Umění 19. století 3
Architektura let 1750-1850 v Rakousku
Barokní historismus: Období architektury mezi lety 1750 a 1850 v Rakousku představuje fascinující přechodovou fázi, kdy se pozdně barokní tradice postupně mísí s raným historismem a osvícenskými ideály. Tato éra je dále formována politickými událostmi, jako jsou napoleonské války, a rozvojem byrokracie a typizace ve stavebnictví, což ve výsledku vede k pestrému spektru architektonických stylů – od monumentálního neoklasicismu po intimní Biedermeier.
Johann Bernhard Fischer von Erlach
Křtěn 1656 - 1723, jeden z nejvýznamnějších barokních architektů v Habsburské monarchii.
Jeho dílo překlenuje pozdní baroko a rané osvícenské myšlenky v architektuře. Známý pro mistrovské dílo, jako je kostel sv. Karla Boromejského ve Vídni (1716-25), který je jedním z největších kostelů ve Vídni a ikonou rakouského baroka.
Kostel kombinuje imperiální římské motivy (jako jsou sloupy inspirované Trajánovým sloupem) s prvky starověké řecké architektury a barokní dynamikou, symbolizující triumf Habsburků a sílu katolické víry. Je považován za jednu z jeho nejoriginálnějších a nejkvalitnějších prací.
Publikace „Entwurf einer historischen Architektur“ (Vídeň, 1721), ilustrované dílo, které představuje sbírku historických staveb a jeho vlastní návrhy, přináší jeho komplexní architektonické názory a teoretické principy, čímž významně ovlivnil evropskou architekturu.
Johann Ferdinand Hetzendorf von Hohenberg
Narodil se v roce 1732 ve Vídni, zemřel 1816. Představitel raného klasicismu a vlivná osobnost vídeňské Akademie.
Byl vlivným učitelem architektury na vídeňské Akademii a dvorním architektem, jehož práce odrážely proměny vkusu směrem ke klasicismu a krajinářské architektuře.
Stavby reflektují josefínskou dobu a posun od barokní pompéznosti k jednodušším formám:
Gloriette, Schönbrunn (1773-75): Klasicistní zahradní pavilon v Schönbrunnském parku. Jeho konstrukce využívala spolie, tj. architektonické prvky (deskové tympanony a sloupy) z nedokončeného renesančního letohrádku Neugebäude, což bylo tehdy progresivní a ekonomické řešení. Gloriette sloužila jako monumentální zakončení barokní osy.
Neptunova kašna (1776-80): Velkolepá barokně-klasicistní kašna v areálu Schönbrunnu, jejíž návrh pravděpodobně vzešel z jeho dílny, i když je často připisována i dalším umělcům.
Kašna s obeliskem, Schönbrunn (1777): Odráží egyptománii té doby a zájem o symbolické a historické formy, dodávající parku hlubší historické a umělecké hodnoty.
Římské ruiny, Schönbrunn (1778): Jedna z prvních umělých ruin v Evropě, plánované jako „ruiny Kartága“ pro zkrášlení anglického parku. Opět se zde objevují sloupy z Neugebäude, které dotváří iluzi starověkého památníku. Sousoší říčních bohů Enns a Dunaj, inspirováno romantickými a dramatickými grafikami Giovanniho Battisty Piranesiho, zdůrazňuje malebný a melancholický charakter.
Neogotická rekonstrukce augustiniánského kostela ve Vídni (1784): Jeden z prvních projevů neogotiky v Rakousku, který reflektoval rostoucí zájem o středověké formy a představoval nový styl architektury, i když v té době zůstávala převládající tendencí klasicismus.
Kostel Vzkříšení Páně, Slavkov u Brna (1786-89): Architektura související s „revolučním“ josefínským chápáním zbožnosti. Tento kostel měl sloužit jako osvícenská stavba pro více konfesí zároveň, avšak toto progresivní řešení nebylo kvůli změnám politické situace nikdy plně realizováno. Jeho interiér je oproti baroku téměř monochromatický a světlý, bez prostorových efektů, s důrazem na čistotu a jednoduchost.
Habsbursko-lotrinští panovníci
Josef II. (1780-90): Osvícenský císař, jehož reformy hluboce ovlivnily státní správu i architekturu.
Leopold II. (1790-92): Krátce vládnoucí císař, který se snažil konsolidovat říši.
Franz II. (1792-1835, od 1804 jako Franz I., rakouský císař): Doba napoleonských válek a konsolidace říše, později v období Metternichovského absolutismu.
Ferdinand I. (1835-48): Poslední korunovaný císař před revolučním rokem 1848.
Hlavní rysy vládnutí a jejich dopad na architekturu zahrnují:
Malý zájem o monumentální architektonickou reprezentaci, typickou pro barokní panovníky. Namísto toho se soustředili na praktické a užitečné stavby.
Dvůr více dbá na praktické záležitosti (nemocnice, sirotčince, vojenské kasárny, pevnosti, manufaktury) než na okázalou reprezentaci moci. Tato pragmatická orientace vycházela z osvícenských idejí o funkčnosti a veřejném blahu.
Velká typizace a byrokratizace architektury, vedoucí k vzniku stavebních ředitelství (1783). Důraz byl kladen na jednoduchost, úspornost a standardizované plány, což vedlo k rychlé a efektivní výstavbě. Kritici označují tuto éru za „kasárnický styl“ kvůli jeho uniformitě a nedostatku estetické originality.
Hlavní styl v předbřeznové době (1815-48) po napoleonských válkách byl Biedermeier. Tento styl se rozšířil převážně mezi měšťanské vrstvy díky svému důrazu na interiér, domácí pohodu, jednoduchost, praktičnost a pohodlí. Biedermeier, který se vyhýbal složitým a pompézním formám, integroval klasické i gotické motivy a zbavoval se jednoznačných stylových tvarů ve prospěch dekorativní elegance a funkčnosti.
Isidor Canevale:
Jeden z nejvýznamnějších architektů josefínské éry.
Věž bláznů (Narrenturm), Všeobecná nemocnice, Vídeň (1783): Revoluční stavba realizující osvícenské ideje. Sloužila jako první speciální nemocnice pro duševně nemocné v kontinentální Evropě a její kruhový půdorys s pěti patry a 139 komorami odrážel moderní, byť drastické, přístupy k léčbě. Byla symbolem pokroku v medicíně a architektuře.
Josephinum, Vídeň (1783-85): Klasicistní stavba, zřízená Josefem II. jako vojenská lékařsko-chirurgická akademie. Je to jedna z nejdůležitějších institucí své doby pro vzdělávání a vědu, s unikátním architektonickým řešením a sbírkami anatomických voskových modelů.
Zámek Laxenburg (1782-83): Spolu s moderním anglickým parkem, vytvořeným na přání Josefa II., představuje přechod od barokních zahrad k romantické krajinářské architektuře.
Dále vznikají romantické stavby, jako Franzensburg (1799-1835) v Laxenburgu, navržený císařem Franzem II./I. a prováděný správcem Michaelem Sebastianem Riedlem. Franzensburg je označován jako „muzeum staroněmeckých památek“ a pomník dynastie. Je to ukázkový příklad romantické neogotiky, který shromažďuje originální stavební fragmenty a umělecká díla ze středověku a raného novověku, a byl záměrně přístupný veřejnosti jako vzdělávací a vlastenecké centrum.
Neogotika a neoklasicismus:
Neogotika se stává soukromou zálibou Franze I., který ji preferoval z romantických a nacionalistických důvodů, zatímco neoklasicismus je prosazován jako oficiální státní styl, symbolizující řád, rozum a klasické ideály.
Období vrcholného umění, které se projevuje v reprezentativních veřejných budovách.
Theseův templ, Vídeň (1820-23): Klasicistní chrám postavený v Heidenplatzu (dnes Volksgarten) jako pomník míru po napoleonských válkách. Jeho primárním účelem bylo umístit monumentální sousoší „Theseus a kentaur“ od Antonia Canovy, které bylo původně objednáno Napoleonem. Chrám představuje dokonalý příklad řeckého dórského řádu a symbolizuje triumf dobra nad zlem.
Habsbursko-lotrinští panovníci a architektonické změny.
Skromné architektonické připomenutí konce napoleonských válek je patrné v menších pomnících a urbanistických úpravách, které zdůrazňovaly spíše občanské ctnosti než imperiální velkolepost.
Pietro Nobile (1774-1854): Vynikající architekt a od roku 1818 ředitel školy architektury na vídeňské Akademii. Jeho práce ovlivňovala celou generaci architektů a jeho styl charakterizovala přísná klasicistní čistota.
Paul Sprenger:
Hlavní mincovní úřad, Vídeň (1835-38): Typický příklad plaťanovského neoklasicismu – stylu vyznačujícího se téměř spartánskou jednoduchostí, přísnou geometrií a minimálními dekoracemi. I když budova obsahuje renesanční motivy, jsou podány bez výraznějších barevných nebo materiálových experimentů, s důrazem na funkčnost a monumentální proporce.
Barokní a klasicistní vlivy v Uhrách a českých zemích se projevují v monumentální architektuře, například v chrámové architektuře (městské kostely a kláštery), zámcích a palácích, které odrážely říšské trendy, ale často s lokálními modifikacemi.
Nové urbanistické realizace a přestavby, jako jsou pevnosti Josefov a Terezín, které vznikly po josefínských reformách a napoleonských válkách jako strategické vojenské pevnosti, zároveň se staly centry s plánovanou architekturou a občanskou infrastrukturou.
Karlova Studánka: Jedinečný lázeňský areál, který představuje složitou architektonickou kombinaci přísného neoklasicismu (např. v léčebných domech) a tradiční dřevěné podhorské architektury, typické pro Sudety, vytvářející harmonický celek s krajinou.
Mariánské Lázně: Vzniká jako nové lázeňské centrum s charakteristickou lázeňskou architekturou. Pavilon Františkova pramene (1831-32) je příkladem této rané lázeňské architektury, vznikající pod patronátem premontstrátů z Teplé, kteří lázně rozvíjeli.
Gutensohn:
Kostel Nanebevzetí P. Marie, Mariánské Lázně (1844-48): Postavený v arkádovém stylu, který se stal jedním z nejvýznamnějších projevů tohoto stylu v českých zemích. Charakteristický je pro něj velkorysý prostor, jednoduché formy a harmonické proporce.
Principy architektonické výuky a vedení stavebnictví ve Vídni byly zajišťovány dalšími významnými osobnostmi, jako byli jeho žáci, kteří dále rozvíjeli jeho myšlenky.
Vkus a estetika v architektuře byly ovlivněny jak okny s mramorovými prvky, tak i místními zdroji inspirace, což vedlo k rozmanitosti detailů.
Hermann Bergmann: Významný umělec a sochař, který vytvářel architektonické detaily, sochařskou výzdobu pro kostely a veřejné budovy a významně přispěl k architektonickému obohacení regionu, zejména v období počínajícího historismu.
Konečný vývoj: V letech 1750-1850 se architektura v Rakousku vyvíjela pod silnými vlivy pozdního baroka a nastupujícího historismu. Toto období bylo formováno jak politickými, tak sociálními změnami ve společnosti – od osvícenského pragmatismu přes úspornost josefínské a revoluční doby až po biedermeierovskou útulnost a romantické tendence neogotiky. To vše vedlo k rozvoji různých, často paralelních, stylů a architektonických přístupů, které položily základy pro budoucí vývoj v 19. století.