1) Epitely

Histologie

• nauka o tkáních

• vizuální věda, využití mikroskopie ke studiu buněk, tkání a orgánových struktur

Hlavní cíle studia

• Porozumět struktuře tkáně na úrovních, které nelze pozorovat pouhým okem

• Porozumět vztahu mezi strukturou a funkcí tkáně

Tkáň

• Soubor buněk a buněčných produktů s podobnou morfologickou charakteristikou, které jsou specializovány pro vykonávání určité společné funkce

• Podle poměru obsahu buněk a buněčných produktů čtyři základní typy tkání: epitelová, pojivová, svalová a nervová

Tkáň epitelová

• Morfologie: buněčná tkáň s minimem mezibuněčné hmoty

• Funkce: krycí, ochranná, sekreční, resorpční …

• Původ: ze všech tří zárodečných listů i z mezenchymu

Tkáň nervová

• Morfologie: buněčná tkáň – nervové a gliové buňky

• Funkce: příjem, tvorba a vedení vzruchů

• Původ: neuroektoderm , (mikroglie – mezenchym)

Tkáň pojivová

• Morfologie: buňky a velké množství mezibuněčné hmoty produkované buňkami

• Funkce: mechanická – podpůrná, spojovací, izolační ; metabolická – transport látek, zásobárna energie; imunologická – fagocytóza, tvorba protilátek; sídlo kmenových nediferencovaných buněk

• Původ: mezoderm a mezenchym (s výjimkou zubní skloviny – z ektodermu)

Tkáň svalová

• Morfologie: buňky nebo vlákna, spojená intersticiálním vazivem

• Funkce: schopnost kontrakce

• Původ: mezoderm a mezenchym

Orgány a orgánové systémy

• Jednotlivé tkáně tvoří orgány, tkáně v nich mohou být zastoupeny v různém poměru nebo může jeden typ tkáně mít hlavní funkci

• Orgánový systém vytvářejí orgány, které slouží společné funkci

Buněčná biologie

• Studium struktury a funkce buňky

• Samostatný předmět !!!

Metody studia

• Světelná a elektronová mikroskopie

• Metody zpracování tkáně pro mikroskopii, výhody a omezení

Mikroskopie

• Jak připravit živé a mrtvé tkáně pro mikroskopii, aby jejich obrazy byly co nejlépe věrné své skutečné podstatě?

• Jaké druhy mikroskopie lze použít?

• Jak lze analyzovat a popsat obrazy získané v různých řádech zvětšení různými mikroskopy?

• Jaké experimenty lze udělat, abychom otestovali předpoklady o tom, jak struktura souvisí s funkcí?

• Rozlišení je nejmenší vzdálenost, při které lze dva objekty ještě rozlišit jako samostatné objekty a je závislé na vlnové délce použitého osvětlení.

  • Lidské oko 0,2 mm

  • Světelný mikroskop 0,2 µm

  • Elektronový mikroskop 0,2 nm

co umět o epitelech

• Strukturální a funkční charakteristika epitelové tkáně, odlišení od dalších základních typů tkání

• Poznat typy epitelové tkáně a místa, kde se vyskytují

• Poznat funkční vlastnosti jednotlivých typů epitelové tkáně a jejich vztah ke struktuře tkáně

• Popsat speciální funkce jednotlivých typů epitelových buněk a kde se mohou vyskytovat

• Kritéria klasifikace žláz, druhy žláz a místa výskytu

• Na mikrofotografiích poznat epitely a popsat jejich strukturu, funkci a lokalizaci

• Na mikrofotografiích poznat žlázy a určit jejich typ

OBECNÁ CHARAKTERISTIKA EPITELŮ

• Soubor buněk s minimem mezibuněčné hmoty

Funkce:

• ochranná funkce proti invazi mikroorganismů, proti mechanickému poškození;

• krytí vnějších povrchů těla, vystýlání vnitřních dutin (včetně cévního systému) a tělních trubic komunikujících s vnějším prostředím (trávicí, dýchací a močopohlavní trakt);

• absorpce (střevo);

• sekrece (sekreční část žláz a vývody);

• transport materiálu po povrchu epitelu nebo přes něj;

• filtrace (ledvina);

• vnímání (neuroepitel);

• stažitelnost (myoepiteliální buňky)

Epiteliální buňky – charakteristika:

• Buňky uspořádány těsně u sebe, adheze pomocí specializovaných buněčných spojů

• Funkční a morfologická polarita (rozdílné funkce morfologicky různých oblastí povrchů)

• Bazální povrch připojen k níže uložené bazální membráně BM (nebuněčná, proteinovo- polysacharidová vrstva viditelná ve SM)

• Výživa – avaskulární tkáň, musí být vyživována od okolní tkáně

• Inervace, obnova, metaplázie - jeden typ epitelu se může měnit na jiný

Původ - příklady:

Ektoderm:

• Pokožka (vícevrstevný dlaždicový rohovatějící)

• Potní žlázy a jejich vývody (jednovrstevný a vícevrstevný kubický)

• Výstelka ústní dutiny, pochvy, análního kanálu (vícevrstevný dlaždicový nerohovatějící)

Entoderm:

• Výstelka jícnu (vícevrstevný dlaždicový nerohovatějící)

• Výstelka gastrointestinálního traktu (jednovrstevný cylindrický)

• Výstelka žlučníku (jednovrstevný cylindrický)

• Játra, pankreas

• Výstelka dýchacího systému (víceřadý cylindrický s řasinkami – jednovrstevný cylindrický s řasinkami – kubický - dlaždicový)

Mezoderm:

• Endotel vystýlající krevní cévy (jednovrstevný dlaždicový)

• Mezotel vystýlající tělní dutiny (jednovrstevný dlaždicový)

• Výstelky pohlavních a močových cest (přechodný, víceřadý cylindrický, jednovrstevný kubický, jednovrstevný cylindrický)

POLARITA A SPECIALIZACE EPITELOVÝCH BUNĚK

• Polarita: strukturální a funkční asymetrie, charakteristická pro většinu epitelových buněk, nejlépe pozorovatelné u jednovrstevných epitelů

• Apikální (distální) povrch buňky - umístěn na zevním nebo vnitřním povrchu orgánu, specializace k funkcím souvisejícím s rozhraním dvou prostředí (sekrece, absorpce, pohyb obsahu lumina…)

• řasinky, bičíky, mikroklky, kartáčový lem, stereocilie

• Specializace bazálního (proximálního) povrchu - bazální povrch v kontaktu s bazální laminou, povrch nejblíže krevnímu zásobení, časté receptory různých faktorů - hemidesmosomy, záhyby bazálního labyrintu

• Specializace laterálních povrchů - epitelové buňky vzájemně těsně spojeny pomocí specializovaných mezibuněčných spojů

  • zonula occludens (těsné nebo uzavírací spojení);

  • zonula adhaerens (pásový desmozom);

  • macula adherens neboli desmozom;

  • nexus (gap junction)

Specializovaná mezibuněčná spojení

• Na laterálních stranách sousedících buněk

• Místo adheze, tmel, podmínky k mezibuněčné komunikaci

• Spojení od apexu k bázi buňky

Buněčné kontakty z funkčního hlediska:

• Utěsňující spojení (zonulae occludentes)

• Adhezní spojení (zonulae adherentes, dezmosomy, hemidezmosomy)

• Komunikační spojení (nexy)

Těsné spojení (tight junction) = zonula occludens

• Nejblíže apexu buňky

• Pásek obkružující celou buňku, uzavírá intercelulární prostory epitelu

• Membrány sousedních buněk těsně přiloženy, opakované lokální splynutí zevních vrstev sousedních buněčných membrán, EM obraz – pentalaminární struktury

• Počet splynutí ovlivňuje prostupnost pro vodu a elektrolyty

• Hlavní funkce: tvorba zatmelení bránícího pronikání materiálů prostorem mezi buňkami v obou směrech

Zonula adhaerens (pásový desmosom)

• Obvykle hned pod těsným spojením, pomáhá udržet jeho těsnost, také podoba pásku

• Membrány adherujících buněk zde 20-90 nm

• Na cytoplazmatických površích elektrondenzní ploténky (obsahují myozin, tropomyozin, alfa-aktinin, vinkulin)

• Do plotének se upínají aktinová mikrofilamenta vybíhající z terminální sítě každé buňky (různá vlákna v apikální cytoplazmě) – stabilizace

• Transmembránové proteiny – cadheriny – v membránách mezi denzními ploténkami

Desmosom = Macula adherens

• Lokální bodové spojení, složitá diskoidní struktura

• Stavba: 2 denzní, zrnité úponové ploténky na cytoplazmatických površích sousedních membrán, membrány rovné, vzdálené více než 30 nm

• V EM na příčném řezu husté svazky tonofilament (cytekeratinová intermediální filamenta), které se upínají do plotének, tvoří kolem nich zákruty a vracejí se do cytoplazmy

• Někdy v mezibuněčné štěrbině pás denzního materiálu

Nexus (gap junction)

• Výskyt: kdekoli podél bočních membrán většiny epitelových buněk

• EM – těsné přimknutí sousedních membrán - 2 nm

• Na obou stranách v membráně cirkulární políčko konexonů

• Konexon – hexamer tvořený transmembránovými proteiny, které několikrát procházejí napříč membránou

• Uprostřed konexonu hydrofilní pór (1,5 nm)

• Vzájemná vazba konexonů ze sousedních membrán – vznikají souvislé póry přemosťující mezibuněčný prostor (je umožněn pohyb malých molekul mezi buňkami)

• Mezibuněčná komunikace a koordinace, místa se sníženým odporem pro průnik iontů

Interdigitace

• záhyby (řasy) na laterálních buněčných površích – hluboké, do sebe zapadající invaginace sousedních buněčných membrán

• Zpevnění spojení buněk, zvětšení laterálního povrchu, zajištění transportu roztoků a elektrolytů

SPECIALIZACE BAZÁLNÍHO POVRCHU BUNĚK

• Bazální labyrint - buněčná membrána bazálního povrchu buňky vybíhá do nitra buňky a tvoří hluboké záhyby – invaginace

• mezi invaginacemi – mitochondrie, dodávají energii

• V membránách koncentrovány membránové proteiny – iontové pumpy, energeticky náročný transport iontů proti koncentračnímu gradientu

• U některých buněk (epitely vystavené extrémní zátěži) hemidezmosomy – morfologicky poloviční dezmosomy na membráně epitelové buňky, spojení s bazální laminou

BAZÁLNÍ LAMINA A BAZÁLNÍ MEMBRÁNA

• Bazální lamina – vrstevnatá extracelulární struktura u bazálního povrchu epiteliálních buněk, která je odděluje od pojivové tkáně

• BL viditelná jen EM, denzní vrstva 20-100 nm silná

  • lamina densa LD– jemné pletivo tenkých fibril, tmavá, elektrondenzní

  • lamina lucida (rara) LL – na jedné nebou obou stranách LD, světlá, elektrontransparentní

  • BL = LL+LD

• Složení: kolagen IV. typu; glykoproteiny – laminin, entactin; proteoglykany – heparan sulfát perlecan

• BL upevněna k přilehlému pojivu kotevními fibrilami (kolagen VII) a mikrofibrilami (fibrilin)

• Komponenty BL secernují epitelové buňky, svalové, tukové, Schwannovy buňky

• Lamina reticularis LR - v některých případech s BL bezprostředně souvisí vrstva retikulárních vláken (kolagen III); produkovány buňkami pojiva

Funkce BL:

• Podpora buněk

• Bariéra regulující výměnu makromolekul mezi pojivem a buňkami ostatních tkání

• Vliv na polaritu buněk, regulace buněčné proliferace a diferenciace v závislosti s růstovými faktory, vliv na buněčný metabolismus, buněčná migrace

• Informace pro interakce mezi buňkami

• Bazální membrána – termín užívaný pro PAS – pozitivní vrstvu pozorovatelnou ve světelném mikroskopu

• Bazální membrána = LL + LD + LR

• Jiný typ: označován také BM – vznik splynutím dvou bazálních lamin

• V glomerulech ledvin – viz obr.; v plicních alveolech

• Stavba: LL – centrálně LD – LL

SPECIALIZACE APIKÁLNÍHO POVRCHU

• Apikální povrch – na zevním nebo vnitřním (luminálním) povrchu orgánu

• Specializace na funkce související s rozhraním dvou prostředí (sekrece, absorpce, pohyb obsahu lumina)

Mikroklky (microvilli)

• Cytoplazmatické výběžky ohraničené membránou, 0,5-1 µm dlouhé, průměr 0,8 µm

• Obsahují longitudinálně uspořádaná aktinová mikrofilameta (20-30) zakotvená do husté spleti filament v apikální části cytoplazmy (terminální síť)

• Vláknitý povlak – glykokalyx

• Mikroklky v různém počtu, jednotlivé, nepravidelně uspořádané nebo stovky pravidelně vedle sebe uspořádaných mikroklků – kartáčový lem (zvětšení absorpčního povrchu, např. enterocyty v lumen střeva, v proximálních tubulech ledvin)

Stereocilie

• Velice dlouhé (kolem 7 µm), nepohyblivé mikroklky; např. absorpční funkce

• v nadvarleti – ductus epididymis, v počátečním úseku ductus deferens, smyslová funkce – vláskové buňky makul a Cortiho orgánu

Kinocilie, řasinky

• Pohyblivé , 5-10 µm dlouhé, průměr 0,2 µm, obvykle v trsech nebo pokrývají apikální povrch, kmitají ve vlnách, posun tekutin nebo pevných částic, zdroj energie kmitání je ATP

• Ohraničené buněčnou membránou

• Stavba v EM: složitý ciliární aparát – bazální tělísko a struktury k němu připojené, přechodná část, volná část a koncová část řasinky

  • bazální tělísko – stavba jako centriol, 9 tripletů

  • Volná část řasinky: centrální dvojice mikrotubulů, kolem 9 párů mikrotubulů, probíhají v dlouhé ose řasinky

KLASIFIKACE EPITELOVÝCH TKÁNÍ

Podle převažující funkce:

• Krycí

• Žlázové

Podle uspořádání buněk:

• Epitel plošný – vrstvy buněk rozprostřené do plochy; různé tvary buněk, různý počet vrstev, rovné nebo zprohýbané plochy

• Epitel trámčitý – buňky uspořádané do trojrozměrných trámců (např. v jaterních lalůčcích, v endokrinních žlázách)

• Epitel retikulární – buňky uspořádané do sítě, v kontaktu jen svými výběžky (např. v brzlíku, ve sklovinné pulpě vyvíjejícího se zubu)

Klasifikace plošných epitelů

Podle počtu vrstev:

• Jednovrstevný epitel (jedna vrstva buněk)

• Vrstevnatý epitel (dvě a více vrstev buněk)

Podle tvaru buněk:

• Dlaždicový (plochý) epitel – ploché, dlaždicové buňky, šířka buněk v epitelu je větší než jejich výška

• Kubický epitel – polygonální buňky, šířka, výška, hloubka buněk je přibližně stejná

• Cylindrický (sloupcový) epitel – polygonální buňky, výška větší než šířka

• Ke klasifikaci vrstevnatých epitelů se používá tvar buněk v povrchové vrstvě.

• Epitel jednovrstevný dlaždicový

  • Jedna vrstva plochých buněk

  • Semipermeabilní bariéra mezi jednotlivými prostory, usnadnění pohybu útrob, aktivní transport pinocytózou

  • Výstelky cév (endotel); výstelka tělních dutin (mezotel); Bowmanovo pouzdro apod.

• Epitel jednovrstevný kubický

  • Jedna vrstva kubických buněk

  • Stěny sekrečních a exkrečních kanálků, krycí funkce, sekrece

  • Povrch vaječníku (ochranná bariéra), štítná žláza

• Epitel jednovrstevný cylindrický

  • Jedna vrstva polygonálních nebo válcovitých buněk

  • Ochranná bariéra, lubrikace, absorpce, sekrece

  • Apikální povrch – často řasinky nebo mikroklky

  • Výstelka žaludku, střeva, rekta, žlučníku, dělohy, vejcovodů, větších vývodů některých žláz

Epitel víceřadý cylindrický

• Všechny buňky v kontaktu s BL, různého tvaru a výšky, k volnému povrchu epitelu dosahují jen některé, jádra buněk ve dvou nebo více řadách (rovinách)

• Vysoké buňky často s řasinkami – ochranná bariéra, transport hlenu se zachyceným odpadem; sekrece

• Víceřadý cylindrický řasinkový epitel (respirační epitel) – dýchací cesty většího průměru (průdušnice, bronchy, nosní dutina)

• Víceřadý cylindrický epitel se stereociliemi (nepohyblivé) – ductuli efferentes, ductus epididymidis – absorpce, sekrece

Epitel vícevrstevný dlaždicový

• a) Keratinizující (rohovatějící) – suchý, mnoho vrstev buněk;

  • povrchové buňky dlaždicové, odumřelé, bezjaderné, vyplněné keratinem (skleroprotein)

  • hlubší vrstvy – polygonální buňky v různém stádiu keratinizace

  • nejhlubší vrstva – kubické až cylindrické buňky uložené na BL

  • součást kůže, bariéra proti otěru, obrušování, infekci, ztrátě vody

• b) Nekeratinizující (nerohovatějící) – vlhký, sliznice;

  • povrchové buňky – ploché, s jádrem, nejsou zrohovatělé

  • tenčí, méně odolný ztrátám vody (proto sekrece)

  • vlhké dutiny vystavené abrazi (ústní dutina, jícen, hrtan, pochva, anální kanál)

Epitel vícevrstevný kubický

• Dvě až tři vrstvy kubických buněk

• Relativně vzácný

• Výstelka vývodů některých žláz (slinné, potní)

Epitel vícevrstevný cylindrický

• Podobný vícevrstevnému kubickému, vzácný

• Povrchové buňky cylindrické, mohou mít řasinky

• Některé velké žlázové vývody, výstelka přechodných zón, ve spojivce

Přechodný epitel (urotel)

• Výstelka většiny močových cest (ledvinová pánvička, močovody, močový měchýř, proximální části močové trubice)

• Změna vzhledu podle stupně dilatace

• Prázdný močový měchýř: vzhled 5-6 vrstev buněk (kontakt povrchových buněk s BL tenkými cytoplazmatickými výběžky)

• Povrchové buňky velké, často dvoujaderné, vyklenuté do lumina, překlenují několik buněk níže uložených; střední vrstva – buňky tvaru tenisové rakety; spodní vrstva – malé bazální buňky

• Plnění měchýře: snížení počtu vrstev, oplošťování a natahování buněk

Podle funkce

• Krycí a výstelkové epitely – funkce: výstelka, ochrana povrchu těla, orgánů, proti vysychání. U bezobratlých – 1vrstev. kubic. epitel často kryt kutikulou (nebuněčná vrstva vylučovaná epitelem)

• Resorpční – specializace na transport látek ze zevního do vnitřního prostředí, hlavně ke vstřebávání živin, kartáčový (žíhaný) lem – mikroklky – zvětšení resorpční plochy. Př. resorpční epitel trávicí trubice některých parazitů, výstelka tenkého střeva obratlovců, epitel proximálních tubulů ledviny

• Vířivé (řasinkové) – četné kinocilie – pohyblivé řasinky, kmitavým pohybem posuv hlenu. Př. povrch ploštěnek, víceřadý epitel dýchacích cest, v chámovodech, ve vejcovodech /Stereocilie – nepohyblivé řasinky – udržování hlenu na povrchu epitelu – ochranná funkce – př. nadvarle/

• Smyslové – uzpůsobené pro příjem podnětů z vnějšího prostředí. V čichovém orgánu, chuťových papilách …

• Respirační – zprostředkovávají výměnu plynů v dýchacích orgánech (plicní alveoly)

• Svalové – kontraktilní fibrily v epiteliálních buňkách (myoepitelové buňky). Hojný u bezobratlých. Myoepitelové buňky nasedající na žlázové aciny – pomáhají při vylučování sekretu.

• Zárodečné – vystýlá semenotvorné kanálky varlete (po pubertě v něm probíhá spermatogeneze)

• Pigmentové – vysoký obsah pigmentů – uzpůsobeny k absorpci světla. Pigmentový epitel sítnice

• Žlázové – buňky specializované k sekreci

ŽLÁZOVÉ EPITELY

• Tvořeny buňkami specializovanými na produkci sekretů

• Vylučování látek do extracelulárního prostoru, tyto látky buňky nevyužívají pro vlastní metabolickou potřebu, ale jsou významné pro jiné části organismu

• Intracelulární syntéza makromolekul, ukládání ve váčcích s membránou (sekreční granula)

• Syntéza, skladování a secernace proteinů (pankreas), lipidů (mazové žlázy, nadledviny), komplexů polysacharidů a proteinů (slinné žlázy). Všechny typy produktů – mléčná žláza

• Buňky s nízkou syntetickou aktivitou – sekret tvořený látkami přenášenými z krve do lumina žlázy (potní žlázy)

Žlázy

• Žlázy exokrinní - vylučování prostřednictvím vývodu na povrch epitelu, zachováno spojení s povrchovým epitelem

• Žlázy endokrinní - sekreční látky se vylučují do krve, nejsou vývody;

  • 2 typy: anastomozující trámce obklopené sítí krevních kapilár (nadledvina, příštítná tělíska) nebo drobné váčky - folikuly - vyplněné nebuněčným materiálem (štítná žláza)

• Vývoj žláz z krycích epitelů buněčnou proliferací a invazí do okolního vaziva, další diferenciace

Podle množství buněk:

• Jednobuněčné – izolované žlázové buňky, lokalizované mezi jinými nesekrečními buňkami, např. pohárkové buňky (tenké střevo, dýchací trakt)

• Mnohobuněčné – složené z více buněk

  • Nejjednodušší uspořádání – plocha buněk, kde každá povrchová buňka je sekreční (žaludek)

EXOKRINNÍ ŽLÁZY

• Sekreční část (buňky odpovědné za sekreci)

• Vývody (odvod sekretů mimo žlázu)

  • Vývody:

    • jednoduché (jeden nerozvětvený vývod)

    • rozvětvené

    • složené

  • Sekreční část:

    • Tubulózní (krátká, dlouhá, stočená)

    • Alveolární

    • Tubuloalveolární

• Jednoduché žlázy tubulózní přímé (Lieberkűhnovy krypty ve střevní sliznici), tubulózní stočené (potní žlázy v kůži), alveolární = acinózní

• Jednoduché rozvětvené tubulózní (sliznice pyloru), alveolární (mazové žlázy)

• Složené tubulózní (žlázky kardie žaludku), alveolární (pankreas, glandula parotis), tubuloalveolární (velké slinné žlázy – glandula submandibularis, g. sublingualis)

• Velké žlázy – orgány s komplexní stavbou, obalené vazivovým pouzdrem, vazivová septa dělí žlázový parenchym na jednotlivé laloky)

Podle umístění žláz:

• Endoepiteliální – jednotlivé izolované buňky nebo skupiny buněk rozmístěné v úrovni epiteliální tkáně

• Exoepiteliální – často mnoho buněk, sekretující částí leží mimo epitel

Podle způsobu sekrece:

• Merokrinní – sekret se uvolňuje z buňky exocytózou; formou granul po dávkách, buňka beze změny, nedochází ke ztrátám cytoplazmy (pankreas)

• Apokrinní - sekret v apikální části buňky, odtržení celého apexu buňky (mléčná žláza)

• Holokrinní (buňka celá vyplněná sekretem, lýza buňky, sekret se uvolní do vývodu (mazová žláza)

Sekret

• (látka plnící v organismu určitou funkci – enzym, hleny, slizy, sliny, jedy)

Exkret

• (odpadní produkt – potní žlázy)

Inkret

• (látky produkované žlázou s vnitřní sekrecí – hormony)

Podle povahy sekretu:

• Serózní - řídký vodnatý sekret

• Mucinózní - vazký hlenovitý sekret

• Smíšené

BIOLOGIE EPITELOVÝCH BUNĚK

• Diferenciace buněk – morfologické a fyziologické vlastnosti podle vykonávané funkce

• Charakteristika základních typů epitelových buněk

• Buňky přenášející ionty

  • Aktivní transport: schopnost přenosu iontů proti koncentračnímu spádu a rozdílu elektrických potenciálů; zdroj energie - ATP

  • Např. buňky v proximálních a distálních tubulech ledvin, ve vývodech slinných žláz

  • Velké jádro v apikální části, interdigitace na laterálních stranách, bazální labyrint a početné mitochondrie mezi invaginacemi bazální buněčné membrány, těsná spojení (zabraňují zpětné difúzi látek, které prošly epitelem)

  • Transcelulární transport iontů přes epitel od apexu k bázi (natrium)

• Transport iontů doprovázený tokem elektrolytů je možný oběma směry (apex – báze, báze – apex)

Buňky transportující pomocí pinocytózy

• Vznik hojných pinocytárních váčků na povrchu buňky, váčky umožňují transport makromolekul přes membránu

• Buňky endotelu, mezotelu, početné pinocytární váčky na buněčném povrchu, málo organel, pohyb váčků v buňce oběma směry

Buňky syntetizující proteiny

• Proteiny „na export“, ale neakumulují je v sekrečních granulech. Proteiny jsou syntetizovány na ribozomech připojených k ER.

• Velké, světlé jádro, hodně euchromatinu, mohutně vyvinuté GER, GK není moc rozsáhlý, př. plazmatické buňky (syntéza imunoglobulinů)

• Proteiny na export, produkty v sekrečních granulech. Proteiny jsou syntetizovány na ribozomech připojených k ER, segregace v cisternách ER, transport do GK, další úprava a kondenzace, sekreční granula získávají membránu.

• Velké, světlé, sférické jádro, hodně euchromatinu, obvykle ve středu buňky

• Mohutně rozvinuto GER, cisterny paralelně uspořádané, v bazální oblasti pod jádrem

• GK mohutně vyvinut.

• Sekreční granula malá, nemají tendenci ke splývání, transport k apexu buňky (obsah kondenzuje a je více elektrondenzní), sekret převážně z proteinů – řídký, nízká vizkozita, serózní

Serózní buňky

• Serózní acinární buňka pankreatu

Buňky secernující hlen

• Sekreční produkt – glykoproteiny (v hydratované formě – muciny)

• Proteinová složka sekretu – produkována na ribozomech GER, segregace v jeho cisternách. Nepřevažuje v sekretu – proto GER méně vyvinuté než v serózních buňkách, nejsou zde paralelní cisterny.

• Proteiny z GER do GK – kondenzace a glykosylace sekretu, GK více vyvinut než v serózních buňkách

• Sekreční granula s glykoproteiny – k apexu buňky, cestou se zvětšují, méně elektrondenzní, granula velká, světlá, tendence ke splývání, sekret viskózní (velký podíl sacharidové složky)

• Jádro oválné až ploché, je-li buňka plná sekretu, zatlačené k bázi

• Mucinózní buňky

Buňky myoepitelové

• Hvězdicovité nebo vřetenovité buňky v některých žlázách (potní, slzné, slinné mléčné)

• Obemykají žlázové aciny, spojení s epitelovými buňkami nexy a dezmosomy

• Četná aktinová mikrofilamenta, myosin, tropomyosin, intermediární myofilamenta

• Funkce: kontrakce sekreční části nebo vývodu, napomáhají vypuzení sekretu

Buňky produkující steroidy

• Endokrinní buňky specializované na syntézu a sekreci steroidů s hormonální aktivitou, např. ve varlatech, ovariích, nadledvinách

• Polyedrické acidofilní buňky s centrálním jádrem a cytoplazmou, která bývá bohatá na lipidické kapénky

• Velmi rozvinuté hladké ER (v něm lokalizované enzymy pro syntézu steroidů)

• Mitochondrie kulovité nebo protáhlé, tubulárního typu (zdroj energie; obsahují potřebné enzymy, spolupráce ER)