Untitled

Periodizace dějin ošetřovatelství a formativní vlivy

V historickém vývoji ošetřovatelství se rozlišují tři základní vývojová období. Prvním z nich je období laické neboli neprofesionální, jež představuje nejstarší typ péče o lidské zdraví. Tuto péči si zpočátku poskytovali sami nemocní v rámci sebepéče, případně ji zajišťovali rodinní příslušníci a ostatní laici v komunitě. Druhým vývojovým stádiem je období charitativní, které se vyvinulo v úzké návaznosti na křesťanství a jeho morální imperativy. Charitativní ošetřovatelství cílilo na specifické potřebné skupiny obyvatelstva, zejména na chudé, nemocné, mentálně postižené jedince a sirotky. Realizovaly jej převážně církevní organizace a řeholní instituce, a to buď přímo v domácím prostředí potřebných, nebo v materiálně chudě vybavených zařízeních. Třetí etapou je období profesionální, jež vzniklo transformací z charitativního ošetřovatelství. Počátky organizované profesionální léčebné a ošetřovatelské péče spadají do začátku devatenáctého století a jsou neoddělitelně spjaty s rozvojem vědy, medicínských poznatků a technických disciplín.

Na formování a dynamiku ošetřovatelství působily v průběhu staletí čtyři hlavní determinanty. Zásadní úlohu sehrálo náboženství, které udávalo morální hodnoty, povinnost milosrdenství a zakládalo specializované instituce. Neméně podstatným faktorem byly válečné konflikty, které si vynucovaly rychlé organizační změny a vedly ke zrodu moderních ošetřovatelských postupů při záchraně raněných. Třetím hybatelem byl vědecko-technický rozvoj, jenž přinášel nové terapeutické i diagnostické metody a vyžadoval vyškolený personál. Čtvrtou oblast představují sociální faktory, jež zahrnují demografické posuny, proces urbanizace, životní podmínky obyvatelstva a proměny společenského postavení žen.

Ošetřovatelství ve starověkých civilizacích a raných kulturách

V nejstarších obdobích lidských dějin panovala široká škála představ o původu nemocí. Lidé věřili v nadpřirozené síly a vznik chorob připisovali působení zlých duchů. S tím úzce souviselo uctívání neživých předmětů v podobě talismanů a amuletů, stejně jako kult předků a duchů, kteří měli moc manipulovat s lidskými osudy. Z těchto animistických a magických představ se postupně formovala archaická náboženství. U primitivních národů léčbu nemocí řídili šamani za pomoci magických rituálů a zaříkávání. Vedle magie se však uplatňovaly i empirické prostředky, především bylinné odvary a masáže. V nejstarších kmenových společnostech nebyla nemocným poskytována žádná specializovaná péče a často byli ponecháni svému osudu. Péči o bezmocné zajišťovaly téměř výhradně ženy v rámci své rodiny, kdy se staraly o děti a blízké příbuzné. Pozorováním přírody si vnímaví jedinci postupně uvědomovali terapeutické účinky vody, slunce, čistého vzduchu a léčivých bylin, což položilo trvalé základy lidového léčitelství.

Ve starověkém Řecku se medicína rozvíjela v těsném spojení s náboženským kultem. Lékaři-kněží se shromažďovali u chrámů boha lékařství Asklépia, kde udělovali rady přicházejícím zástupům trpících. U některých chrámů postupně vznikaly specializované útulky, kde byli nemocní hospitalizováni a léčeni, čímž vznikly první nemocnice známé pod názvem Asklepeion. Zlomovým bodem se stalo působení Hippokrata (narozeného 460 př. n. l.), který sepsal přelomové dílo věnované určování nemoci na základě systematického pozorování nemocného. Hippokrates kladl zásadní důraz na vyváženou stravu, celkovou životosprávu, harmonii mezi prací a odpočinkem a celkový způsob života. V péči o pacienty dbal na to, aby byly obvazy vždy čisté, měkké, lehké a tenké. Založil vlastní nemocnici, kde ošetřování zajišťovali vyškolení otroci. Zdraví a nemoc vysvětloval teorií rovnováhy čtyř základních tělesných tekutin a položil pevné etické základy lékařského a ošetřovatelského poslání formulací Hippokratovy přísahy.

Starověký Egypt zanechal rozsáhlé vědomosti o nemocech zachycené na papyrusech z druhého století před naším letopočtem, které obsahovaly systematické seznamy chorob, jejich klasifikaci a doporučené léčebné postupy. Egyptští lékaři disponovali povědomím o krevním oběhu, zanechali po sobě dochovanou učebnici chirurgie a vynikali detailními znalostmi v oboru očního lékařství. Měli rovněž přesné poznatky o délce lidského těhotenství a při porodech standardně využívali porodní stolici.

Medicína starověké Číny vycházela z bohatých empirických poznatků pravěkého léčitelství a vyznačovala se výrazně racionálním charakterem. Čínští lékaři detailně zkoumali pozitivní účinky bylin, mezi nimiž dominoval ženšen. Dále hojně využívali léčebné masáže, slunění a léčebnou tělesnou výchovu. Terapeutický koncept stál na principu léčení protikladem, kdy se například horečka tlumila chladem. Již ve čtvrtém a třetím tisíciletí před naším letopočtem vznikly v Číně první ucelené knihy pojednávající o akupunktuře.

Ve starověké Indii formoval přístup k nemocným soucit vycházející z buddhismu. Aktivní přístup k tišení lidské bolesti a strachu vedl k rozvoji organizované péče. Již v druhé polovině prvního století před naším letopočtem byly v Indii zakládány specializované nemocnice. Indičtí lékaři dosahovali mimořádné úrovně především v chirurgii a porodnictví, kde rutinně a úspěšně prováděli amputace končetin, plastické operace, císařské řezy i náročné obraty plodu.

Do starověkého Říma přinesli pokročilé lékařské znalosti Řekové. V římském prostředí byl završen celkový vývoj starověké medicíny, k čemuž přispěl vysoký stupeň státní organizace, kulturní rozmach a institucionalizace lékařského vědění. V Římě byl také právně stanoven zákon o chirurgickém vyjmutí plodu z těla zemřelé matky, jenž byl později pojmenován jako císařský řez.

V islámském světě se medicína stala po určitou dobu centrem veškeré světové vzdělanosti. Arabští učenci navázali na antické učení Hippokrata a Galéna a významně rozvinuli nauku o symptomatologii a příznacích nemocí. O pacienty bylo pečováno v primitivních nemocničních zařízeních. Mezi nejvýznamnější perské lékaře patřili Rhazes a Avicenna, z jejichž monumentálních děl následně po staletí čerpala lékařská věda západní Evropy.

Křesťanství, řeholní tradice a středověká špitální péče

Nástup křesťanství přinesl zásadní proměnu v chápání péče o trpícího člověka, neboť věřící jednali na základě hlubokého přesvědčení, že pomoc bližnímu je přímou službou Bohu. Již v prvním století našeho letopočtu se mnoho křesťanských žen dobrovolně věnovalo ošetřování nemocných. Ve čtvrtém století našeho letopočtu začaly vznikat první kláštery, přičemž významnou zakladatelkou byla římská šlechtična Fabiola. Následoval masivní rozmach mužských a ženských klášterů, v nichž nacházeli potřební uspokojení všech svých základních životních potřeb. Kláštery jim poskytovaly stravu, útulek a nepřetržitou fyzickou i duchovní podporu.

Od desátého století lze v evropském prostoru hovořit o počátcích organizovaného ošetřovatelství. V Praze vznikaly první hospice jakožto útulky určené pro chudé a strádající. Charitativní péči zaměřenou na sycení základních lidských potřeb zajišťovaly civilní osoby i nově se ustavující náboženské řády a kongregace. Tyto instituce budovaly vedle svých klášterů první špitály. Účelem těchto raných špitálů však nebylo léčení v medicínském slova smyslu, nýbrž poskytnutí střechy nad hlavou, tepla, postele a stravy. Samotné ošetřování představovalo laickou službu trpícímu jedinci, kterou vykonávaly osoby bez jakéhokoliv formálního odborného vzdělání.

Specifickou složku představovaly diakonky, příslušnice protestantského řádu, které vedle práce ve špitálech působily také v terénu. Docházely přímo do domácností za nemocnými, a to i za pacienty trpícími vysoce nakažlivými chorobami, jako byl skvrnitý tyfus, mor či cholera. Vedle řeholnic vykonávaly opatrovnickou službu u lůžka také civilní osoby, pro které byla tato namáhavá a riziková činnost často formou trestu či náboženského pokání.

Významné osobnosti raného českého ošetřovatelství

Mezi nejvýznamnější postavy středověké charitativní péče v českých zemích patří Anežka Přemyslovna Česká (zhruba 1211 až 1282). Tato královská dcera zakládala kláštery v Praze a v roce 1232 zřídila špitál a položila základy řádu Křižovníků s červenou hvězdou. Tento řád představuje jediný církevní řád čistě českého původu, přičemž jeho členy se směli stát pouze jedinci s doloženým českým původem po otci i po matce. V roce 1234 založila Anežka podvojný klášter Na Františku určený pro řeholnice i řeholníky, kde se posléze usídlily klarisky a minorité. Samotnou stavbu tohoto areálu osobně řídila a stala se první představenou zdejšího kláštera, kde osobně pečovala o nemocné a chudé.

Další mimořádnou představitelkou byla svatá Zdislava z Lemberka (1220 až 1252). Přestože sama vychovávala čtyři děti, věnovala se rozsáhlé charitativní a ošetřovatelské činnosti. Společně se svým manželem nechala pro řád dominikánů postavit chrám a klášter v Jablonném v Podještědí a také v Turnově. O jejím léčitelském působení a mimořádných schopnostech se zmiňuje Dalimilova kronika, jež referuje o její zázračné moci při navracení zdraví nemocným. Zdislava z Lemberka byla za své skutky církví blahořečena a následně svatořečena.

Vliv válečných konfliktů, Krymská válka a zrod moderního ošetřovatelství

Válečné operace měly na rozvoj ošetřovatelství dlouho jen pozvolný vliv. Ve starověkém Římě pečovali o raněné vojáky otroci ve velkých a poměrně dobře organizovaných vojenských lazaretech. Zásadní organizační pokrok přinesly středověké křižácké výpravy, v nichž střet mezi západními Evropany a muslimským světem podnítil vznik organizovaných rytířských vojenských řádů. Tyto řády propojily duchovní poslání s vojenskou disciplínou, přísnými pravidly a pevnou hierarchií. Mezi nejznámější patřili Teutonští rytíři, Rytíři svatého Lazara a Rytíři špitálníci svatého Jana z Jeruzaléma.

Zásadní obrat nastal v polovině devatenáctého století během Krymské války v letech 1853 až 1856 a v návaznosti na zkušenosti z napoleonských tažení. Akutní nutnost zajistit péči o masy raněných vojáků vedla k prosazení myšlenky zapojit do polní péče odborně vyškolené ženy. Tyto události na konci devatenáctého století vyústily v nezvratný proces profesionalizace celého ošetřovatelského oboru.

Otřesné zážitky z válečného pole stály také u zrodu mezinárodního humanitárního hnutí. Švýcarský kupec, humanista a pozdější první nositel Nobelovy ceny za mír Jean Henri Dunant (1828 až 1910) byl v roce 1859 přímým svědkem krvavé bitvy u Solferina. Hluboce zasažen utrpením tisíců opuštěných vojáků se sám aktivně zapojil do ošetřování raněných bez ohledu na jejich národnost. Pod vlivem těchto událostí inicioval v roce 1863 v Ženevě založení Mezinárodního červeného kříže, který se stal největší mezinárodní humanitární společností poskytující nestrannou pomoc lidem zasaženým válkami a přírodními katastrofami. Na tuto tradici později navázal i Český červený kříž.

Florence Nightingalová a transformace ošetřovatelského modelu

Klíčovou postavou světového ošetřovatelství se stala Florence Nightingalová, narozená 12. května 1820 a zesnulá v roce 1910. Tato anglická ošetřovatelka pocházela ze zámožné rodiny a získala mimořádné vzdělání zahrnující filozofii, historii, přírodní vědy a umění. Byla považována za jednu z nejvlivnějších žen devatenáctého století. Své teoretické znalosti i praktické schopnosti zúročila v průběhu Krymské války, kdy dorazila do vojenských lazaretů v čele skupiny ošetřovatelek. Zavedla zde komplexní hygienickou reformu, zajistila pro vojáky nutričně hodnotnou stravu, čisté prádlo a adekvátní odpočinek. Tato opatření vedla k dramatickému poklesu úmrtnosti hospitalizovaných vojáků. Díky svým nočním obchůzkám mezi trpícími vstoupila do historie pod přízviskem Dáma s lampou.

Florence Nightingalová je právem pokládána za zakladatelku moderního ošetřovatelství. Zavedla do oboru rigorózní vědecké metody a jako první začala systematicky využívat statistiku ke sledování a vyhodnocování zdravotní péče. Formulovala první ucelenou koncepci ošetřovatelství a sepsala zásadní dílo Poznámky o ošetřovatelství, které bylo záhy přeloženo do mnoha světových jazyků a sloužilo jako základní učebnice. Dne 15. června 1860 zřídila při nemocnici svatého Tomáše v Londýně první ošetřovatelskou školu, financovanou z prostředků celonárodní sbírky. Školu Florence Nightingalové pro zdravotní sestry ročně navštěvovalo 20 až 30 studentek, které bydlely v oddělené části nemocnice. Teoretická výuka probíhala ve třídách, zatímco praktický výcvik se uskutečňoval přímo u nemocničních lůžek. Přednášejícími byli lékaři a byl zaveden systém oboustranného hodnocení studentek i vyučujících. Studium trvalo jeden rok, po němž následovala služba v pozici ošetřovatelky na zkoušku a po čtyřech letech plný odchod do praxe. Od roku 1862 škola připravovala také porodní ošetřovatelky. Škola byla otevřena i pro cizinky, jež po návratu do vlasti zakládaly obdobné vzdělávací ústavy po celé Evropě i v USA. Absolventky se začaly organizovat v profesních hnutích bojujících za rozvoj oboru a důstojné podmínky sester. Za své mimořádné zásluhy byla Florence Nightingalová vyznamenána britským králem Eduardem VII. Na počest dne jejího narození se 12. květen celosvětově slaví jako Mezinárodní den sester.

Nikolaj Ivanovič Pirogov a počátky válečné chirurgie

Výraznou osobností Krymské války byl ruský lékař, vědec a pedagog Nikolaj Ivanovič Pirogov (1810 až 1881), považovaný za jednoho ze zakladatelů moderní chirurgie. Pirogov přivedl přímo na bojiště třicet milosrdných sester, kterým poskytoval soustavnou teoretickou i praktickou průpravu v ošetřování raněných. Významně vědecky rozpracoval problematiku úrazového šoku a vytvořil funkční schéma organizace, třídění a odsunu raněných z frontové linie. Byl průkopníkem v používání éteru jako celkového anestetika v polních podmínkách, vyvinul vlastní originální techniku fixace končetin pomocí sádrových obvazů a striktně vystupoval proti unáhleným a zbytečným amputacím. Věnoval se rovněž metodám balzamace lidského těla.

Počátky a vývoj ošetřovatelského školství v českých zemích

První doložená zmínka o organizovaném ošetřovatelském vzdělávání na českém území spadá do roku 1620, kdy byla v Praze Na Františku otevřena Nemocnice Milosrdných bratří určená výhradně mužským pacientům. Pro mnichy a novice zde byla zřízena specializovaná škola poskytující systematické vzdělání v oboru opatrovnické činnosti.

K významnému rozšíření vzdělávání opatrovníků došlo v osmnáctém století za vlády císařovny Marie Terezie, kdy vznikla centralizovaná státní zdravotní správa monarchie dohlížející na přísná protiepidemická opatření, veřejné zdravotnictví i výkon zdravotnických povolání. Na základě jejích nařízení byla zavedena výuka na lékařské fakultě v Praze, jíž se směli účastnit ranhojiči i porodní báby, přičemž významným propagátorem tohoto vzdělávání byl Václav Joachim Vrabec. Výuka zahrnovala osobní hygienu nemocných, nutriční pravidla, podávání stravy, oděv pacientů a léčebné procedury. V roce 1789 však dvorský dekret tyto přednášky pozastavil. V letech 1799 až 1808 na Vrabce navázal doktor Antonín Holý, který na pražské lékařské fakultě přednášel o opatrování nemocných, tělesné výchově dětí a zásadách udržení zdraví. V roce 1807 vyšla učebnice Všeobecného opatrovnictví německého autora Františka Christiana Krügelsteina, jejíž masovější rozšíření však zbrzdila vysoká prodejní cena a přetrvávající negramotnost mezi laickým personálem.

V devatenáctém století provázela touhu po vzdělání emancipace žen a osvětový i jazykový nacionalismus. Ačkoliv panovala skepse ke studiu žen a na lékařských fakultách platil v osmnáctém i devatenáctém století zákaz jejich účasti na akademických přednáškách, ženské hnutí usilovalo o získání kvalifikace nutné pro výkon placených profesí. V roce 1859 vyvinula Marie Riegrová úsilí o založení ženského vzdělávacího spolku. V roce 1871 vznikl Ženský výrobní spolek český z iniciativy spisovatelky Karoliny Světlé zaměřené na ruční práce a organizátorky Elišky Krásnohorské. Spolek vydával časopis Ženské listy a inicioval vznik dívčího gymnázia Minerva. Ženský výrobní spolek český vyzval v roce 1862 nově založený Spolek českých lékařů k součinnosti při zřízení specializované školy.

V roce 1874 byla v Praze otevřena První česká ošetřovatelská škola, což představovalo historický přelom, kdy se opatrovnická činnost začala transformovat v plnohodnotnou ošetřovatelskou profesi. Škola vznikla dříve než obdobný ústav ve Vídni, jenž založil chirurg Theodor Billroth až v roce 1882 po svém předchozím ošetřovatelském kurzu z roku 1881 a sepsání učebnice Ošetřování nemocných doma i v nemocnici. Podnětem pro vznik pražské školy byla naléhavá potřeba personálu při expandujících zdravotních službách, vyvolaná devastujícími epidemiemi, jako byla pandemie cholery v Evropě v roce 1866, jež usmrtila 230 000 pruských a rakouských vojáků, a vlna neštovic. Vzdělávací program pražské školy zahrnoval bezplatné krátkodobé kurzy v délce trvání zhruba šesti měsíců. V kurzech v letech 1877, 1880 a 1881 studovalo 11 řádných a 20 mimořádných posluchaček. Teoretická výuka zahrnovala teorii ošetřování, tělovědu a zdravovědu, ošetření dětí, obvazovou chirurgii, první pomoc při úrazech a náhlých onemocněních a lázeňskou obsluhu. Používala se učebnice vycházející z díla Florence Nightingalové vydaná roku 1874 pod názvem Kniha o ošetřování nemocných, jež definovala poslání žen, kterým je svěřeno zdraví jiných osob. Praktická výuka probíhala v městském chorobinci na Karlově. Absolventky získávaly diplom ošetřovatelek v domácnosti, zatímco personál pro nemocnice byl cvičen přímo u lůžek. Činnost školy však byla ukončena již v roce 1881 v důsledku politických zásahů německých členů pražské městské rady, odchodu českých pedagogů na nově osamostatněnou českou lékařskou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity a zákazu praxe v karlovském chorobinci.

Na sklonku devatenáctého a počátkem dvacátého století vedl rozmach medicíny a výstavba nových lůžkových kapacit k potřebě kvalifikovaných sil. Již na konci osmnáctého století vznikaly první všeobecné nemocnice při lékařských fakultách, a to v Brně v roce 1785, v Olomouci v roce 1789 a v Praze v roce 1790. Lékaři potřebovali spolehlivého pomocníka, který by dohlížel na pacienty a plnil ordinace, čímž se zrodila moderní role nemocniční sestry. Vedle řeholních sester a bratrů (např. Křižovníků s červenou hvězdou, alžbětinek, milosrdných bratří, kapucínů, františkánů, minoritů a dominikánů) rostla poptávka po civilním personálu. V roce 1913 bylo vydáno písemné nařízení o zřizování ošetřovatelských škol ve všech nemocnicích a v roce 1914 vyšlo nařízení rakouského ministra vnitra číslo 139 O ošetřování nemocných provozovaném z povolání, které právně legalizovalo existenci ošetřovatelských škol a stanovilo závazné podmínky pro jejich provoz včetně povinné nemocniční klinické praxe.

V roce 1916 byla v Praze založena Česká zemská státní ošetřovatelská škola pro ošetřování nemocných při Všeobecné nemocnici v Praze, jež přijímala i německé studentky. Pro přijetí prvních patnácti žákyň v roce 1916 platila přísná kritéria: složení zkoušky z inteligence, matematiky, českého jazyka a psychologických testů, rakouské státní občanství, absolvování měšťanské školy, věk v rozmezí 18 až 30 let, dokonalé fyzické zdraví, mravní bezúhonnost, opravdový zájem o obor, doklad o tom, že uchazečka nepečuje o nezletilé dítě a nevede vlastní domácnost, čímž byl vyžadován striktní celibát. Po přijetí následovala tříměsíční až čtyřměsíční zkušební doba. Školné bylo hrazeno předem na měsíční bázi a pokrývalo ubytování, stravu, uniformy, praní prádla a lékařskou i zubní péči, přičemž studentky dostávaly kapesné při praxi. Nemajetné žákyně s výborným prospěchem mohly získat úlevu 25, 50 či 75 procent ze školného výměnou za smluvní závazek pracovat po absolutoriu v dané nemocnici. Studium trvalo tři semestry a na konci každého z nich se konala neopakovatelná komisionální zkouška, jíž až třetina posluchaček neprošla.

První představenou školy se stala Františka Fejfarová, původně učitelka na dívčí škole na Vinohradech, která získala pro pedagogickou spolupráci sestry z vídeňské ošetřovatelské školy a usilovala o rozšíření klinických praxí. V roce 1920 byla odvolána a nahrazena Boženou Březinovou. V letech 1920 až 1923 přicestovaly na pozvání Alice Garrigue Masarykové tři americké sestry: Marion G. Parsons, jež převzala na tři roky funkci ředitelky, A. M. Lentell a B. Kacena. Tyto sestry zavedly výuku podle moderních mezinárodních standardů, zajistily kvalitní učebnice, zavedly předměty historie ošetřovatelství a etika a zřídily vzorné výukové stanice na klinikách. Po odchodu Parsons vedla školu česká ředitelka Sylva Macharová s asistentkami a vrchními sestrami Emilie Rúth Tobolářovou, Františkou Růžičkovou a Jitkou Nápravníkovou-Pazourkovou. V roce 1931 přešla škola pod přímou státní správu. Výuku zajišťovali přední univerzitní profesoři: profesor Karásek vyučoval patologii a bakteriologii, profesor Arnold Jirásek chirurgii, profesor Josef Švejcar péči o kojence a profesor Ladislav Syllaba farmakologii. Zatímco v roce 1918 působilo v republice pouhých deset diplomovaných sester, v roce 1931 jejich počet přesáhl tisíc.

Významné postavy české ošetřovatelské historie dvacátého století

Sylva Macharová (1893 až 1968), dcera básníka a spisovatele J. S. Machara, vystudovala lyceum v Hradci Králové a následně ošetřovatelskou školu ve Vídni. V roce 1915 se stala jednou z prvních diplomovaných sester v Praze a pracovala jako instrumentářka na chirurgické klinice profesora Karla Kukuly. V roce 1920 jí byla udělena prestižní medaile Florence Nightingalové a v roce 1923 nastoupila na post ředitelky pražské ošetřovatelské školy. Za jejího vedení škola zaznamenala mimořádný rozmach, vzrostla úroveň výuky i počet praktických stanic. Kladla důraz na celkový osobnostní rozvoj sester prostřednictvím návštěv divadel, koncertů a studia cizích jazyků. Později odešla do rodinného života a vychovala dva syny. V roce 1946 se vrátila do zdravotnictví na neurologickou kliniku Vojenské nemocnice Střešovice, kde působila jako vedoucí rehabilitační kliniky.

Emilie Rúth Tobolářová (1895 až 1973) pocházela z profesorské rodiny a ovládala čtyři jazyky. V roce 1917 nastoupila ke studiu na ošetřovatelské škole v Praze. Od roku 1920 působila jako instruktorka a zástupkyně představené. Zúčastnila se kongresu Mezinárodní rady sester (ICN) a Červeného kříže v Paříži a absolvovala studijní pobyt v Londýně. Po návratu působila na klinice profesora Syllaby, kde se seznámila s doktorkou Vlastou Kálalovou, s níž v roce 1924 odcestovala do Bagdádu. Do Prahy se vrátila v roce 1927 a v letech 1931 až 1949 zastávala funkci ředitelky ošetřovatelské školy. Byla aktivní členkou Spolku diplomovaných sester, delegátkou na zahraničních sjezdech, překladatelkou odborné literatury a publicistkou. Během druhé světové války úspěšně provedla školu krizovým obdobím a zavedla institut takzvaných elévek v nultém ročníku, čímž dív