Manýrismus: Teorie, Architektura a Podoby v Itálii a Evropě

Manýrismus: Teoretické vymezení a charakteristika stylu

• Podstata a zaměření: Manýrismus představuje umělecký směr, který se staví proti jednotě stylu charakteristické pro vrcholnou renesanci. Jeho primárním cílem je individuální, jedinečný a osobitý projev umělce.

• Vztah k renesanci: Ačkoliv manýrismus vycházel z renesančního kánonu, docházelo v něm k výraznému pozměňování a deformaci klasických prvků.

• Dvojí význam pojmu:

  • Užší smysl: Označuje konkrétní přechodovou historickou fázi mezi vrcholnou renesancí a raným barokem.

  • Širší slova smyslu: Představuje obecný princip umělecké tvorby stojící v protikladu ke klasicismu. Označuje tvorbu založenou na tzv. „manýře“, tedy na využití specifických, často rafinovaných uměleckých prostředků.

• Etymologie: Název je odvozen z italského slova maniera, což v překladu znamená styl či způsob.

• Vznik pojmu: Autorem pojmu je v $16.$ století Giorgio Vasari. Původně jím charakterizoval pozdní díla Michelangela, která se začala odchylovat od dříve uznávaných ideálů harmonie.

Klíčoví teoretici manýrismu

• Giorgio Vasari:

  • Definoval teorii, kde „Manýra“ představuje styl, způsob a podání.

  • Manýra velká: Označuje univerzální, objektivně krásný styl.

  • Manýra umělecká: Skládá se z dílčích „manýr“ jednotlivých umělců, které dohromady tvoří onen velký styl.

  • Pracoval s pojmy jako řád, pravidlo, nepravidlo a obtížnost (náročnost provedení), čímž analyzoval psychologické a estetické působení díla na diváka.

  • Zaznamenal intenzivní soutěživost mezi umělci a jejich styly (např. Michelangelo versus Leonardo da Vinci v dílech Bitva u Casciny a Bitva u Anghiari z roku $1504$).

• Giovanni Paolo Lomazzo: Kritizoval své současníky za jejich přehnanou snahu o senzacechtivost a vizuální efekty.

• Federico Zuccari: Autor teoretického spisu L'idea de' Pittori, scultori e architetti.

• Max Dvořák ($1874$ – $1921$):

  • Renomovaný historik umění, který zavedl termín „styl mezi styly“.

  • Je považován za „vynálezce“ moderního pojetí manýrismu jako samostatného směru.

  • Zaměřoval se na analýzu ducha doby (Zeitgeist) a tehdejší společenské nálady.

Významní představitelé italského manýristického malířství

• Jacopo Carucci zv. PONTORMO:

  • Působil ve Florencii.

  • Jeho styl je definován složitou, často nepřehlednou kompozicí a šokující, netypickou barevností.

  • Jako procreatista se zaměřoval na hlubokou psychologii portrétovaných postav.

• Angolo di Cosimo di Mariano Tori zv. BRONZINO:

  • Žák Pontorma, charakteristický chladným výrazem svých figur.

  • Dílo: „Alegorie s Venuší a Cupidem“:

    • Jedná se o sofistikovanou malbu plnou skrytých intelektuálních významů.

    • Funguje jako moralita varující před pohlavními nemocemi; jedna z postav vykazuje jasné příznaky syfilidy.

    • Vyznačuje se složitým natočením těl (serpentinata) a silnou senzualitou figur.

  • Další díla: Svatá rodina, Přechod Rudého moře (výzdoba Palazzo Vecchio, $1542$).

• Sofonisba Anguissola:

  • Od roku $1560$ působila jako dvorní malířka španělského krále Filipa II., který byl významným sběratelem Tizianových děl.

  • K malířství se dostala díky svému otci, který byl rovněž malířem.

  • Proslavila se autoportréty, portréty svých sester a členů španělské královské rodiny.

• Lavinia Fontana:

  • Pocházela z Cremony, ale působila v Římě jako dvorní malířka papežů.

  • Podobně jako u Anguissoly byl její otec malířem.

  • Tvořila portréty papežů i náboženské motivy (např. Immaculata).

Manýristické sochařství

• Benvenuto Cellini:

  • Původně zlatník a vynikající kreslíř.

  • Dílo: „Perseus“: Typická manýristická socha, která byla záměrně komponována tak, aby nutila diváka k pohledu z více stran (vícepohledovost).

• Giovanni da Bologna zv. Giambologna:

  • Původem z Flander, ale těžiště jeho práce leželo ve Florencii.

  • Mistr dynamického pohybu a složité kompozice.

  • Díla: Merkur, Únos Sabinek, Neptunova fontána v Bologni ($1566$).

Manýristická architektura a její principy

• Objevování stylu: Výrazné odlišnosti v architektuře identifikovali ve $30.$ letech $20.$ století R. Wittkower ($1934$) a E. H. Gombrich.

• Klíčové pojmy:

  • Capriccio: Vtip, rozmar a záměrné porušování zavedených pravidel.

  • Maniere: Ne-klasika reprezentující napětí mezi řádem a ne-řádem.

• Federico Zuccari: Jeho dům ve Florencii ($1579$) obsahuje vodorovně a svisle umístěné kameny vložené do jinak klasické renesanční fasády.

• Giacomo Barozzi da Vignola:

  • Autor teoretického spisu Pravidlo pěti řádů, které on sám v praxi často nedodržoval.

  • Villa Giulia (Řím): Spolupráce s Vasarim; vyznačuje se různorodostí architektonických článků, odlišným řešením každé fasády a integrací antických mozaik.

  • Palazzo Farnese (Caprarola): Z dálky působí jako obdélník, ale ve skutečnosti má pentagonální (pětiúhelníkový) půdorys. Cílem byla vizuální nejistota návštěvníka a stimulace jeho intelektu.

  • Il Gesù (Řím): Interiér s kupolí před chórem a bočními kaplemi se stal vzorem pro barokní chrámy. Fasádu navrhl Pontormo; jde o „sochařské“ pojetí zdiva s koncentrací hmoty do středu.

• Bartolommeo Ammanti:

  • Sochař a architekt konce $16.$ století, známý smyslovostí projevu.

  • V roce $1582$ napsal omluvný dopis Florentské akademii za „nemravnost“ svých děl (např. Léda s labutí), což byla reakce na náboženskou atmosféru protireformace.

  • Palazzo Pitti: Fasáda využívá superpozici řádů a dříky sloupů přepásané bosami (rustika), čímž narušuje klasickou renesanční harmonii.

• Giorgio Vasari (Architektura): Navrhl palác Uffizi ve Florencii, kde pracoval s principem „nekonečného“ perspektivního prostoru inspirovaného Michelangelem.

Andrea Palladio a neopalladismus

• Styl a východiska: Klasicistně laděný projev založený na důkladném studiu antických památek v Římě. Usiloval o „Nauku o harmonii“ a geometrickou pravidelnost.

• Teoretické dílo: Jeho knihy byly mimořádně úspěšné díky srozumitelnosti a bohaté obrazové dokumentaci. Dodnes slouží jako architektonický vzor.

• Paláce ve Vicenze:

  • Palazzo Valmarana: Příklad nesymetrie v praxi, ačkoliv v knihách ji autor prezentoval jako symetrickou.

  • Palazzo Chiericati: Přímá revokace antické architektury.

  • Palazzo Porto-Breganze: Zůstalo pouze fragmentem (asi $1/3$) kvůli nedostatku financí.

• Vily (Venkovská sídla):

  • Benátská šlechta kolonizovala neúrodné části severní Itálie, vysoušela je a stavěla vily, které kombinovaly hospodářskou funkci s reprezentací (noblesa venkova).

  • Základní prvky: Sloupový portikus se štítem (frontonem), lodžie po stranách.

  • Příklady: Villa Emo (Fanzolo), Villa Piovene (Lonedo), Villa Barbaro (Maser – propojení stáčírny vína s obytnou částí), Villa Foscari (včetně půdy pro sušení sena).

  • La Rotonda: Postavena pro papeže v důchodu Paola Almerica; je to až matematicky chladně symetrická stavba.

  • Pozdní styl: Porušování vlastních pravidel, např. sloupy skládané z „kamenných bochníků“.

• Neopalladismus:

  • V $17.$ století tradice zanikla, ale byla vzkříšena na počátku $18.$ století v Anglii po krátkém období baroka.

  • Richard Boyle: Nechal přeložit Palladiovy texty.

  • Colin Campbell: Architekt realizující stavby v tomto stylu.

  • Mezinárodní vliv: Thomas Jefferson (univerzita ve Virginii), celková koncepce Washingtonu D.C., Petrohrad (architektura v Rusku).

Manýristické zahrady a scéngrafie

• Pirro Ligorio:

  • Letohrádek Pia IV. (Casino): Malá stavba v Římě sloužící k zábavě a potěšení.

  • Villa d’Este (Tivoli): Symetrická zahrada koncipovaná jako labyrint. Obsahuje část Rometto (zmenšený Řím), umělé grotty, vodopády a hydraulické hříčky.

  • Technické senzace: Dračí fontána v Tivoli, která díky hydraulice a pístům napodobovala ržání koně.

• Znaky manýristické zahrady: Scénografie, komponovaná krajina, dominantní vodní prvky, sochařská výzdoba, mikroarchitektura a hluboký humanistický konceptuální program.

• Klíčové lokality:

  • Villa di Castello (Florencie): Zahrady navržené Il Tribolem, doložené na dobových malbách.

  • Villa di Pratolino: Detaily známy rovněž primárně z ikonografických pramenů.

  • Sacro Bosco (Bomarzo): Zahrada „Svatý les“ u Říma, kterou nechal vybudovat Vicino Orsini. Je to víceúrovňový labyrint s grottami, sochami monster a groteskními stavbami, jako je „hroutící se dům“ (téma řád vs. nepořádek).

Manýrismus ve Francii, Anglii a u dvora Rudolfa II.

• Francie a Anglie:

  • Po plenění Říma ($1527$) se umělci rozptýlili po Evropě.

  • Škola ve Fontainebleau: Rosso Fiorentino a Francesco Primaticcio vytvořili komplex, kde se stírá hranice mezi kamenem a sochou.

  • François Clouet: Autor portrétu Žena v lázni (narážka na kojení budoucího vladaře skrze gesto u bradavky).

  • Hans Holbein ml.: Dvorní malíř Jindřicha VIII. Známý obraz Ambasadoři, který obsahuje anamorfózu lebky (viditelná jen z určitého úhlu).

• Rudolfinská Praha:

  • Císař Rudolf II. vytvořil v Praze metropolitní centrum plné umělců.

  • Giuseppe Arcimboldo: Slavný portrét Rudolfa II. jako Vertumnus.

  • Bartholomeus Spranger: Původem z Antverp, školen v Římě a u Parmigianina.

  • Hans Mont: Sochař a kreslíř, který po zranění při tenisu přišel o oko a přestal sochat.

  • Josef Heintz: Dvorský malíř experimentující s technologiemi; obraz Amor a Psyché je rozostřený díky použití netradiční podložky.

  • Hans von Aachen: Dvorní malíř od roku $1592$, autor erotických a senzuálních děl.

  • Aegidius Sadeler: Významný grafik; jeho listy pomáhaly šířit styl rudolfinských mistrů. Autor grafiky Epitaf ($1600$) věnované Sprangerově manželce a oslavě umělcovy nesmrtelnosti.

  • Adriaen de Vries: Vlámský sochař vyškolený ve Florencii, typický prací s nepřirozeně vyvinutou muskulaturou postav.

Sběratelství a systémy sbírek

1. Artificiália: Umělecké předměty vytvořené člověkem.

2. Naturália: Přírodní raritní předměty (např. roh narvala vydávaný za roh jednorožce, pštrosí vejce okovaná zlatem).

3. Scientifika: Vědecké a přístrojové předměty, které byly funkční, ale zároveň řemeslně vysoce propracované.

Mimoevropský horizont a islámské umění

• Zájem vědy: Od $90.$ let $20.$ století roste zájem o umění mimoevropských kultur v době renesance.

• Timúrovská říše (Uzbekistán): Velmi vyspělá kultura. Samarkand je znám pohřebními komplexy s bohatou ornamentikou prolnutou do architektury (velká část staveb je však rekonstrukcí z $19.$ století).

• Perská škola: Heratská škola a Tabrizský styl. Významná iluminace rukopisů, např. epos Šáhnáme (Kniha králů) od Aqa Miraka (kolem $1520$).

• Osmanská říše:

  • Po roce $1453$ (dobytí Konstantinopole) se rozvíjí triumfální umění.

  • Sulejmán Nádherný: Interpretován jako „absolutní císař“ se třemi korunami (římskou, křesťanskou a osmanskou). Naopak Turci vnímali Evropany jako slabé soupeře.

  • Architektura mešit ($15.$ – $17.$ stol.): Propojení křesťanské tradice (inspirace Hagia Sofia) a islámských potřeb. Mešita sloužila jako škola, pohřebiště i náboženské centrum.

  • Mimar Sinan: Nejvýznamnější architekt. Jeho díla zahrnují mešitu Sehzade Mehmeda ($1543$) a monumentální Sulejmánovu mešitu.