Etika - Základní otázky života

1 Úvod – o co v etice jde?

• Osmnáctiletý školák v Berlíně kopal do hlavy muže v podzemní dráze, což vyvolalo protichůdné reakce:
  • Senátor kritizoval soudní rozhodnutí.
  • Katolické gymnázium nabídlo mladíkovi šanci.
• Etika je sporná a konfliktní, což je symptom moderního pluralismu.
• Dříve se morálka chápala jednoduše: „Mé právo máchat pěstí končí tam, kde začíná nos bližního.“
• Dnes se představy o správném životě různí a etika se stala relativní.
• Potřebujeme vzájemnou shodu v základních věcech, abychom mohli žít společně.
• Etika je reflexe způsobu života a zabývá se otázkou „Co mám dělat?“ (Kant).
• Odpověď na tuto otázku závisí na poznání, motivech a nadějích.
• V etice jde o život ze svobody, protože člověk může rozhodovat mezi různými možnostmi.
• Svoboda je chápána jako zabezpečení před sociální nouzí, možnost dělat, co chce, a aktivně vyhledávat životní úspěch.
• Ekonomická perspektiva: Svobodou je především svoboda ekonomická.
• Úkol jedince spočívá v tom, aby co nejlépe využil svých životních šancí.
• Svoboda není pouze nárokem jedince vůči vlastnímu životu, ale také měřítkem pro jednání s druhými lidmi.
• Svoboda je individuální, ale nikoli egocentrická.

Svoboda a spravedlnost

• Nikomu nelze upírat právo formovat svůj život, proto musí mít každý stejný přístup ke svobodě.
• Svoboda je spojena s povinností přiznávat všem stejnou svobodu (egalitární univerzalismus).
• Touha po svobodě se vyjadřuje zejména, když člověk zakouší nesvobodu a chce konkrétní omezení překonat.
• Zkušenost nesvobody vede k přehodnocení významu svobody a k novým snahám o její právní zaručení.
• Vědomí svobody vzniká ze „souhry utrpení a tvorby hodnot“.
• Negativní svoboda (nezávislost na tlaku zvenčí) a pozitivní svoboda (možnost utvářet svůj vlastní život) patří neodlučně k sobě.
• Svoboda se musí tvořit tak, že se k ní umožňuje všem pokud možno rovný přístup.
• Svoboda není jen moje, ale vždy zahrnuje také zájem na svobodě druhého.
• Proto je svoboda komunikativní povahy.
• Je třeba se pídit po podmínkách a následcích individuální svobody ve společném životě.

Svoboda a její hranice

• Svoboda má hranice, protože nikdo si sám nestanoví datum a místo zrodu.
• Nikdo nemá moc nad talenty a slabostmi, které ho provázejí.
• Nikdo nemůže sám určovat veškeré změny ve svém životě (např. pokojná revoluce roku 1989).
• Svoboda je iluzí, pokud ji chápeme jako absolutní.
• Lidé mohou volit jen z omezeného počtu možností, protože jsou to bytosti spoutané prostorem a časem.
• Osobní schopnosti a příležitosti k užívání vlastní svobody jsou omezené.
• Chopit se určitých možností vždy znamená vzdát se jiných.
• Omezení svobody vyplývá z konečnosti lidského života a ze situací střetávání, do nichž se lidé zaplétají jednáním i nejednáním.
• Být původcem vlastního jednání je vždy spojeno i s vlastním pomýlením.
• „Skutečná svoboda existuje na Zemi jen společně s vinou“.
• Jednání je spojeno s proviněním na jiných lidech.
• Před Bohem člověk vnímá sám sebe jako příjemce a uvědomuje si svou konečnost a podmíněnost svobody.
• Darovanou svobodu je třeba uchovat a osvědčit.
• Křesťanské pojetí svobody se konkretizuje v lásce: „Miluj bližního jako sebe sama.“
• Svoboda se má utvářet tak, aby neničila společný život, nýbrž aby jej podporovala.
• Formy společenského života však nesmějí svobodu přiškrcovat, nýbrž jí mají naopak dovolit, aby se rozvíjela.
• Východiskem etiky je odpovědná svoboda.
• O tématu lidské svobody můžeme uvažovat filozoficky nebo teologicky.
• Evangelické etice jde o život z odpovědné svobody, kterou nevytváří člověk sám, nýbrž je mu svěřena.

Náboženství a etika

• Náboženské úvahy a sekulární postoje ovlivňují posuzování správného a dobrého.
• Lidé si vybírají životní formu, která odpovídá jejich elementární důvěře a základním pravdám.
• Korespondence pravdy a životní formy je tématem všech náboženství a názorů na svět.
• Každá náboženská etika se vztahuje k životní praxi, která odráží základní postoje společenství.
• V křesťanské teologii vyrůstají tyto postoje z pokynů zakotvených v tradicích židovstva a křesťanstva (desatero přikázání, Zlaté pravidlo, trojí přikázání lásky).
• Univerzalistické normy získávají závazný význam ve společném životě rodin a náboženských společenství.
• Morální přesvědčení mohou přijít o svou motivační sílu, když jsou vytržena ze vztahu k eticky obsažným formám života.
• V pluralistické společnosti existují vedle sebe různá společenství spojená nějakým přesvědčením.
• Teologická etika nehlásá pouze étos společenství, ale vždy také řád společnosti jako celku.
• Teologická etika proklamuje křesťanské perspektivy vzhledem ke společenskému soužití a zastává se těch, kteří jsou slabší.
• Katolická tradice rozvíjí „sociální nauku“ v podobě zákonodárné etiky.
• Evangelická tradice získává reflexi společnosti jako „sociální etiku“, která uschopňuje člověka k vlastnímu etickému úsudku z hlediska zodpovědné svobody.

Co je správné jednání? Co je dobré jednání?

• Slova mravnost, morálka, étos se užívají zřídka, ale významové spektrum morálky a etiky se rozšířilo a často zaměňují.
• Rozlišují se správnost (vztah k soužití s druhými) a dobro (hledání osobní identity).
• Habermas chápe morálku jako reflexi toho, co je správné, zatímco etiku jako reflexi toho, co je dobré.
• Dworkin: „Morální měřítka předpisují, jak máme zacházet s druhými; etická měřítka předpisují, jak máme žít my sami.“
• Otázka po tom, co je správné, má nárok na přednost před otázkou, co je dobré.
• Habermas: v „postmetafyzickém myšlení“ se etika omezuje „na univerzalismus práva a morálky“.
• Pro teologické uvažování mají koncepce dobra základní význam.
• Duch lásky zpochybňuje předřazování správnosti před dobro.
• Soucit s trpícími vede k sebeobětování.
• Máme být zavázáni sami sobě a zasazovat se o to, co je pro nás důležité.
• Duch lásky přesahuje univerzalismus práva a morálky a motivuje k činům, které platí pro všechny a které jsou povinností každého vůči každému.
• Reflexe lidského chování musí zahrnovat obojí: to, co je morálně správné, i to, co je eticky dobré.

Sexuální etika jako příklad

• Příklad debaty o homosexualitě ukazuje, že vysoké morální nároky se mohou zvrhnout v nemorální důsledky.
• Heterosexuální vztahy byly považovány za jedinou formu, v níž se smí prožívat lidská sexualita, což se dostalo i do státního práva (§ 175 říšského trestního zákoníku).
• Diskriminace homosexuálně žijících mužů měla trestněprávní důsledky.
• Rozhodující morální hledisko spočívá v cti důstojnosti všech lidí bez ohledu na sexuální orientaci.
• Z morálního hlediska se zastáváme vztahů, které se vyznačují spolehlivostí a odpovědností, v nichž ani jeden z partnerů nepoužívá druhého jako pouhý prostředek a v nichž se může rozvíjet důvěra a věrnost.
• Dnes je načase oživit rozlišení mezi tím, co je správné, a tím, co je dobré, mezi morálkou a etikou, mezi normativními a hodnotícími výroky, a zdaleka ne jenom v oblasti sexuální etiky.

Základní otázky života jako základní otázky etiky

• Etická otázka vzniká z konkrétních konfliktních situací, nikoli z abstraktního zájmu o zdůvodnění.
• Etické nároky jsou stále komplexnější vlivem vědeckotechnického rozvoje, ekonomické globalizace a společenského pluralismu.
• Proto se pojednává o základních otázkách života jako o nejdůležitějších základních otázkách etiky vůbec.
• Etické uvažování se zaměřuje na běh lidského života a jeho důležité stanice mezi zrozením a smrtí a spojuje aspekty personální etiky, profesionální etiky a institucionalizované etiky.

2 Soužití – má rodina budoucnost?

• Thomas Struth analyzuje rodinný život ve své umělecké tvorbě.
• Člověk je vztahová bytost, žije ve vztahu k sobě samému, k ostatním lidem, ke světu a k Bohu.
• „Nejdůležitějším lidským vztahem je láska, a ta je závislá na víře. Tomu, že jsme milováni, musíme věřit.“
• Biblické příběhy charakterizují člověka jako bytost odpovídající Bohu a soužití muže a ženy jako základní lidskou situaci (1. Mojžíšova 1,26 a 2,18).

Co je dnes „rodina“?

• Obrázky z rodin předvádějí základní situaci lidského života, ale ztratily svou samozřejmost ze tří důvodů:
  • Relační obraz člověka konkuruje obraz člověka jakožto izolované osoby jedince.
  • Změny ve formování sexuálních vztahů a v sociální funkci rodiny vzbuzují pochybnosti o významu manželství a rodiny.
  • Zužuje se pojem rodiny (pouze rodiče a děti v jedné domácnosti).

Rodinu má každý

• Každý člověk je individuum, ale zároveň žije ve vztazích a je na ně odkázán.
• Být individuální osobou vůbec neznamená být osobou izolovanou.
• Individualitu člověka a jeho socialitu nelze stavět proti sobě.
• Pojem rodiny byl často spojován s konzervativním obrazem člověka a společnosti.
• Rodina je mimořádně proměnlivá a historicky se vyvíjela.
  • Původně byla rodina hospodářským společenstvím (Aristotelés).
  • Reformace zvýšila význam intimního milostného vztahu v rodině.
  • Diferenciace společnosti vedla ke změně funkce rodiny (emocionálně hutnější vztahy).
  • Rovnoprávnost mužů a žen je na vítězném postupu.
  • Rodina má úžasnou schopnost proměňovat se.
• Pro pochopení rodiny nestačí brát v potaz jen rodiče nebo samoživitelky a samoživitele s jejich dorůstajícími dětmi žijícími v téže domácnosti.
• Každý člověk má otce a matku, i kdyby vyrůstal jen s jedním z rodičů nebo jako sirotek.
• Se svou původní rodinou zůstává spjat i ten, kdo nezaložil žádnou vlastní rodinu.
• Rodina zůstává nejdůležitějším prostorem setkávání generací a vzájemné mezigenerační podpory.
• Nadále je pravda, že i za změněných podmínek můžeme zejména podle rodiny poznat, kdo jsme a proč jsme takoví, jací jsme.
• Změna funkce rodiny přináší též nové možnosti formování rodiny, formování adekvátního svobodě.
• Na rodinu musíme hledět jako na vícegenerační společenství, nikoli jen vztah rodičů k dětem.

Etický význam rodiny

• Etický význam rodiny vyplývá z jejích základních funkcí: štěstí, zaopatření, socializace a péče.
• Štěstí: Lidé žijící v rodině jsou šťastnější; rodina je prvním prostorem, kde zakoušejí zdařilý život, ale také konflikty a odpuštění.
• Manželství a trvalé partnerství je základním místem pro lidskou sexualitu.
• Reprodukční medicína v roce 1978 vytvořila lidská embrya v Petriho miskách - nová ochrana embryí (in vitro i in vivo).
• Sexualita lidí stejného pohlaví se vyznačuje sepětím mezi láskou a potěšením ze života.
• Rodina a životní štěstí je spojeno s partnerstvím i rozením a výchovou dětí.
• Zaopatření: Rodina je společenství zaměřené na zaopatření; lidé nacházejí v rodině potravu, oděv, bydlení, lásku a bezpečí.
• Rodina je místo, kde jsou rostoucí děti zaopatřovány; profesně činní členové rodiny nacházejí v rodině příležitost pro nabývání energie k práci.
• Zaopatření jako funkce rodiny má bezprostřední společenský a institucionálně etický význam.
• Nedostatečná rodičovská péče vyžaduje sociální podpůrné sítě.
• Socializace: Rodina je důležitým místem socializace; vývoje lidské osobnosti v konfrontaci se sociálním prostředím a rozvíjení její schopnosti orientovat se v tomto prostředí.
  • Socializace formální (plánované utváření osobnosti) a neformální (rutinou každodenního života).
  • Socializace rodičů a socializace dětí: Partneři vytvářejí společné životní formy a pojetí života.
  • Socializace primární (v rodině) a sekundární (veřejná sféra).
• Péče: Jako společenství odpovědnosti a vzájemného ručení se rodina osvědčuje, když je třeba ošetřovat staré, nemocné nebo postižené členy rodiny.

Úkoly rodinné politiky

• Na příkladu rodiny se ukazuje, že se k jádru etiky nedostáváme teprve tehdy, když formulujeme maximy správného jednání, ale také vnímáním toho, co je dané, co existuje.
• K rodině patří dvojí etická závaznost: pro jedince a pro společnost.
  • Přitakat rodině a uvědoměle se rozhodnout založit rodinu.
  • Péče o děti je spojena se osobním štěstím a je základ pro budoucnost společnosti.
• Je třeba vytvářet etické klima, v němž jsou děti vítány.