8. hodina
Sochařství v rozšířeném poli Rosalind Krauss
Esej "Sculpture in the Expanded Field" (1979) je klíčovým textem pro pochopení přechodu od pozdního modernismu k postmodernismu. Krauss v něm odmítá myšlenku, že sochařství je univerzální kategorie, a místo toho ho definuje jako historicky podmíněnou strukturu.
Krize monumentu: Tradiční socha modernismu fungovala jako monument, který byl pevně spojen s konkrétním místem a nesl symbolický význam. Postupně se však socha stala "bezdomovcem" – oddělila se od architektury i krajiny a stala se autonomním objektem (např. v díle Rodina či Brancusiho). Krauss toto nazývá "negativní podmínkou" sochařství.
Logika Kleinovy grupy: Aby popsala nové formy umění 60. a 70. let, využívá Krauss strukturální diagram (Kleinovu grupu), který mapuje vztahy mezi architekturou a krajinou skrze jejich protiklady:
Markery místa (Site-construction): Vznikají syntézou krajiny a architektury. Příkladem je Robert Smithson a jeho zemní práce, které nejsou ani pouhou budovou, ani nedotčenou přírodou.
Axiomatické struktury: Jsou kombinací architektury a ne-architektury. Jedná se o intervence, které dekonstruují prostorové vnímání interiéru (např. Richard Serra nebo Bruce Nauman).
Vyznačená místa (Marked sites): Spojení krajiny a ne-krajiny. Patří sem dočasné zásahy do terénu, které využívají přírodní materiály k vytvoření vizuálního nebo fyzického záznamu v prostoru (např. Richard Long).
Kritika historismu: Krauss kritizuje tendenci historiků hledat falešné paralely mezi současným land artem a dávnými stavbami (např. Stonehenge). Tvrdí, že toto hledání kontinuity maskuje radikální diskontinuitu a nové teoretické základy, na nichž postmoderní dílo stojí.
Minimalismus a nová estetika
Minimalismus v 60. letech 20. století představoval radikální odklon od evropské sochařské tradice a antropomorfismu.
Specifické objekty (Specific Objects): Donald Judd ve svém manifestu z roku 1965 odmítl dělení na malbu a sochu. Tvrdil, že nové umění musí být trojrozměrné v reálném prostoru, bez iluze a metafor. Význam díla nespočívá v tom, co představuje, ale v tom, čím reálně je.
Fenomenologie a Robert Morris: Morris kladl důraz na to, jak divák vnímá objekt ve vztahu ke svému tělu a okolnímu prostředí. Minimalismus tak zavedl koncept tzv. "gestaltu" – jednoduchých geometrických forem, které oko vnímá jako celek, což nutí diváka vnímat i prostor kolem nich.
Kritika Michaela Frieda: Ve slavném eseji "Art and Objecthood" (1967) Fried minimalismus kritizoval. Označil jej za "divadelní" (theatrical), protože dílo je neúplné bez přítomnosti diváka a plynutí času, což považoval za popření autonomie vysokého umění.
Walter Benjamin a aura v éře reprodukce
Benjaminův vliv na teorii sochařství spočívá v dekonstrukci pojmu originality.
Definice aury: Aura je definována jako jedinečné zjevení dálky, jakkoli blízká může být (hic \, et \, nunc – schéma tady a teď). Je spojena s rituální funkcí umění.
Technická reprodukovatelnost: S příchodem fotografie a filmu dochází k zániku aury. Umělecké dílo již není unikátním objektem, ale sériovým produktem. To vede k přesunu od "kultovní hodnoty" (dílo je uctíváno v soukromí nebo chrámu) k "výstavní hodnotě" (dílo je určeno k masové konzumaci a politickému využití).
Sériovost v sochařství: Postmoderní sochaři (např. Jeff Koons nebo KAWS) toto téma přímo tematizují používáním průmyslových postupů a multiplikátů, čímž definitivně stírají rozdíl mezi originálem a kopií.
Formování teorie: Časopis October
Časopis October, založený v roce 1976 Rosalind Krauss a Annette Michelson, se stal nejdůležitějším orgánem pro artikulaci postmoderní teorie.
Interdisciplinarita: Časopis propojil dějiny umění se strukturální lingvistikou, psychoanalýzou a politickou teorií.
Poststrukturalismus: Autoři spjatí s časopisem (jako Hal Foster nebo Benjamin Buchloh) kritizovali modernistické mýty o geniálním autorovi a čistotě média, přičemž čerpali z prací Rolanda Barthese (koncept "smrt autora") a Michela Foucaulta.
Veřejný prostor a site-specificity
Současné sochařství často opouští galerijní prostor a stává se součástí veřejného diskurzu nebo krajiny.
Entropie a Robert Smithson: Smithson do sochařství vnesl vědecký koncept entropy – nezvratného procesu rozpadu. Jeho Spiral Jetty není statickým dílem; mění se v závislosti na hladině vody a krystalizaci soli, čímž zpochybňuje snahu o věčnou trvanlivost umění.
Dočasnost v díle Christa a Jeanne-Claude: Jejich projekty, jako bylo balení budov nebo instalace bran v Central Parku, existují jen několik týdnů. Důraz je kladen na proces, politické vyjednávání a kolektivní paměť, nikoliv na trvalý materiální artefakt.
Sochařská sympozia a Forma viva: Hnutí sochařských sympozií po druhé světové válce (např. slovinská Forma viva) umožnilo umělcům pracovat s materiály typickými pro daný region (kámen, dřevo, kov) přímo v plenéru. Tato setkání podporovala mezinárodní spolupráci a demokratizaci umění mimo velká centra.
Centrum Rzeźby Polskiej v Orońsku: Toto polské centrum představuje modelovou instituci, která kombinuje sochařský park, rezidenční pobyty a vědecký výzkum, čímž udržuje kontinuitu mezi materiálním řemeslem a teoretickým experimentem.