Poznámky

Literární teorie

  • HERMENEUTIKA: chápání a výklad textu; předběžné porozumění, práce s textem, historický konetxt díla (vnější okolnosti vzniku), poznávání celku prostřednictvím částí (souvislosti v rámci celého tetxu)

  • GENOLOGIE: nauka o literárních druzích a žánrech

  • VERSOLOGIE: nauka o verši

  • Problémy literární teorie: definice žánru, periodizace podle časových kritérií, periodizace podle estetických období

Genologie

  • Zabývá se vznikem, vývojem a proměnami literárních druhů a žánrů, jejich klasifikací, vymezením znaků (extenze) a určením, co pod ně spadá (intenze)

  • Jako vědní disciplína vzniká v 20. století

  • S prvním vymezením přichází již Aristoteles

  • Pro romantismus bylo typické míšení žánrů, postmoderna žánry stírá

  • Literární druh: Lyrika, epika, drama

  • Literární forma: Poezie, próza

  • Lyrika:

    • ÓDA – chvalozpěv, oslava bohů, hrdinů

    • HYMNUS – vychází z ódy, oslava Boha

    • ELEGIE – žalozpěv, smutek

    • ŽALM – biblické hymny ve Starém zákoně

    • EPIGRAM – krátká reflexivní báseň na aktuálmní téma, krátké i humorné

    • GNÓMA – moudrost, stylizovaný výrok (citát)

    • LITANIE – opakované prosebné modlitby

    • LIDOVÁ PÍSEŇ – spojení slovesného textu se zpěvem

    • DEKLAMOVÁNKA – mluvený protějšek lidové písně

    • EPITAF – nápis na hrob

  • Lyricko-epické žánry:

    • BALADA – báseň pochmurného obsahu

    • SOCIÁLNÍ BALADA – reflektuje tvrdé sociální podmínky

    • ROMANCE – báseň radostného obsahu

    • IDYLA – pastýřská poezie, svět založený na tradičních hodnotách

    • EKLOGA – římský varianta idyy

    • BÁSNICKÁ (BYRONSKÁ) POVÍDKA – krátký příběh s ústřední postavou a dramatickou zápletkou, výjimečný jedinec

    • POEMA – ruská varianta básnické povídky (Evžen Oněgin)

  • Epika:

    • EPOS – rozsáhlá epická veršovaná báseň

    • ROMÁN – rozsáhlý epický literární žánr

      • rytířský, novodobý, pikareskní (hrdina je šibal), výchovný, didaktixký, vývojový formování

      • román fejeton (vychází na pokračování v novinách), klíčový román (románová skladba, kde pod změněnými jmény vystupují skutečné postavy ve skutečných vztazích), románová kronika (sleduje vývoj roduú, román řeka (tok dějů), epistolární román (v dopisech)

    • NOVELA – výrazný příběh středního rozsahu končící pointou

    • ROMANETO – specificky český žánr, který má blízko k hrůzostrašnému románu, dobrodružný příběh končící překvapením, vědecké vysvětlení záhadných jevů)

    • POVĚST

    • POHÁDKA = BÁCHORKA

    • LEGENDA

    • POVÍDKA

      • ČRTA – pozorování autora, zápisky z cest

      • OBRAZ – povídka období romantismu

      • HUMORESKA

    • ANEKDOTA

    • PARABOLA

    • BAJKA

    • FABLIEUX – krátké veršované příběhy zesměšňující lidskou hloupost

  • DRAMA

    • ČINOHRA – dominuje mluvené slovo

    • PAŠIJOVÉ HRY – velikonoční příběh o umučení Krista

    • FRAŠKA – situační komedie

    • ABSURDNÍ DRAMA

  • Tropy a figury:

    • Metaforický princip → vnější podobnost (vzhled)

    • METAFORA – Pršelo listí.

    • PERSONIFIKACE – oživování neživých věcí

    • ANIMIZACE – vlastnosti živých bytostí jsou přisuzovány neživým

    • ANTROPOMORFIZACE – věcem a zvířatům jsou přisuzovány lidské vlastnosti

    • KATACHREZE – spojení nespojitelných pojmenování

    • EPITETON – básnický přívlastek → tyrkysové nebe

    • ONOMATOPOIE – zvukomalba

    • OXYMÓRON – spojení protikladných slov

    • SYNESTEZIE – míšení vjemů různého smyslového původu → hebký zpěv

    • PARABOLA – přirovnání

    • Metonymický princip → k označení jedné skutečnosti využíváme jména označujícího jinou skutečnost, mezi skutečnostmi existuje nějaký vztah

    • METONYMIE – přenesení na základě vnitřní podobnosti, věcné a logické souvislosti, např. poslouchám Mozarta

    • SYNEKDOCHA – pojmenováni části názvem celku → nevkročila tam ani noha

    • HYPERBOLA – nadsázka

    • LITOTES – vyjádření kladu dvěma zápory, čímž dochází ke zmírnění významu → není hloupý, nechtěl jsem nemlčet

    • EUFEMISMUS – zjemnění intenzity pojemnování

    • DYSFEMISMUS – zdůraznění intenzity pojmenování

    • IRONIE – příměr protikladem

    • SARKASMUS – jízlivý posměšek

    • PERSIFLÁŽ – směšná napodobenina

    • PERIFRÁZE – básnický opis, přímé pojmenování nahrazeno souborem představ → země tisíců jezer (Finsko)

    • SYMBOL → znak zastupující obecný pojem

    • ALEGORIE → jinotaj

    • KALAMBÚR → slovní hříčka založená na zvukové podobě významově různých slov

    • NONSENS → nelogické či absurdní spojováni neslučitelných jevů

    • AMFIBOLIE → dovjsmysl

    • ANAFORA → opakování na začátku

    • EPIFORA → opakování na konci

    • EPIZEUXIS → opakování za sebou v rámci verše

    • EPANASTROFA → opakování na konci a pak na začátku → spadlo jabko / jabko se koulelo pryč

    • GRAMATICKÝ PARALELISMUS → opakování stejných gramatickcýh konstrukcí

    • PLEONASMUS → vyjádření nadbytečné skutečnosti → viděr na vlastní oči

    • TAUTOLOGIE → pojmenování téže skutečnosti více způsoby → teď a nikdy jindy

    • AMPLIFIKACE → zesílení výpovědi vyjádřením téže skutečnosti z různcýh hledisek → sklenice je poloprázdná/poloplná

    • GRADACE → pojmenování seřazena na základě zvyšující se intenzity

    • ANTIKLIMAX – opak gradace

    • ASYNDETON → vynechání spojek

    • POLYSYNDETON → nadměrné používání spojek

    • HENDYADIS – pojmenování skutečnosti souřadnými výrazy → hrdisnství a boje vojáků

    • ELIPSA → výpustka

    • APOZIOEPE – nedokončená výpověď

    • APOSTROFA → oslovování neživého objektu, nepřítomné osoby

Pozitivismus

  • 2. polovina 19. století → A. Comte

  • Filosofie nemá být spekulativní, ale empiricky ověřitelná → založená na faktech

Literárněvědný pozitivismus

  • Za zakladatele považován Hippolyte Adolphe Taine (1828-1893)

  • Práce Dějiny anglické literatury (1864) → umělecké dílo je podle něj pramenem, ze kterého můžeme poznat ducha dané doby → inspirace pro literární historiografii.

  • Tři základní určující faktory díla:

    • rasa

    • prostředí

    • dějinný moment

  • Čtenář je v pozitivistickém pojetí upozaděn, pozitivisté se soustředí na autorův život a prostředí

  • Čeští pozitivisté: Jan Jakubec, Jaroslav Vlček

Archetypální kritika

  • Zásadní vliv v 50.-70. letech v USA, navazuje na názory Junga

  • Pokouší se v jednotlivých motivicky spřízněných textech najít a popsat transkulturně a transhistoricky se opakující vzory jednání, typy, motivy, které konkretizují určité pravzory

  • Herman Notrop Frye (1912-1991) → rozšiřuje Jungovo pojetí archetypů, nejsou jen v mýtech a pohádkách, ale v celé literatuře; rozlišuje fikční módy opírající se o děj a zápletku a nedějové tematické módy; 4 roční období

Ruský formalismus

  • Metodologie se zaměřuje výhradně na vnitřní osu výstavby literárního díla

  • Zaměřuje se na FORMU

  • Otázka → „Jak je dílo uděláno?”

  • Zabývali se básnickým, poetickým jazykem → nestudovali literaturu, ale literárnost

  • Směr se zformoval v polovině 10. let v Rusku a přetrvával do roku 1925 = počátek 20. století

  • Nejvýznamnější formalisté: Viktor Šklovskij, Roman Jakobson

  • Dvě centra: Moskevský lingvistický kroužek (1915) - Jakobson (pak členem i OPOJAZU) X OPOJAZ (Společnost pro studium básnického jazyka) (1916) - Viktor Šklovskij

  • Tři základní výtky:

    • Literární dílo jako ucelená jednotka → „Jak” určuje „co” a teprve z toho, jak je dílo napsané, mohu hovořit o tom, co dílo vypráví.

    • Do díla vstupujeme prostřednictvím četby.

    • Dualita nefunguje u moderních směrů, které redukují obsahovou rovinu.

  • Sémantické gesto → je záležitostí čtenáře, jak určité významy konkretizuje.

  • Patří sem i Vladimír Propp → ta jeho Morfologie pohádky

Viktor Šklovskij (1893-1984)

  • Jedna z nejvýraznějších osob ruského formalismu, člen OPOJAZ, zaměřoval se na formální stránku uměleckého díla → zastával názor, že vše v uměleckém díle je motivováno formou

    • Teorie prózy (1933) → v kapitole Umění jako metoda se vymezuje vůči tzv. Potebňově škole, pohlížející na dílo jako na „myšlení v obrazech” → obrazy jsou příliš statické → nelze jimi vysvětlit literaturu → jazyk je materiálem, musíme proto vyjít z formy

    • teorie ozvláštnění → největší přínos ruského formalismu

      • Umění je pro člověka důležité z toho hlediska, že jej znovu učí prožívat věci, které této automatizaci podlehly, a ozvláštnění se proto musí promítnout už do samotné formy díla, aby k sobě připoutalo čtenářovu pozornost.

      • Tuto teorii aplikoval Jurij Nikolajevič Tyňanov (1894-1943) → O literární evoluci (1927) → hnací síla evoluce právě polarita automatizace a ozvláštnění

  • Rozlišil fabuli a syžet

Teorie románu

  • Michail Michailovič Bachtin (1895–1975) – významný ruský literární vědec, teoretik jazyka a filosof

  • Do literární vědy zavedl pojem chronotop (časoprostor)

  • Kritik formalismu pro opomíjení mimoliterárních souvislostí

  • Každou jazykovou promluvu podle něj určuje sociálně-ideologické pozadí

  • Bachtinova teorie románu:

    • ve své podstatě je román dialogický → jeho svět se ukazuje jako otevřený

    • neustále se vyvíjí

      • Řecký román

      • Dobrodružně mravoličný román

      • Biografický román

      • Rytířský román

      • Pikareskní román — typickým příkladem je Cervantesův Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha

      • Idylický román

  • Jeho přínos spočívá v položení základů metodologie zabývající se studiem literární integrace prostoru tzv. topologie

Strukturalizmus

  • Vznikl v polovině 20. let

  • 1926 → vznik Pražského lingvistického kroužku → postavil se proti mladogramatické škole

  • Členové PLK studovali současný jazyk z hlediska jeho funkce, snažili se zachytit jeho vývoj a postihnout jeho strukturu

  • Především díky pracím Romana Jakobsona a Jana Mukařovského pronikli také na pole literární vědy

  • Strukturalisté se zajímali o praktické jazykové poznatky → často se podíleli na tvorbě učebnic a slovníků

  • Správnost slova posuzovali z hlediska jejich funkční adekvátnosti → vhodný jazyk volíme na základě adekvátní situace

  • Funkční lingvistika: Bohuslav Havránek → definoval čtyři styly spisovného jazyka:

    • hovorový

    • pracovně odborný

    • teorericky odborný

    • básnický

Jan Mukařovský (1891-1975)

  • Aplikoval strukturální koncepce v literární teorii a esrerice → studie o K. H. Máchovi

  • Nejaktivnější člen PLK

    • Kapitoly z české poetiky (1941-1948)

    • Studie z estetitiky (1966)

  • Estetika → teorie postojů a estetické funkce → jak můžeme přistupovat ke stromu: prakticky (materiál), teoreticky (zařezení druhu), nábožensko-symbolicky (strom se stává symbolem odkazujícím k něčemu jinému), nebo esteticky (necháváme si zjevovat předmět bez ohledu na účel) → postoje se nevylučují, ale jeden je vždy dominantní

  • Estetický postoj = literární dílo nás nutí přemýšlet odlišně, kniha proměňuje naše vnímání

  • Jedním z největších přínosů českého strukturalizmu je zavedení pojmů subjekt a objekt, vycházejících z komunikačního modelu:

→ účelem literárního díla je zprostředkovat komunikaci mezi dvěma subjekty (autorem a čtenářem) skrze objekt (literární dílo)

  • Literární komunikace je estetická

  • V literárním díle se stává dominantní funkcí funkce estetická, která ostatní upozaďuje — tzv. dominanta

  • Pojem sémantické gesto je pak v Mukařovského pojetí zárukou určité významové jednoty literárního díla, tj. že bude konzistentní, a je jakýmsi podložením skutečnosti, že autor kóduje sebe samého

Felix Vodička (1909-1974)

  • Třemi základními složkami literárního díla jsou téma, motiv a styl (pojetí motivu převzali od ruských formalistů)

  • Zástával názor, že výsledného tvaru literárního díla se účastní všechny jeho složky → nejprve třeba provést lingvistickou analýzu → poté přistoupit k analýze kontextů → postava, děj a vnější svět

Roman Jakobson (1896-1982)

  • Pro literární teorii měla zásadní význam jeho koncepce metaforického a metonymického pólu jazyka a teorie tzv. poetické funkce

  • Přední osobnost ruského formalismu, stál u zrodu Moskevského lingvistického kroužku (1915)

  • Společně s Vilémem Mathesiem a dalšími založil v roce 1926 Pražský lingvistický kroužek

    • Dva aspekty jazyka a dva typy afatických poruch (1964)

      • Přínosná práce pro jazykovědz

      • Afázie = nemoc, při které dochází k rozpadu jazykové kompetence

        • Afatikové s poruchou selekce → dokáží zachytit kontext, těžce začínají s promluvou (metafora)

        • Afatikové s poruchou kombinace → ztrácí schopnost vnímat kontext a syntatická pravidla (metonymie)

    • Lingvistika a poetika (1958)

      • Jakobson vychází z Bühlerova modelu → k mluvčímu, sdělení a adresátovi přidává kontext, kontakt a kód

Naratologie

  • Syžet = organizace narativu = jak je příběh vyprávěn; narace = proces vyprávění; fabule = to, co je vyprávěno

  • Za zakladatele považujeme Franze Stanzela (Teorie vyprávění)

  • Představité:

    • Gérard Genette

    • Tzvetan Todorov → sémantický aspekt, syntaktický aspekt, verbální aspekt v

    • Roland Barthes

    • Marie Ryan

  • Při hledání kořenů naratologie se dostaneme až Aristetolově Poetice

  • První pokusy o naratologické dílo můžeme najít ve 20. letech v Německu, v 60. letech jsou pak úzce spjaty s francouzským strukturalismem a skupinou natarologických gramatiků: A. J. Greimasem, C. Bremondem, G. Genettem, T. Todorovem, kteří se nechali isnpirvoal prací F. de Saussure a C. Lévi-Strausse

  • Genette se podílel na zavedení pojmu fokalizace

  • Todorov zavedl pojem akce

  • Vladimír Propp → Morfologie pohídky → redukuje veškeré pohádky na sedm okruhů jednání a 31 funkcí jednajícíh osob

Franz Stenzel

  • Zásadní zlom v oblasti naratologie

  • Zabývá se vyprávěcími situacemi

    • autorská vyprávěcí situace → oslovuje i čtenáře

    • vyprávěcí situace v 1. osobě → postava románu

    • personální vyprávěcí situace → vypravěč ustupuje do pozadí

Gérad Genette (1930-2018)

  • 2. polovina 20. století

  • Díla jako Figury a Rozpravy o vyprávění (tady demonstruje základní schéma na díle Hledání ztraceného času)

  • ČAS

    • posloupnost

      • analepse (skok do minulosti)

      • prolepse (skok do budoucnosti)

      • dosah (jak daleko je odkazováno)

      • rozsah (jak velká je proporce)

    • trvání

      • elipsa (o deste let později)

      • popisná pauza (čas vyprávění je větší než čas příběhu)

      • scéna (čas příběhu)

      • shrnutí (čas vyprávění je menší než čas příběhu)

    • frekvence

      • iterativní (jednou, co se stalo víckrát)

      • repetetivní (víckrát se vypráví, co se stalo jednou)

      • singulativní

  • MODUS

    • distance

      • diegesis (vypravěč nezastírá, že vypráví)

      • memisis (minimální důraz na vyprávěče)

    • pespektiva

      • nulová fokalizace (vypravěč ví víc než postava)

      • interní fokalizace (vypravěč ví stejně jako postava)

      • externí fokalizace (oko kamery) (vypravěc ví míň než postava)

  • HLAS

    • osoba

      • heterodiegetické vyprávění (mimo příběh)

      • homodiegetický vypravěš (stojí v příběhu)

    • narativní rovina

      • extradiegetická rovina (stojí mimo naraci)

      • intradiegetická rovina (úroveň postav)

      • hypodiegetická rovina (postava vypráví a tím vtváří další svět vypravěče a postav → Švejk)

  • Jonathan Culler → jeho verze strukturalistické poetiky přesouvá zájem na roli čtenáře

  • Wayne C. Booth → zavedl koncepci nespolehlivého vypravěče

  • Miroslav Červenka → Významová stavba literárního díla

Sémantika fikčních světů

  • O sémantice fikčních světů hovoříme v 80. letech 20. století v souvislosti se jménem Lubomíra Doležela (1922-2017) → jeho Heterocosmica navazuje na Ecovo zkoumání teorie fikčních světů

  • K naratologii a sémantice fikčních světů dále řadíme Thomase Pavela, Marii-Lauru Ryanovou, Ruth Ronenovou a Umberta Eca

  • Lubomír Doležel tvrdí, že na konečně podobně fikčního světa se podílí všechny složky literárního díla, a zavedl pojmy extenze (detonát či objekt samotný) a intenze (konkrétní způsob, jakým je objekt odkazován) → způsob, jakým je něco řečeno, má podle něj zásadní vliv na to, jak je svět strukturován

  • Doležel rozlišil intensionální funkce nasycení a oveření:

    • oveření = výpovědi různých subjektů mají různou váhu

      • fikční fakty zkonstruované autoritativním narativem (především er-forma) X promluvy fikčních postav (ich-forma)

    • nasycení = text lze rozčlenit na extenzionálně určité, intenzionálně neurčité a nulové oblasti mezer fikčního světa

Versologie

  • Teorie verše

  • Verš je celistvá rytmická a významová jednotka básnického textu vyznačená jistým zvukovým uspořádáním

  • Metrum je norma (pravidlo, abstraktní ideální schéma), určující organizaci jazykových prvků ve verši

    • - PŘÍZVUČNÁ

    • U NEPŘÍZVUČNÁ

  • Sylaborónický systém → příznučné a nepřízvučné slabiky

  • Časoměrný systém → krátké a dlouhé slabiky

  • Rytmus je konkrétní uspořádání zvukových prvků verše, tedy konkrétní naplnění metra

  • Nejmenší zvuková jednotka, v níž se pravidelně střídají lehké a těžké doby, se nazývá stopa

    • Trochej — U

    • Jamb U —

    • Daktyl — U U

    • Anapest U U —

    • Amfibrach U — U

    • Spondej — —

  • Neúplná stopa, nejčastěji na kocni verše → verš katalektický

  • Jedna nepřízvučná slabika navíc → verš akatalektický (úplný)

  • Verš mužský → zakončený přízvučnou slabikou

  • Verš ženský → zakončený nepřízvučnou slabikou

  • Splývání mezislovního předělu (hranice mezi slovy) s hranicí stopy nazýváme diereze, hranici slovního celku, která připadá do středu stopy, označujeme jako cézura

  • Blankvers → nerýmovaný pětistopý jamb, který má deset slabik při mužském zakončení a 11 při ženském zakončení (Shakespeare, Zeyer, Vrchlický)

  • Alexandrín → rýmovaný dvanáctislabičný (ženský třináctislabičný) jambický verš se stáou dierezí po šesté slabice (Březina, Vrchlický)

  • Rým:

    • asonance – rýmují se pouze koncové samohlásky: sbalí – pospíchají

    • gramatický rým – rýmují se slova stejného slovního druhu a gramatického tvaru: osetých zakletých

    • bohatý rým – shodují se i opěrné souhlásky před první rýmující se slabikou, stejný počet slabik a shodné délky samohlásek: novina-rovina

    • dobrý rým – obdobný jako rým bohatý, toleruje však rozdílnou délku samohlásek: postavy-dostaví

    • překlenutý rým – jedno z rýmovaných slov má na konci souhlásku navíc: žena-ženat

    • absolutní rým – slovo se rýmuje samo se sebou, opakování téhož slova: rým – rým

    • rýmové echo – jedno rýmující se slovo je obsaženo ve slově druhém: sněhu-něhu

    • grafický rým – rýmuje se pouze grafická podoba, výslovnost se může lišit: come – home

    • sdružený – aabb

    • střídavý – abab

    • postupný – abc abc (abcd abcd)

    • přerývaný – abcb či abac

    • obkročný – abba

    • tirádový – aaaa

  • Časoměrný systém → móra → nejčastější je daktylský hexametr (6 stop) a daktylský pentametr (5 stop = dohromady tvoří elegické distichon (J. Kollár)

  • Nejznámějším teoretikem volného verše u nás byl Miroslav Červenka

  • Volnýá verš se rozvíjel od 90. let 19. století, spojen s avantgardou

Fenomenologie

  • Přelom 19. a 20. století, zakladatel Edmon Husserl (1859-1938)

  • Husserl: Máme-li nabýt jistory, je třeba, abychom pochybovali o všem → pochybnost je způsob, jak se zbavit veškerých domněnek (epoché nebo také uzávorkování světa)

  • Při pochybování posléze nutně dospějeme k závěru, že existuje vědomí, které pochybuje, což je první nezpochybnitelný fakt.

  • Toto vědomí se vždy k něčemu upíná, vztahuje se k určitému předmětu, tzv. intencionálnímu korelátu (intencionálnímu předmětu); samotná zaměřenost vědomí se pak nazývá intencionalita.

  • Fenomenologie si tedy neklade otázky o povaze světa, ale naproti tomu zkoumá, jakým způsobem se nám svět jeví.

  • Husserl: pojmy imprese, retence a protence

    • imprese → tón přichází do našeho vědomí

    • retence → tón již nevnímáme, ale stejně v našem vědomí setrvává a doznívá

    • protence → vědomí předbíhá v očekávání toho, co ještě nepřišlo

Roman Ingarden (1893-1970)

  • Umělecké dálo literární (1931) – povahu literárního díla nelze vystihnout, aniž bychom nevzali v potaz to, jak se jeví našemu vědomí

  • Dílo není totožné s prožitky autora ani čtenáře a odděluje je od jeho konkretizace: zatímco umělecké dílo zaručuje identitu, jednotlivé konkretizace jsou ze své podstaty různé

  • Prožitky různých čtenářů se při čtení liší → dílo je vícevrstvým útvarem:

  1.  Vrstva zvukových výrazů a útvarů

    → nositel estetických kvalit, významná role rytmusu, intonace, aliterace…

  2. Významová vrstva

    → k určitému předmětu odkazují různé věty

  3. Vrstva schematických aspektů

  4. Vrstva představovaných předmětů

    → předmět nelze oddělit od způsobu, jaký je nám v díle ukazován

    → místa nedourčenosti → vše, co nám text explicitně neříká → podle Ingardena je pak tato nedourčenost příčinou toho, že ji každý čtenář zaplňuje vlastními představami a konkretizuje jiným způsobem.

  • V díle O poznávání literárního díla (1937) se Ingarden zabývá čtenářskou recepcí

  • Ingardenova nedourčená místa kritizoval Felix Vodička → podle něj čtenář konkretizuje celou strukturu díla → přemítá si na pozadí konkrétní literární tradice

Wolfgang Iser (1926-2007)

  • S rostoucím počtem míst nedourčenosti se současně rozšiřuje také míra čtenářské účasti na dotváření textu – tato místa však podle něj nelze nikdy jednoznačně zaplnit.

  • Taky představitel recepční estetiky

  • Text je dle něj apel na čtenáře a vyžaduje po něm zaplňování míat nedourčenosti

  • Zavedl Implciitního čtenáře → Umberto Eco zavedl modelového čtenáře

Úloha čtenáře

Literární historie Felixe Vodičky

  • V práci Literární historie, její problémy a úkoly (1942) uvádí tři body, jimiž by se měl literární historik řídit:

    1.  Sledovat literární strukturu a její vývoj        

      → zkoumat ho v rámci určité doby

    2. Zkoumat genezi díla a jeho vztah k mimoliterárním jevům

      → třeba znát dobové okolnosti

    3. Zachytit recepci díla

      → jak se hodnocení díla měnilo v průběhu děhun

  • Dobová recepce díla:

    1. Rekonstrukce literární normy

    2. Rekonstrukce hierarchie hodnot určité doby

    3. Sledování ohlasu literárních děl a jejich konkretizace

    4. Zkoumání literární i mimoliterární působivosti literárních děl

Hermeneutika

  • Hermeneutika je nauka o porozumění a interpretaci textu

  • Recepční estetika je literárně teoretický směr spojený s především s tzv. kostnickou školou recepční estetetiky, která vznikala koncem 60. let 20. století v Německu

  • Kostnická škola → v 60. letech se začala ssvětová teorie zabývat čtenářem

  • Text se podle tohoto pojetí dourčuje až v procesu čtení skrze interakci se čtenářem a v úplnosti vzniká jen v procesu tzv. konkretizace

  • Hans Robert Jauss (1921-1997) → RECEPČNÍ ESTETIKA

    • Přednáškou Dějiny literatury jako výzva literární vědě proslavil sebe i Kostnickou školu) → koncept horizontu očekávání

    • Komunikaci s literaturou můžeme charakterizovat jako prolínání horizonru díla a horizontu čtenáře → horizont čtenáře je podle něj horizont očekávání (otázky, s nimiž čtenář k dílu přistupuje)

  • Hans-George Gadamer (1900-2002)

    • HLAVNÍ OSOBNOST HERMENEUTIKY

    • Práce Pravda a metoda → každé porozumění je podle něj ovlivněno určitým předporozuměním vyžadujícím určitou subjektivitu — tuto se nemáme pokoušet odstranit, ale tematizovat, a to rekonstrukcí otázky → otázka nám ukazuje předmět v konkrétním nastavení, jako dialog otázek a odpovědí pak funguje celý proces porozumění

    • ROZVÍJÍ POJETÍ HERMENEUTICKÉHO KRUHU → taky vychází z předpokladu předporozumění

  • Paul Ricœur a jeho mimetické teorie vyprávění

POSTSTRUKTURALISMUS

  • Vznikl v Paříži koncem 60. let a v celosvětovém měřítku se uplatňuje od 80. let

  • Souhrnné označení pro různé filozofické, psychologické, sociologické i literárně teoretické koncepty, které revidují původní strukturalistická východiska

  • Není to teoretická škola, spíš souhrn spojujících východisek → proto sem lze zařadit: dekonstrukci, intertextualitu, feministickou kritiku a gender studies, queer studies či postkoloniální studia

  • Filozofický myšlenkový směr vyznačující se skepticismem, relativismem a antirealismem

  • Charakteristický je pro něj tzv. jazykový obrat

  • Stručně lze říci, že poststrukturalisté stírají hranici mezi jazykem a světem, příp. mezi literárním dílem a skutečností

  • Mezi hlavní představitele patří Michael Foucault (1926-1984)

    • otázka diskursu, epistémé

  • Další Roland Barthers

    • Jeho stať Smrt autora → důraz role čtenáře

  • Představitel dekonstrukce → Jacques Derrida

    • nemožnost správné interpretace z důvodu možnosti nekonečného množství různých interpretací téhož textu – v podstatě každý pokus o čtení je chybný

    • Cílem dekonstruktivistického interpreta je proto spíše odhalit sebedestrukci každého textu

  • Feministická kritika a gender studies

    • hlavní snahou je revidovat stávající interpretační i textové tvůrčí postupy, které preferují mužský náhled na literaturu daným celkovým patriarchálním uspořádáním společnosti

    • Feministická literární kritika se zprvu zabývala zejména odhalováním ženských a mužských stereotypů v literatuře

    • Dále se ovšem rozvíjí, E. Showalter v této oblasti rozlišuje dva typy feministické kritiky:

      1. feministické čtení – zdůrazňuje roli ženy-čtenářky a z jejího pohledu reinterpretuje texty psané muži (někdy označováno jako vzdorné čtení či čtení proti srsti) – kritika falogocentrismu

    • 2. gynokritika – zabývá se ženou spisovatelkou, hledání specificky ženské estetiky

  • Kognitivní věda

    • George Lakoff a Mark Johnson Metafory, kterými žijeme

    • Kognitivní naratologie → hlavní představitel David Herman (koncepce storyworld)

Teorie fikčních světů

  • Rozvíjela se od konce 70. let (Umberto Eco, Lubomír Doležel)

  • Lubomír Doležel (1922–2017) → pásmo vypravěče a pásmo postav; promluva postav a promluva vypravěče

  • Moderní narativní text boří jasné hranice mezi promluvou vypravěče a promluvou postav, dochází tak k velké transformaci narativu. Vzniká neznačená přímá řeč, polopřímá řeč a smíšená řeč

  • Dalším tématem je subjektivizace vyprávění, rozlišuje se vypravěčský způsob a) Er-forma (rétorická a subjektivní), b) Ich-forma (objektivní, rétorická, subjektivní)

  • funkce nasycení: FS obsahují mezery (~ místa nedourčenosti), které se zaplňují v průběhu čtení, tedy v průběhu konstrukce fikčního světa (některé mezery ale není důvod zaplňovat – třeba barvu zubního kartáčku hlavní postavy).

  • funkce ověření: udává, jak je určitý výrok v rámci FS relevantní, také v souvislosti s tím, kdo jej pronáší (výpověď vypravěče je „vždy pravda“, pokud postava říká něco jiného než vypravěč, zpravidla prohrává).

  • Umberto Eco (1932-2016) → Šest procházek literárními lesy (1994)

  • Modelový čtenář → reprezentativní vzorek publika, jemuž je dílo určeno

  • Empirický čtenář → konkrétní představa čtenáře, nelze předvídat

  • Empirický autor → napíše text, ale při interpretování nemá žádná privilegia

Starší česká

Počátky české literatury — konec 9. století

  • konec 9. století

  • 863 → Konstantin a Metoděj → zavedení hlaholice

  • Kyjevské listy → nejstarší dochovaný slovanský rukopis

  • Objahoba staroslověnštiny jako liturgického jazyka: Proglas, Život Konstantinův, Život Metodějův

Doba sv. Václava — 10. a 11. století

  • 973 — založení pražského biskupství → staroslověnská liturgie potlačována

  • Postavení staroslověnské literatury slábne až 1097 zaniká zrušením Sázavského kláštera

  • Rozvoj legendy

    • Kristiánova legenda (konec 10. století)

      • latinsky

    • Život sv. Václava (polovina 10. století)

      • první staroslověnská legenda o svatém Václavu

    • Gumpodova legenda

      • latinsky

    • Hospodine, pomiluj ny

      • nejstarší dochovaná duchovní píseň

      • staroslověnský původ

12. a 13. století → vítězství latiny

  • Dominance latiny (vliv církve)

  • Legendy, kazatelské texty, kroniky

  • Dějepisectví a liturgické drama

    • Kronika česká (poč. 12. století)

      • autor Kosmas

      • končí rokem 1125, kdy zemřel kníže Vladislav I.

      • psaná latinsky

    • Svatý Václave

      • nejstarší česky psaná duchovní píseň

    • Náštěva božího hrobu, Hra tří Marií

      • nejstarší dochované liturgické drama

čtvrtina 13. století — počátek 15. století → Rozvoj česky psané literatury

  • Během vlády Karla IV. česky psaná tvorba dosahuje vrcholu

  • První celý překlad bible

    • Tzv. Legenda o Jidášovi

    • Alexandreida (vznik před rokem 1300)

      • rozsáhlá staročeská světská báseň

    • Kronika t. ř. Dalimila (1310-1314)

      • první česky psaná veršovaná kronika

      • silné protiněmecké vyznění

polovina 14. století — počátek 15. století → vrchol středověké literatury

  • 1344 → biskupství povýšeno na arcibiskupství, 1348 → založení unirverzity, 1355 → Karel IV. korunován na císaře Římské říše

  • Světská lyrika a drama

  • Karel IV. → latinský životpis Vita Caroli

    • Mastičkář (40. léta 14. století)

      • parodie liturgického dramatu → motiv tří marií

      • vulgarismy, germanismy

      • vychází z pašijových her → dramatická představení zobrazující utrpení, smrt a vzkříšení Krisra

    • Tristram a Izalda

      • 2. polovina 14. století

      • rytířská veršovaná epika o moci lásky

      • nejdelší staročeská skladba

    • Legenda o svatém prokopu

      • 60. léta 14. století

      • veršovaná epika, prostší styl

    • Život svaté Kateřiny

      • 60. léta 14. století

      • veršovaná legenda, vyšší styl → asi nejnáročnější text české středověké literatury

      • symbolika barev

  • Od 60. let 14. století rozvoj světské lyriky

  • Dvorské (kurtoazní) pojetí lásky → nerovnocená láska, motiv soka (klevetníčka)

  • Žánr alby (svítáníčka) → loučenímilenců za ranního úsvitu

    • Závišova píseň

      • konec 14. století

      • milostná skladba

      • nejsložitější a formálně nejvyspělejší česká milostná píseň

  • Makarónská poezie → satirický humor, střídání českých a latinských/německých veršů

    • Podkoní a žák

      • konec 14. století

      • světská veršovaná satirická skladba

  • Smil Flaška z Pardubic → satirik → Nová rada → didaktická skladba se satirickými motivy

  • Cestopisy:

    • Cestopis tzv. Mandevilla

    • Marco Polo: Milion

  • Kolem roku 1407: Tkadleček → alegorický spor, vrcholná skladba staročeské prózy

  • 70. - 80. léta 14. století, první úplný překlad bible → Drážďanská-Leskovecká bible

  • Předchůdce Husa: Tomáš Štítný ze Štítného → považován za zakladatele české odborné prózy → Knihy o šašiech (alegorické dílo, motiv šachových figurek)

poč. 15. století - 30. léta 15. století — LITERATURA OBDOBÍ VZNIKU HUSITSTVÍ A HUSITSKÝCH BOJŮ

  • Rozvíjela se bojová píseň

  • Do popředí se dostává satira, duchovní písně, modlitby, traktáty, kázaní, spor, polemika (obhajoba určitého názoru)

  • Jan Hus

    • 1415 upálen v Kostnici

    • Kázal v Betlémské kapli

    • Kritika společenských nedostatků a úsilí o nápravu

    • Psal latinsky i česky

      • Knížky o svatokupectví → trichotomie, kritika prodejnosti círve

      • O církvi → nejdůležitější z latinských spisů → hlavní argument pro koncil v Kostnici

      • O šesti bludech

      • Postila

      • Dcerka

      • O českém pravopise

  • Dramatické události prvních třiceti let 15. století provázel rozvoj písňové tvorby

    • Ktož jsú boží bojovníci (1420)

      • hymna husitského hnutí

      • autor Jan Čapek, udělal i Nuž, křesťané viery pravé

      • oponenti udělali parodické písně (Nuž, vy ševci viery nové)

  • Situaci počátku 20. let odrážejí prozaické a veršované texty soustředěné v Budyšínském rukopise

    • nejvýznamnější asi: Hádání Prahy s Kutnou Horou (1420)

      • veršovaný spor mezi husitskou Prahou a protihusitskou KH

  • Byly tvořeny i husitské kroniky např. Vavřinec z Březové

30. - 70. léta 15. století → DOZNÍVÁNÍ HUSITSTVÍ

  • Dále se rozvíjela polemická literatura — především traktáty

  • Njevýznamnější představitel 30. a 40. let → Petr Chelčický

Petr Chelčický

  • Zašifrovaně se podepisoval jako RTEP

  • Tvořil v češtiny, omezená znalost latiny

  • Neuznával násilí → boj pouze na poli duchovním

    • O boji duchovním (1421) → člověk nemá čelit zlu fyzickým bojem

    • O trojiem lidu (1425) → kriitka dělení společnosti na tři stavy

    • Postilla (30. léta 15. století)

    • Siet viery pravé (40. léta 15. století) → alegorie o Petrovi lovu ryb

  • Navázala na něj nová církev → jednota bratrská (1467)

70. léta 15. století - 20. léta 17. století — HUMANISMUS

  • Renesance = obrození principů antiky, člověk jako individualita

  • Humanismus = zájem se přesouvá od Boha k člověku, návrat k vytříbené klasické latině

  • U nás se humanismus spojil s myšlenkou reformoca → otázka svobody náboženského vyznání

  • Spor → sokratovský dialog (2 rovnocenní partneři snažící se dojít k pravdě)

  • Významný vliv knihtisku = růst vzdělanosti

  • Raný, zobecnění a popularizovaný

Raný humanismus → 70. léta 15. století — 20. léta 16. století

  • Humanističtí autoři buď psali rovnou latinsky (považovali ji za vyspělejší jazyk), nebo se jí snažili aspoň přiblížit v češtině (dlouhá souvětí, slovesa na konci věty)

  • Latimna a čeština vedle sebe existovaly jako dva literární jazyky

  • Latinský humanismus:

    • Bohuslav Hasištějnský → misogin

      • Satira k svatému Václavu

  • Český humanismus:

    • Frantovy práva (1518)

      • anonymní dílo, satira

      • oblíbené čtivo nižších vrstev

    • Český předklad Dekameronu (autorem byl Hynek z Poděbrad)

Zobecněný humanismus → 20. léta 16. století - 70. léta 16. století

  • Huanismus proniká do společenského/obecného podvědomí

  • Nástup Habsburků na trůn

  • V latině se rozvíjí básnictví a v češtině vzdělávací tvorba a duchovní písně

    • Jan Dubravius

      • latinský humanismus

      • Theriobulia: Rada zvířat (1520)

    • Mikuláš Konáč z Hodiškova

      • vedl 1. české humanistické vydavatelství

      • Judith (1547)

  • 30. léta znamenaly počátek česky psané naukové tvorby

    • Gramatika česká v dvojí stránce (1533) → Optát, Gzel, Philomates

      • NEJSTARŠÍ ČESKY PSANÁ MLUVNICE!

  • Nejpočetnější byly histografické spisy, např. Kronika česká (1541) Václava Hájka z Libočan

  • Milostné básně → renesanšní pojetí lásky jako vztah dvou rovnocenných partnerů

  • 1562 → překlad nejznámějšího evropského herbáře (Tadeáš Hájek z Hájku)

  • Převážně v 60. letech vzniká dílo Jana Blahoslava (1523-1571)

Jan Blahoslav

  • Nadaný člen jednoty bratrské

  • Měl dozor nad bratrskou tiskárnou a archivem

    • Gramatika česká (1571)

      • první část je opisem a komentářem starší gramatiky

Popularizovaný humanismus → asi 70. léta 16. století až 20. léta 17. století

  • Česky psaná literatura dosahuje vytříbené úrovně

  • Rozvoj vzdělávacích funkcí literatury → dostává se k nejširšímu okruhu příjemců

  • Vláda Rudolfa II. → centrem vzdělanosti císařský dvůr

  • Daniel Adam z Velesína!

    • Později přebral dílnu pražského tiskaře Melantricha

    • Historik, tiskař, udával kulturní tón své doby

    • Tolerantní člověk, dvojí pohled na historii → do knihy o husitství dal křesťanský i pohanský pohled

    • Své spisy věnonoval česky mluvícímu lidu, jeho cílem byla popularizace vzdělanosti, posílení mravního a národního cítění

    • Překlady se snažil povznést na úroveň čtenářstva

    • Obrana češtiny

      • Kalendář historický (1578)

        • dějepisné čtení

      • Kroniky dvě o založení země české (1585)

      • Čtyřjazyčný slovník (1598)

        • důkaz bohatosti češtiny

    • Po jeho smrti se na něj psali žalozpěvy nap. od Jana Campuse Vodňanského

  • Alžběta Johanna Westonia

    • latinsky píšící básnířka anglického původu žijící v Čechách

    • představitelka neolatinské poezie

      • Proměny osudu

      • Pathenicon

  • Na počátku 17. století jsou více tištěny texty označované jako knížky lidového čtení

    • postava Fausta (z němčiny)

  • Oblíbené byly rozprávky o Palečkovi (1610) → rytíř a šašek Jiřího z Poděbrad, nositel bratrského humanismu, pomáhal chudým

  • Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic → renesanční člověk → nejrozsáhlejší předbělohorský rukopis → Putování (1608)

ČESKÁ BAROKNÍ LITERATURA → 17. a 18. století

  • Návrat k Bohu

  • Typické motivy nicoty, skepse k pozemskému životu

  • Tvrdá ofenziva katolicismu proti protestantismu

  • Rozvoj vědy a poznání vedly k závěru, jak málo člověk ví a znamená

  • U nás rozštěpení na:

    • exulantskou

    • domácí a oficiální literaturu

    • neoficiální loteraturu

  • Baroko je úzce spjato s katolickou zbožností a snahou potlačit vliv reformace tzv. protireformace (reakce katolické církve)

  • Třicetiletá a sedmiletá válka

  • Rozvíjel se mezinárodní obchod, mnohem větší dělba práce

  • Myšlenky osvícenství (důraz na rozum a pokrok)

  • Rekalitozační patent → jediné možné náboženství bylo katolictví → ti, kteří odmítli uposlechnout, museli odejít do exilu → exilový a domácí proud

    • exilová literatura → obhajova protestanství → apologie a kroniky (Komenský)

    • domácí oficiální tvorba → výhradně katolická, funkce rekatolizace obyvatelstva, odborné texty psali jezuité zčásti pouze latinsky (Balbín)

  • Zdůraznění pocitů namísto rozumu → “pocity řídil Bůh”

  • Kontrast

  • Legenda, duchovní píseň, traktát

  • Oficiální tvorba: např. Adam Michna z Otradovic → typická náboženská a mystická symbolika → Loutna česká (1653) → mystickoerotické básně

  • Bukolická mystická poezie (pastýřská) → Felix Kadlinský: Zdoroslavíček (1665) - boží zjevení vudí autor v kráse přírody

  • Václav jan Rosa → alomodová poezie → nejrozsáhlejší dílo české světské poezie té doby → Discursus Lypirona, to jest smutného kavalíra, de amore aneb o lásce (1651; jeho mluvnice → nevhodné neologismy (Čechořečnost aneb Mluvnice českého jazyka)

Jan Amos Komenský (1592 - 1670)

  • Pedagog, překladatel, filolog, editor, učitel národů

  • Po bitvě na Bílé hoře nucen opustit rodinu a skrývat se

  • Zemřela mu při moru žena a obě děti, rok nato byla jeho knihovna zničena jako kacířská

    • Listové do nebe (1619)

      → navazuje na žánr humanistického dopisu

    • Manuálník (1623)

      → určeno dětskému čtenáři, úprava překladů bible

    • Labyrint světa a ráj srdce (1623)

      → alegorický příběh, Všezvěd, Všudybud a Mámení

    • Kšaft umírající matky, Jednoty bratrské (1650)

      → text vznikl po vestfálském míru (1648), který zmařil naděje emigrantů na návrat, forma závěti

    • Škola hrou (1654)

    • Didaktika velká (1657)

    • Orbis pictus (1658)

Friedrich (Bedřich) Bridel

  • Nejvýraznější barokní lyrik (duchovní lyrika)

  • Jezuita, ředitel klementinské tiskárny (mohl určovat produkci knih)

    • Co Bůh? Člověk? (1659)

      • umělecky nejvýraznější dílo duchovní lyriky vyššího stylu

      • Velikost Boha a nicotnost člověka

Bohuslav Balbín (1621 - 1688)

  • Teoretik literatury

  • Matka ho zasíbila duchovnímu stavu, v patnácti vstoupil do jezuitského řádu

  • Psal pouze latinsky

  • Jeho historiografická díla souvisela nejprve se zájmem o hagiografii → Život blahoslaveného Jana Nepomuckého (1680) → potom vznikla spoista dalších legend a to vyvrcholilo v souvislosti s Janovou kanonizací

    • Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště českého (1672)

      • latinsky

      • vzor už dalších česky psaných obran v době národního obrození

      • zastává se práv domácího jazyka → obhajuje češtinu jako kultivovaný jazyk

Vyvrcholení Baroka a jeho doznívání

  • války o rakouské dědictví

  • dále tři větve tvorby

  • rozvoj homiletiky → přispívala k velkému rozvoji obraznosti básnického jazyka → Karel Račín → Čtyřu živlové proti hříšné duši bojující

  • Svatonepomucká produkce → vyvrcholila s Janovou kanonizací v roce 1729

  • Od počátku 18. století se stále výrazněji projevuje fakt, že se české literární projevy zužují na tvorbu nižšího stylu, jazyk nebyl schopen v plné šíři reagovat na měnící se skutečnost; ztráta povědomí o spisovnosti

  • Jan Václav Pohl – Gramatika českého jazyka (1756), Maxmilián Šimek – Gramatika (1785)

  • Většině populace nebylo oficiální písemnictví vlastní

  • Lidové prostředí si přizpůsobilo některé hry vánoční, velikonoční a hry o svatých: Rakovnická vánoční hra (80. léta 70. století)

  • Oficiálně zdůrazňované hodnoty vyznívající satiricky, např. v tzv. hanáckých zpěvohrách (40. a 50. léta 18. století) od Ignáce Plumlovského

  • Rozkolísanost literárního jazyka se vyskytuje v kramářských písních a v knížkách lidového čtení

  • Kramářská píseň plnila také publicistickou funkci – informovala o aktuálních a senzačním zaměřením

    • pravdivá píseň o vražedném činu, který se stal dne 19. listopadu 1861 v Praze. Příčina toho byla láska a bránění rodičů, jak se z písně dále vyrozumí

  • V knížkách lidového čtení nacházíme zpracování známá již ze středověku (Štilfríd a Bruncvík) a z humanistické literatury (Faust), dále pohádky (využití čísla tři, kouzelné předměty)

  • V tíživé situaci povzbuzovala proroctví, lidová moudrost, přísloví, hádanky, oblíbené byly lidové písně s milostnou tematikou, satirické písně (odmítavý vztah k jednomu náboženství)

  • Exulantská tvorba se soustřeďovala na modlitby a starší duchovní písně

19. století

1) Od poloviny 18. století do roku 1811 – Josef Dobrovský

2) 1811-1848 – Josef Jungmann a Ján Kollár

3) 1848-1880 – František Palacký a Karel Havlíček Borovský

4) 1880-

1770-1806

  • 1775 - František Marin Pelcl → vydává latinskou obrnau českého jazyka, která vznikla v 17. století od Bohuslava Balbína

  • 1783 - Václav Ignác Thám → další obrana

  • 1790 - Česká expedice - Václav Matěj Kramerius → význačné středisko české knihy a kultury

  • 1791 - Krameriuosvy c. k. vlastenecké noviny

  • První pokusy o poezii → velmi primitivní → snaha dokázat schopnost jazyka

  • 1785 - Václav Thám → Básně v řeči vázané

  • Významnější pokusy byly Puchmajera: 1795, 1799 Sebrání básní a zpěvů

  • Zájem o kramářskou píseň

  • Václav Matěj Kramerius → 1790 → Česká expedice

  • Knížky lidového čtení

  • Nosticovo (Stavovské) divadlo, Bouda

  • Počátk české literatury se vyznačovaly:

    • dokazováním básnických možností češriny

    • důraz na poznávací funkci a didaktičnost

Josef Dobrovský (1753-1829)

  • Zabýval se výzkumem jazyka, dějin a náboženství

  • Němčina a latina

  • Položil základy zkoumání slovanských jazyků

    • 1792: Dějiny české literatury

    • Podrobná učebnice češtiny

    • 1809: Mluvnice jazyka českého

    • 1822: Základy staroslověnštiny

    • Německo-český slovník

Klasicismus

  • Myšlenkově navazuje na osvícenství

  • Vědomí řádu a jasně daných pravidel

  • Vertikálmní členění podle Aristotela:

    • Rovina vysoká → převaha estetické funkce

    • Rovina střední → převaha výchovné funkce

    • Rovina nízká → převládá funkce zábavná

10. léta

  • 1806: Jugmannovo Dvojí rozmlouvání o jazyku českém

  • 1817: Rukopis královédvorský

  • 1818: Rukopis zelenohorský

  • 1818: Počátkové českého básnictví (Šafařík a Palacký → chtěli prosadit časomíru

  • 1818: Linda → Záře nad pohanstvem → první český historický román

  • Čeština přes snahy osvícenců zůstala jazykem nižších vrstev

Josef Jungmann (1773-1847)

  • Shromáždil kolem sebe skupiny intelektuálů, se kterou začal pracovat na kulturním programu:

    • pojetí jazyka jako podstatného znaku národa

    • rozvoj vědy a literatury jako předpoklad kulturního vzestupu

    • idea slovanství

  • Editor prvního českého vědeckého časopisu Krok

  • Psal téměřeř výlučně česky a do češtiny překládal i nejnáročnější díla → Atala aneb Láska dvou divochů na poušti (1805)

  • Připravil Slovnín česko-německý (1834-1839) → značná část slov se neujala, slovník byl vytvořen spíš jako nabídka

  • 1806 — Dvojí rozmlouvání o jazyku českém

    • Rozmlouvání první: Daniel Adam z Veleslavína s odrodilým Čechem a pak Němcem o tom, zda má smysl umět v Čechách česky, zda jsou ještě Češi, kteří česky umí.

    • Rozmlouvání druhé: Mezi Slavomilem a Protivou → co činí národ národem.

  • Menippská satira → satirický dialog mísící prózu s citáty básníků

  • Jungmannovo překladatelské dílo se stalo výzvou jeho stoupencům, aby se pokusili o vlastní tvorbu podobné básnické síly a mohutnosti

Rukopis královédvorský (1817) a Rukopis zelenohorský (1818)

  • RK → Václav Hanka, 6 epických básní, tematizují historky nedoložené události, dvě lyrickoepické básně, lyrické básně → obsahují různé motivy včetně milostných (Jahody)

  • RZ → Libušin soud a Sněmy

  • Básně obou rukopisů měly velký vliv na další vývoj české literatury → inspirovaly několik děl

  • Proti RZK vystoupila skupina mladých profesorů (mezi nimi i Tomáš Garrigue Masaryk) → stala se z toho v 80. letech záležitost politická

Preromantismus

  • Přechod od osvícenského klasicismu k romantismu → stylové zanky obou směrů se v nich prostupují (synkretismus)

  • Zcela nezavrhla klasicistní představy, ale oceňovala i spontánní “přirozený” cit, tušení a touhu

  • Preromantismus chápe umění jako prostředek k přeměně světa.

  • Zdůrazňuje cit i vášeň, za silný inspirační zdroj je považována lidová poezie, rozvíjí se vztah k přírodě, k fantazii, dávnověku

  • Častými motivy jsou jezera, hřbitovy

20. léta

  • Práce na novém zobrazení národní historie se ujali František Palacký (1798-1876) a Pavel Josef Šafařík (1795-1861)

  • První kniha, která u nás byla tištěna latinkou → Jungmannova Slovesnost (1820)

  • 1822 → Slavistická studia Dobrovského naplněna prací Základy staroslověnštiny, kde mylně považuje staroslověnštinu za jazyk praslovanský

  • 1824 → Jan Kollár: Slávy dcera → elegické distichon (dvojverší skládající se z hexametru a pentametru)

  • 1826 → Rettigová: Domácí kuchařka

  • 1827 → Jungmann: O klasičnosti v literatuře vůbec a v české zvláště

  • 1827 → Časopis českého muzea → vědecký časopis

  • 1828 → Václav Kliment Klicpera: Točník → metoda kuklení (přestrojení)

  • Vzestup ohlasové poezie (obdiv k folkloru) → František Ladislav Čelakovský (+ Josef Jaroslav Langer také tvořil OP)

    • Ohlas písní ruských (1829)

    • Ohlas písní českých (1839) → Toman a lesní panna

    • Další přínos Čelakovského byly květinové epigramy → symbolika květin byla příznačná pro biedermeier (1815-1848)

    • Růže stolistá (1840)

Romantismus

  • VLASTENECKÝ ROMANTISMUS (kolektivní)

    • Nejextenzivnější a nejobecněji přijímaný typ romantiky v české literatuře (od Jungmanna až po Zeyera - různé modifikace vlastenectví)

    • Zájem o folklór, vlast

    • Interakce s dalšími diskurzy (např. s biedermeierem)

    • Střet povinnosti a vášně

      • Kytice z pověstí národních (1853)

  • SUBJEKTIVNÍ ROMANTISMUS (individuální) → “máchovský”

    • Existenciální, individuální optika (výjimečný, citlivý hrdina - topos loupežníka, vyděděnce)

    • Deziluze, depresivní sebereflexe

    • Láska → zklamaná, vášnivá, nenaplněná

Biedermeier

  • Ideál harmonického života v pospolitosti

  • Rodina

  • Harmonické soužití s přírodou

    • V Babičce se prolíná biedermeierská idyla s romantickým přiběhem Viktorky

30. léta

  • Poezie se přiklonila k slabičně přízvučnému verši

  • Romantici: zalíbení v motivech jezera, nocu, motiv poutníka na cestách mezi životem a smrtí

  • 1830 → Václav Kliment Klicpera: Rohovín Čtverrohý – divadelní hra

  • 1834 → časopis Česká včela – příloha Pražských novin – přispívali například Čelakovský, Borovský a Němcová

  • 1834 → časopis Jindy a nyní přejmenován na Květy → rediguje Josef Kajetán Tyl

  • 1834 → založen obrázkový časopis Světozor → měl sloužit k pobavení čtenářů různými zajímavostmi

  • 1834 → Josef Kajetán Tyl: Fidlovačka → Domove se tu rozumí „zemský ráj“ přírody a svorných lidí → Česká hymna. Nepřátelství mezi dvěma rodiči se překoná a mladý zamilovaný pár se může vzít.

  • 1834 → Karel Hynek Mácha: Marinka → atributy vznešenosti, osudová láska, rozervanost, nuzný byt vs. andělská Marinka

  • 1834 → Karel Hynek Mácha: Křivoklad

  • 1835-1839 → Jungmannův česko-německý slovník → sloužil spíše jako nabídka

  • 1836 → Karel Hynek Mácha: Máj → obhájců Máje bylo ve své době málo → první vážná obhajoba vyšla až v roce 1845

Karel Hynek Mácha (1810-1836)

  • Hrál ochotnické divadlo, kde se poznal s J. K. Tylem i s milenkou Lori Šomkovou

  • Černý kabát s červenou podšívkou a k tomu klobouk

    • 1834 → Křivoklad a Márinka

    • 1836 → Máj

    • 1857 → vyšel jeho cenzurou zastavený román Cikáni → komponované jako novela s tajemstvím

40. léta

  • Vláda Metternicha → revoluční léta 1848/1849 → revoluce potlačena → Bachův absolutismus → silná cenzura

  • Tyl → “miláček národa”

  • Borovský → “národní mučedník”

  • 1842-1845 – Karel Jaromír Erben: Písně národní v Čechách → jen části

  • 1844 – Karel Sabina: Hrobník → jeho hrobník je takřka přízračná postava

  • 1844 – Josef Kajetán Tyl: Poslední Čech – cena Matice české

  • 1845 – Havlíčkova kritika Posledního Čecha v časopisu Česká včela

  • 1845 – Karel Havlíček Borovský: Epigramy → kritika moci, přezírání rozumu, úplatkářství, českého sebeklamu

  • 1845 – Božena Němcová vstupuje do literatury s básněmi Ženám českým a Slavné ráno

  • 1845-1847 – Božena Němcová: Národní báchorky a pověsti → vycházely na pokračování v časopise Květy.

  • 1846 – Havlíček vede Pražské noviny

  • 1847 – Josef Kajetán Tyl: Strakonický dudák

  • 1847 – Josef Kajetán Tyl: Paličova dcera

  • 1848 – Josef Kajetán Tyl: Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové

  • 1848 – Havlíček začíná vydávat vlastní Národní noviny

  • 1848 – Karel Sabina se účastnil revolučního hnutí a byl krátce vězněn

  • 1849 – Májové spiknutí – pokus o ozbrojené povstání (Frič, Sabina) → Sabina odsouzen k smrti, poté ve vězení, poté v amnestii, pak ve společenské izolaci

  • 1849 – Josef Kajetán Tyl: Tvrdohlavá žena

  • Začínají vycházet časopisecky první básně z Kytice (1853)

Josef Kajetán Tyl (1808-1856)

  • Redaktor Jindy a nyní, Květů a později v roce 1848 byl redaktorem Pražského posla a Sedlských novin

  • Razil cestu novým uměleckým žánrům jako arabesky nebo črta

  • Byl zaměřen na sjednocení českého kulturního života

  • Nuceně musel odejít z Prahy

    • 1840 – Josef Kajetán Tyl: Rozervanec → zpodobení Máchy, odpor od Máchových přátel

    • 1841 – Josef Kajetán Tyl: Dekret kutnohorský – napětí mezi Čechy a cizozemci na Karlově univerzitě za vlády Václava IV.

    • 1844 – Josef Kajetán Tyl: Poslední Čech – cena Matice české

      → Karel Havlíček Borovský Poslední Čecha v časopisu Česká včela krutě zkritizoval → vytýkal kompozici příběhu, plané vlastenectví a nevěrohodné postavy

  • Základním pojmem charakterové výstavby Tylových postav byla cnost spojená s národním vědomím → biedermeier → hlavní důvod, proč nedokázal pochopit Máchu

    • 1847 – Josef Kajetán Tyl: Strakonický dudák

      • Tyl ve svých báchorkách zdůrazňuje obyčejný život

      • Hlavní hrdina hry hledá úspěch a štěstí v cizině

      • Důraz na národiní ideje a hodnoty

      • Pohádkové motivy

    • 1847 – Josef Kajetán Tyl: Paličova dcera

    • 1848 – Josef Kajetán Tyl: Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové

    • 1849 – Josef Kajetán Tyl: Tvrdohlavá žena

50. léta

  • Bachův absolutismus → řada osobností se stahuje z veřejného života (Palackáý) nebo se podotýká s problémy a s dohledem ze strany státní moci (Němcová, Frič, Tyl…)

  • Trvale funguje jen časopis Lumír

  • „Čas zaživa pohřbených“ či „hemžení se pod kamenem“

  • 1850-1851 – Karel Havlíček Borovský: časopis Slovan

  • 1851 – založen časopis Lumír Ferdinandem Břetislavem Mikovcem → snažil se povznést českou literaturu na světovou úroveň

  • prosinec 1851 – Karla Havlíčka Borovského zatýká policie a je deportován do Brixenu

  • 1853 – Karel Jaromír Erben: Kytice

  • 1855 – Havlíček propuštěn z Brixenu

  • 1854-1856 – vzniká většina povídek Boženy Němcové

  • 1855 – vydání Lada Nióla – podílela se Božena Němcová

  • 1855 – Božena Němcová: Babička → ideální a vesnický realismus

  • 1856 – Božena Němcová: Divá Bára

  • 1856 – Havlíček umírá

  • 1857 – Božena Němcová: V zámku a podzámčí

  • 1857 – Jan Neruda: Hřbitovní kvítí

  • 1858 – Vítězslav Hálek: Večerní písně

  • 1858 – vydání almanachu Máj

Karel Havlíček Borovský (1821-1856)

  • Symbol českého protirakouského „odboje“ → „národní mučedník“

  • Vrcholná léta svého života věnoval politické činnosti a novinám

  • Pobyt v Rusku, začal psát epigramy

  • Proti kollárovské idealizaci Ruska a proti představě jednotného slovanského jazyka razil myšlenku „nejprve Čech, a pak teprve Slovan.“

  • Napomáhal rozvoji občanského sebeuvědomění a vůli k demokratické správě veřejných věcí

  • Po porážce revoluce zůstával jediným opozičním novinářem

  • K Národním novinám vydával ještě časopis Slovan (1850-1851)

  • Deportován do Brixenu → Tyrolské elegie a Král Lávra + nedokončená báseň Křest svatého Vladimíra

  • Manifestační účast na jeho pohřbu však ukázala, jaké autoritě se v národě těšil. Havlíček se stal po smrti dá se říci národní modlou, využívanou i zneužívanou k různým ideologickým manipulacím

  • V nejvypjatější politické situaci 1848 1849 skládal Havlíček aktuální texty na nápěvy známých lidových písní; napodoboval tak praxi kramářských tisků

  • Blízký byl Havlíčkovy nejmenší žánr satiry → epigram. Jím svou básnickou dráhu začínal, jím se zformoval v autorskou osobnost a k němu se vracel do konce života. Jen část epigramů uveřejnil po časopisech → 1845: Epigramy

    • Epigramy

    • Tyrolské elegie

    • Král Lávra

    • Křest svatého Vladimíra (podtitul legendy) → zvyklost žánrů travestoval (obracel na ruby)

Karel Jaromír Erben (1811-1870)

  • Osobně se sblížil s Karlem Hynkem Máchou a Karlem Sabinou, postupně se ale vyvíjel v jejich uměleckého protichůdce

  • Vábila ho tajemství skrytá v lidovém podání, ve folkloru hledal řád

  • Sběratel a pohádkář

  • Z jeho sběratelské činnosti vzešly: Písně národní v Čechách (vycházely po částech v letech 1842-1845 → utříděný soubor vyšel roku 1864 s názvem Prostonárodní české písně a říkadla)

  • České pohádky chtěl vydat v roce 1870, ale zabránila mu v tom smrt → vydány Tillem roku 1905.

  • 1853: Kytice → kromě Věštkyně, všechny příběhy v Kytici se týkají základního vztahu mezi matkou a dítětem, ženou a mužem

    • Roste z původních zdrojů folklorní tvorby, ale je nasycena atmosférou své doby

Božena Němcová (před 1820-1862)

  • Babička Magdaléna Novotná

  • Vstoupila do literatury v době, kdy vlastenectví toužilo po ženské osobnosti → Rettigová už nestačila + umřela → v té době redaktoři časopisů dokonce psali pod ženským jménem

  • Němcová slibovala sen o tvůrčí emancipované ženě naplnit

  • Ulpívala zálibou na popisů různých detailů z reálného života (popis oděvů, nářadí apod.)

  • Babička

    • Poprvé vyšla ve čtyřech sešitech v létě 1855

    • Jde o prózu nedějovou

    • Všecko zamotané a napínavé v životě titulní postavy proběhlo už dříve, dozvíme se to jen v retrospektivách

    • Umělecké dovršení českého biedermeieru

Nástup Májovců

  • Základní trojlístek: Jan Neruda, Vítězslav Hálek, Karolína Světlá

  • Provokace vůči starší generaci i deklarace “světovosti” české literatury

  • Tvorba májovců však odpovídá Máchovi jen zčásti – v almanaších se objevují prvky romantické, sentimentální i protorealistické

  • Májovce charakterizuje větší příklon k současnému životu (souvisí s jejich novinářským angažmá i s rušnou atmosférou šedesátých let), apel na nápravu společenských poměrů (národnostních i sociálních)

  • Májovce charakterizuje větší tendence ke sledování současného života

  • V tomto období bylo vystavěno Prozatímní divadlo (1862) → předpověď Národního divadla

  • 60. léta dobou velkých nadějích, které k jejich konci nebyly naplněny

60. léta

  • Rakousko-uherské vyrovnání – zavedení tzv. dualismu (1867), tzv. „Předlitavsko“ (rakouské země) a „Zalitavsko“ (Uhry)

  • Doba velkého vzedmutí české národní a politické reprezentace a vzbuzených nadějí (že je možné věci posunovat nějakým způsobem dopředu)

  • Doba velkého hospodářského rozmachu → zlatá léta liberalismu

  • Doba nadějí, které nebyly naplněny

  • Vlivy romantické poezie (Byron, Puškin, Heine aj.) i snahy o nový básnický výraz

  • Pokusy o tzv. mravoličný román → román líčící mravy určitého prostředí. Například Gustav Pfleger Moravský → Paní fabrikantová, Z malého světa

  • U Nerudy a Hálka těžiště spíše v drobnější próze, tíhnoucí k venkovu (Hálek) a Praze, resp. Malé Straně (Neruda) → menší próza se lépe umisťovala do časopisu

  • Jan Neruda byl přesvědčen o tom, že česká společnost ještě nedospěla k tomu, aby v ní mohly vznikat velké romány – stojí za tím představa, že romány by se měly zabývat především společností středních a vyšších vrstev, které ještě nebyly v té době v české společnosti dostatečně vyvinuty (existovaly, ale hovořily hlavně německy) – proto se věnoval krátkým románům

  • Důležitý je vliv žurnalistiky – žánrové postupy fejetonu (podčárník – cokoliv co bylo pod čarou - původně) pronikají i do prózy

  • Pikantní sloh dle Nerudy – měl by být zábavný, měl by mít nějakou pointu a zároveň poučit

  • Největší autorkou románů v májovské generaci je Karolina Světlá – inspiraci čerpá jak z Podještědí (např. Vesnický román), tak z pražského prostředí (např. Černý Petříček) → dovedla Nerudu k přehodnocení názoru, že v českém prostředí není možné napsat velký román (nenapadlo ho, že jde psát dramatické děje o lidech na vesnici)

  • Drama se májovcům příliš nedařilo – nejplodnějším autorem byl V. Hálek

  • Karolína Světlá se věnovala ženskému hnutí

  • Průkopníkem tohoto programu byl Karel Sabina, který už u úvahách z konce čtyřicátých let prosazoval nutnost proměny pohledu na život → na jeho názory navazoval především Neruda

  • Na Máchu navazovali pocitem rozervanosti, nenaplněnými tužbami

  • Básnící buď skepticky a ironicky glosovali soudobý společenský život (Neruda), nebo se od něho odvraceli a hledali útěchu v přírodě a v elementárních citech smyslné lásky (Hálek)

  • Specifickým žánrem se stala sociální balada

  • 1860 – Jan Neruda: Franceska da Rimini → Nerudovo pojetí bylo inovativní, ale nesklidilo moc velký úspěch, takže Neruda zahořkl a už se nikdy nepokusil o další drama

  • 1861 – Hálek a Neruda jsou fejetonisté v Národních listech → Neruda zkušenosti fejetonisty vnášel do literatury, Hálek fejeton zliterárňoval

  • 1861 – Karolína Světlá: První Češka → vlastenecká tendence

  • 1862 – vystavěno Prozatímní divadlo → předtucha národního divadla – jeho činnost podněcoval Jan Neruda svými recenzemi a původními hrami Vítězslav Hálek

  • 1863 – založení Umělecké besedy → sdružení českých umělců, které pořádalo diskuzní a společenské večery. Zasloužilo se o shakespearovské slavnosti. jeho duší byl Vítězslav Hálek

  • 1863 – Vítězslav Hálek: Muzikantská Liduška

  • 1864 – Jan Neruda: Arabesky → pokoušel se o inovativní postupy, popisoval sociálně patologické jevy

  • 1864 – Karel Jaromír Erben: Prostonárodní české písně a říkadla

  • 1867 – Karolína Světlá: Vesnický román → hlavní otázka možnosti a nemožnosti manželského rozvodu

  • 1867 – Gustav Pfleger Moravský: Paní fabrikantová → pokus o sociální román

  • 1867 – obnovení časopisu Světozor Františkem Skrejšovským

  • 1868 – Karolína Světlá: Kříž u potoka → téma rodové kletby → pokud má mít lidský život smysl, tak by ho měl obětovat něčemu vyššímu

  • 1868 – Základní kámen Národního divadla

  • 1868 – almanach Ruch – Svatopluk Čech, Václav Sládek a další…

  • Tvořili také: Adolf Heyduk (muzeum v písku, pěkný záchod, dílo Dědův odkaz (1789)), Gustav Pfleger Moravský

Jan Neruda (1834-1891)

  • Vůdčí osobnost

  • Naplno se věnoval fejetonu → největší úspěch

    • Arabesky (1864)

      → zalidněna postavami z okraje pražské společnosti včetně lehkých žen a zlodějů. Předvádí podivíny a nešťastníky, i naivní ušlechtilce v okamžicích zklamání

    • Povídky malostranské (1878)

      → Cyklus se sjednoceným prostorem → Malá Strana. Jako básník se vyjímal jako hořký ironik a skeptik

    • Hřbitovní kvítí (1858)

      → hrob a hřbitov. Výkřik rozervanectví. Básnický subjekt za maskou cynika. Inspirace Heinrichem Heinem

    • Knihy veršů (1867)

      → tichá zpověď a vroucí vyznání. Nálada sociální citlivosti subjektu, mužská vyzrálost, přijata přívětivěji. Slzavé naladění „puklého srdce“

    • Písně kosmické (1878)

      → kosmické prostory, Darwinovo učení

Vítězslav Hálek (1835-1874)

  • Chápán jako protiklad Nerudy

  • Jeho příspěvek v Lumíru dosáhl toho, že byl zákaz, aby středoškoláci publikovali v časopise

  • Hálkovy hrdinové trpí tím, že se jejich citové tužby nemohou naplnit → dvě dominantní témata – vnucený sňatek, otázka výměnkářská

  • Jeho dramata byla za života oblíbená, většinou však závislá na Shakespearovi

    • Večerní písně (1859)

      → čtenářsky úspěšná

    • V přírodě (1872-1874)

    • Muzikantská Liduška (1862)

    • Poldík rumař (1873) – hold obyčejnému člověku

Karolina Světlá (1830-1899)

  • Johanna Rottová

  • Celoživotní inspiraci našla v Podještědí

  • Významná členka a podporovatelka ženského hnutí

  • Vztah s Janem Nerudou – řekla si „můžu ho zachránit“ – celoživotní rozloučení – její dopis pro něj nebyl nikdy doručen

  • Její hrdinové jsou výjimeční (těžko bychom je hledali v běžném životě) → postavy ušlechtilých divošek (Silva, nějaká léčitelka, Frantina – ostentativní pohrdání vlastním tělem → když jsem ho viděla chudáčka starého scvrklého a jak mě má rád tak jsem si řekla no tak proč bych si ho nevzala že jo jako když mu to udělá rados

  • → prvky realistické a romantické → prolínání obou diskurzů bylo typické pro celou máchovskou generaci

    • Vesnický román (1867)

      → navazuje na trauma žárlivosti. Lidské vášně zde brzdí příkaz sebezapření, postavy, které se tomuto příkazu – podvolují, žijí užitečně pro druhé, ale s pocitem osobní ztráty. První ještědský román Světlé nemá šťastné rozuzlení.

    • Kříž u potoka (1868)

      → kolize lásky a povinnosti. Román komponovaný na pozadí legendy.

70. léta

  • Parnasismus:

    • Progresisté → chtěli radikálně změnit situaci v politice i literatuře → Ruchovci

    • Fantaisisté → nezávislost umění na společenském vývoji → Lumírovci

  • Parnasismus jako reakce na romantismus, jehož poetika se v padesátých letech již začala vyčerpávat, avšak návrat před něj ke klasicismu již nebyl možný

  • Velký hospodářský rozmach, růst měšťanstva, ale i stesky básníků na ztrátu smyslu pro krásu, umění, poezii → bohatnoucí měšťané potřebovali hlavně obrazy, aby se měli čím chlubit → hmotné věci → málo zájmu o poezii

  • Hlavní rysy parnasismu:

    • L’art pour l’art (umění pro umění): umění nemá sloužit mimoliterárním účelům (opozice vůči Victorovi Hugovi), je cílem samo o sobě → píšu proto, že to muselo ven, ne pro panovníka. V českém parnasismu umění označováno jako „říše krásy“ v protikladu všední skutečnosti → krása slouží jako únik.

    • Důraz na vybroušenost formy

    • Dekorativní malebnost: záliba v nevšedních, exotických motivech (antika, orient, barvy, drahokamy), souvislost s dobovou salónní malbou

  • SHODY RUCHOVCŮ A LUMÍROVCŮ:

    • Důraz na vybroušenou formu

    • Rétoričnost (především v poezii)

    • Dekorativní malebnost

  • ROZDÍLY:

    • Lumírovci více inklinují k západním literaturám (zvláště románským), ruchovci více ke slovanským (neplatí stoprocentně – např. Eliška Krásnohorská přeložila Byrona)

    • Lumírovci více prosazují tvůrčí autonomii umělce, tendují k umění pro umění, ruchovci zdůrazňují umění pro národ

      → Lumírovci světoví, Ruchovci vlastenectví

  • Lumírovci versus autoři a kritici kolem revue Osvěta (Václav Vlček, Ferdinand Schulz, Eliška Krásnohorská), blízcí ruchovcům a propagátoři tzv. „školy národní“ proti „škole kosmopolitní“

  • Stať Elišky Krásnohorské Obraz novějšího básnictví českého (Časopis Českého muzea, 1877), v němž se vymezila proti Vrchlického zálibě v cizokrajných námětech, v nichž česká poezie ztrácí svůj „národní“ ráz

  • „služba umění“ x „služba národů“.

  • 1870 – druhý svazek Ruchu – nově Eliška Krásnohorská

  • 1872-1874 – Vítězslav Hálek: V přírodě

  • 1872 – Vítězslav Hálek: Na vejminku → otázka výměnkářská

  • 1873 – Vítězslav Hálek: Poldík rumař → hold obyčejnému člověku → dokáže překonat nenávist k dívce, která ho zradila

  • 1873 – třetí svazek Ruchu

  • 1873 – časopis Lumír je znovuobnoven – redaktory Svatopluk Čech a Servác B. Heller

  • 1873 – Jakub Arbes: Sivooký démon

  • 1877 – Sládek přebírá Lumír

  • 1877 – Arbes propuštěn z Národních listů

  • 1877 – Jakub Arbes: Newtonův mozek

  • 1878 – Jan Neruda: Písně kosmické → velký úspěch, je poměrně optimistická, ale i melancholičtější pasáže

  • 1878 – Jan Neruda: Povídky malostranské → problém iluze a deziluze

Ruchovci

  • Označení ruchovci vzniklo podle almanachu Ruch, který vznikl z popudu položení základního kamene k národnímu divadlu, což bylo v květnu roku 1868

  • Almanach Ruch (1868) – Svatopluk Čech, Josef Václav Sládek (LUMÍROVEC)

  • Druhý svazek (1870) – nově např. Eliška Krásnohorská

  • Třetí svazek (1873) – nově např. Alois Jirásek, Zikmund Winter, Jaroslav Vrchlický

  • Svatopluk Čech, Eliška Krásnohorská, Josef Václav Sládek

Lumírovci

  • Označení lumírovci vzniklo podle obnoveného časopisu Lumír

  • Roku 1873 byl časopis Lumír znovuobnoven, redaktoři Svatopluk Čech a Servác B. Heller.

  • Roku 1877 jej převzal Josef Václav Sládek

  • Hlavní autoři Jaroslav Vrchlický, Julius Zeyer

Svatopluk Čech (1848-1908)

  • Nikdy se neoženil, začal v devadesátých letech chalupařit → koupil si chalupu

  • Díla jako Stará lípa, Lešetínský kovář, Písně otroka

  • Petrklíč → veršovaná satira

  • Nejznámnější jsou hlavně jeho prózy o panu Matěji Broučkovi → Svatopluk Čech nedělá legraci jen z územního měšťáka, ale také z mladé generace estétů (z Vrchlického)

Eliška Krásnohorská (1847-1926)

  • Představitelka ženského hnutí (založila první soukromé dívčí gymnázium Minerva)

  • Psala mnoho poezie → vlastenecky burcující

  • Také překladatelka Svéhlavičky, zakladatelka dívčího románu v Čechách

  • Librestka

Josef Václav Sládek (1845-1912)

  • Začínal jako přispěvovatel almanachu Ruch, poté se přiklonil k lumírovcům, ale jeho poetika zůstala věrná ruchovcům

  • Těžiště díla leží v básnické tvorbě – reflexivní a vlastenecká lyrika, důležitá je též poezie pro děti

  • Když se vzdal Lumíra, tak jeho činnost i příjem bylo překládání 33 her Williama Shakespeara

Jaroslav Vrchlický (1853-1912)

  • Emil Frida

  • Seznámil se v Itálii také se Sofií Podlipskou, mladší sestrou Karolíny Světlé. Měl k ní velmi synovský, ale zároveň platonický vztah → byla o 20 let starší → nechtěla přijít o jeho přízeň, tak mu namluvila svoji dceru

  • Roku 1879 se oženil s Ludmilou Podlipskou, dcerou Sofie Podlipské. Podváděla ho → 2/3 dětí nebyly jeho → způsobilo to otřes v jeho díle

    → Noc na Karlštejně

Julius Zeyer (1841-1901)

  • Hodně cestoval

  • Není doloženo, že by byl homosexuál. Nemá reálný základ.

  • Epika:

    • Vyšehrad

    • Čechův příchod

    • Blaho v zahradě kvetoucích broskví

  • Řada divadelních her → Radúz a Mahulena

    Ke konci života se přimkl ke katolictví → existencionální úzkosti → Dům u tonoucí hvězdy

Jakub Arbes (1840-1914)

  • Spisovatel a novinář, obtížně zařaditelný do literárních skupin a -ismů (má styčné prvky s májovci, ruchovci, lumírovci, realisty i naturalisty)

  • Ve svých prózách, zvláště romanetech, často kombinuje hrůzostrašné prvky gotického či frenetického románu s filosofickými úvahami, tím tuto „nízkou“ rovinu propojuje s „vysokou“

  • Motiv v rakvi

  • Jeho politická angažovanost ukazuje blízkost k májovcům, ale zase byl velmi vlastenecký, což ukazuje blízkost k ruchovcům, ale jeho romaneta ukazují lumírovské motivy

  • Jako učitele češtiny měl krátce Jana Nerudu

  • Původní prózu obohatil o své romaneto → název pro napínavé vypravování středního obsahu → vymyslel ho pro něj Jan Neruda, když ve svém Lumíru v roce 1873 přijímal prózu Svatý Xaverius.

80. léta a 90. léta

  • Pomalu přichází parnasismus a naturalismus

  • Polemiky mezi ruchovci a lumírovci

  • Tvorba Zeyera, Vrchlického, Sládka, Čecha

  • Dostavění a otevřená Národního divadla (1881) → vyhořelo → znovuotevření 1883

  • Alois Jirásek:

    • Psohlavci

    • F. L Věk

  • Boje o rukopisy – Masaryk – Athenaeum

  • 1883 – Jan Neruda: Balady a romance → nerozlišuje, co je balada a co je romance. Dělá si legraci z některých atributů křesťanství

  • 1884 – Svatopluk Čech dosahuje vrcholu své politické lyriky

  • 1886 – Jan Neruda: Prosté motivy → intimní lyrika

  • 1888 – Josef Václav Sládek: Zvony a zvonky

  • 1888 – Svatopluk Čech: Pravý výlet pana Broučka do Měsíce

  • Vrcholí realismus, parnasismus, naturalismus

  • novoromantismus u Zeyera

  • tvorba Čapek-Chod, Rais, Jirásek

  • realistické drama: Preissová → Její Pastorkyňa

1. polovina 20. století

90. léta 19. století

  • Český vývoj za Evropou trochu opožděn → u nás začínají vznikat významná naturalistická díla až v 80./90. letech, kdy naturalismus ve Francii již odeznívá

  • Literatura devadesátých let jako průsečík řady literárních směrů, vzájemně se ovlivňujících a prolínajících

  • Doznívá tvorba májovců (Neruda, Světlá, Heyduk)

  • Na vrcholu je ruchovsko-lumírovská parnasistní generace (Vrchlický, Sládek, Zeyer, Čech, Krásnohorská) s řadou mladších epigonů

  • Výrazně se uplatňuje realismus, přecházející místy v naturalismus (Mrštíkové, Preissová, Herrmann, Čapek-Chod, Rais, Nováková, Machar, Šlejhar aj.)

  • Atmosféra únavy a skepse konce století – „fin de siècle“

  • Manifest České moderny (1895) → manifest tvůrčí svobody – ze spisovatelů podepsali Březina, Sova, V. Mrštík, Šlejhar, Machar

  • Moderna → volné sdružení lidí, byli velmi rozdílní

  • 1897 – prvních 10 dívek studuje na pražské Filosofické fakultě

Realismus

  • Lyrický mluvčí jako pozorovatel nejbližších skutečností ve svém okolí

  • Lyrický hrdina komentoval „obrázky ze života“ buď soucitně až lítostivě, anebo s jemnou ironií

  • Pohyb dvojího druhu: něco se děje v předmětné skutečnosti, něco ve vnímateli → pohyb roli pozorovatele spojuje s citovým vnímáním → na podloží realismu se rozvíjí impresionismus

    → J. S. Machar

Impresionismus

  • Původ v malířství → Clade Monet Impression, soleil levant

  • Charakterizuje ho intenzivní smyslové vnímání, snaha o náladové zachycení prchavého okamžiku

  • Důležitý také rozvoj fotografie → předtím byl účel malířství také zachycovat realitu, ale později tato funkce již nebyla potřeba → malířství mohli začít malovat více to, co cítí

  • Impresionismus vychází bezprostředně z nějakého smyslového zážitku → zobrazuje skutečnost, která je jevová

    → Antonín Sova (např. Z mého kraje) nebo Vilém Mrštík v Pohádce máje

Symbolismus

  • Druhá polovina devadesátých let

  • Opakem realismu, naturalismu a impresionismu

  • Symbolisté říkají, že: „Skutečné pravdivé jádro se skrývá někde uvnitř a my lidé se k němu musíme teprve propracovat.“

  • Volně navazuje na romantismus, také ovlivněn filosofickými směry (Schopenhauer, Nietzsche)

  • Snaha zobrazit nezobrazitelné, proniknout k podstatě skutečnosti prostřednictvím symbolů

  • Reakce na Vrchlického parnasismus (nemá hloubku) a macharovský realimus (příliš jednoduchý)

  • Zdaleka největším symbolistou byl Otokar Březina → čistokrevný symbolista

  • Prvky symbolismu najdeme např. u Antonína Sovy, Petra Bezruče a celé řady dnes už zapomenutých básníků devadesátých let

  • První náznaky symbolismu můžeme najít již u Juliuse Zeyera, konkrétně tedy v jeho próze Večer u Idalie (1892)

    → Otakar Březina

    • Svítání na západě (1896)

Syntetismus a secese

  • Slučování kontrastních metod (realismu, impresionismu a symbolismu) k umocněné a celistvé výpovědi o světě

  • Šaldova programová stať Syntetism v novém umění (1892)

Dekadence

  • Přelom 19. a 20. století, reakce na realismus

  • Úpadek, rozklad

  • Znechucení společností, snaha o vytvoření vlastního světa, individualismus

  • Pocity marnosti, prázdnoty beznaděje

  • Nejde o umělecký směr v pravém slova smyslu, jde o zobrazení prožitku úpadku a vyčerpání, záměrná provokace: zvrácená sexualita, morbidnost, vypjatý individualismus

  • V českém prostředí spíše jako projev nenasycenosti (Jiří Karásek ze Lvovic, Karel Hlaváček, Arnošt Procházka) → dekadent byl prototypem chudého literáta

  • Karel Hlaváček – na jeho Sokoli byla napsána nejkratší kritika v českých dějinách → Příteli?!?! → jeho dekadentská sbírka je ale Mstivá kantiléna (1898)

  • Arnošt Procházka napsal jedinou sbírku – Prostibolo duše → příliš se mu nepovedla, dočkala se posměchu → už žádnou další sbírku nenapsal

  • Jiří Karásek ze Lvovic – dvojí život → ve dne pracoval na poště, v noci spřádal svoje dekadentní erotické fantazie → Sodoma (1895)

Antonín Sova (1864-1928)

  • Básník a prozaik, v jeho tvorbě se skvěle odráží proměny poetiky v období moderny a secese

  • Sensitiv a vizionář, citlivé nitro

  • Výrazná tvář české poezie

  • Inspiroval hodně autorů, inspiruje i v dnešní době (skupina Hm – Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy)

  • Šalda → označil ho za sociálního a psychologického symbolistu → typizuje hněv, podlost, bizarnost, bídu, zoufalost

    • Zlomená duše!!! (1896)

    • Realistické sloky (1890)

    • Vybouřené smutky (1897) → symbolismus

    • Ještě jednou se vrátíme (1900) → secese a smybolismus

Česká moderna

  • 1895 – manifest České moderny v říjnu 1895 v časopise Rozhledy – sešli se k němu spisovatelé s literárními kritiky a s politickými publicisty, orientovanými pokrokářsky a realisticky (J. Pelcl, F. Soukup, F. X. Šalda, F. V. Krejčí, O. Březina, A. Sova, V. Mrštík, J. K Šlejhar, J. S. Machar – připravil text prohlášení – a další)

  • Manifest se výslovně distancoval od všeho, co je právě „v módě“

  • V literární kritice byl největší osobností František Xaver Šalda (1867-1937)

  • AUTOŘI:

    • Josef Svatopluk Machar (1864-1942)

      • Realismus

      • Připravil text na manifest České moderny

        • Zde by měly kvést růže (1893)

        • Magdalena (1894)

    • Jiří Karásek ze Lvovic (1871-1951)

      • Dekadence

      • Vlastní jméno si obměnil šlechtickým přídomkem → nechuť dekadentů ke všedním věcem

        • Sodoma (1895) – cenzura ji zakázala pro okázalou oslavu sexuální hry

    • Karel Hlaváček (1874-1898)

      • Dekadence

      • Psal do časopisu Sokol

        • Pozdě k ránu (1896) – utkvělá melancholie, utkvělost verše, zachycení okamžiku, když se nad ránem vracíte domů

        • Mstivá kantiléna (1898)

    • Antonín Sova

    • Otokar Březina (1868-1929)

      • Symbolista

      • Vlastním jménem Václav Ignác Jebavý

      • Milovník alexandrinu → Alexandrín je dvanáctislabičný a třináctislabičný rýmovaný verš tvořený jambickými stopami. Po šesté slabice následuje cézura

        • Svítání na západě (1896) – vidina krajního sebeobětování, oxymorón, dědic neznámých vin, bloudění vlastní duší, závěrečné básně se proměňují ve vzývání naděje, již mluvčí sdílí s mnohými, alexandrin ustupuje verši volnému

        • Ruce (1901)

    • Vilém Mrštík (1863-1912)

      • Vášnivý včelař

      • Dlouhodobá chorobná psychická krize → záchvaty melancholie a deprese → 1912 → prořízl si hrdlo a probodl srdce ve sklípku u svého včelína

        • Pohádka máje (1892, 1897)

        • Santa Lucia (1893)

Po roce 1900

  • Na přelomu století vstupuje do literatury nová generace, blízká myšlenkám anarchismu (S. K. Neumann, F. Šrámek, V. Dyk, K. Toman, F. Gellner, J. Hašek aj.)

  • Generace, která žila nespoutaným bohémským životem

  • Ojedinělým zjevem je Petr Bezruč, označený za „bludný balvan“ české poezie (byla to jeho stylizace)

  • Do poezie se oproti březinovskému volnému verši vrací písňovost, inspirovaná i pouličním folklórem

  • Objevuje se záliba v mystifikacích všeho druhu

  • Noví básníci: Toman, Šrámek, Mahen, Gellner, Neumann → zbavovali se složitých abstrakcí, stylizací a kultu vysokého umění a tíhli k přímému pojmenování, věcnosti a písňovosti

  • Nová poetika: Jejich ideovým vůdcem a organizátorem byl o pár let starší už zavedený básník a publicista S. K. Neumann

  • Všichni začínající básníci debutovali v okruhu Moderní revue, ale jejich životní postoje i umělecké vidění se zásadně lišili

  • Na počátku 20. století vládl v české literární vědě směr pozitivistický

  • F. X. Šalda → eseje Boje o zítřek (1905) a Duše a dílo (1913)

  • Arne Novák působil na Masarykově univerzitě → Přehledné dějiny literatury české

  • Próza → tematika historická a venkovská převažovala

  • V očích většiny čtenářů to byli právě Jirásek, Rais a další, kdo reprezentovali současnou českou literaturu

  • Vrcholné naturalistické romány vznikaly až v desátých letech 20. století

  • Generační román: nejúspěšnější Šrámkův Stříbrný vítr (1910)

  • 1908 — Karel Matěj Čapek-Chod → Kašpar Lén mstitel (naturalismus)

  • 1909 – Josef Mach → Robinson Crusoe

  • V prvních dvou desetiletí 20. století psali či dokončovali svá vrcholná díla – Winter Mistra Kampana (1909), Jirásek Bratrstvo (1900-1909) a Temno (1915). Holeček začal teprve vydávat své životní dílo Naši. V téže době vznikala i pětice románů Terézy Novákové

Anarchismus

  • Tomanovská generace → nesmiřitelně kriticky naladěna vůči soudobé společnosti, panujícím mravům konzervativního i liberálního měšťanského světa

  • Sami se v mládí označovali jako „buřiči“ či „duch, který neguje“ (Dyk)

  • Výrazem toho byl bohémský životní styl, odpor vůči všem autoritám, tradiční morálce i spořádané existenci, snaha dráždit měšťáky

  • Kultovním filosofem zůstával Friedrich Nietzsche

  • V roce 1896 vyšel Kalinův Manifest anarchistů českých, o němž referovala Moderní revue → „Svobodu vidíme jen, kde není autorit – v anarchii.“ → zrušení všech majetkových a stavovských výsad, odstranění vlády státu, církve a armády mělo vést k volnému společenství volných lidí

  • Neumann se v anarchistickém hnutí nejvíce angažoval → jeho časopis Nový kult, původně spřízněný s Moderní revue, se od počátku století více orientuje k anarchismu – jeho střediskem byla Neumannova olšanská vila v Praze na Žižkově

  • K stěžejním myšlenkám anarchismu patřilo osvobození ženy a idea volné lásky

  • Sympatie k anarchismu byly intenzivní, ale přece jen přechodnou fází vývoje tomanovské generace

  • Od anarchismu se velmi brzy distancoval střízlivý Gellner, jeho přítel Mach a právě tak Jaroslav Hašek

  • Viktor Dyk, který byl více buřičem než anarchistou, nachází ideál v představě obrození a osvobození českého národa

  • Toman během svých cest Evropou prožil nějaký čas v kolonii anarchistů v Anglii, z níž mu zůstalo spíše rozčarování – jeho básně přinášejí motivy vyvržených a jejich vzpoury, ale bez anarchistického zabarvení

  • A také odjezd S. K. Neumanna do Vídně, když „unikal za láskou a dobrodružstvím“, jen urychlil hledání jiné a širší hodnotové orientace

Fráňa Šrámek (1877-1952)

  • Básně, prózy i hry jsou u něho zastoupeny takřka rovnoměrně – základem všech děl je lyričnost

  • Vyvíjel se od anarchistických počátků k impresionismu, postsymbolismu a vitalismu

  • Kultovní autor, který oslavuje mládí (hlavně po 1. svět. válce), jeho kult setrvával až do 50. let, jeho doznívání můžeme najít i v 80. letech

    • Modrý a rudý (1906) – písňový popěvek pouličního folkloru, modrá barva rakouské uniformy, rudá barva anarchistů, revolucionářů…

    • Stříbrný vítr (1910) – generační román, kultovní dílo, hlavním hrdinou student Jan Ratkin (autobiografické rysy), vývojový román; stříbrný vítr = mládí, toužebné očekávání (bývá občas řazen do postsymbolismu), lámal určitá tabu týkající se sexuality, nevyhýbal se milostnému probuzení → generační vzpoura proti autoritám

    • Splav (1916) – prvky vitalismus, reakce na válečné hrůzy → chce žít

    • Měsíc nad řekou (1922) → drama

Karel Toman (1877-1946)

  • Jeho básně přirovnávány ke krystalům → jejich drobné plochy obrážejí mnohonásobně větší úseky společnosti

  • Jambický rým, melodický verš

  • Osobitým tématem jsou básně tulácké

    • Torzo života (1902)

    • Měsíce (1918)

Viktor Dyk (1877-1931)

  • Svá díla stavěl na břitkém intelektu, na přesnosti a úsečnosti

    • Milá sedmi loupežníků (1906) – sahá ale až k roku 1897, kdy autorovi bylo dvacet let; příběh odboje, lásky, zrady a smrti

    • Krysař (1915)

    • Zmoudření dona Quijota (1913)

František Gellner (1881-1914)

  • Prosadil se také jako výtvarník, kreslil satiry a karikatury

  • V jeho tvorbě se prolínají prvky dekadence a anarchie, bohémství a (sebe)ironický postoj ke světu

  • Bohémský život, syfilis

  • Scenérií jeho básní je hospoda, předměstská ulice, hodinový hotel

  • Protiklad symbolismu

    • Po nás ať přijde potopa! (1901)

    • Radosti života (1903)

    • Nové verše (1914 - připravena, ale vydána až 1919)

Petr Bezruč (1867-1958)

  • Vladimír Vašek, žil v Brně

  • Původně se mělo za to, že se opravdu jedná o verše dělníka

  • Zaujal drsnou útočností svých veršů, věnovaných tíživým národnostním i sociálním podmínkám lidí ve Slezsku

  • Bezruč → ruku mu urazil uhelný balvan (ten lyrický subjekt)

    • Slezské písně (1903, 1909) → utrpení slezského lidu

10. léta

  • Kolem roku 1910 nastává nové období tvorby tomanovské generace

  • Díla jejích příslušníků se odvracejí od „buřičství“ k předmětnému vnímání skutečnosti

  • Objevují se obrazy přírody, spojení člověka a země, lidský osud je nahlížen v nejhlubších souvislostech ▪ Tomanovy Sluneční hodiny (1913), Neumannova Kniha lesů, vod a strání (1914) a Šrámkův Splav (1916) vnímají člověka jako součást životadárného pohybu kosmu ▪ Zvláště Neumann a Šrámek bývají přiřazování k naturismu či vitalismu ▪ Myšlenkovou inspirací těchto směrů byla dobová „filosofie života“