aspekt):
  • Postup srovnávací
  • Postup induktivní
  • Postup deduktivní
  • Postup analyticko-syntetický
• Varianty metod z hlediska fází výchovně vzdělávacího procesu (procesuální aspekt):
  • Metody motivační.
  • Metody expoziční.
  • Metody fixační.
  • Metody diagnostické.
  • Metody aplikační.
• Varianty metod z hlediska výukových forem a prostředků (organizační aspekt):
  • Kombinace metod s vyučovacími formami.
  • Kombinace metod s vyučovacími pomůckami.
• dle I. J. Lernera: informačně-receptivní, reproduktivní, problémového výkladu, heuristická a výzkumná.

8.2 Výchovné zásady

• Cílevědomost, individuální přístup, důraz na vše dobré v osobnosti vychovávaného a rozvíjení onoho dobrého, důraz na spolupráci, důraz na sepjetí výchovy se životem a prací, jednota výchovného působení, zachování pocitu vlastní lidské důstojnosti vychovávaného, úcta k osobnosti vychovávaného.
• Metody výchovy: instruktivní, citového působení, řízení činnosti (kognitivní, afektivní, konativní).
• „Černá a bílá legenda“ v historii vnímání výchovy dítěte (zájem verzus nezájem, láska verzus zneužívání).

9 Exogenní stránka výchovných procesů

9.1 Domeček potřeb

• Domeček potřeb: Potřeba seberealizace, estetická potřeba, potřeba poznání, potřeba uznání, potřeba lásky, potřeby bezpečí a jistoty, fyziologické potřeby, D O M O V Komínek humoru
  Potřeby dítěte podle E. Fromma: potřeba vztažnosti, transcendence, zakořeněnosti, identity, orientačního rámce.
• Zralá osobnost je schopna tyto potřeby integrovat a má důvěrný vztah k druhé osobě bez ztráty vlastní identity.
• Potřeby dítěte podle Z. Matějčka: potřeba množství, proměnlivosti a kvality vnějších podnětů, stálosti, řádu a smyslu, prvotních emocionálních a sociálních vztahů, společenského uplatnění a společenské hodnoty, otevřené budoucnosti, životní perspektivy.
• Potřeby dítěte podle J. Prekopové: jasná měřítka (dobro & zlo, cit pro hodnoty a tradice, svobodné myšlení, logika srdce

9.2 Osm věků člověka podle E. Eriksona

• Důvěra proti základní nedůvěře (0–1,5 roku)
• Autonomie proti zahanbení a pochybnosti (2–3 let)
• Iniciativa proti vině (4–5 let)
• Snaživost proti méněcennosti (6–12 let)
• Identita proti zmatení rolí (13–18 let)
• Intimita proti izolaci (19–25 let)
• Generativita proti stagnaci (26–40 let)
• Integrita proti zoufalství (40 a více let)

9.3 Vývoj „Já“ podle Allporta

• Tělesné já
• Identita já
• Sebeuplatnění
• Rozrůstání já
• Racionální řešení
• Sebeobraz
• Snažení plynoucí z já
• Poznávající já

9.4 Etapy života podle J. Alana

• V dětství jsem tím, co mohu dělat
• V dospívání jsem tím, čemu věřím
• V dospělosti tím, co miluji
• Ve stáří tím, co po mně zůstane

9.5 Socializace

Socializace: proces, při kterém se jedinec začleňuje do společnosti a osvojuje si její hodnoty, normy, chování a schopnosti (vytvoření „sociálního já“).

• Fylogenetický přístup
• Ontogenetický přístup
• Vlčí děti: nesocializovaný jedinec.
• Sociální učení: napodobování, identifikace, sociálním zpevňováním. Podmiňování, posilování, odezírání, očekávání, napodobování, ztotožnění.

10 Endogenní stránka výchovných procesů

• Genotyp x fenotyp; nature versus nurture.
• Dědičnost.
• Vazby mezi charakterem a temperamentem. Charakter soubor psychických mravních vlastností osoby.. je hlavní řídící.
• Temperament: vrozený soubor vlastností, působících na dynamiku prožívání.