1, 2 - Osvícenství – Styl a Ideál, 19. stol-Znalectví, Berlínská škola

Osvícenství a Dějepis Umění

Osvícenství: Styl a Ideál

  • Johann Joachim Winckelmann
  • Dějiny umění jako systém
  • Znalectví 19. století

Osvícenský Dějepis Umění

  • Modernita – sekularizace – pokrok: Klíčové rysy osvícenského pohledu na dějiny umění
  • Znalecké a kritické texty s novým důrazem:
    • Systematičnost poznatků v rámci pohledu na celou lidskou civilizaci
    • Analytický pohled na umělecká díla a jejich klasifikace a katalogizace
    • Historická metoda (kritika pramenů) – kontext historismu (minulost – dějiny civilizace a pokroku – hledání smyslu a poučení)
    • Vědecký a teoretický koncept dějin umění – interpretace je základní osnovou psaní o umění
    • Nové publikum: nejen umělci, ale i sběratelé a poučené publikum

Johann Joachim Winckelmann (1717-1768)

  • Prosté zázemí, otec švec
  • Obrovská studijní píle a vědomostní zázemí (studium: teologie, matematika, medicína, klasická filologie, estetika a archeologie) – jedinečný self-made man
  • Od 1748 knihovníkem významného osvícence hraběte Heinricha von Bünau (1697-1762)
    • Prostředkoval kontakt na saský kurfiřtský dvůr v Drážďanech
    • S jeho podporou 1755 podniká studijní cestu do Říma
  • Publikoval vlivný spis/esej Gedanken über die Nachahmung der Griechischen Werke in der Mahlerey und Bilderkunst, vyzdvihující ideální kánon řeckého umění (jako polemika se soudobým pozdně barokním/rokokovým umění – manifest umění neoklasicismu)
  • V Římě získává prominentní postavení – knihovník kardinálů Alberica Archinta či Albaniho
  • 1763 se Winckelmann stává „prefektem starožitností“, tj. správcem vatikánských sbírek (Prefetto delle Antichità)
  • Díky tomuto postavení může studovat řadu soukromých sbírek a stává se významnou společenskou a kulturní postavou Říma – uznávaný znalec antického umění.

Gedanken uber die Nachahmung der Greischiechen Werke in der malerey und Bilderkunst. Drážďany 1755

  • Esteticko-dogmatický přístup: nalezení ideálu v řeckém umění – to je normou absolutní kvality umění, i inspirací pro současné umění
  • Principem správného umění je „nápodoba“ – ne kopírováním, ale přibližováním se k ideálu – jedině tento ideál může být předmětem obdivu, respektu a vědeckého zkoumání – jeho předmětem je hledání proměn umění na cestě k tomuto ideálu (tedy i úpadku, tedy vzdálení se od něj)

Řecký Ideál

  • Řecký ideál je myšlenkovou koncepcí s etickými konotacemi: výrok JJW o podstatě řeckého umění, které zjevuje „ušlechtilou prostotu a tichou velikost“ (edle Einfalt, stille Grösse)

Kontext Umění Neoklasicismu

  • Canova, Thorvaldsen, David…

Překlad do Angličtiny

  • REFLECTIONS ON THE PAINTING and SCULPTURE OF THE GREEKS: WITH INSTRUCTIONS for the CONNOISSEUR, AND An Essay on GRACE in Works of Art.

Historie

  • Geschichte der Kunst des Altertums, Drážďany 1764-1767
  • Dějiny jako podání vědeckého systému

Charles-Louis de Secondat, Baron de La Brède et de Montesquieu (1689–1755)

  • Considérations sur les causes de la grandeur des Romains et de leur décadence, 1734

Počátky Archeologie

  • Zájem o antické památky
  • Bernard de Montfaucon (1655-1741), O.S.B., L'antiquité expliquée et representée en figures 1-15, Paříž, 1719-1724
    • Francouzský benediktin, jeden ze zakladatelů paleografie a archeologie.
    • Záhy anglicky přeloženo: Antiquity Explained and Represented in Diagrams (1721–25)
    • Bohatá ilustrační složka – názornost, „vědeckost“ zpracování

Anne Claude de Tubières-Grimoard de Pestels de Lévis, comte de Caylus, marquis d'Esternay, baron de Bransac (1692-1765)

  • Recueil d'antiquités égyptiennes, étrusques, grecques, romaines et gauloises (6 sv.), Paříž, 1752-1755
    • Francouzský šlechtic, cestovatel, sběratel, znalec a jeden z prvních protagonistů archeologie.
    • Výrazná ilustrační složka, ovšem ne příliš systematické, nahodilý výběr, spíše řazen tematicky.
    • Snaží se využívat nových postupů přírodovědných analytických metod.
    • Inspiroval J. J. Winckelmanna, který od něj přejal některé pojmy, mj. i „dějiny umění“.

Styl Podle JJW

  • „Styl“ je pro JJW jednak v duchu Vasariho stále osobní styl umělce (maniera), ale i stylový projev konkrétní doby (v dnešním slova smyslu)
  • Pokus o historického vylíčení antického (řeckého) umění na cestě k (a od) tohoto ideálu
  • Periodizace – biologický/genetický koncept vývoje umění:
    • starší styl (archaické řecké umění)
    • vznešený styl (Feidias)
    • krásný styl (Praxiteles, Lysippos)
    • styl napodobitelů a úpadku
    • na počátku umění vycházejícího z kresby stála nezbytnost, potom krása (vrchol) a potom nadbytek (úpadek) – dle JJW „tři nejhlavnější stupně umění“.
  • Pro JJW je typicky emocionální a senzuální argumentace: znaleckého typu; snaží se pro každou fázi najít příklady a srovnává jejich formální charakteristiky (pracoval ale s římskými kopiemi řeckých soch, aniž to věděl – vytýkali už současníci).
  • Závěr: JWW propojil kladení obecných otázek po podstatě a vývoji umění s konkrétním historickým studiem památek, jakkoliv stále poněkud abstraktním. Proto je povařován za „otce dějin umění“.

Le Antichita Romane

  • Giovanni Battista Piranesi, Le Antichita Romane, 1748

Raphael Mengs

  • Gedanken über die Schönheit und Geschmack in der Malerei, 1765

Gotthold Ephraim Lessing, Laokoon, 1766

  • časové a prostorové v uměleckém vyjádření bildende Künste

Johann Gottfried Herder, Plastik, 1778

Johann Heinrich Wilhelm Tischbein, Goethe v Kampánii, 1787

Goethe, neoklasicistní ideál a styl jako estetická kategorie

  • Johann Wolfgang Goethe: obdiv k Winckelmannovi, editoval sborník Winckelmann und seine Jahrhundert in Briefen und Afsätzen, Weimar 1805
  • vlastí práce Einfache Nachahmung, Manier und Stil, 1789 – ukazuje, jak se problém stylu stával klíčovou a problémovou kategorií – stále v duchu klasicistního idealismu – charakteristika stylu spočívá na nejhlubších základech poznání, na bytí věcí,, pokud je nám dovoleno je poznat ve viditelných a hmatatelných věcech.

Počátky Goetha

  • Počátky Goetha ovšem v duchu rodícího se romantismu – esej o katedrále ve Štrasburku - Von Deutscher Baukunst, 1772 - stavba jako výraz německého ducha a tvůrčího génia

Romantismus kol. 1800

  • Ocenění umění jako výrazu lidské, národní či dobové jedinečnosti
  • Hledání smyslu a významu uměleckého díla vůči společnosti i jedinci
  • Dějinné myšlení – proměna umění, akceptování jeho různých podob vs. ideál krásy
  • Rehabilitace středověku

Romantismus: význam a výraz uměleckého díla vs. estetická norma a klasický ideál

  • Friedrich von Schlegel (1772-1829) a romantici z Jeny
  • Grundzüge der gotischen Baukunst. 1804/1805
  • Abrüß einer möglichen Geschichte der deutschen Malerei

Romantismus – hledání osobitosti starého německého umění, v konfrontaci/komparaci s kánonem italského umění (Raffael vs. Dürer)

  • Wilhelm Heinrich Wackenroder - Ludwig Tieck
  • Herzensergießungen eines kunstliebenden Klosterbruders, 1796
  • Goethe odmítá knihu, velebící křesťanskou středověkou identitu Německa, z pozice nadnárodního a nadosobního neoklasicistního ideálu.

Romantický Zájem o Středověk v Literaturě

  • Victor Hugo, Notre Dame de Paris, 1832 – „hlavní postavou“ románu je katedrála
  • Horace Walpole, 4. hrabě z Orfordu (1717-1797) - spisovatel, sběratel, znalec a kritik – autor prvního románu Otrantský zámek žánru Gothic novel (1764)
  • Strawberry Hill House, po 1750, gotizujicí přestavba za HW

Francouzská Revoluce a Počátky Veřejných Muzeí

  • Alexandre Lenoire (1762-1839): Musée des monuments français – muzeum jako výkladní skříň národních dějin – pozornost věnovaná středověku: Description du musée, 1810

Počátky „Památkové Péče“ a Uměleckohistorické Topografie

  • Zájem i o středověké památky jako součást francouzské identity – apel k jejich ochraně jako součástí národního kulturního dědictví
  • Arcisse de Caumont (1801–1873), Histoire de l'architecture religieuse, civile et militaire, 1837

Osvícenské Dějepisectví Umění v 18. Století (umělci – sběratelé – učenci – veřejnost)

  • systematizace poznatků
  • znalectví a analýza památek
  • kritika písemných pramenů
  • = zvědečtění zájmu o umění (od rétorské humanistické tradice k „vědě“)
  • = racionalizace a teoretizování (dát dějinám systém)
  • = interpretace a katalogizace (hledání systému)

Zkoumání Umění a Jeho Dějin Kolem 1800 – Předchůdci Vědeckých Dějin Umění 19. Století

  • Navazování na Winckelmanna ve smyslu analýzy a katalogizace památek v jasném systému, nejčastěji dějin či škol (L. Lanzi)
  • Dovršení univerzalistického osvícenského konceptu poznávání dějin jako dějin pokroku, resp. kumulace vývojově progresivních fází
  • Dominantní zaujetí uměním Itálie (v osvícenském a post-Winckelmannovském prostředí vnímáno až do romantismu jako nezpochybnitelné a nadřazené umělecké prostředí

Luigi Lanzi (1732-1810)

  • Vzděláním duchovní, vstoupil do jezuitského řád, významný filolog (člen Accademia della Crusca) – proto kladl důraz i na kritickou filologickou analýzu textových pramenů, správce medicejských sbírek v Uffizi.
  • Koncept vykreslení dějin umění v Itálii ne jako individuálních umělců, ale dějin umění řazených do uměleckých škol.
  • Vymezuje se proti winckelmannovskému ideálu umění (Umění) – pramenem pro něj, jako znalce, je jedinečné umělecké dílo.
  • Zaměření se na nové publikum – nepíše pro umělce, ale pro „dilettanti“ – nikoliv pejorativní – ale nově se rodící vrstva nadšenců pro umění (a jeho dějiny) – umění má tedy své dějiny, vždy odráží osobitý charakter doby
  • Dei vasi antichi dipinti volgarmente chiamati Etruschi, 1806
  • Storia Pittorica dell' Italia, 1789-1809
    • Italské školy – historico-geografický princip umělecké jedinečnosti (boloňská, neapolská, římská, benátská… dohromady 14) – každá škola se děli do několika období, které mají cyklický ráz
    • Dějiny umění, nikoliv dějiny malířů

Jean Baptiste Louis Georges Séroux d’Agincourt (1730-1814)

  • Histoire de l’Art par les monumens, depuis sa décadence au IVe siècle jusqu’à son renouvellement au XVIe, 1810-1823
  • Příslušník osvícenských a uměleckých kruhů ve Francii, od 1778 systematické studium italského umění; v Římě založil první „uměleckohistorický“ časopis Memorie delle Belle Arti (1785-88)
  • Jeho hlavní dílo opět tematizuje „systém dějin umění (Histoire de l’Art) – náročná typografická úprava s množstvím ilustrací.
  • Navazuje ve vývojovém konceptu umění na Wincklemanna, zahrnuje ovšem pozitivně i umění středověku. Umělecká díla jsou srovnávána na základě formální podobnosti, tak definuje jejich obecný charakter, na kterém zakládá dějinnou linii vývoje umění.
  • Periodizace umění – od 4. stol. až po 16. století (od úpadku po znovuzrození)

Leopoldo Cicognara (1767–1834)

  • Italský šlechtic, sběratel a znalec – navazuje na Winckelmanna a D´Agincourta – v návaznosti na něj rehabilituje ve svých dějinách sochařství v Itálii i středověk (Pisanové).
  • Přesvědčením je však neoklasicista - vrcholem umění je současný styl A. Canovy.
  • Storia della scultura dal suo risorgimento in Italia sino al secolo di Napoleone per servire di continuazione alle opere di Winckelmann e di d'Agincourt, 1813-1818

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770-1831)

  • Odvolával se na JJW, který jej měl přimět hledat v uměleckých dílech samu ideu umění.
  • Každá epocha má svůj styl – kdy všechny formy kultury získávají svůj jedinečný výraz, který jim vtiskává Zeitgeist.
  • Styl se uplatňuje (podobně jako u JJW) esencialisticky – ze své podstaty – v tom spočívá logika a zákonitost vývoje.

Heinrich Dilly: Proč Vznikly Dějiny Umění a Pojem Stylu na Konci 18. Století?

  • došlo k sekularizaci umění – umělecká díla byla vytržena ze svého prostředí (sekularizací, revolucemi, rozšířením obchodu s uměleckými předměty).
  • Dosud byla umělecká díla ve svém původním prostředí přímo a jasně uchopitelná a dobře vysvětlitelná.
  • Nyní se stejná díla dostávala do nových vizuálních a funkčních kontextů – byla umisťována v soukromých sbírkách, v galeriích a muzeích.
  • Vývoj umění a zejména pojem stylu se v tomto okamžiku staly vynikajícím prostředkem, jak spojit jinak nespojitelné
  • Novým společným jmenovatelem se stalo abstraktum – pojem stylu.

Muzea

  • Kapitolské muzeum, Klement XI. – od 1714 veřejnosti přístupné nově objevené antické sochy z papežských sbírek
  • Od 1734 (Klement XII.) – 1. veřejné muzeum
  • British Museum, 1759 otevřeno veřejnosti
  • Uffizie: otevřeny 1765
  • Vatikánské museum - Musei Pio-Clementino (Klement XIV. a Pius VI.) - do 1780 otevřeny jako osvícenský koncept veřejného muzea
  • Belveder (palác Evžena Savojského), Vídeň, od 1781 zpřístupněna část císařských sbírek
  • Petrohrad: Ermitáž (Государственный Эрмитаж): od 1852 zpřístupněno (omezeně)

Muzeum 19. Století: Fenomén Nové Společnosti

  • Altes Museum, Berlin, Karl Schinkel, 1823-1840
  • Naturhistorisches Museum Wien, G. Semper, 1872-81
  • Kunsthistorisches Museum, Wien
  • South Kensington Museum, Londýn, od 1852

Styl - Znalectví

  • Poč. 19 století – rozvoj muzeí – rozvíjení znaleckých metod: hl. úkol – atribuce a datace
  • Rozvíjí se mimo akademické prostředí: muzea, sběratelé, uměl. obchod
  • Tendence nahradit subjektivitu exaktností – v tomto smyslu jej jako základní uměleckohistorický nástroj akceptovala v 2. polovině 19. století i tzv. Vídeňská škola dějin umění - zařadila jej jako integrální součást oboru (její protagonisté Eitelberger, Wickhoff a Riegl byli muzejníky. Také pro příslušníka tzv. mladší vídeňské školy dějin umění Hanse Sedlmayra znalectví představuje „primární dějiny umění“.

Znalectví

  • Sulpiz Boisserée (1783-1854) a Melchior Boisserée (1786-1851): bratři s velkou uměleckou sbírkou v Heidelbergu – jedno z center německého romantického hnutí
  • Geschichte und Beschreibung des Domes von Köln, 1824 - typ. zaujetí uměním německého středověku

Johann David Passavant (1787-1861)

  • Städelsches Kunstinstitut und Städtische Galerie, Franfkurt nad Mohanem (od 1840 inspektorem této instituce – budování moderního muzea – katalog Wanderungen durch die Gemäldegalerie, 1855)
  • Umělecké počátky (studium v Paříží J.-L. Davida), poté setkání s C. F. vo Rumohr – rezignace na vlastní tvorbu, zaměření na kultivaci znaleckých schopnosti a historické studium
  • Umělecké cestopisy: Kunstreise durch England und Belgien, 1833
  • Jedna z prvních moderních monografií: Raphael von Urbino und sein Vater Giovanni Santi, 1839 – založeno na znalecké akribii a analýze všech dostupných archivních pramenů – katalogově přesná definice každého uměleckého díla

Kontinuita: Znalectví 2. Pol. 19. Století a 1. Poloviny 20. Století

  • Giovanni Battista Cavalcaselle (1817-1897) - Joseph Crowe (1825-1896)
  • Dvojice italského a anglického znalce a sběratele – systematická analýza italského malířství na základě intuitivně-znaleckého přístupu, získali si velký respekt
  • New History of Painting in Italy, 1871

Adolfo Venturi (1856-1941)

  • Storia dell'arte italiana (1901-1940, 11 sv.)

Giovanni Morelli (1816-1891, Pseudonymy Iwan Lermolieff, Dr. Johannes Schwarz)

  • Snaha postavit znalectví na přísně exaktním a objektivním základě
  • Jako vystudovaný lékař se až v pozdějším věku stal prominentním a respektovaným znalcem, který se zaměřoval na detaily (tvary prstů, uší, víček apod.), které malíři dle jeho soudu vytvářející vždy specificky a automatizovaně – následovníci a napodobitelé nedokážou napodobit.
  • Klíč k určení autorství/originality – princip „podvědomého uměleckého automatismu“ – analogický Freudovým úvahám.
  • Kunstkritische Studien über italienische Malerei, 1890-1893

Morelliho Úspěch

  • Atribuce tzv. Drážďanské Venuše Giorgionemu.

Holbeinstreit (1871)

  • Završení dlouholetého sporu o autorství obrazu a jeho repliky
  • Hans Holbein ml. Madona purmistra Meyera, 1526 (Darmstadt, dnes sbírka Würth) – Kopie – Bartholomeus Sarburgh, poč. 17. století (Drážďany)
  • Jedna z prvních veřejně výrazně sledovaných expertních rozprav o autenticitě uměleckého díla opírající se o erudici znalců (kolokvium v rámci výstavy v Drážďanech)

Wilhelm Bode (1845-1929)

  • Znalectví a muzeum
  • Studien zur Geschichte der hollandischen Malerei, Braunschweig, 1883
  • Geschichte der deutschen Plastik, 1887
  • Rembrandt, 8 sv., 1897–1905
  • Florentiner Bildhauer der Renaissance, 1902.
  • Die Meister der holländischen und vlämischen Malerschulen, 1917.
  • Florentiner Bildhauer der Renaissance, 1921.
  • Sandro Botticelli, 1921.
  • Die italienischen Bronzestatuetten der Renaissance, 1922.
  • Die italienische Plastik, 1922.
  • Mein Leben, 2 sv., 1930.

19. Století: Počátek „Vědeckých Dějin“ Dějin Umění?

  • Thomas S. Kuhn (1922-1996), americký filozof a teoretik vědy – proměna historického uvažování (paradigmatu): The Structure of Scientific Revolutions, 1962

Vývoj

  • Humanisticko-rétorská historie (dějiny jako příběhy – naučení)
  • Osvícenská historie (empirismus, prameny)
  • Historismus – vědecký program 19. (-20.) století usilující o univerzální a objektivistické poznávání minulosti (níže)

Formulace Dějin Umění Jako Vědy v 1. Polovině 19. Století

  • Znalecká kultura
  • Vznik muzeí jako vědeckých institucí (G. Waagen, J.D. Passavant)
  • C. F. von Rumohr
  • Berlínská škola (F. T. Kugler)

Hledání Nových Aspektů Umění a Principů Dějin Umění

  • dějiny umění jako vývoj forem a stylů
  • dějiny umění jako součást ducha, myšlení a charakteru doby a místa
  • dějiny umění jako součást dějiny kultury

Johann Dominik Fiorillo (1748-1821)

  • Původem italský malíř, studoval mj. i Praze, posléze správce uměleckých sbírek v Göttingen – vynikající znalec kresby a grafiky
  • Od 1813 přednášel na univerzitě v Göttingen – první univerzitní přednášející dějin umění – zakládající moment etablování dějin umění jako akademické disciplíny
  • Geschichte der zeichende Künste, 1798-1808
  • Geschichte der zeichnenden Künste in Deutschland und den vereinigten Niederlanden, 1815-1820
  • Učitel Karla Friedricha von Rumohr

Carl Friedrich Ludwig Felix von Rumohr (1785-1843)

  • Šlechtic ze severního Německa, výborné sociální zázemí, mezi umělci, mysliteli i panovnickými dvora
  • Autor první propedeutiky a metodiky dějin umění - „historika“ dějin umění (Haushalt der Kunst – úvod k 1. sv. Italienische Forschungen): úvahy nad metodikou, postupy a propedeutikou oboru dějin umění jako vědní disciplíny:
  • Rumohr: Teorie uměleckohistorického pramene:
    1. originální umělecké dílo
    2. archivní pramen
    3. literární zpracování
  • kritika všech těchto pramenů (historická poctivost) – morální imperativ:
    1. důraz na historickou původnost autenticitu uměl. díla
    2. historické porozumění motivacím autorů píšících o umění (Vasari)
  • Über die antike Gruppe Castor und Pollux oder von dem Begriffe der Idealität in Kunstwerken, Hamburg, 1812
  • Italienische Forschungen, 1827-1831 (3 sv.)
  • Hans Holbein, der jüngere, in seinem Verhältnisse zum deutschen Formschnittwesen, 1836

Rumohr: Teorie Uměleckohistorického Pramene

  1. originální umělecké dílo
  2. archivní pramen
  3. literární zpracování
  • kritika všech těchto pramenů (historická poctivost) – morální imperativ:
    1. důraz na historickou původnost autenticitu uměl. díla
    2. historické porozumění motivacím autorů píšících o umění (Vasari)
  • My umění zasazujeme mnohem rozhodněji, než se tak stalo před námi, do nejniternějšího svatostánku všeho duchovního působení a života.

„Historika“ Carla Friedricha von Rumohr – Snaha po Jasném Vymezené Nové Disciplíny Dějin Umění

  • Odmítnutí esteticko-dogmatických principů akademismu
  • Proti normativnosti uměleckého hodnocení – „umění jako ideál“ (oponent myšlenek J. J. Winckelmanna a Hegela)
  • Kritika pramenů (např. systematicky koriguje Vasariho)
  • Koncept originality (kvality) uměleckého díla
  • Koncepce vizuální interpretace
  • Koncepce intence uměleckého díla (styl a úloha)

Muzejní Expozice v Berlíně – Role C. F. von Rumohr Při Novém Systému Uspořádání Expozic, Doporučoval Akvizice

  • Bránil se kopiím (neposkytují prožitek z originálního díla)
  • Srovnávání vizuálních kvalit (Italové 15. století vedle Nizozemců) – historické souvislosti
  • Neusiloval o představení izolovaného uměleckého vývoje ani národních škol

Gustav Friedrich Waagen (1794-1868)

  • Na Rumohrovo doporučení jmenován ředitelem berlínské obrazárny (Altes Museum)
  • Z malířské rodiny, zázemí společ. okruhu romantiků, od mládí kultivoval své znalecké schopnosti (v Heidelbergu v kontakty s bratry Boisserée)
  • Prototyp moderního muzejního ředitele – muzeum jako moderní veřejná a vědecká instituce
  • Od 1844 první řádný profesor dějin umění na berlínské univerzitě
  • Historik umění „rumohrovského typu“ – kombinace znalecké akribie a snahy pochopit dějinnou úlohu umělců a umění (zvl. ve spisu Über Hubert und Johann van Eyck, 1822: „Je proto třeba sledovat politické dějiny, ústavu, charakter národa, stav církve, literatury a konečně přírodní podmínky země do té míry abychom zjistili, zda se podílely na podpoře či brzdění vývoje umění.“

Hlavní Zájem

  • Rekonstruovat vývoj umění
  • Porozumět všeobecný podmínkám tohoto vývoje – v tomto je ovšem více romanticky/idealisticky (hegeliánsky) orientován
  • Kunstwerke und Künstler in England und Paris, 1837-1839
  • Kunstwerke und Künstler in Deutschland, 1843-45
  • Die vornehmsten Kunstdenkmäler in Wien, 1866-67

Wilhelm Christian von Humboldt (1767-1835) a Program Moderní Univerzity (Dnešní Fridrich-Wilhelm Universität)

  • Berlínská univerzita jako prominentní místo bádání, humanitní vědy nevyjímaje: W. von Humboldt – historik musí pochopit historickou skutečnost jako součást celku – jednotliviny vytváří logický celek dějin: inspirace po celistvě definované dějiny umění – jak ve smyslu formálně, tak duchovně orientovaných

Zv. Berlínská Škola a Franz Theodor Kugler (1808-1858)

  • Není to „škola“ v pravém smyslu – dějiny umění nebyly ještě etablovanou akademickou disciplinou se svou katedrou – dějiny umění „se odehrávají“ v prostředí muzeí, umlěckých spolků, periodik, specifických škol (zvl. nové typ inženýrských polytechnik – kde se učí zejm. dějiny architektury)
  • Stále intenzivnější úsilí po vytvoření metodiky nové disciplíny DU
  • Vymezení proti tradici humanisticko-osvícenského dějepisectví – spojení s paradigmatem historismu
  • Styl: kategorie, která se zde etablovakla jako hlavní předmět DU